V davu na Hajdukově zahradní párty, kterou pořádá každoročně na oslavu konce léta, zahlídnu pár známých tváří ze školy a se všemi se přivítám. Všichni už zjistili, že patřím k ostatním z kapely a o to víc si se mnou chtějí popovídat a získat nějaké informace.

Jak jste se dali dohromady? Ty umíš zpívat? Baví tě to? A nejčastěji... Tak ty hraješ v kapele?

Mám co dělat, abych nad nimi nekroutil očima, protože by se mi z toho akorát tak zamotala hlava

Naštěstí mě vysvobodí naše nejvěrnější fanynka – tedy Daniela – a odvede mě od nich pryč.

„Úplně jsem na tobě viděla, jak v duchu třískáš hlavou o zeď," vysměje se mi.

Dovede mě za Marikou, která na mě netrpělivě mává, protože už přišel náš čas.

„Ahoj lidi," ozve se z reproduktorů Robinův hlas a zvedne se vlna nadšení. „Naši spolužáci souhlasili, že nám předvedou svůj talent, tak snad se vám budou líbit, jako mě," kývne na nás a já si přetáhnu kytaru přes hlavu. „Dobře se bavte," řekne ještě, než odejde do davu lidí, kteří na nás teď zírají a já ho vystřídám u mikrofonu.

Neříkám nic, jen kývnu na Mariku a spustím první píseň, kterou jsem, si zvolili. Alone together od Fall out boy.

I don't know where you're going
But do you got room for one more troublet soul.

Ondra pomalu oťukává bubny, až nakonec udeřím do strun a rozjedeme to.

V davu zahlédnu pár překvapených tváří, ale nevěnuji jim pozornost. Při vystoupení se vždycky dívám nad ně. Jen mě akorát tak znervózňuje jejich zírání, případně když si povídají mezi sebou.

Hudba je cit, který dáváte lidem, ale pokud nehrajete s radostí, a hlavně kvůli sobě, nikdy to člověka tolik nenaplní. Možná proto, jsem sáhl i po kytaře, i když mi chybí klavír. Naši by byli o hodně raději, kdybych u piana zůstal a stal se ze mě virtuóz, při hraní Mozarta, Beethovena nebo Vivaldiho.

Vážnou hudbu mám rád, ale není to něco, co můj život naplňuje. To, co mě doopravdy baví ze všeho nejvíc, je zpěv.

V davu zahlídnu Danielu a mrknu na ni. Když si všimnu, že nás natáčí na svůj telefon. Jak ji znám, jede živě do storýčka na můj Instagram.

Několik lidí tancuje do rytmu, a dokonce i zpívají známé písně, které zaslechli v rádiu. Zahrajeme ještě několik dalších songů, než dorazí DJ, aby nás mohl vystřídat.

„Tak fajn lidi, poslední písnička od nás," zakřením se, když v davu zaslechnu bučení na protest. Já i Marika si sundáme kytaru a odložíme ji do stojanu. Marika si stoupne ke klávesám a já vezmu mikrofon. Vráťa začne brnkat písničku Doom days od Bastile a já spustím.

When I watch the world burn
All I think about is you.

Nikdy jsem neměl problém s nízkými ani vysokými tóny a rozhodně jsem se nikdy nesnažil někoho napodobovat. Vždycky jsem zpíval hlavně za sebe a tahle píseň mě chytla za srdce. Má rytmus a je chytlavá.

S mikrofonem u úst chodím sem a tam a celkově se odvážu. Zkrátka si nemůžu pomoc. Hrozně mě to baví. Přidal bych se k ostatním na protest, abychom ještě neskončili, kdyby to bylo možné.

Do všeho, co dělám dávám srdce. Vždycky. Až na lidi. Lidi jsou nevyzpytatelní a srdce lámou jako lusknutí prstu. Neexistuje nikdo, komu bych se otevřel, ať si Denny říká, co chce.

Za bouřlivého potlesku se všichni ukloníme a sbalíme si věci do Vráťovy dodávky, abychom se mohli přidat k párty. Třeba se mi povede opít natolik, že se s někým vyspím, jenže nejhorší na tom je, že jsem to slíbil.

Mohl bych to udělat. Někoho sbalit a rozdat si to sním v jednom z pokojů v domě a Denny by se o ničem z toho nedozvěděl, ale když něco slíbím, tak své slovo dodržím. Což znamená, že bych to neudělal.

Tedy udělal. Ale Dennymu bych o tom nejspíš řekl.

V domě k nám přicházejí davy přátel a já jdu z jednoho objetí do druhého. Tolik slov chvály na mou hlavu jsem snad nikdy neslyšel. Pošimrá mě to na mém egu, když holky z našeho ročníku pějí ódy na můj hlas.

Ale jsem tady hodinu, a ještě jsem se ničeho nenapil. Jestli to takhle půjde dál, rozhodně se mi opít nepovede.

„Dáš si?" ozve se za mnou jeden z mých spolužáků Miky. Konečně se mi povedlo vymanit se z davu nadšenců a dostal jsem se na verandu za domem na čerstvý vzduch. Sleduji tančící spolužáky na zahradě na elektronickou hudbu od DJe.

Miky mi podává kelímek s alkoholem a já si ho nedůvěřivě změřím. „Nejsou v tom náhodou nějaké drogy, díky kterým bys mohl zneužít situaci ve svůj prospěch?"

Zasměje se. „To mě nenapadlo. Bohužel je to jen vodka s džusem."

Povzdychnu si, ale kelímek si od něj převezmu a napiju se, protože jsem se pořád k žádnému alkoholu nedostal. Nic podezřelého z něho necítím, tak uvidíme, jestli nezklame mou důvěru. „Díky."

„Byl jsi skvělý," ukáže k pódiu, na kterém už úřaduje DJ.

„No pardon?" ohradím se. „Já jsem pořád tady. Neumřel jsem. Kdybys chtěl, zazpívám ti serenádu z fleku na místě."

Miky se opře vedle mě o zábradlí verandy a věnuje mi úsměv. „No dobře. Promiň. Jsi skvělý."

„Díky."

„Jak dlouho spolu hrajete?" zajímá se a já se podivím. Pokud mě paměť neklame, neprohodili jsme spolu víc slov než jen „ahoj" nebo „čau".

„Už je to něco přes rok," řeknu dneska už asi po desáté. „Občas hrajeme v jednom klubu, ale většinou hlavně pro zábavu."

„To zní skvěle," přikývne. „Na živém koncertě jsem nebyl snad věčnost, takže jsem si to dneska rozhodně užil."

Zašklebím se. „Je dost smutné, že člověk poslouchá živou hudbu méně často, jako tuhle příšernost," kývnu na DJe, který zrovna mrví jednu písničku od Eltona Johna. To je fakt idiot. Na klasiky se nemá sahat.

„Nemáš rád elektro hudbu?"

„Vždyť, co z toho máš?" natočím se k němu. „Elektro hudbu nemůžeš prožít, cítit emoce ze zpěvu. Z hlasu interpreta. Je to jen slátanina zvuků nakombinována dohromady," odfrknu si. „Kdybys dal deset telefonů k sobě a každý by v tu chvíli vyzváněl jinak, je to lepší zvuk."

Miky se zaposlouchá do hudby, kdy už nejspíš po desáté hraje dokola jen „duc, duc, duc" ve stejném tempu jako před pěti minutami a hrozně se rozesměje.

„Máš pravdu," vypadne z něj. „Je to divný. Ale co takový Avicii? Nebo Alan Walker?"

„Jsi tvrdý bojovník za práva DJů," uchechtnu se. „Těmito umělci musím přiznat, že nepohrdám. Možná je i obdivuju, ale jestli mě někdy budeš citovat, najmu si právníka a zažaluju tě za pomluvu."

„To bych si nikdy nedovolil," zhrozí se na oko. „Vydírat frontmana tak slavné kapely? Stáhl bys mě z kůže."

Rozesměju se nahlas a neujde mi pohled, kterým si mě prohlídne. Je to lascivní a divné. Trochu mě tím překvapí.

„Kámo," ozve se za mnou Ondrův hlas a já mu věnuji pozornost, protože zní značně opile. „Sháněl se po tobě Aleš," řekne mi a kolébá se ze strany na stranu.

„Řekl jsi mu, že jsem umřel a moje mrtvola plave na dně Vltavy?" zeptám se ho. Ten kluk mi snad nikdy nedá pokoj. Je jediný, který nepochopil sex na jednu noc a teď ho mám uvázaného, jako kouli na noze.

„Ne-e," odříhne si.

„Prase," zakřením se.

„Pardon. Neřekl, ale poslal jsem ho do prdele. Zvolil jsem horší slova, než používáš ty."

„Fajn, díky," upiju ze své vodky s džusem. „Hele a kdy ses stihl takhle ztřískat? Jsme tu jen hodinu a já mám teprve první drink."

„Seš pozadu kámo. Hrál jsem s holkami chlastací hru," zašklebí se. „Šlo to rychle."

Protočím nad ním oči a otočím se zpátky k Mikymu, který... je fuč.

Popadnu Ondřeje za loket a zamířím s ním zpět do domu pro další drink. Nedá mi to a stejně se musím zamyslet nad Mikyho chováním. Jako by si se mnou chtěl povídat.

°°°°

O několik hodin později, kdy jsem do sebe vyklopil spoustu panáků vodky, ukrýval se v davu, a dokonce i pod stolem před Alešem a tancoval v Danielině společnosti, se vydám do horního patra do koupelny. Potřebuju se trochu probrat, protože k mé smůle to dnes nebudu já, koho ostatní potáhnou domů, ale namísto toho já potáhnu Ondřeje.

Bohužel na tom nejsem zrovna nejlíp. Schody zdolám s velkou námahou, ale dokážu to. Teď už stačí jen dojít ke dveřím od koupelny.

Proč mi teď dva metry přijdou jako neskutečná dálka? Je fakt zvláštní, jak dokáže alkohol zamotat hlavu.

Jenže koupelna je obsazená. To se mi stává pokaždé.

Opřu se o dveře a čekám, až dotyčná osoba vyleze ven. Stihnu během toho zkontrolovat telefon, který mi hlásí tři hodiny ráno a raději ho zase schovám do kapsy. V práci budu mít pořádnou kocovinu. Vodka mi nikdy nedělala dobře. Raději jsem měl přejít na Morgana.

Zničehonic, přestanu koukat do zdi na chodbě, ale zírám do stropu v koupelně. „Co to do prdele..." spustím, ale hned mi to dojde a místo toho vybuchnu smíchy. Dotyčný v koupelně mi konečně otevřel a samozřejmě se dveře otevírají dovnitř a já idiot se o ně opíral.

„Jsi v pohodě?" objeví se nade mnou Mikyho vysmátý obličej.

„Sem spad," řeknu mu se smíchem a přijmu nabízenou ruku, abych se mohl zvednout. „Á moc rychle," chytnu se za hlavu. „Proč se točí svět?"

„Základní fyzikální zákony," odvětí a přidržuje mě. Kdyby to nedělal, nejspíš bych zase skončil na podlaze. „Kolik jsi toho vypil?"

„Ne dost, abych zapomněl, jaký je můj bratr idiot," odstrčím ho a zamířím k umyvadlu, abych se mohl osvěžit studenou vodou. Z hlavy si sundám šátek a celou ji strčím pod studenou tekoucí vodu. Pár kapek mi steče i po zádech, ale momentálně je mi to u prdele. Z věšáku popadnu ručník a vlasy si do něj utřu. Trochu to pomůže, ale ne dost.

„Zajímavý způsob střízlivění," zakření se Miky.

„Do hajzlu, já vypadám," zanadávám při pohledu na svůj obličej v zrcadle. Linka na okraji víček už neexistuje a řasenku mám rozmazanou všude po tváři. Ručníkem si začnu drhnout tvář, ale jde to blbě, když se pořádně ani neudržím na nohou.

„Vypadáš jako mýval," vysměje se mi Miky a opře se o mramorovou desku vedle mě.

„Mývalové jsou holky. Já spíš připomínám pandu," namítnu. „Tedy... velmi ošklivou a sjetou bambusem. Ale ty šikmé oči tomu odpovídají."

„Tvé oči jsou hezčí, jak od pandy."

Nejistě se na něj podívám a přemýšlím, jestli to, co řekl myslí vážně. „Prosím tě, a kolik jsi toho vypil ty?" zjišťuji, zatímco ručníkem odstraňuji škody, způsobené rozmazanou řasenkou.

„Ne tolik, abych nemohl dojít po svých domů," znovu se usměje a já upustím uzdu zábranám a dovolím si ho prohlídnout. Nikdy před tím, jsem to nedělal. Samozřejmě, že je hezký. Je jedním z oblíbenců na škole. On a ta banda plavčíků, nebo jak si říkají si ve škole vybudovali určitou pověst. Neměl jsem nutkání, jim věnovat pozornost, hlavně když jsou to všichni heteráci. Až na Aleše. I když to bylo před tím, než se k nim přidal, takže to vlastně neplatí.

„A já musím ještě odtáhnout Ondřeje," vysvětlím mu svůj pokus o vystřízlivění, který beztak není rozumný. „Blbec usnul na stole a někdo mu už stihl pomalovat obličej."

„Viděl jsem. Ukaž," vezme mi ručník z ruky, ponoří ho pod tekoucí kohoutek a chytí můj obličej do dlaní, aby mi pomohl.

„Páni," protáhnu, když už nevydržím to ticho a pohled do jeho hnědých očí. Plně se soustředí na můj obličej, takže mu to nejspíš nepřišlo tak ujeté, jako mě. „Kdybych tě neznal, použil bych narážku ve stylu ‚moc gay' nebo něco podobného, ale nejspíš bych dostal přes držku. Což i tak dostat můžu."

„A ty mě jako znáš?" usměje se.

„Sportovec, spatřen se ženami. Jsi jasný, jako den a noc."

Ustane v pohybu a zahledí se mi do očí. Nejsou jen hnědé, ale hnědozelené. Stejnou hnědou barvu mají i jeho vlasy. Je fakt pěkný.

„Hotovo," pronese. Odstoupí ode mě a ručník hodí do koše na prádlo.

„Díky," zkontroluji se v zrcadle, ale až na červené tváře nejde poznat, že na mě bylo něco špatně. Otočím se a chystám se odejít, ale zarazí mě, jak blízko u mě Miky stojí.

„Ne všechno je tak jasný, jak se na první pohled zdá," řekne a přitiskne svá ústa na mé.

Jako první myšlenka, co mě napadne je, že Miky moc krásně voní. Jenže pak můj mozek zkratuje a já se nechám ovládnout svým tělem.

Přitisknu mu ruce na tváře a jeho to očividně povzbudí, protože se víc natiskne na mou hruď. Dlaněmi přejíždí po mých bocích pod mým krátkým tričkem a možná mi ujede menší hlasitý výdech čehož využije a proplete si se mnou jazyk.

Už jsem políbil dost kluků a rozhodně to bylo vášnivější než teď, ale nikdy jsem z toho neměl pocit, jako bych měl každým okamžikem vybuchnout. Jako by se zastavil čas a všechno ostatní přestalo existovat.

Miky mi silně stiskne boky, přetočí nás až narazím zády do dveří, aniž bychom přerušili jakýkoli dotek. Spíš naopak. Rozkrokem se otře o ten můj a slastně zasténá. Nemusím být Einstein, abych pochopil jako moc mě v tuto chvíli chce.

Nohu mu zaháknu za tu jeho a rukou ho zatahám za vlasy. Jednu ruku mi sune výš po břiše pod tričkem a tou druhou mi tiskne stehno. Tělem mi projede vzrušení a já mám chuť ho nechat, aby si se mnou dělal, co se mu zlíbí. Vůbec bych se nebránil, kdyby si to tady se mnou chtěl rozdat.

Zamotá se mi hlava, ale nevím, jestli je to tím alkoholem, nebo tím vzrušením. Po zádech mi přejede husí kůže a já mu zaskuhrám do úst. Nechápu, jak jedna pusa může být, tak dokonalá? Přece by to nemělo být tak skvělé. Tak dokonale sehrané.

Ale přesto se to děje.

Najednou se za mnou pohnou dveře až oba nadskočíme a veškeré kouzlo, které se tady odehrálo najednou zmizí.

„Potřebuju čůrat," dobývá se někdo do koupelny, kterou jsme obsadili.

Popadajíc dech se podívám do Mikyho obličeje a nemůžu z něj nic vyčíst. Žádná panika ani pohoršení. Nebo strach. Vidím jen skelný pohled od vzrušení a možná i trochu rozladění nad tím, že nás někdo vyrušil, protože to doopravdy vypadalo na to, že bychom si to tady rozdali.

Nejspíš jsem vážně moc opilý, protože tohle nedokážu pochopit. Nedává mi smysl, proč by měl Miky líbat zrovna mě.

„Promiň," zamumlám, protože mě v tu chvíli nic lepšího nenapadne. „Omlouvám se. Tohle... To byla chyba," vymotám se z jeho sevření. „Promiň," zopakuji ještě a vyběhnu z koupeny tak rychle, jak mi to můj stav dovolí.