Stejně tak, jako se slunce sklánělo k obzoru, pracovní doba se pomalu ale jistě chýlila ke svému konci. Abychom byli přesní, onen konec nastal v právě přítomném okamžiku, kdy už všichni pracovníci laboratoře opouštěli místnost a trousili se do svých domovů. Poslední z nich však nikam nespěchal. Pomalu překročil práh a zahleděl se na opuštěné pracoviště, které v záři zapadajícího slunce působilo ještě daleko bezútěšnějším dojmem, než tomu bývalo jindy. Kámen by se nad tím pohledem ustrnul.

Vědec však tehdy nemohl tušit, jak mírumilovným se zmíněný pohled bude zdát o pár sekund později. Kdyby od té podívané odtrhl zrak jen o chviličku dříve, ušetřil by si spoustu nepříjemností. Již se chystal odebrat se ke schodišti vedoucímu do vstupní haly této budovy, když vtom zaslechl zvuk, při němž mu zelená krev, jeho druhu vlastní, tuhla v žilách. Slovy nelze vyjádřit, jak moc by si přál, aby se jednalo o jedoucí výtah. Nicméně sám dobře věděl, že výtah je již dva dny mimo provoz a onen zvuk je navíc natolik unikátní, že se opravdu nedá s ničím jiným zaměnit. O správnosti svého závěru se Davros přesvědčil, jakmile zpoza rohu vykoukla pestrobarevná šála bezpochyby nejotravnějšího z Pánů času.

„Jen pro informaci, je tohle ta budoucnost, kdy tě nesnáším?" otázal se vědec dříve, než stačil nově příchozí cokoliv říct. „A upozorňuju tě, že tuhle otázku ti položím pokaždé, když tady přistaneš v té svojí kadibudce," dodal poněkud rozzlobeně a zpražil Doktora nenávistným pohledem.

Nic z jeho slov však nemohlo zapříčinit zmizení úsměvu, jenž se na Doktorově tváři nacházel prakticky v jednom kuse. „Ale kdepak, Davrosi," ozval se ten upovídaný tvor, v jeho hlase nebyl patrný ani náznak škodolibosti, avšak vědec to viděl, tedy spíš slyšel jinak. „Ta doba přijde až za takových sto let."

V tu chvíli se Davros nezmohl na žádný odpovídající výraz, nicméně začínal mít vážné obavy o Doktorovo duševní zdraví. „To je ovšem naprosto logické," prohlásil ironicky, „až na jeden drobný detail." Zatvářil se, jako by se právě chystal prozradit naprosto převratnou informaci, „že za sto let budu s největší pravděpodobností pod drnem."

Ať již to bylo jakkoliv nepochopitelné, cestovatel v čase se rozesmál. Kdybys jen věděl... Pomyslel si. „Ty že se chystáš umřít ještě v tomhle století?" otázal se, jako by se jednalo o naprostý nesmysl.

Vědec přikývl. „Nejspíš mě něco trefí. Buďto bomba z thalskýho letadla nebo šlak z těch tvých výstupů," osvětlil Doktorovi svůj pohled na věc. „Tak vyklop to, proč jsi mě přišel otravovat tentokrát?"

„Asi tomu nebudeš věřit, ale nepřišel jsem tě otravovat," ubezpečil ho majitel modré kadibudky.

Davros pozvedl obočí, neboť tomuto tvrzení jaksi odmítal uvěřit. „Máš pravdu. Nevěřím ti."

„Co bys řekl tomu, kdybych se tě zeptal na jednu jedinou otázku a jakmile bys odpověděl, tak bych vypadnul?" zeptal se Doktor a nasadil pohled pro něho tak typický.

„Řekl bych: Že by zázrak?" opáčil vědec, popravdě odmítal projevit jakýkoliv náznak důvěry v to, že by se zázraky opravdu děly, tím spíše pokud se jedná o tohoto narušitele místního pořádku. Po důkladném zvážení zmíněného návrhu pokrčil rameny. „Za pokus to stojí, ptej se."

„Takže, proč se z lidí stávají zloduši?" nadnesl Pán času svůj dotaz.

Davros se zatvářil nechápavě. „Jak to mám, u všech Thalů, vědět? Tohle byla odpověď, takže koukej zmizet!"

Bohužel se tato odpověď nesetkala s pozitivní odezvou. „Mohl bych si teď sednou a vyložit ti své důvody, jenže to by zabralo zbytečně dlouho. Budeš se muset spokojit s tím, že to zkrátka potřebuju vědět. A koho jiného bych se měl zeptat, než největšího padoucha ve známém vesmíru?" Nutno poznamenat, že tato věta vyzněla poněkud jinak, než bylo zamýšleno.

„Tak ti teda pěkně děkuju," odsekl Kaled v bílém plášti, „nerad ti to říkám, Pane času, ale očividně jsi přistál ve špatné době. Jestli ze mě v budoucnosti bude zloduch, odpovím ti tam. Teď pro to nemám dostatečné znalosti." Jakmile dokončil tento hlubokomyslný projev, odebral se ke schodišti vedoucímu do vstupní haly této budovy.

Doktor to však nemínil vzdát, usmyslel si, že ze svého budoucího nepřítele dostane odpověď stůj co stůj. Podle Doktorovy logiky by měl být vědec schopen mu dotaz zodpovědět, byť ještě nemá s daným problémem osobní zkušenosti. Musí přeci existovat logické vysvětlení. Co ho však spíše znepokojilo nežli udivilo, je, že on sám tomu není schopen přijít na kloub. Jemu samotnému to nedávalo nejmenší smysl, nicméně vysvětlení bylo nasnadě: Doktor nedisponoval dostatečným množstvím padoušského uvažovaní. Na rozdíl od Kaleda. A právě z toho důvodu bylo více než nutné přimět ho, aby mu s tímto pro něho neřešitelným problémem pomohl.

Rázným krokem zamířil k výtahu, snad aby si cestu dolů urychlil a pojistil si tak, že se dolů dostane dříve než Davros. Ve své roztržitosti a zápalu pro věc si ani nevšiml varovného nápisu, jenž byl rudým písmem vyveden na ceduli zavěšené na dveřích výtahu. „Mimo provoz" stálo tam. Pán času, ignorujíc toto upozornění, kovové dveře otevřel a nastoupil do prázdné výtahové šachty. Dříve, než si stačil uvědomit doslova fatální přešlap, jehož se právě dopustil, se jal padat prázdným prostorem až do nejnižšího patra budovy. Tím bylo v případě laboratoře přízemí.  Nejednalo se o výšku nebezpečnou životu, nicméně i tak bylo na místě nazvat to nepříjemností velmi vážného kalibru.

Davros se právě ocitl těsně před schody, když zaslechl křik následovaný dutou ránou. Zvědavost mu nedala, otočil se a zamířil k místu, odkud se zmíněný hluk ozval. K výtahu. Již teď mu bylo jasné, co se na onom místě zrovna semlelo, nicméně ověřit si to musel, už z principu. Otevřel dveře od výtahu a nakoukl dolů, kde spatřil to nejotravnější stvoření v celičkém vesmíru. Na tváři se mu objevil škodolibý úsměv. „No, co na to říct, než: Zázraky se dějí!" okomentoval nastalou situaci a dal se na odchod.