„Co je to Julie a fantomové?" zeptám se Robina.

Nedávno mi poslal sesbíraný play list našich spolužáků, co by si přáli zahrát na večírku u něj doma. Jeho rodiče budou samozřejmě zase v trapu, jako vždy. Politická kariéra je hold náročná.

Miky se ke mně nakloní, aby mohl play list vidět v mém telefonu a ke mně zavane jeho vůně. Pořád tak dokonalá, jako vždy. Sedím na Stáňově místě, zatímco on se usadil na to mé a povídá si s Dančou. Nikomu ze třídy neušlo, jak se na lavici drží za ruce. Takže to rande přece jen klaplo.

„Netuším," pokrčí přede mnou Robin rameny. „Ani nevíš, jak dlouho mi trvalo se těmi blbostmi, co mi posílali probrat."

„A kolik práce, to teprve zabere nám," odfrknu si.

„Párty je za dva týdny. Zvládnete to ne?"

„Hm..." podrbu se na zátylku. „Snad. Jo. Mělo by to být v cajku," přikývnu, ale už teď vím, že nás čeká spoustu práce.

„Co děláš po škole?" drcne do mě Miky.

„Proč? Zveš mě na rande?" zakmitám na něj obočím a Robin s Davidem se rozesmějí. „Ne počkej, ty už víš, kam zahrabeme tu mrtvolu."

„Potřebuju pomoct s ájinou," vysvětlí mi a já se zamračím. Tohle není naše klíčové slovo pro rozdáme si to, takže to nejspíš myslí vážně.

„Divný," řeknu upřímně. „Ale dneska je tvůj šťastný den. Po škole nic nemám."

„Super, díky."

„Ještě, že jsem takový expert na ájinu," podotknu a jdu vyhnat Stáňu ze své židle.

°°°°

„Tohle je váš dům?" Huba mi klesne až na hruď.

Mikuláš mě po škole navedl na autobus a skoro hodinu jsme projížděli městem, než jsme dojeli do jedné vilové čtvrti. Ten barák je snad větší, než mají Hajdukovi, a to je co říct.

Vede mě brankou, přes pečlivě udržovaný trávník k domovním dveřím. Ve chvíli, kdy je otevře se na něj vrhne pitbul teriér, který položí své obří tlapy na Mikyho ramena a olízne mu tvář.

Já se s křikem schovám za jeho záda.

„Neříkej mi, že se bojíš psů," vysměje se mi.

„Rozhodně ne," bráním se, ale pořád se nechávám zaštítit jeho tělem. „Jenže tohle není pes. To je hovado s příbuzenstvem ke zlo vlkům."

„Neposlouchej ho Zoey, ty jsi krásná," zahuhlá na psa, jako by to bylo mimino. Přišlo by mi to vtipné, kdybych se ovšem nedíval do očí toho krvežíznivého monstra.

Zoey se nejspíš dostatečně přivítala se svým páníčkem a teď věnuje pozornost nově příchozímu. Tedy mě.

„Já umřu, že?" zatahám Mikyho za paži a on vyprskne smíchy. Zahlídnu, jak poklepe rukou ve vzduchu a Zoey si na ten popud sedne.

„Zoey je z útulku. Normálně tam na takové psi nenarazíš, ale jako štěně ji týrali až napadla svého předchozího majitele. Měli ji utratit, jenže já si ji vzal. Jsem taky jediný, koho na slovo poslechne. Máma z ní šílí."

Kdybych tvrdil, že to na mě neudělalo dojem, lhal bych. „Fajn, tak jí řekni, aby mě nezabila. Mám ještě celý život před sebou."

Podívá se na mě a v očích mu jiskří šibalství. On si můj strach užívá! „Natáhni ruku."

„Bude to jako v tom hororu, kdy na tebe ten klaun kouká smutně, abys mu věřil, než tomu dítěti sežere ruku?"

„Věř mi, prostě natáhni ruku. Očichá si tě."

Odfrknu si, ale ruku natáhnu k psímu čumáku. Její dech mě zašimrá na prstech jinak se nic neděje až mi nakonec ruku olízne. „Oukej, tak tohle je nechutný," zašklebím se, ale křením se u toho od ucha k uchu. Dokonce seberu odvahu a podrbu Zoey za ušima.

„Teď už ti nic neudělá," pokouší se mě uklidnit, ale já na jeho slova moc nedám. Z takových psů mám respekt. V jednu chvíli se nechá drbat za ušima a v tu druhou by mi byla schopná prokousnout krk. Ne, ne, díky moc. Raději si od ní budu dodržovat dostatečný odstup.

Miky nechá Zoey, aby kolem nás proběhla na zahradu a zamíříme do kuchyně, která se nachází hned za malou chodbičkou nalevo. Naproti ní je obývák s velkým jídelním stolem pro alespoň osm lidí a hned za ním majestátní klavírní křídlo.

Obdivně hvízdnu. „Neříkej mi, že hraješ?" zeptám se.

„Ne-e. Ségra hraje. Dáš si čaj?"

„Prosím," zahuhlám a Miky se pustí do připrav. Pro sebe si samozřejmě nachystá kávu.

S hrnky v ruce vyjdeme schody nahoru do patra až k jedněm dveřím, které jak pochopím vedou do Mikyho pokoje.

Hrnek položím na psací stůl, který je zavalený hromadou knih a složek, shodím ze sebe kabát a pustím se do prohlídky jeho pokoje. Ještě jsem u něj nikdy nebyl, tak mě pochopitelně přemůže zvědavost, ale až na menší nepořádek v podobě rozházeného oblečení na podlaze, je to normální pokoj puberťáka. Dokonce tady ani nemá plakáty s žádnou hudební skupinou nebo oblíbeným sportovcem.

Jediné, co zdobí jeho bílé zdi, je pověšená šňůra, zapíchnutá mezi nástěnkami a na níž jsou za kolíčky pověšené černobílé fotografie. Na žádné z těch fotek není zachycený nikdo z jeho přátel. Jsou to jen momentky přírody, vody a zvířat. Nejčastěji zahlídnu Zoey a nějaké další pejsky, ale taky hejna ptáků na obloze, nebo plazící se housenku pěkně zblízka. Je to až umělecké.

Podívám se do jeho hnědých očí a on na mě zírá s pozdviženým obočím v čele. „Jsi samé překvapení," usměju se. Musel bych být idiot, myslet si, že ty fotky nepořídil on, když má na skříni položený foťák s několika objektivy. „Nebudu předstírat, že rozumím umění, ale ty fotky jsou fakt povedené."

Jen trhne rameny, jako by o nic nešlo. „Baví mě to." I když to z jeho strany vyznělo nezúčastněně, jeho obličej mluví jinak. Má pochvala ho potěšila.

„Takže," přesunu se na podlahu a usadím se před jeho postelí, na které se rozvalil. „Potřebuju vypomoct s angličtinou je nový kód pro sex, nebo vážně potřebuješ pomoct?"

„I když mě tvůj zadek nenechává chladným," mrkne jedním okem. „Potřebuju pomoct. Ájina ti jde a já jsem v koncích. Mám vypracovat Kučerové esej na téma Londýn."

„Fajn," povzdychnu si. „Ale o víkendu mi to vynahradíš," pohrozím mu zdviženým prstem. Z batohu vytáhnu učebnici angličtiny a rozložím ji na posteli. Miky mě napodobí a další dvě hodiny spolu vypracováváme esej.

Miky byl vždycky dobrý student. Nikdy nedostal z testů hůř, jak za tři, ale angličtina mu nejde tak přirozeně, jako třeba matika nebo fyzika. Vždy se všechny poučky na časování bifluje každý týden, protože mu to zkrátka nejde na rozum.

„Hele, Kučerové jde hlavně o odborné slovíčka," pokusím se ho uklidnit, když kopne do matrace z frustrace. „Beztak budeš maturovat z matiky."

„To jo, ale Kučerová nám matikářům zadala maturitní témata, která máme do Vánoc vypracovat a pak dá konečně pokoj. Nemohl jsem s tím hnout. Ty výrazy..."

„Čau," ozve se ode dveří ženský hlas a s Mikym ihned zpozorníme.

„Čau," odpoví Miky rozmrzele. „Co tady chceš?"

„Přijeli jsme s Karlem na večeři," oznámí dotyčná blondýna stojící ve dveřích a přimhouří na nás oči. Nelíbí se mi, jak si mě povýšeně měří od hlavy až k patě. Všimnu si, jak ji překvapí můj bílý lak na nehty i můj nalíčený obličej. „Kdo to je?" zeptá se Mikuláše, ale nepřijde mi, že by to chtěla vědět. Spíš, jako by mi vyčítala, že jsem v Mikyho pokoji. Nebo v jeho životě.

„Lucie, to je můj spolužák, Kenny," ozve se Miky a zní vyčerpaně. „Kenny, moje ségra."

„Čau," mávnu na ni rukou a dál ji nevěnuji pozornost. Sbalím si učebnici do batohu a pohledem Mikyho prosím, aby mě vyprovodil ke dveřím.

„Nechceš zůstat na večeři?" překvapí mě otázkou a dle zalapání po dechu za mnou, nejsem jediný.

„To asi není dobrý nápad," namítnu. „Dle toho, jak mě tvá sestra sjíždí očima jsem na večeři nejspíš málo kultivovaný," uchechtnu se a vůbec se nestydím, že takhle mluvím před ní. „Radši půjdu."

Miky mě nepřemlouvá. Jen kývne hlavou a společně projdeme kolem Lucie z pokoje. Já se na ni vřele usměju a zahuhlám něco ve stylu, že jsem ji rád poznal.

Asi jsem byl naivní, myslet si, že nepotkáme Mikyho mámu, ale opak je pravdou. Musíme projít skrz kuchyň, kde ona chystá jídlo na talíře. U kuchyňského baru na barové stoličce sedí muž s černými vlasy a něco ťuká do telefonu. Má na sobě košili zastrčenou do kalhot a kolem zápěstí chytré hodinky, jako by zrovna přijel z práce, kde dělá na manažerské pozici důležitou osobu.

Mikyho máma taky nevypadá jinak. Má na sobě kalhotový kostým a blonďaté vlasy v drdolu tak pevném, že mě udivuje, že ji z toho nebolí hlava. Jediný důkaz, že je doma a nechystá se do práce je, že je na boso.

„Ahoj zlato," usměje se na Mikyho. „Jak bylo ve škole?"

„Mami, to je můj spolužák Kenny," ignoruje její otázku. „Pomáhal mi s angličtinou."

„Dobrý den," pozdravím ji a natáhnu ruku přes kuchyňský bar. Očekával jsem, že mě sjede očima jako Mikyho sestra, ale ona se na mě jen mile usměje a stisk opětuje.

„Ráda tě poznávám, Kenny. Zůstaneš na večeři?"

„Nabízel jsem mu to, ale po setkání s Lucií raději volí útěk," řekne upřímně Miky a tím muže sedícího u kuchyňském baru rozesměje. Hádám, že to bude ten již zmiňovaný Karel.

„Vsadím se, že ji rozhodil tvůj styl," pronese dotyčný, když si mě rychle prohlídne a následně se zase věnuje telefonu. „Ne každý to umí nosit, viď zlato?" ohlédne se na Lucii, která se postaví po boku svého – jak mi dojde – přítele a já zauvažuji. Mám na sobě obyčejnou bílou mikinu, mou oblíbenou a černé džíny s děravými koleny. Vypadám úplně normálně.

S povytaženým obočím se otočím na Mikyho, aby mi to trochu vysvětlil.

Vlasy, naznačí ústy, ale pořád mi to nejspíš nedochází. Vždyť jsou jen bílé? To by mě zajímalo, co by říkali, kdyby mě potkali před lety.

„Kenny, z mé dcery si nic nedělej," poradí mi paní Ledecká. „V určitém ohledu je trochu snob, ale nic proti tobě určitě nemá. Klidně zůstaň na večeři. Ráda poznám Mikyho kamaráda. Máš rád houbové ravioli?"

Miky se na mě vítězně usměje. Houbové ravioli přímo miluju a on to ví, takže k mé smůle, neodmítnu. Něco mi ale říká, že jeho sestra mnou nepohrdá jen kvůli vlasům nebo líčení, ale proto, že mám na čele neonový nápis gay. A jelikož ví o Mikyho bisexualitě, možná si myslí, že nejsem jen kamarád jejího bratra.

V rychlosti napíšu bráchovi, že se zdržím u Mikyho na večeři a usadím se ke stolu vedle něj. Lucie mě probodne pohrdavým pohledem, ale nakonec mě úspěšně ignoruje. Jako já ji.

Mikyho máma se s Karlem – dosud se mi nepředstavil, takže jeho jméno jen hádám – baví o práci a já z toho vyrozumím, že je paní Ledecká právnička a Karel její kolega. Nebo podřízený. Oba s tím přestanou, když si uvědomí svou „nezdvořilost", jak podotknou a věnují se hostu, tedy mě. Popravdě bych byl raději, kdyby se dál bavili mezi sebou.

„Kenny a máš nějaké plány po maturitě?" zeptá se mě paní Ledecká.

„Ještě nevím," řeknu upřímně. „Bratr se mě snaží dotlačit, abych se přihlásil na Akademii múzických umění, ale nejsem si jistý, že by to bylo něco pro mě."

„To rozhodně není," ozve se Lucie a já se zamračím. Netušil jsem, že jsme tak skvělí kámoši a ona mě tak dobře zná. „Nezapadl bys tam," dodá, jako by to mluvilo za všechno.

„Lucka tam studuje posledním rokem," vysvětlí mi paní Ledecká. „Klávesové nástroje."

„To je super," přikývnu a bohužel to myslím upřímně. Závidím ji, že ji to baví a rozhodla se jít touto cestou. Já jsem z toho každodenního cvičení na klavír měl akorát tak deprese a mindráky.

„Hraješ na něco?" pokračuje ve vyptávání Mikyho máma a já pouze přikývnu, protože si zrovna vložím jídlo do úst.

„Hraje na kytaru, na piano a pokud jsou mé informace správné, tak jsi hrál i na cello," odpoví za mě Miky.

„Brácha moc mluvil?" zeptám se ho, když polknu. „Cello jsem před lety vyměnil za kytaru a na klavír jsem už několik let nehrál."

„Takže jsi nadaný," shrne to paní Ledecká. „Můžeš nám po večeři něco zahrát," ukáže na velké křídlo a Lucie ztuhne uprostřed pohybu. Nejspíš se jí moc nelíbí představa, že by na její klavír hrál někdo jiný než ona. Nebo bych taky mohl být lepší i když o tom silně pochybuju.

„Raději ne, když dovolíte," řeknu zdvořile. Už tak mi přijde, že je v místnosti moc velké dusno, nebudu přilévat olej do ohně. „Doopravdy jsme několik let nehrál a už se na to necítím. Co ty máš v plánu po maturitě?" otočím se na Mikyho. „Budeš pokračovat v plavání?" očima ho prosím, aby mě vysvobodil.

„Já taky ještě nevím."

„To Lucka věděla už od malička, že bude klavírní virtuóz," pochlubí se paní Ledecká svou dcerou, která se ihned usměje a přejede mě a Mikyho očima. Kolik jí je? Chová se jako rozmazlený spratek.

Údivem nad jejím chovám se otočím na Mikyho, ale ten se jen mračí do talíře.

Jeho máma vypráví o Luciině hvězdné kariéře, která ji po absolvování čeká a Miky se celou dobu jen sune níž a níž po židli, jako by se nejraději schoval pod stůl. Dle vyprávění má její dcera skutečný talent, což ji přeji, jen se mi nelíbí, jaký vliv to má na Mikuláše. Musel vyrůstat v jejím stínu, což je mi velmi známé. S Dennym jsem to měl podobné, jen to nebylo tak moc výrazné. Můj bratr totiž nikdy nedělal, že je něco víc než já. Ve všem jsem měl jeho podporu.

„Mikuláši, taky bys se sebou mohl začít něco dělat," promluví na něj jeho sestra a on se ještě víc zachmuří. Možná už tomu začínám rozumět. „Ani se nenaděješ a maturitu máš za sebou. Měl by sis konečně najít přítelkyni," dodá na to slovo zvláštní důraz. „Která by ti dělala doprovod na naší svatbě."

Oči mi málem vypadnou z důlků. Ne nad tou poznámkou o maturitě nebo o svatbě. Ale to, s jakou důležitostí mu připomněla, že by si měl najít holku. Tušil jsem, že se mnou má problém, ale že se jí až tak příčí představa, že já a Mikuláš jsme pár? Kdo ví proč mě to rozesměje.

Všichni u stolu na mě hledí jako na blázna, ale ani to mě nedonutí přestat. „Pardon," řeknu mezi nádechy a pořád se směju. „Jen... Došlo mi, proč na mě pořád vrháš ty nepřátelské grimasy a trochu mě to pobavilo," vysměju se Lucii a její šokovaný výraz přejdu. „Proč si tvoje sestra myslí, že spolu chodíme?" zeptám se Mikyho.

Vyvedu ho z míry, ale když pozdvihnu jedno obočí, dojde mu, jako hru hraju a nasadí svou neutrální masku, která zračí nezájem. Znuděnost. „Mě se neptej," odfrkne si a skloní hlavu do talíře, jako by se bál čelit pohledům své rodiny.

Já s tím samozřejmě problém nemám. Usměju se na paní Ledeckou, která se nezdá tak vykolejená z toho, že její syn kamarádí s gayem, jak bych původně čekal. Nebo je taky dobrá herečka.

Nakonec se obrátím na Mikyho sestru, která je oproti své matce pořád v šoku, že jsem si dovolil nakousnout takové téma.

„Asi bych měl uvést věc na pravou míru, než mě budeš nenávidět, že ti kazím bratra," oznámím. Ta holka se mi ani trochu nelíbí a nelíbí se mi, jak se k Mikulášovi chová. „Tvůj bratr je skvělý kluk a k mé smůle, jen kamarád," uzemním ji a raději ji nechám, aby se v tom pitvala sama. „Paní Ledecká, to jídlo je výborně. To jste sama... ehm..." pohled mi padne na kuchyňskou linku. Všichni jsme byli svědky toho, jak vyndávala jídlo z krabiček s logem restaurace. „Kupovala?" dokončím nakonec větu a mám chuť praštit hlavou o stůl. Můj pokus o to, abych něco zakecal se tentokrát mine s účinkem, a to mi to vždycky tak jde. „Protože pokud ano, máte skvělý vkus na restaurace," plácnu další blbost, co mi přijde pod jazyk.

Vůbec bych se nedivil, kdyby mě teď požádala abych opustil její dům. Viděl jsem před očima Mikulášův naštvaný a převážně zklamaný obličej, protože jsem se nedokázal ovládat u stolu s jeho rodinou. Na mou obranu, varoval jsem ho, že neudržím tajemství, ale i tak mě to mrzí.

Jenže k mému překvapení se paní Ledecká mile usměje a vypráví mi o své oblíbené restauraci, odkud jídlo dovezla.

Tak moc se mi uleví, že spolu probereme naše oblíbená jídla a sténáme blahem nad boloňskou omáčkou se špagetami z restaurace U Corleonů. Nedokážu se zastavit. Na konci večeře mi musí slíbit, že navštíví mou oblíbenou restauraci kousek od hlavního nádraží a ochutná radiatori sympathia od jejich kuchaře. Protože pokud je ještě neochutnala, jako by nežila.

Doprovodí nás ke dveřím, kde si s Mikym oblékneme kabáty, aby mi mohl dělat společnost po cestě na zastávku. Jeho sestra se na mě po zbytek večeře ani nepodívala. Možná se jí nelíbí má prořízlá pusa nebo jsem na její vkus až příliš otevřený, ale mě nikdo na hlavu srát nebude.

Celkově jsem se té večeři měl vyhnout, protože i když je Mikyho máma moc milá, nemám z dnešního večera dobrý pocit.

Miky otevře vchodové dveře, za kterými číhá Zoey. Ve vteřině, kdy ho spatří, se zvedne z lehu do sedu. Já hlasitě vyjeknu, protože se leknu a schovám se za Mikyho záda. Samozřejmě tím všechny pobavím. I Lucii s Karlem, kteří se přišli podívat, co za povyk se v chodbě odehrává. Proč ne? Až mě to monstrum zabije jsem zvědavý, jak se budou smát potom.

„Nic ti neudělá prosím tě," pokusí se mě Miky opět uklidnit.

„Mě přijde ještě větší, než když jsme přišli," namítnu šeptem, aby mě Zoey náhodou nezaslechla. „Na mou obranu, viděl jsem Hru o trůny. Vím, co potomci zlo vlků dokážou."

„Nepřeháněj," zakroutí očima. „Zoey je hodná. Pojď princezno. Půjdeš s námi."

Vyděšeně se ohlídnu na paní Ledeckou, která se mým strachem vyloženě baví. „Až mě ta obluda zabije, budete ji obhajovat co?" zeptám se a ona se hlasitě rozesměje. Lucie s Karlem po sobě vrhnou udivené pohledy, jako by nevěřili, že je toho paní Ledecká schopná. Divný. Při tom všem se usmívala celý večer.

Rozloučím se s ní podáním ruky a poděkuji za večeři – zase – než zamířím za Mikym ven do tmy. On a Zoey na mě čekají u branky.

„Strašně moc se omlouvám," vyhrknu hned, co vyjdeme na cestu a já mám jistotu, že jsme mimo doslech. „Tvoje sestra mě zkrátka dostala. Nemohl jsem si pomoct."

„Jo, to ona umí," zahuhlá a hodí Zoey klacek, který sebrala někde po cestě. „Omluvit jsem se chtěl hlavně já. Neměl jsem tě k té večeři přemlouvat. Ve chvíli, kdy ses začal smát, chtěl jsem tě nakopnout. A když ses pak zeptal, proč si ségra myslí, že spolu chodíme, představoval jsem si, jak na tebe pouštím Zoey."

„Já věděl, že ten pes bude moje smrt."

Miky se zakření, což beru jako dobré znamení. Podrbe Zoey za ušima. Už ji přestalo bavit, jak jí Miky pořád krade klacek a raději se zařadí po jeho boku a teď jako veledůležitá královna jde s klackem v hubě. Mám dojem, že se směje, ale nejsem si jistý, jestli to psi dokážou. Třeba si představuje, jak mi tím klackem podkopne nohy, aby měla lepší přístup k mému krku.

„Ale když ses na mě podíval, došlo mi, že bys mě nikdy nevyautoval před mou mámou. Dokonce jsi i lhal o našem vztahu a za to ti děkuji."

„Zase tak moc jsem nelhal," namítnu. „Jen mi přišlo, že mě tvá sestra nenáviděla v té vteřině, co mě viděla. Když mluvila o holkách, bylo mi to jasné a nezlob se na mě, že to řeknu, ale tvá sestra je rozmazlené děcko a namyšlená kráva."

Mikyho má upřímnost rozesměje. „Všiml sis co? Vždycky byla snob, ale od té doby, co je na výšce se to znásobilo. Máma je na ni neskutečně pyšná a já bych byl nejspíš taky, kdyby mi každou minutu nevyčítala, že se mi líbí i kluci. Po tom, co odešel táta, se to na ni podepsalo víc, než je ochotná připustit. A já jí ho připomínám. Se vším všudy."

„Hm..." zauvažuji a promnu si rukou zátylek. „Hele vím, že jsi mi říkal, že by tě máma za tvou orientaci nejspíš zabila, ale jsi si na sto procent jistý, že by to udělala?"

„Jak to myslíš?" svraští obočí k sobě. Zoey jde celou cestu u jeho nohy.

„Na mě byla milá. A to, že jsem gay bije bytostně do očí. Chápu, že u svého dítěte je to jiná situace, ale i tak. Jsi si jistý, že by tě odsoudila?"

Miky se zamyslí, ale nic mi na to neřekne. Pomalým krokem dojdeme na zastávku akorát na čas, protože autobus už přijíždí, aby mě dostal z tohohle místa, kterému se nedá říkat Praha, protože to Praha prostě není.

Na rozloučenou se obejmeme, což trochu nepobírám, ale nejspíš chce jen ujištění, že je mezi námi všechno v pohodě. Já jen doufám, že se s jeho rodinou už nikdy nepotkám.