„Ty sis je upravila," vyjeknu na Ester v pondělí už ve dveřích do třídy.

„Moje máma je kadeřnice. Snad sis nemyslel, že s tím účesem půjdu do školy? Nebo vůbec mezi lidi?" odfrkne si a pohodí svým novým sestřihem.

„To ale nikdo nepozná, že jsem tě stříhal já." Odhodím bágl na lavici. „To jsi posrala, Roková."

„Proč by se od tebe nechala stříhat?" ozve se Sabina ze svého místa. „Ester nikoho nenechá sáhnout na své vlasy. Krom své mámy."

„Odplata, třeba?" mrknu na Danču a ta zčervená a vykulí oči.

„Tak to by mě zajímalo, jak se ti to povedlo." Sabina se zvedne ze židle a přejde k Ester, aby si ji prohlídla zblízka. S tím mikádem vypadá jinak, ale pořád má ten povýšenecký obličej. Ten se nezmění.

„Dvě láhve chlastu, deprese a blbý nápady," opáčí Ester a odstrčí Sabininu ruku, když se přiblíží k jejím vlasům.

„A to byl jeden z těch lepších nápadů," ozvu se do ticha a Ester vyprskne smíchy.

„Pěkný," usměje se nervózně Sabina. Obě po sobě nervózně pokukují a přijde mi, jako by mluvily beze slov. A nejspíš doopravdy jo, protože najednou je mezi nimi všechno v pohodě.

O přestávkách si spolu povídají a několikrát jdou po škole na kafe. Ale Ester se pořád nepřesune zpět na své místo. Pořád sedí vedle Lindy přímo přede mnou i když jí to Sabina několikrát navrhne.

Stejně tak pořád okupuje náš stůl ve školní jídelně. S Marikou si padla do noty.

Dny se střídají rychlostí blesku. Některé jsou v pohodě, ale jiné – jako třeba dnešek – na hovno.

Normálně si povídám s Dančou a Stáňou na chodbě a když se otočím k odchodu, narazím do Mikyho. Překvapeně se na sebe podíváme a mnou projde mravenčení, jako vždy, když je v mé blízkosti.

Už se nadechuju, že bych se mu omluvil, nebo třeba vyklopil, jako moc mi chybí. Nebo jinou blbost, co mě zrovna napadne.

Ale dřív, než stihnu otevřít pusu, mě obejde a pokračuje v chůzi. Založím si paže na hrudi, abych se nesesypal na veřejnosti, ignoruju lítostivé pohledy Daniely a Stáni a vydám se na oběd.

Ve školní jídelně si koupím jablko, protože nemám vůbec hlad, nasadím si sluchátka a plivu své myšlenky do notesu. Sluchátka mi pomáhají úspěšně ignorovat dění okolo, ale nepočítal jsem s novou přísedící, která je zvědavá jako opice a neví, že některé věci jsou zkrátka soukromé. A že když mám sluchátka, nechci s nikým mluvit.

Ester mi vyškubne můj notes zpod rukou až na něm zanechám rýhu tužkou.

„Seš blbá?" vyjeknu. „Vrať mi to."

Několik lidí se po nás nechápavě podívá, protože nejsem zrovna potichu a přehluším půlku jídelny. Včetně sousedního stolu, u kterého sedí akvabelky. I s Mikym.

Posunu si sluchátka za krk a natáhnu ruku k Ester naproti sobě, aby mi vrátila můj notes.

„To jsou tvé písničky?" zeptá se, ale místo aby mi ten notes vrátila, čte v něm.

„To je soukromé!" Pokusím se jí ho vyškubnout, ale uhne mi. „Ester neser!"

„Písničku, co jsi složil pro svého milého jsme slyšeli," odfrkne si. „V čem je tohle jiné?"

„Ty jsi tu písničku pro někoho složil?" vyhrkne Marika. „Tu, na které teď pracujeme? Ty s někým chodíš?"

„Ne," odseknu. „Vrať mi to."

„Ne," uchechtne se Ester a pustí se do překladu. „Zachráníš mě? Když ti řeknu, že se topím, když ti řeknu, že jsem na dně, budeš tam a zachráníš mě? Chybí mi tvé ruce, chybí mi tvůj smích, chybí mi tvá vůně. Když ti řeknu, že jsem na dně, budeš tam a zachráníš mě?"

Při posledních slovech jí přeskočí hlas a podívá se na mě. Využiju toho a svůj notes si vezmu zpátky.

„Nesahej na mé věci," zavrčím a rychle se rozhlídnu, jestli to nezaslechl někdo jiný, krom našeho stolu. Každému, kdo o mě a Mikuláši ví by bylo hned jasné, na čí popud jsem ta slova napsal.

„Ten text je skvělý," řekne uznale. „Měl by sis s ním promluvit."

„Nechce se mnou mluvit. Řekl to jasně," odseknu.

„Je jen ublížený. Odkopl jsi ho, tak co čekáš?" pokrčí rameny. „Musíš ho donutit, aby tě poslouchal."

„Nevím, jestli mu mám co říct," namítnu.

„Máš toho víc než dost," poklepe prsty na můj zápisník.

„Ty krávo," protáhne Marika. „Kenny se zabouchl. Nevěřila jsem, že se toho někdy dožiju. O tom mi budeš muset vyprávět, ale musím běžet." Zvedne se ze židle a zamíří pryč. Po cestě mě ještě stihne pocuchat ve vlasech a věnuje mi úsměv.

„Super," zabořím si obličej do dlaní. Možná nikdo nezaslechl Ester, jak předčítá z mého notesu, ale Mariku rozhodně slyšet museli. „Něco se říká nahlas a něco zase ne," zavrčím na Ester a silou vůle se snažím neohlížet. Jenže jí je to očividně jedno. „Jak by se ti líbilo, kdybych si pustil hubu o tobě?"

To už ji zaujme. Svraští k sobě obočí a zamračí se. „Kenny, všichni, kdo o vás vědí ví, jaké city k sobě chováte. Jen jste oba takový idioti, že to nevidíte."

Zaskřípu zuby a jen zakroutím hlavou. Tohle vážně nemá cenu řešit.

„Ahoj lidi," ozve se za mnou a já strnu na místě. Tohle se neděje. „Čau zlato," osloví mě Aleš a sedne si vedle mě.

Co tady kurva dělá? Třeťáci mají obědovou přestávku až po nás. Nemá tady být. Kdyby měl stejný čas obědů, jako my, nikdy by mě v jídelně nikdo neviděl.

„Dneska nám odpadla hodina, jinak bychom se zase neměli šanci vidět," vysvětlí mi a položí svou ruku na mé stehno, které silně, až bolestivě sevře.

Podívám se mu do obličeje, ale on se jen úlisně usmívá, jako by se nic nedělo.

„Líbil se ti můj dárek?" zašeptá do mého ucha.

Do krku se mi nahrne žluč, když si vybavím tu malou šedou myšku celou od krve. Ještě, že nemám hlad, jinak bych se na místě pozvracel. Tiskne mi bolestivě nohu a já nemám odvahu, cokoli na to říct.

Prosím jdi pryč, prosím jdi pryč, prosím...

„Co to je?" ukáže na můj notes na stole. „Tvůj deníček?" vezme ho do ruky, a to mě trochu probere z mé strnulosti a vyškubnu mu ho. Kdyby si má slova přečetl, jen by ho to mohlo utvrdit v tom, že jsou pro něj. Nebo hůř, mohl by si myslet, že jsou pro někoho jiného.

„To tě nikdo nenaučil, že cpát nos do cizích věcí se nemá?" odsekne Ester a já nevím, jestli ji v tu chvíli chci praštit, nebo obejmout.

Nerozumím tomu, proč si k nám Aleš přisedl, když na něj kámoši volají od jiného stolu, ale on je zdá se ignoruje.

„Hele, teď něco řešíme," vykloní se Ondra vedle mě. „Nic pro tvé uši, takže kdybys dovolil..."

„Jasně, jasně," odmávne ho Aleš. „Jen jsem chtěl pozdravit svého kluka." Ještě víc mě stiskne a jsem si na sto procent jistý, že mi po jeho prstech zůstane modřina. Jako by mě chtěl varovat, ať se mu nepokouším odporovat, ale...

„Svého kluka?" vyjeknu ve stejnou chvíli jako Ester.

„Cože? Odkdy by Kenny chodil zrovna s tebou?"

„Jsme spolu dlouho," ujistí ji, jako by tomu sám věřil. „S přestávkami samozřejmě, ale..."

„Jakými přestávkami?" zařvu. „O čem to tady kurva mluvíš?"

„Kenny," povzdychne si, jako by mluvil s dítětem. „My přece..."

„My?" znovu zaječím. Cítím se jako zaseklá gramofonová deska, když po něm všechno opakuju. „Není žádné my, Aleši. Nikdy nebylo žádné my. Jsi jen ty a já s tebou nikdy nechodil. Žádný vztah mezi námi není."

„Zlato, přestaň dělat scény a uklidni se," osloví mě jemně a rozhlídne se kolem. Všichni v jídelně nám věnují pozornost a jemu se to rozhodně nelíbí, protože mi nohu drtí enormním způsobem.

„Já se uklidňovat nehodlám," vstanu ze židle a jeho ruku ze sebe odstrčím. „Posloucháš se vůbec do hajzlu? My dva spolu nechodíme. Nikdy jsme spolu nechodili a chodit spolu nebudeme. Zapiš si to do toho svého mozku a přestaň mě pronásledovat, nebo zažádám o zákaz přiblížení."

Popadnu ze stolu své věci a odkráčím z jídelny.

Jenže jsem rozhozený. Ten hajzl mě zase překvapil a já vyletěl. Než zamířím do třídy na poslední dvě hodiny, potřebuji se trochu sebrat. Proto dojdu na záchod a opláchnu si obličej studenou vodou. Dneska jsem opět vylezl z bytu, aniž bych se nalíčil. Bez make-upu mi jdou víc vidět mé pihy na nose.

Za mnou se ozve vrznutí dveří, ale neohlídnu se.

„Jsem v pohodě, nemusíš mít starost," řeknu Ondrovi. Musel běžet hned za mnou.

„Nejsi v pohodě," promluví Miky. Zvednu pohled a setkám se s jeho očima v zrcadle.

„Hlavní akvabelka se rozhodla brát mou existenci na vědomí a já si z toho mám teď sednout na zadek?" odfrknu si. Mohlo mě napadnout, že za mnou poběží, ale ne. Myslel jsem, že se ode mě chce držet dál.

„Nech toho, Kenny."

„Jdi do prdele, Miky. Pokud jsi sem přišel za mnou, můžeš zase rychle vypadnout. Jsem v pohodě a o tvou starost nestojím."

„Kenny, nejsi v pohodě."

„Takže mi říkáš, jak se cítím? A já myslel, že tohle dělat nebudeš."

Uhne očima a kousne se do rtu. Nejspíš mu dochází, že běžet za mnou byl hodně špatný nápad.

„To že tě miluju, jsem myslel vážně. Nepřestane mi na tobě záležet jen proto, že mé city neopětuješ. Navíc už tě za tu dobu znám. Aleš tě vždycky rozhodí i když předstíráš, že ne."

Vezmu několik ubrousků a utřu si obličej.

„Já se snažím Miky," řeknu tiše, ale nepodívám se na něj. „Fakt se snažím. Jenže nemůžu začít něco cítit, jako lusknutí prstu, když jsem v sobě všechno tolik let potlačoval. Nejde to. Nemám v sobě žádný vypínač, abych to zapnul."

„Nic ti nevyčítám."

„Že ne?" otočím se čelem k němu a podívám se mu do očí. Trochu se zarazí, jako by mě vůbec nepoznával. Nedivím se. Taky sám sebe nepoznávám.

„Ne," ujistí mě a udělá krok ke mně. „Pamatuješ, co jsi mi řekl po tom, co jsme zjistili, že tě znásilnili? Řekl jsi, že se se Stáňou tváříme jako nakopnutá štěňata a ty své lítostivé grimasy si můžeme strčit do prdele. Nechtěl jsem, aby ses na mě díval stejně. Bylo jednodušší, tě odstřihnout, jen..." Celou dobu mě hypnotizuje svýma očima, že ani nepostřehnu, že stojí přímo přede mnou. Dlaní mě pohladí po tváři. „Nepoznávám tě. Tohle nejsi ty. Chlastat s Ester? Přijít do školy s kocovinou? Co se děje?"

Vydechnu. Nejraději bych se mu teď stulil do náruče a nechal se obejmout. Jenže když se znovu nadechnu a v nose mě zašimrá jeho vůně.

Je to víc, než dokážu snést. Složím se.

Z oka mi uteče jedna slza a Miky na mě vyděšeně kouká.

„Kurva," zašeptám a znovu se k němu otočím zády. Nechtěl jsem, aby mě viděl v tomhle stavu. Nikdo mě tak nemá vidět a on už vůbec ne.

„Kenny?"

„Víš, co je nejhorší?" zeptám se, ale pokud nějak reaguje, nevidím to. „Tohle jsem doopravdy já. Já, když si dovolím nechat se pohltit emocemi."

„Asi ti nerozumím."

„Jo, já sám sobě taky ne," uchechtnu se se slzami na tvářích a hlasitě vydechnu. „Poprvé to bylo, když jsem tě zahlídl s Irenou, jak tě políbila na párty," vyhrknu dřív, než mě znovu zastaví. „Tak moc jsem žárlil, až mě to vyděsilo. Nechápal jsem proč a nemohl na to přijít. Pro Aleše perfektní příležitost, jak se ke mně dostat, jindy by se mu to nepovedlo, jen jsem byl... neopatrný. Potom jste mě překvapili na Vánoce. To pro mě ještě nikdy nikdo neudělal. Ani Denny ne, a to je brácha." Utřu si slzy z tváře a znovu si opláchnu obličej. „A nakonec jsi mi řekl, že mě miluješ. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Jediné, co cítím, je bolest. Ani nevím proč. A taky..." povzdechnu si. „Chybíš mi," zašeptám. „Strašně moc."

Otočím se a znovu si utřu obličej do ubrousků. „Chápu, že pro tebe je to jiné, ne-li horší, já jen... Nedokážu se srovnat sám se sebou. Ne když vím, že jsem ti od chvíle, kdy jsme spolu začali jen ubližoval o slovech přátelství a... podobný kraviny."

„Tak zněla dohoda," promluví konečně a polkne.

„Šel jsi do toho už s vědomím, že mě miluješ, Miky."

Zarazí se s vytřeštěnýma očima a chvilku si mě prohlíží. „Stáňa?"

Přikývnu. „Chtěl jsem vědět, jak dlouho to trvá. Svým způsobem jsem mu brečel na rameni, aby mi to prozradil. Kdybys mi to řekl..."

„Tak co?" zeptá se. „Co myslíš, že bys tehdy udělal, kdybych ti hned na začátku řekl pravdu? Protože já vím, co. Odhodil bys mě na stejnou kolej, jako Aleše a do maturity se mi vyhýbal. Nebo se strachy krčil na podlaze v kuchyni, abych tě náhodou nezahlídl na Hajdukově párty."

Odfrknu si, ale nic mu na to neřeknu. Protože v tomhle ohledu má pravdu.

„Jsem rád za tebe, že to v sobě máš tak srovnaný, ale já mám v sobě pořádný bordel. A jen tak ho neuklidím. Takže... Pokud ti už nedělá problém, když se k tobě přiblížím, já si tím tak jistý nejsem. Nechci srovnávat účty nebo tak jen... Chápu, jak jsi to myslel. Neměli bychom se k sobě přibližovat. Alespoň nějaký čas."

Pokud mu má slova ublížila, nedá to na sobě znát.

„Dobře," souhlasí se mnou, ale nic dalšího se neděje. Jen se na sebe koukáme, jako by se ten druhý bál udělat krok pryč. „Ehm... Platí od teď?"

„Jo," vydechnu, ale udělám krok směrem k němu. Tak jako on.

„A co kdyby," zašeptá s tváří těsně u té mé. „To platilo až odtud odejdeme?"

„To by šlo." Opřu se čelem o to jeho a zhluboka se nadechnu jeho vůně.

„Bojím se o tebe, Kenny," zašeptá mi do obličeje.

„Pst," chytím jeho tvář do dlaní a palcem přejedu po jeho rtech. „Nekaž to."

Stojíme na pánských záchodech a mlčíme. Jen si užíváme přítomnost toho druhého. Nepotřebuji Mikyho líbat i když bych si to moc přál. Akorát bych tím zničil ten okamžik. Pro teď mi stačí ho jen držet.

Bohužel to netrvá věčně. Zvonek nás probere zpátky do reality.

„Ještě chvilku," promluví Miky, když se chci odtáhnout a chytí mě pevněji kolem pasu.

„Já taky nechci, ale..." zašeptám.

„Já vím," podívá se mi do očí. „Taky mi moc chybíš," pohladí mě po tváři, a nakonec nám nezbude nic jiného než zamířit do třídy.

Jen co vejdeme, všechny páry očí se k nám obrátí, ale každý se rozejdeme na své místo.

Nejspíš jsme si neřekli všechno, ale to hlavní ví. Teď už mi zbývá se poprat sám se sebou, abych si mohl konečně přiznat, že ho mám víc než jen rád.

Zbylé dvě hodiny mi utečou jako v mlze. Vůbec nevím, co zrovna probíráme. Víc se zaobírám děním za oknem, protože začalo sněžit. Pochmurné počasí na pochmurnou náladu.

Odmítnu pozvání holek na kávu a raději budu sám. Pokud mě Ester něco naučila, tak když se nenechám rozptýlit, dokážu si srovnat všechny mé sračky, co se mi v hlavě honí. Jen se toho nesmím bát a prožít to. Se vším všudy.

Před školou mě ještě zastaví Miky. Chytí mě za ruku a otočí čelem k sobě. Zamračím se, protože to jsme si nedomluvili, ale on mi jen podá můj notes. Musel jsem ho nechat po obědě na záchodě.

Nejistě si ho od něj převezmu a ošiju se. Ostatní na něj pokřikují, ať sebou hne, že na nás nečekají, ale on se dívá jen na mě.

„Ehm... Č-četl jsi to?" zakoktám se, ale on namísto odpovědi udělá krok bliž ke mně, podívá se mi do očí a... usměje se.

Srdce se mi rozbuší jako splašené. Nemůžu si pomoct a usmívám se taky.

Nakonec ustoupí a odejde za ostatními.