Říct, že bychom si silvestr neužili by bylo slabé slovo. Robin s Vanesou se opijí jako prasata už okolo oběda a ve tři odpoledne se uloží ke spánku. Nedobrovolně a za pomoci svých drahých poloviček. Objeví se až chvíli před půlnocí s pořádnou kocovinou, ale v pití zvládnou pokračovat dál.

My ostatní, na tom nejsme o nic líp, přece jen se tady všechen ten přivezený chlast nenechá, ale dokážeme se krotit a alkohol doprovází i spoustu jídla. A taky tanec.

Sabinu napadne zopakovat si naše holčičí odpoledne a pustí na televizi velmi hlasitou hudbu. Tentokrát bez líčení a skákání na gauči. Kdyby Robin neodpadl, přinutil by nás do svlékacího pokera.

I Mikymu se povede uvolnit a s Davidem do sebe ládují jednoho panáka whiskey za druhým. Trochu ze svého pití povolím, abych měl jistotu, že bude v pořádku. Alespoň jeden z nás by to nemusel přehánět, a protože mám ještě v živé paměti noc v obětím záchodové mísy, nevadí mi to.

Čas od času se očima střetnu s těmi Esteřinými. Říct, že jsme přátele je silné slovo, ale když vím, co se za její nenávistí skrývá musím přiznat, že jí rozumím. A možná, ale jen možná, trochu obdivuju. Ne tím, jak se k situaci postavila, to je otřesné. Ale proto, že tomu každý den čelí. Každý den potkává člověka, kterého miluje. A teď musí pozorovat, jak ten člověk dává lásku někomu jinému.

Jsem jediný, kdo si všimne, jak rychle odvrátí zrak od líbající se Danči se Stáňou. Věřím, že kdybych jí někdy věnoval víc pozornosti, všiml bych si toho dřív. Jsem rád za Danielu, že je šťastná, ale stejně zajdu za Ester. Vytáhnu ji na nohy a se slovy, že jdeme do kuchyně na panáka ji tam dovleču.

„Víš, že se z nás okamžitě nestanou kámošky, které si budou vzájemně česat vlasy, lakovat si nehty a svěřovat se se svými problémy," řekne jedovatě, když jí podám panáka.

„Chceš mě tou představou rozesmát?" odfrknu si. „Pořád tě nemám rád. A to, že jsme před sebou čůrali na tom nic nezmění."

„Vlastně jsi ty čůral přede mnou," opraví mě.

„Do koupelny si člověk chodí odskočit."

„Takže mě tímhle panákem zveš na druhé kolo?"

„Třeba," pokrčím rameny. „Kdo ví, co za tajemství bych zase musel nést na svých bedrech. Ještě by z tebe vypadlo, že Irena je trans a David nosí dámské spodní prádlo. Každopádně by mě už nic z toho nepřekvapilo."

Nikomu neujde, že jsem zrovna já, vytáhl zrovna Ester na panáka, ale přejdou to. Oproti tomu, když se hlasitě rozesměje, pár spolužáků si nás zvědavě prohlídne. Včetně Daniely. Od té schytám dokonce naštvaný úšklebek.

Paráda.

„Mě by nepřekvapilo, kdybys Ireně jednu natáhl," směje se dál a na nikoho v místnosti nedbá. Tak jako já.

„Mě by nepřekvapilo, kdybys skončila ve trojce s Davidem a Vanesou. Otázka zní, jak si to užít jen s Vanesou, aniž by se k tomu David připletl?"

„Budu mu muset do krku nalít spoustu alkoholu," máchne rukou. „Mě by nepřekvapilo, kdybyste si to s Mikulášem rozdali v kuchyni přede všemi."

Vyprsknu. „Tak to je rozhodně vysoká pravděpodobnost, že se to stane," připustím a hodím po něm okem. Vycítí můj pohled skoro okamžitě a usměje se. „Hlavně když je opilý."

„Myslím, že si nepamatuju, že by se někdy takhle smál," řekne Ester s očima upřenými na Mikyho. „Ne. Nikdy se tak nesmál. Vždycky mi jeho smích přišel neupřímný, ale celou dobu, co jsme tady je to jiné."

„Neříkal jsem ti, ať nás pustíš z hledáčku?" Hodím po ní hrst křupek, které leží přede mnou.

„Čau," připlete se k nám Irena. „Co řešíte?"

Zakoulím očima a Ester se mému úšklebku zasměje.

„Právě jsem Ester říkal, že je mrcha a měla by se jít udávit," ukážu na křupky.

„A já Kennyho poslala do Mikulášovy prdele, protože tam je mu zdá se nejlíp," oplatí mi Ester.

„Nemáš tušení, jakou máš pravdu, brouku." Pozvedneme panáky a na ex ho do sebe vyklopíme. Hezky se jí povedlo poslat mě do háje a při tom nasrat Irenu.

Opustím kuchyň a vydám se hledat Danču, která už nejspíš rudne vzteky.

Najdu ji ve Stáňově objetí na verandě za domem. Zvuk posuvných dveří ji přiměje zvednou oči, které má zalité slzami. Rychle se odvrátí, když si všimne, že jsem to já a znovu se zaboří do Stáňovy hrudi.

Nic neřeknu. Jen za sebou zavřu dveře a opřu se o ně zády. Založím si paže na hrudi. Počkám, až se trochu uklidní a snažím se zahřát.

Danča se několikrát zhluboka nadechne, a nakonec si otře slzy do rukávu od svetru. „Vždycky mi bylo jedno s kým se bavíš. Jsi společenský typ na rozdíl ode mě," promluví s nakřáplým hlasem. „Když ses spřátelil s Mikym ani mi to nepřišlo divné, jako ostatním. Prostě z tebe vyzařuje taková aura, že tě všichni mají rádi ať chceš nebo ne. Ale... ona? Proč ses bavil zrovna s ní? Víš, co všechno mi provedla," při posledním slově vzlykne a Stáňa ji pohladí po zádech.

Zavřu oči a párkrát se zhluboka nadechnu, abych neřekl něco, čím bych ji mohl ranit. Nebo prozradit Ester.

„Jsi moje nejlepší kámoška. Mám tě rád a udělám pro tebe první poslední. Ty to víš, všichni to vědí a nikdy jsme po sobě na oplátku nic nechtěli. Ester je pořád stejná mrcha, ale nebudu se k ní chovat hnusně, když už se tady celý týden cítí nepříjemně."

„Nikdo ji sem nezval," zavrčí Stáňa.

„Jo a všichni jí to dáváme dost veřejně najevo. Ale nikdo jste ji nevyhodil. Ani Irenu. Jsou tady. Je Silvestr. Za dveřmi nový rok. Čas na druhou šanci."

„Těch ode mě dostala několik," odsekne Danča. „Já to s ní vzdala už dávno."

„Neříkal jsem, že bys jí tu druhou šanci měla dávat ty." A s těmi slovy se vrátím dovnitř do tepla.

Zasraná Ester a její podělané tajemství. Proč mě do toho vždycky někdo zatáhne, aniž bych si to přál? Někdy bych raději nic nevěděl.

Půlnoc přejdu bez povšimnutí. Rachejtle, petardy, ohňostroj...

Jediné, čemu věnuji pozornost, je Miky. Vyjdeme ven na terasu, ale všechno vnímám jen vzdáleně. Pořád jsem myšlenkami u Daniely. Štve mě, že jsem ji ublížil, ale kdyby znala pravdu, pochopila by mě. Jednou jí to nejspíš řeknu, ale ne dnes. Ani za nějakou dobu. Spíš tak za deset let. Na školním srazu třeba.

Obejmu Mikyho zezadu kolem krku a bradu si opřu o jeho rameno. Společně tak pozorujeme změť barev na obloze a předáváme si trochu tělesného tepla, protože nás nenapadlo si vzít kabáty. Potřebuju cítit jeho vůni. Potřebuju ho u sebe.

Dá ruce za sebe a spojí je za mými zády.

„Šťastný nový rok," zopakuji dneska už po desáté.

Natočí ke mně tvář a otře se o mé rty. „Šťastný nový rok," vydechne s čelem opřeným o moje, a ještě víc ho k sobě přitisknu.

Po chvíli se všichni vrátíme dovnitř a párty pokračuje, jen už to není ono. Čekání na půlnoc je přece jen víc vzrušující než zapíjet nový rok.

Že je Mikuláš vážně hodně opilý poznám podle toho, že si mě vysadí na kuchyňskou linku, stoupne si mezi mé nohy a nenasytně se dobývá jazykem do mých úst. Ne že by mi to vadilo, jen se to děje za přítomnosti všech ostatních a já se v duchu musím smát. Ester se trefila.

Dlaněmi mi stiskne stehna a zastaví se pod tričkem na mých bocích, které silně promne. Zabořím mu prsty do vlasů a nechávám se jím pohltit. Za to, že dokážu zapomenout na okolní svět, může jen on.

„Jděte s tím do pokoje," zakřičí někdo a následně mi něco přistane na zádech a tím mě probere. Miky se směje od ucha k uchu, odstoupí ode mě a já seskočím z linky. Ruku v ruce se přemístíme nahoru do pokoje, kde ze sebe v mžiku strháme všechno oblečení.

Překvapivě to netrvá příliš dlouho po tom všem, co jsme dneska vypili a společně dosáhneme pocitu uvolnění.

Skvělý začátek nového roku.

Ale když kouknu na telefon, zjistím, že mi to chvilka jen připadala. Souložili jsme víc jak hodinu a ani už zezdola není slyšet žádný hluk. Všichni to zabalili.

Otočím se k Mikymu, abych ho mohl pohladit po tváři, ale umlčí mě jeho ústa. Obličej mi položí na rameno a spokojeně vydechne.

Začnu se propadat do říše snů, ale jeho hlas mě vytrhne.

„Miluju tě."

Strnu.

Ruku mám zabořenou v Mikulášových vlasech a už se chystám vyjeknout, jestli jsem se náhodou nepřeslechl, ale on zachrápe.

Ne!

To. Se. Nestalo!

To neřekl!

Že ne?!

Zírám do stropu a doufám, že se mi povede usnout, ale jako by mě jeho slova uhranula. Jsem naprosto vzhůru. Myslím, že jsem i vystřízlivěl.

Tohle není katastrofa, kdy se na člověka zřítí lavina a on je uvězněný v domě pod hromadou sněhu. Tohle je armageddon, kdy se na planetu řítí meteorit.

A na mě právě dopadl.

Opatrně se vymotám z jeho náruče, abych ho neprobudil, oblíknu si tepláky a tričko, co se válí na podlaze a vyjdu z pokoje.

Nikde není ani noha. I David zmizel z gauče, na kterém už dobrou hodinu po půlnoci podřimoval.

V kuchyni si udělám čaj a pokouším se zaměstnat úklidem, ale jsem rozrušený. Při mytí nádobí rozbiju několik skleniček a jeden talíř.

Zametu podlahu od rozšlápnutých brambůrků a snažím se nemyslet. Nemyslet na ta slova, které mi řekl, protože to nemůže být pravda. Nemůže to myslet vážně a muselo se mi to jen zdát.

Tak proč cítím, že je to pravda?

Vztekle odhodím koště na druhou stranu místnosti a raději si udělám další čaj. Usadím se na kuchyňský bar a čekám, kdy se konečně dostaví únava, ale pořád mám oči jako baterky. Je to k vzteku.

Jsem nasraný. Přímo zuřím!

Proč jen to udělal? Proč to musel zničit? Když tušil, že to z jeho strany začíná být vážné, proč něco neřekl? Proč to kurva neukončil? Tak přece zněla dohoda! Nezamilovat se.

„Nazdar, kretén-mine," vyděsí mě Ester, když se přede mnou zničehonic zjeví. „Vypadáš hrozně. Tedy... hůř než obvykle," opraví se a pochoduje po kuchyni. „Divný," rozhlídne se po pokoji. „Přísahal bych, že to tady vypadalo jako po výbuchu."

Nechávám ji mluvit a sám se věnuji svému hrnku s čajem. Zvláštně si mě prohlídne, jako by se snažila odhadnout mou reakci, ale nakonec protočí oči.

„Nemůžu uvěřit, že mě to zajímá," potřese hlavou. „Ale... co ti je? Vypadáš, jako bys celou noc nespal." Zarazí mě a já konečně odtrhnu pohled od čaje a podívám se z okna v kuchyni, kde už je dávno světlo. Ono už je doopravdy ráno.

Kurva!

„Dle toho, jak jste v noci řádili to nebude tím, že by tě Mikuláš nedokázal uspokojit."

Zašklebím se. Jasně, že nás všichni slyšeli.

„Ale to je v pohodě," mávne na mě rukou. „Kvůli vám dvěma jsem si sluchátka dávat nemusela. Ve vašem podání to bylo... jak jen to říct, abych nevyzněla jako úchyl? Vzrušující? Ne stejně je to úchylný."

Pořád na mě kouká a čeká, kdy konečně promluvím. Normálně bych už měl několik trefných odpovědí, kterými bych ji uzemnil, případně poslal do háje, ale momentálně mám v hlavě vymeteno. Místo toho se jen věnuji kuchyňské lince, která kdo ví proč, vypadá neskutečně zajímavě. Mimoděk si pohrávám s přívěškem kolem krku.

S dárkem od něj.

„Fajn," rozhodí Ester rukama. „Nech si to. Mě je to vlastně u prdele."

„Řekl, že mě miluje," zašeptám sotva slyšitelně, ale ona to musela zaslechnout, protože povytáhne obočí a dál na mě zírá.

„A dle tvého tragicky zmučeného obličeje, je to špatně," neptá se. Jen konstatuje fakt. A pak se ta mrcha rozesměje.

Protočím oči v sloup a chystám se jít pryč i když vlastně nemám tušení, kam.

Zpátky do pokoje nemůžu – nechci –, protože tam leží a zbytek pokojů je obsazených.

„Počkej," zastaví mě, ale smát se nepřestane. „Nemyslím to zle jen... V tomhle domě jsi asi jediný, kdo neví, že Mikuláš miluje Kennyho."

Dopadnu zpátky na barovou židli, čistě proto, že doopravdy netuším, kam jinam bych šel a zabořím hlavu do dlaní.

„To je jako zlý sen," sevřu ruce v pěst a silně zatahám. Nedivil bych se, kdybych si tím vyškubl pár vlasů. „Co mám teď dělat? To se tam mám vrátit? Mám dělat, jako by nic neřekl? Kurva!"

„Ty jsi to doopravdy nepoznal?" zeptá se udiveně a uchechtne se. „Jsi vážně idiot. Všichni to viděli už to první ráno, kdy jste vyšli z pokoje."

Ukážu jí vztyčený prostředníček. Normálně mám plnou hubu keců, ale právě teď nemám co říct. Protože má pravdu. Jsem idiot.

„Zbytečně to hrotíš," napije se své kávy. „Tak tě miluje. No a? Nikdo na to ještě neumřel a pokud je to na tebe brzo, věřím, že jemu to vadit nebude."

Rozhodím rukama a nechápavě na ni čumím. „Řeknu ti to tak, abys tomu rozuměla, protože máš nejspíš obarvený i mozek a nejen vlasy. Představ si, že já jsem Daniela. A vím, že mě miluješ. Co kdybys přestala ohrnovat nos a místo toho mi zkusila poradit, jak se mám zachovat, abych celou situaci ještě nezkurvil?"

Přimhouří oči a vypadá, jako by po mě chtěla skočit. Kdyby pohledy zabíjeli, tak je ze mě hromádka popela. Pár vteřin, nebo i minut na sebe jen čumíme. Už to vypadá, že nic neřekne, ale nakonec promluví.

„Neříkej mu, že ho taky miluješ, pokud to tak necítíš."

Hlasitě vydechnu a opřu si hlavu do dlaně. Ester opustí kuchyň a nechá mě tak samotného s mou hlavou plných myšlenek.

Snažím se to všechno potlačit. Odsunout na vedlejší kolej a nic z toho nevnímat ale...

Promnu si hruď. Ten tlak na prsou je neúnosný. Nechci ho. Nechci to cítit. Nelíbí se mi to.

Raději se pustím opět do úklidu. Pomáhá mi nepřemýšlet nad tím, co Mikulášovo vyznání znamená pro náš vztah. Protože ho celý úplně zničil.