„Začni konečně vysvětlovat," udeřím na Ester, jen co se s pitím v ruce usadíme ke stolu v poloprázdném baru. „Proč jsi odsunula Danielu k Sabině? To jste se tak moc pohádaly, nebo co?"

Jen mávne rukou a vloží si brčko do úst. „Kdyby se ona a Irena nechovaly jako krávy... Prostě jsem přišla za Lindou a sedla si k ní. Ve chvíli, kdy Daniela přišla do třídy, mávala na ni Sabina a když mě viděla na svém místě, nic jiného jí nezbylo," pokrčí rameny.

„A to se stalo dneska?" Proto se Daniela nejspíš nezmínila.

Přikývne. „Ale serou mě už dlouho. Víš, jak nás Kučerová rozdělila do těch chatek v září?"

„Jak bych mohl zapomenout?" ušklíbnu se. Díky jejich nevymáchané hubě jsme byli s Mikym nuceni obývat společnou chatku. Tím to všechno odstartovalo.

„Irena se Sabinou vymyslely úžasnou hru, jak hodnotit vzhled učitelů a učitelek. Od vlasů až po oblečení. Makranová to samozřejmě projela a všechny naše výtky a komentáře zaslechla. Už tehdy mi to přišlo moc dětinské a necítila jsem se kvůli tomu dobře, ale svezla jsem se s nimi," opře si bradu do dlaně. „Znám je od školky. Jsou to moje nejlepší kámošky, ale v poslední době přehodnocuji svůj život."

„Nejlepší kámošky, které neví, že jsi na holky?" uchechtnu se a zakroutím hlavou.

„Sama nevím, jestli jsem na holky. Ony dvě mě nijak romanticky nepřitahují, to jen..." zasekne se a znovu se napije.

„A zkoušela ses někdy dívat po jiných holkách? Nejen po ní? Mě taky nepřitahují všichni kluci na světě a mí kámoši už vůbec ne."

„A co Mikuláš?" uhodí na mě. „Není to snad tvůj ‚kámoš'?" prsty naznačí uvozovky, jako by její sarkasmus nebyl očividný.

„Nemohli bychom se tomuto tématu vyhnout?" opáčím a rychle nasaju obsah své skleničky.

„Proč jsi to s ním ukončil, když jde poznat, že ti chybí?" rozhodí rukama.

„Chybí mi můj kámoš," namítnu a propálím ji pohledem. „On to posral, když mi řekl, že mě miluje."

„A trpíte tím oba," odfrkne si. „Víš, co já bych dala, kdyby ke mně Daniela jednoho dne přišla a vyznala mi lásku? Máš vůbec představu, jak moc to bolí?"

„Ne," odseknu. „Ale díky, že mi připomínáš, jak můj kamarád díky mně trpí!"

Netuším, jak moc to bolí, ale jestli je mu hůř jak mě, jen díky tomu, že jsem o něj přišel... Znovu si promnu hruď, abych se toho pocitu zbavil, ale mě už pomůže jen zapomenout.

Beze slova seberu naše prázdné skleničky a na baru nám objednám další drinky. Barman po mě pošilhává, a dokonce mi věnuje úsměv i pár doteků o konečky prstů, když si od něj přebírám další pití. Jenže já na nikoho nemám náladu.

„Víš," spustí zase Ester, jen co před ní postavím drink. „Že ve vztahu, kde jsou dva zamilovaní, si spolu vybudují i jistý druh přátelství? Naši to tak mají. Táta pořád říká, že je máma jeho životní láska a nejlepší kámoška v jednom."

„Pokud se mi snažíš naznačit, že se časem do Mikyho zamiluju, hučíš na špatném hrobě," zavrčím. „Láska bolí. Ty jsi důkaz a já si slíbil, že mě už nikdy nikdo neublíží tolik, jako to udělali naši. Jsem jasná ukázka osamělého života gaye."

Na to, že je pondělí, přibude tady celkem dost lidí. Někteří tancují na parketě, jiní sedí u stolů, jako já a Ester. Věkově jsou blíž nám, ale najdou se i starší jedinci, co by nám mohli dělat rodiče.

„Kde se vidíš, za deset let?" zeptá se.

„A kde ty?" povytáhnu jedno obočí.

„Ve vysněné verzi? Po boku Daniely," prozradí bez okolků. „V té reálné? Nejspíš budu v nějaké kanceláři štěkat po svých podřízených. Ale... Zeptám se tedy jinak. Vidíš za deset let Mikuláše vedle ženy?" Zarazí mě svými slovy a já mám pocit, že se nedokážu nadechnout. „Kolem nich pobíhají malé ratolesti a on se na ni usmívá stejně, jako se kdysi usmíval na tebe. Nebo ho vidíš vedle sebe?"

Něco neurčitého zamručím, protože mám strach, že kdybych promluvil nahlas, selžou mi hlasivky. Ta první představa se mi protiví natolik, že si zase položím ruku na hruď.

A ta druhá?

Nikdy jsem se na budoucnost neohlížel. Po pravdě panikařím už jen kvůli maturitě, protože doopravdy netuším, co se životem. Ani nevím, jestli chci dál studovat, proto všechno odsouvám do pozadí a nechávám na svém budoucím já. Žiju ze dne na den. Takže představa, že jsem bez Mikyho se mnou z nějakého důvodu zamává.

„Víš, jak jsem se smála tvé reakci, když ti Miky řekl, že tě miluje?" pokračuje Ester. „Všichni viděli, že Miky miluje Kennyho. Ale všichni taky viděli, že Kenny miluje Mikyho."

Zarazím se uprostřed pohybu se skleničkou ve vzduchu a s otevřenou pusou na ni čumím. Doufám, že jsem se přeslech. Za poslední měsíc, se až moc lidí zajímá o mé pocity a Ester si dokonce myslí, že mě prokoukla, nebo co.

„Drž. Hubu," třísknu skleničkou o stůl a propaluju ji nasraným pohledem. „Nedělej, že mě znáš. Protože neznáš. Nemáš tušení o čem mluvíš ani proč mě tak sere, jak to mezi mnou a Mikym dopadlo. Nevíš nic."

Můj nasraný výraz a zvýšený hlas s ní vůbec nic neudělá. Jen se usmívá. „Jsi jako vypatlaná postava z románu. Tak pyšný a zahleděný do sebe, ale ve chvíli, kdy si máš přiznat, že by ses mohl zamilovat ustrašeně utečeš. Typický chlap," odfrkne si. „Řekni, proč jsi dneska tak rychle běžel za Mikym? Chyběl ti? Potřeboval jsi být s ním, aniž bys znal důvod? Mít ho blízko u sebe, cítit jeho doteky..."

„Říkám, drž hubu!" zaječím vztekle a několik lidí se po nás ohlídne, ale Ester se pořád směje. „Tohle není román Jane Austenové. Nejsem v žádném filmu, kdy přijde zlom a já si uvědomím, že jsem se zamiloval. Nejsem člověk, kterého čeká šťastný konec."

Jen zakroutí hlavou a pokrčí rameny, ale pořád na mě zírá, jako by věděla něco, co já ne. Vysírá mě to.

„Drž hubu," vyjedu znovu i když nic neřekla a brčkem vycucnu zbytek pití. Ester zvedne ruce v obraném gestu. Nemusí nic říkat. Její úšklebek vydá za tisíc slov. „Ty jsi vážně mrcha."

„A ty kretén."

„Raději mi skoč pro další drink," odstrčím svou skleničku směrem k ní a ona se zhrozí.

„Holky přece zvou na panáka chlapi."

„Jo, jenže tohle není rande a já tě nechci dostat do postele," odpálkuju ji. „Jsme jen dva ubožáci, co se chtějí hodně rychle opít a zapomenout. A ty jsi teď na řadě s placením," ukážu na skleničku a ona se s hlasitým výdechem zamíří k baru.

Když se vrátí, vypadá lehce zmateně. „Myslím, že mě ten barman balil."

Uchechtnu se. „Kvůli dýškům by sbalil klidně i mimozemšťana, hlavně aby dobře platil."

Cinkneme o sebe skleničkami a několik minut posloucháme hlasitou hudbu. Sledujeme svíjející se dvojice na parketě a Ester se zarazí, když zahlédne několik holek, které se nabrání projevit svou vášeň při tanci. Jejímu výrazu se hlasitě rozesměju.

„Jsi v gay baru," rozhodím rukama. „Na žádného heteráka tady nenarazíš a pokud ano, tak jen velmi výjimečně."

Ester zajiskří v očích. „Ani na nikoho známého?"

„Myslíš někoho ze školy?" zeptám se a ona přikývne. „V pondělí? Dost o tom pochybuju."

Usmívá se od ucha k uchu a trochu mě to vyděsí. Moc často se neusmívá, vždy má jen svůj povýšený výraz a nad všemi ohrnuje nos.

Jenže já ji dal něco, co se ještě nikomu nepovedlo. Svobodu. Moct si dělat cokoli a s kýmkoli, aniž by nesla následky zítřejšího dne. Aniž by se starala o lidi, kteří by ji mohli soudit nebo zavrhnout. Svobodu být sama sebou.

„A chodí sem hodně holek?" zeptá se ještě.

„Myslíš lesbiček? Nevím. Čas od času nějaké zahlédnu, ale v gay barech mě holky zásadně nezajímají."

„V tom případě," zvedne své pití a brčkem vyprázdní celou skleničku. „Je na čase se trochu pobavit."

„Copak my se nebudeme opíjet a utápět v depresi?"

„Opíjet? Rozhodně. Ale tu depresi bych se pokusila vynechat. Za posledních několik let jsem se opíjela vždy jen s depresemi. Chci zkusit něco nového," pokrčí rameny a zamíří na parket tancovat mezi ostatní. Pohupuje se do rytmu a je jí naprosto u zadku, že tancuje sama.

Se smíchem zakroutím hlavou, vysaju brčkem své pití a vejdu na parket za ní.

Pijeme, tancujeme, smějeme se a zase pijeme. A pak?

Tma.

Ale pořádná. Ani nevím proč, ale pamatuji si jen modré vlasy, že jsem vešel na dámské záchody i když nechápu z jakého důvodu a taky na ruce nějakého týpka na svém těle a že jsem ho dost hrubě odstrčil.

Nikdy jsem se snad neopil natolik, že jsem si další den nevzpomínal vůbec, ale vůbec na nic. Ani jak jsem přišel domů. Je to nepříjemné a snažím se tomu vyhnout, ale musím uznat, že Ester se povedlo něco nevídaného. Celý zbytek večera jsem si nevzpomněl na tu bolest v hrudi. Pořád tam byla, ale vedle toho jsem se dokázal pobavit.

Jenže ráno je otřesné. Doslova a do písmene.

Do pokoje vtrhne Denny a vařečkou mlátí do hrnce. Budíček, jak má být.

„Kurva vypadni," hodím po něm polštář. „Je mi zle."

„Dobře ti tak," opáčí, ale nevypadne. A nenechá toho mlácení do hrnce. „Dle tvého stavu, v jakém jsi přišel se divím, že žiješ."

„Kolik je?" zaskuhrám do polštáře.

„Šest. A pokud myslíš, že nepůjdeš do školy, utřel jsi. Budu do toho hrnce mlátit tak dlouho, dokud se nezvedneš z postele," křičí na mě přes ten randál.

Pár vteřin se nehnu a doopravdy zvažuju, že ho budu ignorovat, ale každou další ránou mi hlava vysílá jasné bolestné signály, že se jí ten zvuk ani trochu nelíbí.

Nakonec to vzdám, protože Denny je neústupný a zvednu se do sedu. Jednou rukou se plácnu do čela, abych zatlačil kocovinu a tou druhou se ho snažím zastavit v dalším pohybu vařečky o hrnec.

„Stačí, stačí," zaskuhrám. „Jsem vzhůru."

A pak to přijde.

Rychlá změna polohy, tlak na lebku a můj žaludek udělá obrat o sto osmdesát stupňů.

Vystřelím z postele tak rychle, jak to jde, proběhnu kolem Dennyho a vpadnu do koupelny, kde do záchodu vyzvracím všechen jed, který jsem včera vypil.

Za sebou zaslechnu smích. „To musela být divoká noc."

Nejsem schopný se jakkoli vyjádřit. Jen zvracím.

I když je Denny blbec, přece jen se nade mnou slituje a donese mi vodu a prášek Valetolu na bolest hlavy. Není jeho vina, že jsem se ožral v pondělí večer.

Přestanu objímat záchodovou mísu a vděčně od něj převezmu vodu. „V kolik jsem přišel?"

„Něco málo po druhý. Zpíval jsi na celý barák. Pár sousedů tě teď nemá rádo."

Zašklebím se. „Kdybych je znal, možná bych je i politoval, ale jít do školy s kocovinou je sám o sobě dostatečný trest."

Zakroutí hlavou. „Cos prosím tě blbnul? Čekal jsem nějaký výlev, ale ne hned po prvním dni ve škole."

Pokrčím rameny. „Kámoška má zlomené srdce, kvůli neopětované lásce a mě Mikuláš řekl, ať se od něj držím dál. Slovo dalo slovo a nějak se to... zvrhlo."

„U tebe se vždycky něco zvrhne," povzdychne si. „Dej si studenou sprchu a padej do školy. Tenhle trest si oprávněně zasloužíš."

Odfrknu si, ale poslechnu ho. Nechá mě v koupelně o samotě a já se s velkou námahou dopotácím do sprchy, abych ze sebe všechen ten smrad smyl.

Něž vylezu z bytu, zvracím ještě dvakrát. Naštěstí už není moc co zvracet, takže jsem se jen dávil.

Do školy dorazím o půlhodiny dřív. Ve třídě ještě nikdo není a já to využiju k malému spánku. Svezu se na židli, založím ruce na lavici a zabořím do nich hlavu. Ignoruju ruch studentů na chodbách a možná se mi i povede na pár minut usnout, protože nepostřehnu Ondru, který se usadí vedle mě.

„Čau," drcne do mě a já leknutím nadskočím. „Ty vole. Ty vypadáš," zachechtá se mému obličeji. Ani jsem se nezvládl namalovat, takže mé kruhy pod očima jsou vidět na kilometry daleko. „Ty jsi byl chlastat?" nakrčí nos. Měl jsem za to, že se mi sprchou povedlo toho alkoholového odéru zbavit.

„Neřvi, nebo mi praskne hlava," zavrčím a opřu si bradu do dlaně.

„Ty... ty nejsi nalíčený?" vyjekne hlasitě a já do něj kopnu. „Danielo? Splnil se ti sen. Kenny přišel bez make-upu do školy," zavolá na mou nejlepší kámošku a ona i Sabina se nahrnou k mé lavici, aby se přesvědčily na vlastní oči.

„Jděte do prdele," zavrčím nevrle a pokusím se je odehnat, ale ony se mi jen smějí. Koutkem oka postřehnu Mikyho. Srdce mi opět vynechá několik úderů, když se na mě podívá, ale jen se zamračí a uhne pohledem.

Nádhera. Jak rychle se dá přejít z miluji tě na nenávidím tě? Tohle přesně jsem nechtěl.

„Kretén-mine?" ozve se ve dveřích naštvaný hlas Ester a Sabina s Danielou se dají okamžitě na ústup. Než stačím postřehnout v jakém stavu je ona, už si to míří ke mně. Odhodí kabelku na lavici, a to už jí krom mě, věnuje pozornost zbytek lidí ve třídě. „Mohl bys mi říct, jak jsem se dostala domů?"

Kdyby mi nebylo zle a nebyl bych naštvaný na Mikyho reakci, když mě zahlédl, zasmál bych se.

„Já ani nevím, kde bydlíš. A dej mi pokoj, nic si ze včerejška nepamatuju," zavrčím.

„Počkat," zarazí se Ondra. „Vy dva jste se ožrali? Jako vy dva spolu? To se zastavil svět? Nebo jsem v jiné dimenzi?" přeskakuje pohledem ze mě na Ester. „O co jsem do hajzlu přišel?"

„Pšt," přiložím si prst k ústům. „Kocovina."

„Skvělý," rozhodí Ester rukama. „Takže ty si taky nic nepamatuješ. To je výborný," rezignovaně se svalí na svou židli a zaujme stejnou polohu, jako já.

„Matně si vybavuju, že jsi domů neodcházela sama. Ale kdo to byl?" pokrčím rameny, jenže ona vytřeští oči. Chvilku pátrá v paměti, než popadne telefon a pustí se do pátrání kdo ví čeho vlastně.

„Kurva," vydechne tiše a zoufale na mě hledí.

„Prosím neříkej to..."

Přikývne.

„Neříkej že..."

Pořád kýve hlavou.

„...je ještě v tvé posteli?"

„Jo," zašeptá a já vybuchnu smíchy.

„To není vtipné, ty debile," obviní mě a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí.

„A to jsi odešla, aniž by sis všimla, že tam s tebou někdo je?" znovu se rozesměju a nemůžu se pořádně nadechnout. „Ty vole. Ty jsi hustá."

„Ne, jsem v naprosté prdeli," složí hlavu do dlaní.

„Stálo to aspoň za to?"

Nakrčí čelo a zamyslí se, jak se snaží vybavit si včerejší noc. „Já nevím," zaskučí a praští hlavou o mou lavici. To už nedává ani Ondra a zachechtá se.

„Vy dva jste vážně magoři," kroutí nevěřícně hlavou. „Ožrat se v pondělí."

Očima zavadím o Mikyho, který taky nerozumí tomu, co se teď děje. Ví, jaký názor mám na Ester, jenže co mi přiznala u něj na chatě, nemůžu nikomu říct. Další utajený homosexuál, o kterém se nesmím zmínit. Pěkně se mi to jebe pod rukama.

Povzdechnu si a podrbu Ester ve vlasech. „Pokud se nechceš rozběhnout domů a vyřešit svou situaci, teď už s tím hovno uděláš," pokrčím rameny, když zvedne hlavu z lavice a probodne mě vražedným pohledem. Jen mi už neřekne, co má na srdci. Zazvoní na hodinu a do minuty je tady učitelka, aby mohla odstartovat den plný utrpení.

Usnout se mi povede ve třetí hodině u naší třídní Kučerové. Bohužel pro mě, moc nadšená z toho není. Hodí po mě fixou, která mi přistane na hlavě až se leknutím proberu a několik spolužáků se na mou adresu zasměje.

„Vítej mezi námi, Kenny," řekne mi Kučerová, samozřejmě anglicky, když na ni zamžourám. „Co kdybys mi sem přišel povyprávět o díkůvzdání v Americe?" ukáže k tabuli.

Nezbude mi nic jiného, než se zvednout a přejít k ní. „O díkůvzdání toho moc nevím, jen že se jí spoustu jídla v hlavní roli s krocanem," odpovím po cestě, taky anglicky. Pokud se nejedná o třídnické věci, na jejích hodinách se jinak, než anglicky nemluví.

„A takhle chceš začínat u maturity? Řekni mi něco o historii díkůvzdání."

Nafouknu tváře a vypustím z nich přebytečný vzduch. O historii díkůvzdání nemám nejmenší páru, proto melu páté přes deváté a netuším, jestli mám pravdu, nebo ne, ale Kučerová mě nezastaví. Dál se mě zeptá, jaké jídlo se podává při sváteční večeři a já ze sebe sypu slovíčka. Nevynechám ani american pie a turkey. Zarazí mě až když zmíním těstoviny. Nejspíš ji to nepřijde jako důležité jídlo v tomto svátku, ale namítnu, že kdybych díkůvzdání slavil já, těstoviny jsou pro mě hlavní chod.

O dvojku bohatší – za ten spánek v hodině a nemístnou poznámku – se usadím do lavice. S mou kocovinou to mohlo dopadnout i hůř.

Učitelka pokračuje ve výkladu a Ester se ke mně otočí a podá mi svůj rozsvícený telefon. Zírám na zprávu, kterou jí poslala nějaká Denisa.

Denisa: Ahoj, snad je v pořádku, že jsem si tě našla. Ráno jsi někam zmizela, tak jsem zabouchla a hezky rychle vypadla. Dlouho jsem se tak nepobavila jako včera s tebou a Kennym. Bylo to skvělé. Nechtěla by ses někdy sejít? Na kafe třeba...

Ester jí na to nic neodepsala a dojde mi, že to musí být ta holka, kterou nechala v posteli, než odešla do školy.

Podám jí zpátky telefon a mrknu jedním okem. Krize zažehnána, a to mě chtěla zabít. I když trapas to je dobrý. Dokonce dostala pozvání na rande.