Dveře nyní opuštěné laboratoře se za ním s klapnutím zavřely a on mohl po opravdu nabitém dni konečně vydechnout. Ani se neobtěžoval odložit papíry se svou prací na stůl, jen je ledabyle odhodil na nejbližší křeslo. Sám se svalil do nedaleké kolečkové židle. Když pod sebou konečně ucítil pohodlné polstrování, všechna tíha předešlých událostí z něj rázem spadla. Zhluboka se nadechl a upřel pohled do blíže neurčeného bodu kdesi za hranicí viditelného světa. Na tváři se mu rýsoval spokojený úsměv. Nikoho by zajisté nenapadlo, že původcem jeho radosti je právě onen štos papírů, který byl před chvílí tak nevybíravě zahozen. Dnes jeho nápad konečně dostal zelenou. Práce na výrobě Daleků, stvoření navržených speciálně pro válku, se počínaje zítřkem mohly naplno rozjet.

Vědcův zrak zanedlouho ulpěl na obálce, jež ležela na stole již od samého rána. Úplně by na ni zapomněl. Pro všechen ten shon dnešního dne by mu však jeho sestra snad ani nemohla mít za zlé, že její psaní úplně vypustil z hlavy. Natáhl se pro dopis a právě ve chvíli, když se jej chystal otevřít, se ozvalo cvaknutí dveří. Nevěnoval tomu však pozornost, neboť mu slova psaná na pomačkaném zažloutlém papíře, který právě vytáhl z obálky, zřejmě přišla důležitější. Dveře zavrzaly, jak je čísi ruka otevřela. Tento zvuk si již Davrosovo zaujetí vynutil. V tu chvíli si pomyslel, že se zajisté jedná o někoho z úklidového personálu, kdo má v úmyslu vyštvat ho z pohodlí jeho laboratoře. Když však zvedl zrak a spatřil tu osobu, naznal, že výsledek jeho předchozí dedukce nebyl dostatečně strašný.

Po krátké úvaze došel k závěru, že ať už mu příchozí bude chtít cokoliv, má docela slušnou šanci se tomu vyhnout, pokud se bude zdát dost zaneprázdněný. Bleskurychle proto rozložil dopis a vrhl se do čtení.

Drahý Davrosi,

promiň, že jsem ti nenapsala dřív, ale tady na frontě čas ubíhá jinak. Kdybys jen věděl... Během dní tady by jeden skoro zapomněl, že existuje i jiný svět než ten, který kolem sebe vidíme. Svět, kde nemáš každou sekundu pocit, že tě neustále provází smrt.

Těchto několik prvních řádků na jeho tváři vyvolalo dosti sklíčený výraz, tudíž se ani nemusel příliš snažit, aby onu osobu odradil od otravování. Žena v bílém plášti, jež právě vstoupila, však jeho původní záměr prohlédla. "Doktore," oslovila ho, načež pomalým avšak jistým krokem popošla k jednomu z křesel a pohlédla na jeho obsah. Béžové desky s rudě vyvedeným nápisem Dalek se skvěly na vrchu celé hromady papírů, která jí momentálně zabírala místo. Bez okolků ji proto odstranila na stolek a sama se usadila do kolečkové židle.

Užité oslovení se vědci však vůbec nezamlouvalo. „Jak jste přišla na to, že mě nazvete Doktorem a..." započal poněkud výhružným tónem, včas si však uvědomil, že se jednalo pouze o titul, nikoli o srovnávání s nejotravnějším tvorem ve vesmíru. Usmál se, jako by ji tím chtěl přesvědčit, že předchozí větu nikdy nevyslovil. „Nuže, co mi chcete?" otázal se.

Ženin zrak zabloudil k deskám dominujícím obsáhlému štosu všemožných papírů, nic však zatím neřekla.

Aniž by zvážil jakékoliv jiné myšlenky, vyložil si její mlčení jako možnost navrátit svou pozornost dopisu. Pohroužil se tedy opět do čtení narychlo naškrábaných řádků.

Až teď jsem našla trochu času k napsání tohoto dopisu. Před pár hodinami proběhla další z nekonečné řady bitev s Thaly. Teď je klid po boji. Nebo před ním? Záleží, jak se na to podíváš.

Ze soustředění ho vytrhlo zakašlání, kterým žena v bílém plášti upozornila na svou přítomnost, se kterou se Davros nejspíše bude muset smířit. Nehledě na to, že ho nevítaná návštěvnice uslyší, si hlasitě povzdechl. Možná tak učinil schválně, aby jí dal najevo svou nelibost nad stávající situací. Zatvářil se, jako by právě vdechl značné množství bojového plynu. „Tak co mi chcete?!" otázal se poněkud podrážděně.

Ani konfrontační tón jeho hlasu ženu od jejích úmyslů neodradil. „Promluvit si," pravila ledově klidným hlasem, načež trochu ukvapeným pohybem uchopila do rukou béžové desky a na tváři se jí zformoval neproniknutelný výraz. Kdekomu by mohla připomínat učitelku nespokojenou s žákovým domácím úkolem.

Vše uvnitř něj křičelo nesouhlasem, neměl náladu a už ani dost energie na další nesmyslnou diskusi se svou odpůrkyní, doktorkou Thay. Vlastně by ji neváhal nazvat ani Doktorkou s velkým D. Cosi mu ale našeptávalo, že se jí jen tak nezbaví a tudíž bude daleko lepší přetrpět to rovnou. Jeho nynější výraz vypovídal spíše o mučení od Thalů než o rozhovoru s ní, nicméně on sám mezi těmi dvěma věcmi až takový rozdíl neviděl. „A o čempak?" otázal se nuceně přátelským tónem.

„Vy víte," odvětila stále týmž ledovým hlasem a ukazovákem poklepala na rudý nápis Dalek.

„Ale no tak," protáhl a otráveně nakrčil nos, „mluvili jsme o tom snad stokrát, tahle válka se musí ukončit!" na podporu svých slov zatnul pravou ruku v pěst a praštil jí do imaginární desky jen kousek nad svým stehnem.

Zlehka, přesto s notnou dávkou sebezapření, přikývla. „Ovšem, souhlasím s vámi v tom, že je nutné téhle válce co nejdříve učinit přítrž, ale..." odmlčela se. No jistě, vždycky je tu nějaké ale. A Davros si nebyl jistý, zda si to její přeje slyšet. „Jsem toho názoru, že i Thalové si zaslouží férové jednání," doplnila. Teď už si jistý byl. Nechtěl to slyšet.

Vyžádalo si veliké úsilí, aby rovnou neobrátil oči v sloup. „Thalové si zaslouží jen jedno," pravil již dosti iritovaně. Nadechl se a upřel na ni zrak, jako by tím chtěl podtrhnout důležitost následujícího slova, které zaznělo místností jako poslední salva z děla bitevním polem. „Vyhladit!" kladl na to slovo dostatečný důraz, značící, že zde jakékoli smlouvání nepřichází v úvahu. Přesvědčen, že se skutečně jedná o konec jejich rozmluvy, zahleděl se opět do řádků na zažloutlém papíře.

Ještě před pár hodinami létaly vzduchem kulky, byly skoro jako plyn, který je všude a nelze se mu vyhnout. Kdyby byl v tu chvíli nějaký nešťastník mimo zákop, musel by z něj zbýt jen cedník. Stačilo jen trochu vykouknout, jen na vteřinku se podívat nad úroveň hlíny, a nějaká střela by si tě dřív nebo později našla. Ale my museli, museli jsme opětovat palbu, i když nás to stálo mnoho ztrát. Kdybychom se nebránili, nejspíš bychom byli do večera mrtví všichni. Pálila jsem po nich ze samopalu a pokaždé sebou trhla, když se o mou helmu odrazila kulka. Kdykoliv se odrazit nemusela, nebo mohla letět jen o kousek níž, a už bych tu nebyla. S tímhle vědomím se musí smířit každý tady. Protože kdykoliv můžou Thalové někoho zabít. Jako zabili už miliony Kaledů. Jako zabili našeho strýčka. Pamatuješ, jako malí jsme nechápali, proč bychom je měli nenávidět. Ale já to časem pochopila. I ty jsi pochopil, Davrosi.

Emoční náboj, který s sebou ta slova nesla, ho uchvátil a nutil ho číst dál a dál, jako by na tom kusu papíru závisel jeho život. Dokončení této činnosti se mu Thay zjevně rozhodla odepřít.

„S tím tedy rozhodně nemohu souhlasit!" namítla dosti ostrým tónem, chystala se ve svém proslovu ještě pokračovat, nicméně to jí nemělo být umožněno.

Davros praštil pěstí do stolu, tentokrát do opravdového. V současné chvíli přetekl pohár jeho trpělivosti. Tentokrát zakřičel pro změnu on. „Thalové se nás snaží vyhladit už tisíc let! Zabili už tolik Kaledů, že se to číslo nevejde na displej na kalkulačce!" do hlasu se mu promítal vztek, který by skoro každého, koho znal, přiměl rozmyslet si svá předchozí slova. Nicméně Thay byla jednou z výjimek. Tento fakt byl však Davrosovi zcela lhostejný. „Vyhladit je mi přijde jako dost fér! Protože oni si nic lepšího nezaslouží!" rozlítil se možná více, než by si před chvíli troufal předpokládat. Částečně tím vyděsil i sebe samého, neboť takové chování u něj nebylo zrovna na denním pořádku. Odmlčel se, na chvíli se nepřítomně zahleděl z okna a snažil se přemoci ten zbytek vzteku, který nestačil své kolegyni vmést do tváře.

Po delší odmlce se hluboce nadechl a opět vydechl tak, že vytvořil spíše dojem povzdechu. „Podívejte, narozdíl od Thalů nejsme a nikdy jsme nebyli válečnická rasa. V podstatě každý rok navíc, kdy jsme se jim dokázali bránit, by se dal počítat jako zázrak. A tahle válka trvá už tisíc let," na podporu svého tvrzení provedl výmluvný pohyb očima, načež stočil zrak k béžovým deskám. „Vím, že tohle není zrovna ideální způsob, jak dosáhnout vítězství. Ale je jediný," pověděl to klidným, tichým tónem, avšak se zvláštní intonací, jež měla odrážet probíhající vnitřní spor. Konflikt, jemuž se nedařilo najít úspěšné řešení. Proto nechal vědec svou pozornost odvést čímsi jiným a pozbytou duševní rovnováhu se rozhodl hledat v papíře, který stále třímal v rukou.

Zvítězili jsme. Nakonec thalské zbraně utichly, ale na jak dlouho? Všude kolem teď vládne tíživá nálada. Země je zmáčená krví, jak červenou, tak i zelenou. Jako by nepatřily dvěma znepřáteleným rasám, nevyhýbá se jedna druhé. Na některých místech se slévají v jednu ošklivě hnědou tekutinu. Ponurou jako tenhle čas, celá tahle válka. Smrt si nevybírá, nechodí jen po jedné straně. Nejsou to jen thalské životy, které se tady ukončují. Tentokrát jsme zvítězili, ale za jakou cenu? Kolik Kaledů musí ještě zemřít, aby tohle jednou pro vždy skončilo?
Psal jsi, že se chystá něco velkého, tak doufám, že ses nezmýlil. Tohle nemůže trvat věčně. I když tisíc let nemá k věčnosti zase tak daleko. Snad to u vás není tak zlé. A doufám, že se ještě někdy shledáme.
S láskou tvá sestra Yarwell

Dlužno podotknout, že obsah zprávy jeho vnitřní rovnováhu spíše ještě více narušil.

Mezitím se již chystala odpověď, které bude velmi brzy muset čelit. Ať již se tomu bránila sebevíc, nezbyla Thay jiná možnost, než se nad jeho slovy hluboce zamyslet. Ze všech sil zkoumala každičký detail celé situace, hledala pomyslnou skulinu, jež by zpochybnila přesvědčivost toho, co řekl, ale marně. Nakonec jen poraženě sklopila pohled a sotva znatelně přikývla. Naznala, že s tímto se přít nelze. „Vítězství," zopakovala pro ni tak netypicky, tiše a nejistě, „ale za jakou cenu?" položila otázku, snad Davrosovi, snad sama sobě. Nečekala na ni odpověď.

Navzdory tomu, že tuto debatu s přehledem vyhrál, byl přinucen taktéž sklopit oči k zemi a připustit si cenu plánovaného konce tohohle utrpení. Nakonec promluvil. Pomalým, tichým hlasem, jaký se používá při konstatování špatných věcí. „Jestli se má tahle válka skončit, někdo tu cenu zaplatit musí. Jsme to buďto my a nebo oni. A jestli musíme zvolit, tak ať jsou to raději oni," zněl bezvýrazně, avšak zkušený pozorovatel by dokázal rozpoznat střípek svědomí, jež se skrze tón jeho hlasu ozývalo.