Pondělí. Pondělí je celkově ten nejdebilnější den, jaký kdy mohl existovat. Ne, že bych se bál zařadit do fungování normálního života a začít zase s tou úžasnou rutinou, ale dneska fakt nechci. Nejraději bych se na to celé vysral a zmizel.

Ale znovu. To bych byl vážně vyjebaný srab. A sráč. A kretén. Idiot. Debil.

Takhle bych mohl pokračovat do večera.

Už tak jsem měl dva týdny k dobru, kdy jsem se ve škole nemusel ukazovat.

Jenže jsem tady, tak do toho. Hezky krok za krokem a rychle. Jako náplast.

Se srdcem až v kalhotách vejdu do třídy a pohled mi okamžitě padne na Mikyho. Jak taky jinak. Vyhledával jsem ho očima každý den, jen co jsem vešel. Už je to zvyk, kterého se bude blbě zbavovat.

Naštěstí pro mě, se věnuje dopisování domácího úkolu nebo co a vůbec mě nepostřehne, takže se můžu rychle podívat jinam. Ale dopadne na mě další bomba. A vím jistě, že se o tom Daniela nezmiňovala.

Na jejím místě, vedle Lindy sedí Ester a Daniela sedí na druhé straně třídy vedle Sabiny. Podívám se na Danču, ale ta mi jen věnuje soucitný pohled a pokrčí rameny.

Zajímavé.

Ester se na mě usměje, načež mi ukáže vztyčený prostředníček. Chtě nechtě se musím zasmát.

„Nazdar, mrcho," oslovím ji. „Vládkyně sesterstva spadla z piedestalu?"

Stojím k němu zády, takže nevidím, že si mě všimne. Zato to cítím. Cítím, jak se mi jeho hnědé oči zabodávají do zad. Srdce se mi neskutečně rozbuší a já si promnu hruď, aby z té nervozity nevyskočilo.

„Co tvář, Jungu?" křikne na mě Stáňa, ale jeho směrem se nepodívám. „Nenechala ti tam má pěst malou památku?"

„Nic, co by nespravil make-up, akvabelko," zahučím.

„Proč bys ho mlátil?" zajímá se David.

„Jung má rád dohody. Jen jsem mu jednu připomněl," odvětí Stáňa a já se je pokusím ignorovat, jako jsem to dělal poslední tři roky.

„Co děláš mezi buzeranty a zoufalci, Roková?" oslovím Ester a mrknu při tom na Lindu a Ondru, kteří taky jen pokrčí rameny.

„Krásně sem zapadám, kretén-mine," znovu se jí povede mě rozesmát.

„Ta písnička, co jsi složil," promluví Ondra. „To je vážně pecka, kámo. S Marikou jsme vymyslely několik vylepšení, ale jinak je dokonalá."

„Fakt?" podivím se. „Nepřišlo vám to moc..."

„Dojemné? Romantické? Srdcervoucí? To rozhodně. Ale perfektní," ujistí mě a do začátku hodiny tak rozebíráme vylepšení, které Ondru a Mariku napadla.

„To zní skvěle," přikývnu, ale popravdě jsem nad tím v poslední době ani nepřemýšlel. Vypadlo mi to. „Můžeme se na to přes týden podívat. Nebo o víkendu."

Zarazí se. „Ty máš volný víkend?"

„No... možná budu v práci, ale nevím, ještě jsem se nedomluvil kvůli směnám, ale jinak jo. Můžeme se sejít. Je to problém?" řeknu trochu víc nevrle, než bych s Ondrou normálně mluvil. Vím, kam tím míří. O víkendech jsem nikdy neměl čas. Vždycky jsem byl v práci a potom s Mikulášem, ale nejsem připravený o tom mluvit.

„Ne, to ne," řekne rychle. „Jen mě to překvapilo. Vždycky jsi byl s... zaneprázdněný."

„Rozešli se," šeptne Ester.

„Roková? Drž hubu a neser se do mých věcí," odpálkuju ji.

„Ona o tom ví?" zeptá se s údivem Ondra a Linda jen nechápavě přeskakuje z obličeje na obličej.

„Tuhle informaci nemám od tebe," pokrčí rameny Ester, jako by ji ospravedlňovalo o tom mluvit jen proto, že jí to řekl Mikuláš.

Jenže nemá nejmenší tušení, jak moc ve mně udělá guláš. Nečekal jsem, že mě opět píchne v hrudi, jako by mi zabodla nůž do žeber.

Mikuláš jim řekl, že jsem se rozešli.

Zazvoní na hodinu a do třídy jako vichřice vtrhne dějepisářka. Jenže jí nevěnuji pozornost. Má pozornost se obrátí k hnědozeleným očím, které se taky nesoustředí na učitelku, ale na mě. Moc dlouho to bohužel nevydrží.

Když si všimne, že jsem se na něj konečně podíval, trhne hlavou a podívá se před sebe.

Oukej.

Říkal jsem si, že to nějak zvládnu. Chvilku to bude divný, ale časem se přes to dostaneme. Dám mu prostor, aby se s tím vyrovnal, ale když ho vidím, jen pár metrů od sebe...

Musím si s ním promluvit.

Chci si s ním promluvit.

Možná bychom to mohli zvládnout? Třeba by naše přátelství šlo ještě zachránit. Vážně o něj nechci přijít.

První možnost se mi naskytne dřív, než jsem čekal. Po třetí hodině se Miky zvedne a zamíří na záchod.

Sám. Bez svého obvyklého doprovodu akvabel.

Několikrát se zhluboka nadechnu a vystřelím ze židle dřív, než bych si to stihl rozmyslet.

Stojí u umyvadla a oplachuje si ruce, když za mnou zaklapnou dveře, o které se opřu zády. Vím, že si mě všiml. Na chvíli se zarazí a ustane v pohybu, než si ruce utře do kalhot. Kdo ví proč, nesnáší vysoušeče.

„Promluvíme si?" zeptám se nejistě, když se ke mně otočí čelem a založí si paže na hrudi. Tu pózu začínám nenávidět, a to jsem ji přitom vymyslel.

„Přišel ses mi vysmát?"

„To bych nikdy neudělal," namítnu.

„Posledně jsi to udělal dost jasně."

„Bože," prohrábnu si rukou vlasy a uhnu pohledem od jeho tváře. „Překvapil jsi mě. Co jsem měl dělat? Porušil jsi jednou podmínku v naší dohodě. Ale nikdy bych se ti za to nevysmíval. Jen jsem byl nasraný."

„Chápu, že tě to naštvalo," řekne klidně. „Jen nechápu, že tě to překvapuje. Po tom všem, co jsme spolu měli."

Nezmíním se, že mi Stáňa řekl o jeho zamilovanosti od druháku.

„To se ti tak hnusí, když ti někdo řekne, že tě miluje?" pokračuje a udělá krok vpřed. „To ti tak moc připomínám Aleše? Hnusím se ti stejně?"

„Říkal jsem ti, aby ses s tím buzerantem nesrovnával," zasyčím a odlepím se od dveří. „Vy dva si nejste v ničem podobní a už to od tebe nechci nikdy slyšet."

Aleš je podělaný stalker, který si plete pojem zamilovanost a posedlost. Mikuláš je... Můj Miky.

Nikdy by nebyl takový kretén, jako je Aleš i kdybych ho odmítl jakkoli, na jeho úroveň by se nikdy nesnížil.

„Tak proč tě to tak rozhodilo?" zavrčí. A udělá další krok vpřed.

„Protože jsem věděl, že díky těm slovům o tebe přijdu," zaječím, ale to už stojí přímo přede mnou.

„Jenže já jsem pořád tady," řekne tiše a jeho dech mě zašimrá na tváři. Skoro se dotýkáme nosy a stačí jen nepatrný pohyb hlavou a mohl bych ho zase líbat. „Nikam jsem neodešel. To ty jsi při první zmínce o citech utekl, jako ustrašený pes."

Najdu v sobě dostatek sil, abych mu položil ruce na hruď a odstrčím ho od sebe do dostatečné vzdálenosti. Celé tělo mám v jednom ohni jen z jeho blízkosti.

„Co ode mě chceš, Mikuláši?" zařvu. „Lásku? Ode mě ji nečekej."

„Chápu. Nezáleží ti na mě."

„To jsem neřekl," zavrčím, ale on se uchechtne.

„Tak zajebaně si protiřečíš. V jednu chvíli nevěříš na lásku, ale v tu druhou řekneš, že ti na mě záleží. Proč si prostě nepřiznáš, že mě máš rád a nepřestaneš s tímhle debilním divadlem?"

Zakroutím hlavou. „Chtěl jsem si jen promluvit. Ale tohle nemá cenu."

„My přece mluvíme, Kenny. Ale ty zase stahuješ ocas a posraně couváš."

„Ptám se tě znovu, co ode mě chceš?" zařvu, ale dřív, než udělám jakýkoli pohyb, Mikuláš je rychlejší. Udělá krok vpřed, chytne mě za zátylek a přitáhne si mě k polibku.

A já?

Já se neodtáhnu. I když bych měl.

Tak moc mi chyběl.

Zacouváme do kabinky a zapadnou za námi dveře.

To, co následuje, je tak moc známé, že se nad tím ani jeden z nás nepozastaví.

Měl bych to utnout. On by to měl utnout. Nemělo by se to dít. Neměl bych cítit jeho horká ústa na mých.

Aniž bychom se od sebe odtrhli, rozepneme tomu druhému kalhoty. Vsunu mu ruku do trenýrek a on mi zamručí do úst a natlačí na stěnu kabinky. Rukou kopíruje tu moji v rychlém tempu. Byly to dva dlouhé týdny, navíc víme, jak to má ten druhý rád. Stačí jen párkrát zatlačit a vybuchneme v orgasmu.

Opřu se čelem o to jeho a oba se snažíme popadnout dech. Chci ho znovu políbit, ale on se ode mě odtáhne.

„Co to znamená?" zašeptám, ale on se natáhne pro toaletní papír a utře si sperma z ruky. „Mikuláši, co to znamená?"

Zakroutí hlavou. „Nebudu ti říkat, co máš cítit, Kenny. Já se zamiloval," podívá se mi do očí a je v nich přesně tolik bolesti, kterou jsem se bál spatřit. V očích se mi nahromadí slzy, ale dokážu je mrkáním zahnat. „Nechtěl jsem abys to věděl, ale už to víš. A..." několikrát se zhluboka nadechne. „Už se ke mně nepřibližuj."

Odejde z kabinky a nechá mě naprosto rozhozeného na záchodech. K tomu všemu zazvoní na hodinu.

Do třídy vběhnu společně s učitelem, kterého málem převálcuju, jak rychle se snažím dostat na své místo.

„Máš rozjetý zip u kalhot," houkne na mě Ester a já rukou zajedu k rozkroku, kde je můj zip naprosto v pořádku. Ester se spokojeně zašklebí, protože mě nachytala, ale je mi to jedno.

Už se ke mně nepřibližuj.

Ta slova jsou jako velká rána na solár. Po tom všem se mnou takhle vyjebe. A já mu při tom chtěl jen říct, že mě to mrzí. Že mu dám čas se s tím vyrovnat, ale že chci, abychom byli přátelé.

A on se na mě vrhne.

Moc dobře ví, že se jeho dotekům nebráním. Ví, jak velkou moc nade mnou má. Vždycky mi stačil jeden jeho pohled a knoflík od kalhot se mi sám od sebe rozepnul.

Posralo se naprosto všechno, co se dalo. Pokud se k němu nemám přibližovat, fajn. Jak si přeje. Nebudu mu psát, mluvit na něj a rozhodně se na něj ani nepodívám. Kvůli těm debilním kecům o lásce, jsem přišel o to jediné v mém životě, co mi dělalo radost. Pokud to není dostatečný důkaz toho, že je láska na hovno, tak už nevím.

Den mi nějakým zázrakem uteče. Stavím se za Marikou v její třídě a probereme můj song. Domluvíme se, že si k tomu sedneme a zkusíme z toho něco udělat. S tím, že s námi Vráťa už nehraje se nám to dost komplikuje a hledat nového basáka bude oříšek. Ale shodneme se, že se na to vykašleme a budeme se teď víc soustředit na školu. Na nadcházející maturitu. Třeba se nám povede do léta ještě něco dalšího složit.

Možná.

Na konci vyučování si sednu s notesem na lavičku před školou a čekám na Danču. Chci si s ní pokecat, ale přes den nebyla příležitost, tak jsme jí jen napsal, že na ni počkám. Celý den se kolem ní motal Stáňa a kolem něj zase Miky, ke kterému se nemám přibližovat, takže... asi tak.

Do notesu píšu slova, které mi zahlcují hlavu a vybíjím tak ze sebe celou svou frustraci. Pokud jsem doufal, že se všechno v budoucnu urovná, šeredně jsem se mýlil.

Nevšimnu si, že se vedle mě někdo posadí. Až vůně doutnajícího brka marihuany mě přiměje zvednout pohled od mých zápisků.

Ester se rozvalila na lavičce vedle mě, nohu přes nohu a v klidu hulí jakoby nic.

Aniž by se na mě podívala nebo cokoli řekla, natáhne ke mně ruku s brkem, abych si nabídl. Jen zakroutím hlavou a kouknu se, koho tak upřeně pozoruje.

Danielu. Jak jinak.

Ruku v ruce se Stáňou míří k nám společně s Robinem, Sabinou a taky Mikulášem, který raději postává opodál.

„Ahoj," řekne Danča zvesela a skloní se pro obětí. „Jdeme na kafe, přidáš... ehm... přidáte se?" nejistě se podívá na Ester, která se ušklíbne. Pozorovat ji, jak toká se Stáňou asi není něco, čím by chtěla zabít čas. Sabina ji dost okatě ignoruje a raději se věnuje Robinovi.

Já se v rychlosti mrknu na Mikyho a on... Skryl veškeré své pocity za svou nepřístupnou maskou.

„Raději ne," usměju se na Danču a doufám, že je to víc veselé, než jak se doopravdy cítím. „Víš, že kafe nepiju."

Nevědomě tak odpovím i za Ester, která vyfoukne kouř z úst a ten se vznese nad Danču. Ta se zašklebí a odežene ho rukou.

„Dobře," přikývne lehce zklamaně. „Napíšeme si?"

Přikývnu a sleduji, jak se Stáňou odchází. Propálím očima Mikyho záda a znovu mě píchne v hrudi.

Chytím Ester za předloktí a zastavím ji tak uprostřed pohybu. Vytrhnu ji brko z prstů a zhluboka potáhnu. Moc drogám neholduji, a i když jsem mariánku už párkrát kouřil, není to něco, co vyhledávám.

Jenže teď mi to přišlo jako ten nejlepší nápad.

Vydechnu a nespouštím oči z Mikyho, který se před tím, než zajde za roh ohlédne. Zahlídne, jak vyfukuji kouř a srdce mi z jeho pohledu spadne až do kalhot.

„Nechceš se jít ožrat?" promluví konečně Ester a celou dobu se dívá stejným směrem, jako já.

Jít chlastat v pondělí? To je naprosto blbý nápad. Jeden z těch nejhorších.

„Jo."