Celou neděli se mi neozve. Ne že bych chtěl, aby mě bombardoval zprávami, ale prosté žiju nebo jsem v pohodě, mám kde bydlet, by mi rozhodně stačilo.

Jak jsem si myslel, Denny na mě uhodil hned ve chvíli, kdy jsem vlezl do dveří.

- Kde jsi byl?

- U Mikyho.

- Jsi v pohodě?

- Ne.

Takže mu pochopitelně všechno vyklopím. Jak po něm jeho sestra řvala, protože má rád i muže. Jak ji poslal do prdele a ať se stará o sebe i to, jak jsem tam stál jako přikovaný a všechno sledoval. A jeho matka to slyšela.

A že mám strach.

A jsem naštvaný.

Chtěl jsem tam s ním zůstat. Chtěl bych mu pomoct. Zvládl bych mlčet, jen bych tam stál jako morální podpora a držel bych hubu.

Sám moc dobře víš, že to není pravda. Taky jsi na sebe musel upozornit tím smíchem! To se ti vážně povedlo Kenny. Většího idiota už jsi ze sebe udělat nemohl.

To, jak se na nás jeho máma dívala, mi do teď nahání husí kůži.

Medúza.

S Dennym to probíráme celý den a o naší matce nepadne jediné slovo, ale pořád se děsím toho, kdy to na mě vytáhne.

Sedíme na gauči a zvukovou kulisu nám dělá televize. Denny pustí můj oblíbený seriál Papírový dům, protože je to jedna z mála věcí, které dokážou mé myšlenky odvést jinam. Jenže tentokrát se mi to nedaří.

Každých pět minut kontroluju telefon, jestli se mi neozval. Pokaždé, když mi cinkne zpráva, rychle ho popadnu do ruky v naději, že je to on.

Ale jsou to jen zprávy od Danči, že jdou se Stáňou do kina a jestli se nechceme přidat, nebo od lidí z kapely. Vráťa s námi údajně potřebuje něco probrat a chce se sejít.

Kapelu ignoruju a Danči napíšu prosté ne. Celou dobu nedokážu přestat myslet na Mikyho.

Později večer mi až dojde, že Mikuláš mámin výraz dost účinně napodobuje. Nebo je to jejich charakteristický rys. Každopádně jsem si říkal, že jsem ho už někde viděl. Používá ho vždy, když nechce, aby ostatní poznali, na co myslí. Ani já to kolikrát nepoznám, a to se můžu pochlubit, že jsem člověk, který toho o něm ví dost.

Mikuláš je jedna velká záhada. Taky jsem nečekal, že by se dokázal takhle naštvat a hele? Ječel na svou sestru a byl vzteky bez sebe.

Po půlnoci to raději zabalím, dám si rychlou sprchu a ulehnu do postele. Jenže spánek nikde. Před obličejem mi pořád skáčou obrázky Mikyho a jeho rodiny.

°°°°

Ráno přecházím před školou a čekám, kdy se Mikuláš objeví. Tmavé kruhy pod očima jsem zakryl korektorem a trochou make-upu, ale oči podlité krví už zamaskovat nešlo. Spal jsem tak dvě hodiny.

Kolem mě projde spousta našich spolužáků a hodně z nich mě i pozdraví, ale zahučím jen něco neurčitého, maximálně na ně mávnu. Přecházím pořád sem a tam a doufám, že v davu zahlídnu Mikulášovy hnědé vlasy. Jenže když nedorazí ani pět minut před začátkem vyučování, vzdám to a zamířím do školy.

Od rána jsem mu napsal asi deset zpráv, ale ani si je neuráčil přečíst.

Vejdu do třídy spolu se zvonkem a posadím se vedle Ondry.

„Krušná noc?" vysměje se mi, jako bych dělal, kdo ví co, ale já jen pokrčím rameny a – dneska už po sté – zkontroluji telefon.

Pořád nic.

Nedokážu se soustředit na výklad dějepisu. Poslouchám jen na půl ucha a myšlenkami jsem u Mikyho.

Kde sakra vězí? A proč mi alespoň nenapíše?

Ke konci hodiny někdo přeruší učitelku, když ne moc tiše vpadne do třídy a já konečně zvednu oči od lavice, kde se pokouším zhypnotizovat mobil a telepaticky dát vědět Mikulášovi, že čekám na jeho zprávu.

A málem vstanu ze židle.

U tabule zrovna stojí Miky a omlouvá se, že zaspal. Nejraději bych se za ním rozběhl a objal ho. Nebo praštil, že se neozval.

Alespoň je živý. Než ho zabiju!

Podívá se na mě, ale až na to, že vypadá stejně vyčerpaně, jako já, na něm nic nepoznám. Posadí se na své místo vedle Stáni a po cestě mi věnuje něco, jako úsměv. Jenže za ním se může ukrývat cokoli. Jako třeba, že je všechno v pohodě nebo taky, že se hroutí svět.

Vážně nevím!

Těch pár minut do konce hodiny mi přijde nekonečných. Celou dobu ho probodávám pohledy a snažím se mu posunky ukázat na telefon, ale jen mě odmávne. Proto okamžitě se zvonkem vstanu a zamířím k němu.

„Zmiz, akvabelko," nakopnu Stáňovu židli a vůbec se nesnažím skrýt, jak jsem rozladěný. „Mám nějaké nevyřízené účty s tvým kámošem."

Stáňa něco tiše řekne Mikymu a ten zakroutí hlavou, ale pak naštěstí odejde. Vezmu jeho místo a celým tělem se natočím k Mikulášovi, který se dívá na své ruce.

Vážně jsem rád, že žije a dýchá, ale jestli okamžitě nezačne mluvit asi se zblázním.

Poklepu prsty na lavici a čekám, kdy spustí, ale on jen zaražené mlčí.

„Dvacet dva hodin, Mikuláši," zavrčím tiše. Nikdo nám beztak nevěnuje pozornost, ale pro jistotu. „Dvacet dva hodin, jsem byl posraný strachy."

„Promiň," promluví konečně. „Rozbil jsem si telefon. Nemohl jsem napsat."

Povzdychnu si a prsty se promnu nos. Dobře, tak alespoň má výmluvu. „A řekneš mi, co se stalo?" Mám pořádnou chuť s ním lomcovat, aby to vyklopil.

„Tady se mi to moc nechce rozebírat," ukáže na kluky, kteří se vrátí do třídy a posadí se před něj do lavice.

„Viděli jste zadek té prvačky?" otočí se na nás David. „Má ho hezčí, jak obličej poloviny holek ve škole."

„Kámo," drcne do něj Robin. „Má ho hezčí, jak obličej všech holek ve škole."

„Pokud zepředu nemá penis, je mi to někde," odvětím a znovu si povzdychnu směrem k Mikymu.

„Co kdybychom zašli po škole do kavárny?" nakloní se ke mně a kluky ignoruje. Já ze sebe vydám zvuk, který silně připomíná vrčení, čímž Mikyho rozesměju.

„Fajn," procedím skrz zuby. „Odpouštím ti, ale dlužíš mi pořádně velký kafe. Celou noc jsem nemohl spát."

Robin s Davidem, se po sobě podívají a když zjistí, že doopravdy nemáme chuť řešit zadek nějaké prvačky, hledí si svého. Ale stejně si všimnu, že zaujatě poslouchají, co s Mikym řeším a snaží se to pochopit. Opice zvědavý.

„Koupím ti klidně cisternu, ale vím že ji nevypiješ."

„Zbude víc pro tebe," odfrknu.

Mikuláš si taky všimne, že nás kluci poslouchají proto se nakloní k mému uchu. „Na to že jsi celou noc nespal, ti to děsně sekne."

V nose mě zašimrají jeho vlasy a já se zhluboka nadechnu.

Pozdvihnu jedno obočí, protože jsem ráno ani nepřemýšlel, co si vezmu na sebe. Prostě jsem vzal první věc, co mi přišla pod ruku. Džíny, které se válely na podlaze a bíle triko ze skříně.

Chtěl bych Mikymu odpovědět, ale na to je tady až příliš mnoho uší, proto svou poznámku polknu. Nejraději bych vytáhl telefon a napsal mu, protože to tak děláme, ale ten vůl ho nemá!

Takže se snížím ke staré dobré klasice. Vezmu jeho sešit na matiku, zašklebím se na Robina, který na nás zírá a rychle uhne pohledem, protože jsem ho nachytal. Nalistuju poslední stránku a napíšu mu vzkaz.

Jasně, že mi to sluší ty blbe! Víš kolik času jsem strávil u zrcadla, aby to nešlo poznat?

PS: Kup si nový telefon!!!

Mikuláš se usměje nad mým vzkazem, vytrhne mi tužku z ruky a odpoví.

Napíšeš mi něco korejsky?

Rychle zaklapnu sešit a praštím ho s ním po hlavě. Za doprovodu jeho smíchu se vrátím do své lavice, odkud zase vyhodím Stáňu.

V půlce matiky, kdy se můžu ukousat nudou to stejně udělám. Říkal jsem si, že bychom si neměli posílat vzkazy na papírku, kdyby se náhodou dostaly do cizích rukou, byly bychom v hajzlu, ale korejsky by to nikdo nemusel vyluštit. Alespoň ne hned.

Vytrhnu papír ze sešitu a napíšu na něj pět znaků. Dokonce si dám tu práci, abych přeložil jeho jméno a papír mu pošlu.

Jak jsem počítal, když se dostane ke Stáňovi, okamžitě ho otevře a nechápavě čumí, než mu ho Mikuláš vytrhne z ruky. Když zjistí, že je to napsané v hangulu, jen se usměje. Bohužel nemá telefon, aby si to přeložil, s čímž jsem počítal.

Po škole zamíříme do kavárny na rohu, kousek od školy. Nesmí chybět i Stáňa se svou přítelkyní. Miky se mu zmínil, že před mámou udělal coming-out a on vyskočil na nohy a přes celou třídu zařval na Mikuláše, jestli si z něj dělá prdel. Já se jen smál a Danča se na mě otočila, jestli vím, o co jde.

Všichni se namačkáme do boxu v rohu kavárny u výlohy a hoříme zvědavostí. Usadím se vedle Danči, naproti Mikymu a Stáňovi. Objednáme si kávu – já zelený čaj – a zíráme na Mikuláše, aby to už konečně vyklopil.

„Tak už nás nenapínej a mluv," dloubne do něj Stáňa.

Miky si povzdechne a zoufale se podívá na mě. „Nechceš to říct ty?"

„Já u toho nebyl," rozhodím rukama.

„Byl jsi u té nejhorší části," odbude mě. Opře se lokty o stůl a zaboří tvář do dlaní. „Tenhle víkend byl vážně hardcore."

„To mi povídej," dám mu za pravdu. „Nejdřív moje máma a pak tvůj světoborný coming-out."

„Tvoje máma?" podiví se Danča. „Co je s tvou mámou?"

„V sobotu jsme na ni narazili, když jsme přišli k nám," pokrčím rameny.

„Myslíš, jak jste se nenápadně vypařili společně?" rýpne si Stáňa „Jen tak mimochodem, ostatním to neušlo a po té fotce na Instagramu, měli dost rýpavých poznámek. S Dany jsme to uhráli tak tak."

„Pravda," přikývne dotyčná. „Divím se, že nerýpali dneska. Možná jsme byli přesvědčivý až moc."

Možná nikdo z nich nerýpal, ale rozhodně mi chování Robina a Davida přišlo zvláštní.

„Nicméně když jsme u nás potkali mou mámu, hodně rychle jsme odtamtud zmizeli." Vynechám srdceryvný příběh, který ví jen Denny a teď už i Miky. „Mikuláše napadlo, že by mi pomohlo rozptýlení, tak jsme jeli do centra na vánoční trhy, odtud ta fotka. Nechtělo se mi domů a místo toho jsem u něj přespal."

„Pěkný," zhodnotí to Stáňa. „A tvoje máma s tím byla hádám v pohodě."

Miky přikývne. Servírka nám donese naše nápoje a všichni se odmlčíme.

„Byla v pohodě," pokračuje Miky, když odejde a napije se. „Dokonce ani sex jsme neměli."

Zachechtám se, když Danča vyprskne.

„Jenže v neděli dopoledne přijela Lucie s Karlem na oběd a vztekala se, že je u nás Kenny."

„Když mi to řekl, chtěl jsem vyskočit z okna," přiznám se.

„Kdybych věděl, co bude následovat, z toho okna tě strčím," ucedí Miky a já ho kopnu pod stolem do nohy.

„Co má tvá sestra za problém?" zajímá Danču.

„Je homofobní," odfrkne si Miky. „Kvůli ní jsem nikdy neměl v plánu svůj coming-out udělat."

„Když jsme sešli dolů, byl jsem odhodlaný jen rychle proběhnout kolem a zmizet. Vím, jak mě jeho ségra nesnáší, takže jsem ji nechtěl moc dráždit svou přítomností, ale..." odmlčím se. Miky se natáhne přes stůl a položí své ruce na ty mé.

„Ale ona na mě začala okamžitě ječet. A když si vzala do huby Kennyho, vyletěl jsem," dokonči za mě větu.

„Byl to zážitek," stisknu ho. „Nikdy jsem tě neviděl takhle vytočeného. Většinou jsem já ten, co se vzteká."

„Překročila hranici," pokrčí rameny. „Poslouchal jsem to až moc dlouho a včera mi ujely nervy. Kdybys tam nebyl, pravděpodobně by se nic z toho nestalo a já bych si to dál nechával líbit."

Zahledím se na naše propletené ruce a nakrčím čelo. Věděl jsem, že je to všechno moje vina. „Promiň," šeptnu.

„Omlouváš se, protože se moje sestra neumí chovat?"

„Ne, jen..." nasucho polku a odvážím se Mikymu podívat do očí. „Je to moje vina. Kdybych nechtěl jít domů, nic z toho by se nestalo."

„To máš asi pravdu," přikývne a usměje se. „Ale já ti za to děkuju."

„Cože?" vyjeknu překvapeně. Moc často se nedaří lidem mě šokovat, ale Mikymu se to povedlo hned několikrát. Počínaje pusou v koupelně na Robinově večírku.

„Lucie na mě ječela, že nejsem normální a měl bych si najít holku," vypráví dál Miky. „Byl jsem tak vytočený, že jsem přiznal, že s Kennym spím, ale že to není její věc a ať jde do prdele. Někde v půlce mého řvaní přišla máma a všechno slyšela."

„Kdes byl ty?" zeptá se mě Danča.

„Kde asi? Celou dobu vedle něj. Po tom, co se jeho máma objevila v kuchyni jsem odnikud tak rychle ještě nevypadl."

„Spíš jsi neutíkal dostatečně rychle," obviní mě Miky. „Musel jsem mu dvakrát říct ať vypadne, než to doopravdy udělal. Místo toho jen mlel o pravidlech etikety a kreslených postavičkách."

„Nechtěl jsem tě tam nechat samotného," snažím se přehlušit Stáňu a Danču, protože neskutečně vyprsknou smíchy.

„Oukej, oukej, takže," promluví Stáňa, aniž by se přestal smát. „Ty jsi před mámou řekl, že chodíš s Kennym?"

„Spíš, že s ním spím," odvětí Miky a já zaúpím.

„To je ještě vtipnější," znovu se rozesměje a pak ukáže na mě. „A ty jsi zdrhl."

„Vyhodil mě," ukážu na Mikyho, který ve stejnou chvíli řekne: „Ten blb jí ještě poděkoval za nocleh."

Danča svůj smích skryje do dlaní za to Stáňa se suverénně rozvalí na stůl.

„Byl jsem slušný," ohradím se.

„To už jsi jí rovnou mohl poděkovat, že sis vrznul s jejím synem a ona ti to umožnila," řekne Miky.

„Sakra," syknu a dlaní se chytnu za čelo. „To mi nedošlo. Vždyť jsme nic nedělali."

„To nikdo z nich nevěděl."

„Fajn, fajn," vydechnu. „Jsem kretén. Podělal jsem to a vážně mě to mrzí, ale hořím zvědavostí, co se stalo dál, protože nevypadáš jako bezdomovec, tak mám pocit, že to tak hrozně nedopadlo."

Miky se zadívá na naše propletené ruce a bezmyšlenkovitě mi krouží prsty po zápěstí.

„Když jsi odešel, bylo tam několik vteřin ticho, jako v hrobě. Vybavilo se mi, jak ses začal do toho ticha smát a málem jsem to udělal taky. Všichni na mě zírali a máma nejspíš čekala, že se budu obhajovat, ale já zaujal jen tvou pózu ‚je mi všechno u prdele', když už jsem se neodvážil zasmát," kývne na mě. Moje póza se založenýma rukama je už profláknutá, protože ji Danča ihned napodobí.

„Přesně," ukáže na ni Miky. „Ticho nakonec prolomila Lucie a pokračovala se svou triádou, ale tentokrát to všechno vyklopila mámě. Celou dobu jsem tam jen stál a díval se mámě do očí. Ona sice poslouchala Lucii, ale sledovala mě. Možná čekala, že se budu nějak hájit, ale já ji znám. Vždycky si zjistí všechna fakta, než se rozhodne, jak s tím naloží. Věděl jsem, že budu mít příležitost promluvit, ale nakonec to udělala za mě. Skočila Lucii do řeči a vyčetla jí, že takto svou dceru nevychovala, aby urážela svého bratra namísto, aby mě podporovala.

Mě i Lucii vypadly oči z důlků. Ani jeden jsme to nečekali. Potom po sobě dost dlouho křičely. Zmínili tátu, mě a Lucie se zase obula do Kennyho. Nakonec ji máma vypakovala se slovy, že dokud se mi neomluví, tak ji u nás nechce vidět. Byl to totální masakr. A potom... jsme si povídali. Vyklopil jsem jí všechno. Dokonce nám na oběd objednala sushi, a to k němu má stejnou zálibu, jako ty," vysměje se mi. „Povídali jsme si dlouho do noci, proto jsem přišel pozdě. Zaspal jsem."

„Miky, to je skvělý," zatetelí se Danča. „Jsem ráda za tebe, vážně."

Miky se lehce usměje. Já vezmu naše propletené ruce a opřu si o ně tvář. „Takže... jsi mámě všechno vyklopil?"

Podívá se mi upřeně do očí a přikývne. Zavřu oči a hlasitě vydechnu. Nejsem si jistý, jestli je to v pořádku. Celá tahle šaškárna mezi námi začala hlavně kvůli mému bratrovi a teď do toho budeme zatahovat Mikyho mámu?

„Hej?" stiskne mě a donutí tak, abych se na něj podíval. „Co je?"

Zakroutím se na místě. Nakonec ho pustím a rozhodím rukama. „Já nevím."

„Zlato co je?" prohrábne mi Danča vlasy. „Ty nemáš radost?"

„Jasně, že jo. Je to skvělé a jsem pyšnej," ujistím Mikyho a ruku si přiložím na hruď, abych se toho divného pocitu zbavil. „Jen je mi nějak divně," přiznám se.

„Nebude to tím čajem?" zeptá se Stáňa, ale Danča se na mě jen usměje.

„Ne. Jsem jen nevyspalý," promnu si zátylek. „Každopádně to, co jsem řekl tvé mámě platí. Budu se vašemu domu vyhýbat obloukem. Je jedno, co všechno jsi jí o nás navykládal."

Miky se uchechtne. „A já ti mám připomenout to pozvání na večeři." Zamračím se na jeho až příliš spokojený obličej. „Už jsi přemýšlel o vánočních prázdninách?"

„A kdy asi? Po posledních událostech jsem nějak neměl šanci."

„Počkej," natočí se ke mně Daniela. „Ty vážně nechceš jet?" Pokrčím rameny. „Proč ne? Já tě tam potřebuju."

„Kenny se bojí, že na nás někdo přijde," odpoví ji Miky.

Otevřu pusu, abych se bránil, ale nic z nich nevyjde, tak ji raději rychle zavřu. Udělám to tak ještě jednou a Miky jen pozdvihne oboří v němé otázce, ale já pořád nemám co říct.

„Ty vole," vydechne nevěřícně Mikuláš. „Ty se vážně bojíš. A co ty kecy, jak je ti všechnu u prdele?"

„Hele," ukážu na něj prstem. „To je všechno pravda. Jenže taky myslím trochu víc do předu," hájím se a promnu si obličej. Teď když jsem ukojil svou zvědavost a vím, že mezi Mikym a jeho mámou je všechno v pohodě, mám chuť zalézt si do postele a probudit se nejlépe až za týden. „Jak chceš ostatním vysvětlit náš vztah, když ho nechápou ani naši přátelé?" ukážu na Danielu se Stáňou.

„Na tom něco je," přitaká Danča. „Chováte se jako nejlepší kámoši a pak si to rozdáváte o přestávce na školních záchodech."

„Vidíš?" otočím se na Mikyho. „Počkat, cože?" vyjeknu na Danielu.

„Brouku, vážně mi chceš tvrdit, že to neděláte?" mrkne na mě. „Všimli jsme si toho."

„Kurva," třísknu hlavou o stůl, zatímco se Mikuláš směje.

„Nehledě na to, jak Ondra přišel ze záchodů rudý až za ušima. Když jste vešli do třídy, málem se zakopal pod lavici," pokračuje Daniela. „Ale stejně chci abys jel. Všichni chceme. Bude to skvělý."

Zvednu hlavu a mrknu na Mikyho. „Doopravdy si myslím, že to není dobrý nápad," řeknu mu.

„Bojíš se víc kvůli mně, nebo kvůli sobě?"

„Víc kvůli tobě," neujde mi, jak se Daniela usměje na Stáňu. „Bude to dost... Zajímavé. Zrovna včera jsi udělal coming-out před svou rodinou. Jsi si jistý, že jsi připravený vyautovat se před celou školou? Bude to drsný. Hlavně proto, že jsi profláknutý heterák."

„Nemusí se o nás dozvědět. Přes tři měsíce se nám daří to tutlat. Věřím, že tři dny nebude problém."

„Tvůj optimismus bych chtěl mít," povzdychnu si.

„My vám pomůžeme," přidá se Danča na Mikyho stranu. „Že jo?" kopne Stáňu pod stolem.

„Víš zlato," řekne nejistě. „Jsou tam dost tenký zdi. Pochybuju, že to se nám podaří zakecat, když si to budou rozdávat jako králíci."

„Budou se ovládat," rozhodne za nás.

Já celou dobu nespouštím pohled z Mikyho. Doopravdy bych s nimi chtěl jet. Nejen proto, že na silvestra nemám plány, ale mohlo by to být fajn. Vypadnout z domu a užít si s přáteli.

„Prosím, zlato," dloubne mě Danča do žeber. „Nenechávej mě v tom samotnou."

Povzdychnu. I když jsem se už vlastně rozhodl a Mikuláš to okamžitě pozná.

„Mám jednu podmínku," řeknu mu.

„Jsem jedno ucho," zakření se.

„Irena nejede."