Fakt jsem přišel. Doopravdy jsem se donutil ráno vstát z postele, udělat si čaj do termosky a přijít před školu, kde mám sraz s Danielou, abychom podpořili naše kamarády.

Na rovinu jí řeknu, že to bude trapas, protože neznám pravidla toho jejich plavání, ale ona se mi vysměje, protože to není hra, ale závod. Kdo ví proč jsme si je představoval, jak se všichni plácají ve vodě a snaží se toho druhého utopit.

S Dančou se usadíme na tribuny podél bazénu, co nejdál od ostatních rodičů. Naštěstí nejsme tak moc nápadný, protože si všimnu i několika holek z béčka s transparenty s nápisem DO TOHO MICHALE. To mi přijde ujetější než ten fakt, že tady doopravdy jsem. Ale co mě překvapuje asi ze všeho nejvíc, tak že je tady až moc lidí na to, že je sobota ráno. No vážně, skoro celá tribuna je obsazená.

„Dneska tě má Stáňa v plánu představit rodičům?" zeptám se Danči. Je dost možné, že tady někde jsou, jen jsme nezahlédli nikoho s podobnými rysy, jako Stáňa.

„Hm," zahučí. Nervozita z ní doslova srší.

„Hej," pohladím ji po paži. „Neřeš to tolik. Takže je to mezi vámi vážné?"

„Už to tak vypadá," usměje se a já jsem rád, že je šťastná. „Jen nechápu, jak můžu chodit s někým, jako je on."

„Tomu asi nerozumím."

„Tak se na mě podívej," rozhodí rukama, jako by to nebylo jasné. „On je tak sexy a já jsem vedle něj, jako pěst na oko. Všichni si určitě říkají, proč se se mnou vlastně zahazuje."

„Nebo v tobě našel přesně to, co hledal," opáčím. „Jsi hezčí, než si ve skutečnosti myslíš a taky jsi ta nejvřelejší osoba, kterou jsem kdy poznal. A Stáňa si toho všiml. Jsem rád, že je to mezi vámi vážné. V opačném případě bych ho nakopal do zadku."

Lehce zčervená a prsty si pohrává s pletenými náramky okolo zápěstí.

„Pozval mě na pár dní na Mikyho chatu, hned po svátcích. Budeme tam i na Silvestra," řekne šeptem.

„Jo, Miky mě zval taky. Ale nemyslím si, že je dobrý nápad, abych jel," odpovím. „A ty se bojíš, že Stáňa bude chtít sex?" zeptám se taky tiše. Danielka je bohužel tak nevinná, jako některé patnáctileté holky.

„Nejsem si jistá, jestli jsem na to připravená."

„Když ne teď, tak kdy?" drcnu ji do ramene. „Hele, já si myslím, že když to doopravdy nebudeš chtít dělat, Stáňovi to vadit nebude. Rozhodně ne, pokud mu na tobě záleží."

Hlasitě si povzdechne. „Nejspíš máš pravdu. Ale musíš jet taky," řekne rozhodně. „Robin bere Sabinu a já to tam sama nedám.

„Já myslel, že se rozešli," pokrčím rameny, protože je mi to vlastně fuk. „Budeš tam mít Stáňu."

„To není to samé. Jsou to jeho kamarádi."

„A ty jsi jeho holka," opáčím. „Navíc, ještě jsem se nerozhodl. Přijde mi to divné."

„Proč?"

„Tobě to tak nepřijde?" pozdvihnu jedno oboří. „Banda puberťáků se svými polovičkami a potom já a Miky."

„Když to podáš takhle..."

„Jak říkám," přikývnu. „Divné."

„Já ti nevím. Myslím, že s tebou jen chce strávit silvestr."

„Kdybychom byli zalezlí doma v mém pokoji, tak tomu rozumím. Ale takhle?"

„Teď to zase hrotíš moc ty," namítne a vysměje se mi. Jsem v dost zajímavé situaci a Danča se tím náramně baví, protože nevím, jak se k tomu mám postavit. Zrovna já. „Kdyby to byl kdokoli jiný, nezáleží ti na tom, jestli o vás ostatní ví nebo ne. A to, že chceš chránit Mikyho tajemství jen dokazuje, že ti na něm záleží."

Huba mi vypadne z pantů. Ne tím, co řekla, ale protože má pravdu. Mám Mikyho rád a nechci, aby byl ublížený, protože jsme si nedali pozor a někdo nás zahlídl.

Už, už se chci bránit a něco namítnout, ale za mnou se ozve ta nej nepravděpodobnější osoba, kterou jsem rozhodně nečekal, že tady potkám. Nebo že mě pozdraví.

„Ahoj, Kenny."

Hlava mi vystřelí vzhůru. „Paní Ledecká," vyhrknu a postavím se. Proč jsem se postavil? „Co vy tady děláte?" V té vteřině, co tu otázku položím se zašklebím. „To je asi blbá otázka. Samozřejmě, že jste tady kvůli Mikymu. Proč taky jinak?" Rukou si nervózně promnu zátylek, ale paní Ledecká se na mě upřímně usmívá.

„Můžeme si přisednout?" zeptá se a ukáže za sebe na Lucii, které jsem si do teď nevšiml.

„A vy byste chtěla?" vypadne ze mě a já se musím třikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a přestal plácat jednu blbost za druhou. „Určitě, sedněte si," ukážu na místa vedle mě a Danči. Moc milé, že se paní Ledecká mými rozpaky baví. Mám dojem, že jsem zčervenal.

„Přišli jste podpořit Mikuláše?" zeptá se po tom, co jsem jí představil Danielu.

„Já jsem tady kvůli Stáňovi," odpoví Danča. „Kenny mi přišel dělat společnost, abych tady nebyla sama."

„To je hezké," řekne Mikyho máma.

„Taky si myslím," přikývnu. „Vytáhnout mě z postele tak brzo, a navíc v sobotu."

„Nejsi ranní ptáče?"

„To zase ne, ale po dlouhé době jsem měl mít volný víkend a nemusel vstávat do práce. A místo toho..." mávnu rukou.

„Koupím ti pak čaj," dloubne do mě Danča.

„S tím počítám," usměju se.

„Ty zvládáš u studia pracovat?" podiví se paní Ledecká. „To je působivé."

„Jen brigáda," upřesním, aby si nemyslela, jak nejsem perfektní. „O víkendech vypomáhám v jedné restauraci."

„To mé děti si raději užívají peněz svých rodičů. Trocha zodpovědnosti by jim nejspíš taky neuškodila," usměje se. „A co tví rodiče? Co oni dělají?"

Nafouknu tváře a pomalu z úst vypustím přebytečný vzduch. Je to jen normální otázka. Paní Ledecká nemůže za to, že je neinformovaná o mé životní situaci.

„Pokud se za poslední roky nic nezměnilo, tak máma je realitní makléřka a táta učí na vysoké koreanistiku," řeknu a celou dobu upírám pohled na své ruce. Mimoděk si hraju s prstýnkem na prsteníčku. Už jsem jak Daniela.

„Smím se zeptat, jak to myslíš?" zajímá se.

„Pár let jsme s nimi nemluvil. Bydlím s bráchou," vysvětlím upřímně. Taky jsem mohl použít nějakou výmluvu typu, bydlí daleko, nebo kvůli studiu s nimi nežiju. Nebo rovnou vynechat tu poznámku „za poslední roky nezměnilo".

Zatracený Mikuláš a jeho nenávist k lhaní. Paní Ledecká má úplně stejné oči jako on a když je vidím, tak zkrátka nelžu.

„Aha," řekne jen, jako by to chápala a pohladí mě po paži, až sebou trochu trhnu. Je to tak mateřské gesto a já na ten pocit zapomněl. Není mi to vyloženě nepříjemné, spíš nezvyklé.

„Proč s nimi nemluvíš?" zeptá se Lucie. Všimnu si pohledu, který jí věnuje její matka a uchechtnu se.

„Řekněme, že jsme se nepohodli v mém životním stylu," odvětím.

„Myslíš to, že se oblékáš a maluješ jako gay?" odfrkne si, jako by ji to přišlo pochopitelné.

„Spíš ten fakt, že gay jsem," uzemním ji a ona na mě přimhouří oči. Že bych byl zase až moc výřečný?

„Hele, už jdou," vyhrkne až moc hlasitě Danča. Účinný způsob odvedení od tématu.

V těch malých modrých plavkách a modrých plovacích čepicích, jsou všichni k nerozeznání. Vypadají naprosto stejně i když Mikyho já okamžitě poznám. Ne podle obličeje, ale podle těla, které za ty měsíce znám do nejmenšího detailu.

„Který z nich je Stáňa?" houknu Danči do ucha. Jsme tady přece oficiálně kvůli němu.

„Dráha číslo tři." Hned vedle Mikyho, který stojí u dráhy číslo čtyři.

Z reproduktorů se ozve hlas, který postupně představuje všechny závodníky, z jaké školy pocházejí a jaký styl poplavou. U Mikyho a Stáňova jména se zvedne vlna potlesku od jejich fanoušků. Pak jen zazní velmi hlasitá a nepříjemná siréna a závod začne.

Celou tuhle událost, sleduju s nezájmem. Nechci dát najevo, že někomu moc fandím, nebo že se strachuju, aby někdo náhodou nedostal astmatický záchvat uprostřed závodu a on by pak skončil na dně bazénu. Protože i to by se mohlo stát.

Tak jako se celé noci bojím, že se udusí ve spánku, tak se i teď bojím, že by mohl polykat andělíčky. Nedávám to před ním najevo, ale když tehdy lapal po dechu, navždy se mi to vrylo do hlavy.

Několikrát nastaly chvíle, kdy Miky musel použít svůj inhalátor v mé přítomnosti, ale nikdy už jeho astma nebylo tak silné, jako tu noc, kdy jsem se o jeho zdravotním stavu dozvěděl.

Tak rychle, jak závod začne, stejně rychle i skončí. Stáňa uplaval nejlepší čas s Mikym hned za ním. Ti dva prostě musejí být ve všem nejlepší.

Dokážu se oprostit od faktu, že je Mikuláš jen v plavkách – miniaturních plavkách – a odhaluje celé škole své sexy tělo – viděl jsem ho mnohokrát.

S čím ale můj vesmír nepočítá je, že ve chvíli, kdy vyleze z bazénu, sundá si tu přiblblou plaveckou čepici, pocuchá své zvlhlé hnědé vlasy, očima vyhledá ty moje a vrhne na mě svůj pokřivený úsměv.

A mě tím vykolejí.

Musím zatínat čelisti, abych se neusmál nazpět, nebo nedej bože, neběžel za ním.

Paní Ledecká celou dobu tleská jako pyšná matka, což ona určitě je a Lucie se snaží skrýt svůj otrávený obličej za telefon. V tom ji napodobím.

Ani nevím, proč mu píšu. Pochybuju, že v těch plavečkách schovává telefon, ale potřebuju se zbavit těch myšlenek, co se mi honí hlavou.

Kenny: Super!

Kenny: Vážně jsi to musel udělat?

Kenny: Úsměv? Víš, jak mě to rozhodí.

Kenny: Tvá máma sedí vedle mě...

Kenny: Proč tvá máma sedí vedle mě?!!

Kenny: Je moc milá.

Kenny: Takový kousek látky a nebýt ho, jsi prakticky nahý!

Kenny: Nasral jsi mě...

Kenny: Úsměv?

Kenny: Kurva Mikuláši!!!

Kenny: Chci tě.

Kenny: Hele, mohl jsi dostat astmatický záchvat?

Kenny: Protože to bys mě nasral ještě víc.

Kenny: Nechci se dívat, jak polykáš andělíčky.

Kenny: Jak moc by ses zlobil, kdybych ti zabil ségru?

Kenny: Přiměla mě říct, že mě rodiče vykopli, protože jsem gay.

Kenny: Kdybys mi nepomohl zahrabat její mrtvolu, pomohla by mi Danča

Kenny: A víš co? Je to tvoje vina!

Kenny: Nebýt tebe, dokázal bych zformulovat nějakou výstižnou lež, ale vy Ledečtí prostě dokážete z člověka dostat pravdu.

Kenny: Nakazil jsi mě.

Kenny: Ještě jednou se usměj a zabiju tě!!!

Kluci z našeho gymplu mají závody celé dopoledne a když to skončí, konečně se dokážu trochu uvolnit. Vyprovodím paní Ledeckou a Lucii před školu, zatímco Danča zamíří se Stáňou za jeho rodiči, aby je pozdravili.

Zrovna paní Ledecké vyprávím, že se v naší domácnosti mluvilo jen korejsky, protože ať chci nebo ne, svůj původ nezapřu. Nevím, proč jí to říkám, když to o mě neví ani mí přátelé, ale celé dopoledne jen mluvím. Nedivil bych se, kdybych jí vyklopil všechno o svém životě.

„Mikuláši," obejme ho jeho máma, když se k nám připojí. „Jsi skvělý."

„Díky," opětuje jí obětí a hlavou kývne na svou sestru.

„Kenny nám celé dopoledne dělal společnost," prozradí mu. „Dlouho jsem se tak nenasmála. Půjdeš s námi na oběd?"

„Máme plány," odbude ji. „Přidáš se?" otočí se ke mně. Možná, ale jen malinko, jsem doufal, že bychom mohli strávit odpoledne spolu. Jen maličko.

„Já ti nevím," zahraju si na nedostupného. „Trávit s tebou čas, když jsi skončil jen druhý? Kdekdo by si mohl myslet, že nemám úroveň."

„Můžeš se přilepit na Stáňu. Ten jde taky."

„Tak proč jsi to neřekl hned? Trávit čas s akvabelkama je přesně to, po čem toužím."

Paní Ledecká se upřímně rozesměje a Miky s Lucií na ni koukají, jako by spadla z višně. Ani mě to nepřijde už tak legrační, ale všichni jsou zvyklí, že tak náš plavecký oddíl oslovuji.

„Tak se dobře bavte kluci. Kenny, přijď zase někdy na večeři. Moc ráda tě uvidím," řekne mi paní Ledecká a jejím dětem málem vypadnou oči z důlků.

„Pozvání na houbové ravioli? Rozhodně neodmítnu."

„Tak já je zase někdy uvařím," mrkne jedním okem a spolu s Lucií odejdou ke svému autu.

„Co to sakra bylo?" ozve se Miky, kterému pořád z tváře nezmizel šokovaný výraz.

„To byla tvoje máma?" uchechtnu se.

„Jasně, ale..."

„Hele princezny," zakřičí na nás Robin, který má paži přehozenou přes Sabinu. Vedle nich stojí Irena a David. „Jdete?"

Připojíme se ke společenstvu akvabelek a jejich drahých poloviček. Robin s Davidem nás zavedou do mé restaurace, kde čirou náhodou pracuji. Proto jsem na ně posledně narazil. Přišli sem po závodech.

Sednu si vedle Danči, Stáni a Davida, naproti Mikymu, Robinovi, Sabině a Ireně. Ignoruju ten svíravý pocit, který se mi táhne až k lopatkám při pohledu na Irenu a raději se věnuji svému prstýnku.

„Dobrý den, co si dáte," přiběhne k nám Hanka. „Nazdar Kene," pocuchá mě ve vlasech a já se ji pokusím uhnout. Tohle mi dělá pořád.

„Hej," ohradím se a vlasy si projedu rukou, abych trochu upravil škody, které mi její nenechavé ruce způsobily. „Kolikrát ti mám říkat, ať to neděláš?"

Ona jen pokrčí rameny a usměje se. „Máš boží vlasy, nemůžeš se mi divit. Co to bude?"

Jen zakoulím očima a všichni si objednáme jídlo a pivo. Miky rybu – pro změnu – a já těstoviny. Mirek ví, jak je mám rád.

Kluci si uvolněně povídají mezi sebou, jen Mikuláš do mě zavrtává pohled a nad něčím hluboce přemýšlí. Pokouším se ho ignorovat, ale když s tím nepřestane ani po jídle, vyjedu.

„Proč na mě tak zíráš?" přeruším tak Irenin monolog, kdy Sabině vykládá o novém obchodě s oblečením.

Miky rozhodí rukama a několikrát otevře pusu, ale nic kloudného ze sebe nedostane.

„Mluvil jsi s mou mámou!" vyhrkne nakonec.

„Jsem si toho vědom," zašklebím se. Nejspíš nerozumím, kde je problém. „Přisedla si k nám, protože už jinde nebylo místo. To jsem jí měl ignorovat?" ukážu na Danču, která tam byla celou dobu se mnou.

„Ty sis povídal s mou mámou?" zopakuje znovu, ale tentokrát to zní jako otázka.

„To už jsi říkal," povzdychnu si.

„Moje máma, tě k nám pozvala na večeři."

„Já vím, byl jsem u toho," opáčím.

„Rozesmál jsi ji!" vyjekne a kluci u stolu vykulí oči.

„Asi nerozumím..."

„Počkat," řekne ve stejnou chvíli Stáňa. „Tvoje máma se smála? Jako doopravdy smála? Žádný úsměv na tváři nebo tak, ale skutečný smích?"

„Vysvětlíte mi někdo, co jsem provedl?" ozvu se, ale jako bych nic neřekl.

Miky přikývne a pořád na mě zírá.

„A ona ho pozvala k vám domů na večeři?" zeptá se ještě Robin. Co je na tom špatného? Vždyť je jen milá.

„Jo," přikývne znovu Miky a kluci vyprsknou smíchy. Jen Mikuláš ne. Hledíme si do očí a já pozvednu jedno obočí, protože tomu pořád nerozumím. Podívám se na Danču, ale ani ona to zřejmě nechápe.

„Ty vole," ozve se Stáňa a nepřestává se smát. „O čem jste si proboha povídali, že sis vysloužil pozvání na večeři u medúzy Ledecké?"

„Medúzy?" podivím se.

„To ty její pohledy," vysvětlí mi Robin. „Dívá se na tebe, usmívá se, ale má chuť tě ukamenovat za živa."

No jo. Miky je taky umí, jen jsem si to nikdy nespojil dohromady s medúzou z řecké mytologie. Pod jejich pohledy jim člověk řekne i to, co nechce.

„Normálně jsme si povídali," řeknu jim a kouknu při tom na Danielu, aby mě podpořila.

„Doopravdy," ozve se konečně. „S Kennym si vyměňovali recepty. Přišlo mi to vtipné, protože Kenny vařit neumí."

„To ani máma ne," houkne Miky.

„Pak jsem je přestala vnímat. Kenny mlel páté přes deváté," pokrčí Danča rameny. „Nesnáší ticho, tak bych se nedivila, kdyby jí vymluvil díru do hlavy. Myslím, že spolu řešili školu, jeho kapelu, bráchu... Normální konverzace."

„Přesně tak," potvrdím její slova. „Takže nechápu, kde je problém."

„Já se z tebe poseru," zahučí Miky a složí si hlavu do dlaní.

„Mikyho máma, krom svých dětí, nemá ráda nikoho," vysvětlí Stáňa. „Mě a Robina maximálně toleruje, když se objevíme u nich doma, ale nikdy nás nepozvala na večeři. A David má zákaz se přiblížit k Mikyho domu."

„Taky to může být tím, že jsem u nich posledně rozbil to zrcadlo v chodbě," ozve se David a kření se od ucha k uchu.

„Třeba až zjistí, že jsi gay, svůj názor na tebe změní," zhodnotí to Robin a já se zašklebím.

„To jí oznámil ještě před vaším prvním závodem," uzemní ho Danča a všichni se jako na povel rozesmějí.

„Ty jsi fakt číslo, Kenny," vyhrkne Stáňa a utírá si slzy z očí.

„Jeho ségra se mě zeptala, proč nežiju s rodiči. To jsem jim měl říct, že umřeli?" rozčiluju se. Celá tahle konverzace mi přijde nesmyslná. Vlastně celý den je divný, a to ještě neskončil.

„Možná tomu rozumím," ozve se Miky. Alespoň někdo, protože já jsem pořád mimo. „Máma nenávidí lhaní. V práci naráží na lháře každý den, takže toho má zkrátka plné zuby. A ty vždycky mluvíš na rovinu bez kousku filtru přes pusu. Musí to pro ni být osvobozující pocit."

Zakoulím očima. „Jo jsme teď nejlepší kámoši. Alespoň vím, po kom jsi zdědil svou schopnost vypáčit z člověka jeho nejtemnější tajemství."

Miky se uchechtne pro celý stůl, ale jen mě věnuje pokřivený úsměv. Zase!

Já ho doopravdy zabiju.

„Jak se vůbec stalo, že jsou z vás dvou kamarádi?" zeptá se Irena Mikyho, který jen pokrčí rameny.

„Nápad Kučerové s chatkami," nahodí Miky.

„A taky ten fakt, že toho máme spoustu společného," pronesu ironicky, ale kdo není v obraze, ten tomu zkrátka nemůže rozumět.

„Přesně," chytí se Miky na mou vlnu. „Brzo s tebou budu zpívat v karaoke barech."

„V to doufám. Já se po dnešním dni rozhodl narukovat k akvabelkám."

To už Mikuláš nevydrží a vyprskne smíchy. Ostatní se k němu samozřejmě přidají, protože představa mě, jak stojím u stupínku jen v plavkách?

Irenina otázka tak zůstane nezodpovězena a dál už se tématu s Ledeckými vyhneme. Za což jsem rád. Jen doufám, že jsem Mikymu nepřidělal nějaké problémy u jeho mámy.

Později odpoledne mi cinkne telefon. Konečně odpověď od Mikyho na všechny mé zprávy, kterými jsem ho bombardoval.

Miky: 43 zpráv? To jako fakt?

Miky: Taky tě chci... nevypadneme?

Podívám se Mikymu do očí a přikývnu. Oba už máme dopito a já se s ostatními rozloučím, že musím jít, protože brácha. Samozřejmě se ozve vlna protestů, jelikož všichni mají v plánu jít ještě do baru, ale jen na ně mávnu a zmizím z restaurace.

Na Mikyho počkám za rohem budovy. Přijde asi o dvacet minut později a okamžitě mi zaútočí na ústa.

„Za co to bylo?" zeptám se, když se odtáhne a ruku v ruce zamíříme ke mně.

„Tak celkově za dnešek," usměje se. „Za to, že jsi doopravdy přišel. Že jsi tak skvěle zpracoval mámu, ale hlavně proto, že jsi sexy."

Doma v chodbě si všimnu Mariiných bot a pověšených kabátů a v duchu hlasitě zaúpím. Doufal jsem, že budou celý víkend u ní.

„Brácha je doma," řeknu Mikymu, když vejde za mnou a já přibouchnu dveře. „Denny?" zakřičím. „Jsme tady s Mikym. Měli jsme v plánu rande jen ve dvou, ale když už jsi ten..." zarazím se uprostřed věty.

S Miky stojíme ve dveřích do obýváku a já zaražené koukám na tři osoby usazené na gauči. Černovlasá korejka se postaví a věnuje mi svůj vřelý úsměv který, jak si vzpomínám, není častý.

„Ahoj, Minie," promluví na mě. „Sluší ti to. Ta barva ti... sedí."

„Mami?"