Sonický šroubovák mířil rovnoměrně zpomaleným pohybem po parabolické dráze ke stropu laboratoře, necelý decimetr před srážkou však opět převzala kontrolu gravitační síla, přístroj ve vzduchu opsal půlkruh, načež následoval volný pád zpět dolů, kde ho zachytila něčí ruka, nutno poznamenat, že ne příliš šikovně. Šroubovák záhy vyklouzl z ne zrovna pevného sevření a svůj krátký pád zakončil na levé tváři osoby, jež ho nebyla schopna udržet, odkud se později odporoučel přes vědcův bílý plášť až k zemi.

„Au!" tato reakce byla nevyhnutelná.

Sebral tu magicky vyhlížející hračku, o jejíchž možnostech využití mohl pouze spekulovat, a pokládaje ji na stůl, nemohl přehlédnout kontrolku jednoho z přístrojů, nacházejících se na lince po jeho pravici, jež právě několikrát problikla z červené na modrou a nakonec změnila barvu definitivně. Experiment byl hotov. Tedy vědec v to aspoň doufal. O pár sekund později v rukou třímal výsledek svého předešlého snažení. Sytě modrý disk, který by někdo nezasvěcený mohl považovat za jakousi prapodivnou sušenku. Než si však stihl svůj vynález řádně prohlédnout, zaslechl známý zvuk přistávající časové lodi.

S povzdechem pohlédl na zhmotňující se telefonní budku, jejíž zbarvení bylo srovnatelné s oním novým vynálezem. Tvrdit, že z toho nebyl ani za mák nadšený, by bylo hrubě nedostačující. Pokaždé, když tyto zvuky zaslechl, měl chuť si hodit mašli nebo přinejmenším vzít plamenomet a sprovodit tu nervy drásající věc i s její posádkou jednou pro vždy ze světa. To užvaněné stvoření se šálou, které si říkalo Doktor, jenž se zřejmě každou chvíli vyhrne ze dveří budky, neznal. Jenže ono samo tvrdilo opak, když tu před pár týdny přistálo poprvé. V budoucnosti ho vědec prý znát bude, ačkoliv on sám by to nejraději považoval za špatný vtip.

„Jestli mě v budoucnosti znáš, proč mě nejdeš otravovat tam?" tázal se tehdy Davros.

„Protože v budoucnosti mě nesnášíš," prozradil mu Doktor.

„Jako v přítomnosti," upozornil ho Davros na pravý stav věcí, bohužel ani toto šokující zjištění Doktora nepřimělo opustit laboratoř.

„Nazdar, Davrosi!" pozdravil cestovatel v čase, jakmile přeskočil práh lodi.

„No nazdar," dostalo se mu ne příliš nadšené odpovědi.

Pán času však významu tohoto podtónu v jeho hlase nevěnoval pražádnou pozornost. „Pořád válčíte s Thalama?" Otázal se ležérně, jako by se ptal na počasí.

Davros se zatvářil tak nechápavě, jak jen to Kaled dokáže. Nemohl uvěřit, že se Doktor ještě tak blbě ptá. Ale co jiného by taky čekal? Vždyť je to Doktor. „Ano," sdělil mu tónem, jakým zpravidla mluví učitel na nepozorného žáka. „Stejně, jako před týdnem. Stejně, jako posledních tisíc let, pro tvou informaci!" Dodal, ani od Doktora by neočekával tak zásadní neznalost. Nebo si z něj ten šašek jen tropí žerty? Odpověď na tuto otázku by se mu nejspíš nelíbila. „Až ta válka skončí, jestli vůbec někdy, tak jsi první, do se to dozví, tedy mimo tuhle planetu. Pak to oslavíme," z jeho hlasu se již pomalu vytratila ironie, takže byl Doktor poněkud překvapen zněním následující věty. „Otevřeme flašku kyanidu!" Pravil Davros výhružně.

Z Doktorova výrazu nebylo těžké vyčíst, že to považuje za planou hrozbu. „To bys přece neudělal," mínil.

„Aby ses nedivil," odsekl Davros, již měl na jazyku standardní otázku „Proč mě otravuješ?", nicméně jakmile jeho pohled zavadil o sonický šroubovák ležící na stole, dovtípil se, že právě to bude důvodem této nechtěné návštěvy. „Posledně sis tady zapomněl tu svoji kouzelnou tyčku," upozornil ho a podával mu zmíněný přístroj.

„To je sonický šroubovák," opravil ho Doktor.

„Kouzla jsou jen technologie, které nechápeme," pokrčil rameny Davros. „Vezmi si to zpátky a padej odsud," mírně zvýšil hlas, nemělo to však účinek, ve který prve doufal.

„Nepřišel jsem pro sonáč," zbortil jeho iluze Doktor, „ale je pravda, že jsem ho postrádal," připustil, načež se pro šroubovák natáhl. Davros však na poslední chvíli ucukl. „Vrať mi ten šroubovák!" zvýšil hlas pro změnu Doktor.

„Abys mi zase ničil vynálezy?" opáčil Davros, měl již zřejmě své zkušenosti.

„To byla nehoda," bránil se Doktor, vědcův výraz však napovídal, že se mu toto tvrzení nepozdává. „Davrosi, já přísahám, že se k žádnýmu tvýmu vynálezu ani nepřiblížím," dušoval se Pán času.

„Beru tě za slovo, zničíš nebo poškodíš cokoliv v téhle laboratoři a letíš," odvětil Davros a v duchu počítal, za jak dlouho bude mít nezvaného hosta z krku.

„Don't worry," ujišťoval ho Doktor. „To je anglicky ‚neboj'."

„Opravdu? A jak se řekne ‚Vypadni z mojí laboratoře!'?" otázal se Davros.

„Nevím, ale to se zjistí," řekl Doktor, nechápaje ironii, otevřel učebnici angličtiny a začal listovat.

„S hledáním překladu se nenamáhej," zastavil ho vědec, k jeho velké smůle již bylo pozdě. Vzápětí se mu dostalo doslovného překladu. Zvuk, jenž se v té chvíli vydral z Doktorových úst, by označil za spoustu věcí, jen ne za řeč určenou k dorozumívání. Něco podobného, dle jeho názoru, mohlo vydávat raněné zvíře pomalu tonoucí v bažině či rozbitý elektronický přístroj, ale rozhodně ne člověk nebo něco mu velmi podobného. Právě z toho důvodu usoudil, že Doktor dostal jakýsi prapodivný záchvat. Jelikož nebyl kvalifikovaný lékař, nenapadlo ho nic lepšího, než nevítanému návštěvníkovi vrazit facku. „Doktore, vzpamatuj se!" zakřičel na něho. Sice byla pravda, že ho bůh ví jak rád neměl, ale zajisté by si nepřál jeho smrt. Tedy přinejmenším ne v tomto časovém údobí.

„Co děláš, ty šílenče?" nechápal Doktor důvod jeho jednání. „Jen jsem ti to přeložil."

Davros překvapeně vyvalil oči. „Vždyť to znělo jako..." ať se snažil sebevíc, nemohl pro ten strašlivý zvuk najít vhodný výraz.

„Jako pes v drtiči odpadků?" navrhl Doktor, sám si až nyní, kdy se ocitl bez překladače, uvědomil, jak strašně angličtina zní.

„Nevím, co je to pes, ale asi budeš mít pravdu," odtušil Davros. „Nenapadlo by mě, že to kdy řeknu," dodal, když si vzápětí uvědomil pravý význam svých předchozích slov. „Proč tady vlastně jsi?" vyzvídal.

Cestovatel v čase se zatvářil sklíčeně a následně ledabyle odhodil na stůl knihu, v níž ještě před chvílí listoval. „Učit se anglicky," odpověděl.

„Já jsem myslel, že máš překladač," poznamenal kaledský vědec a podezíravě si narušitele místního pořádku změřil pohledem.

„Taky že mám," přitakal Doktor, „jenže angličtinu z nějakého neznámého důvodu odmítá překládat," osvětlil mu celou záležitost, načež zkroušeně pokrčil rameny. Usadil se na jedné z volných židlí a přes znatelný odpor měl v plánu se pustil do studia oné řeči. To mu však ještě nemělo být umožněno.

„Ještě jeden dotaz, než se pustíš do učení té příšernosti: Kdy mi dáš konečně pokoj?" Davros si zkrátka nemohl odpustit ještě poslední rýpnutí, jelikož tohle ani nic jiného nebylo - ve skutečnosti nevěřil, že by se ho ten podivín s modrou budkou někdy rozhodl nechat být.

Pán času se krátce zamyslel. „Až naprší a uschne," stanovil nakonec přesný termín a usmál se od ucha k uchu. A právě tehdy se na kratičkou chvíli mohlo zdát, že z nich dvou je to on, kdo je zralý na pobyt v bohnickém ústavu pro duševně choré.

Průměrného pozemšťana by předchozí věta zřejmě uzemnila, nicméně Davros, neznalý tohoto idiomatického výrazu, se chopil nepatrné naděje, kterou v tom prohlášení spatřoval. S vítězným výrazem ukázal směrem k oknu, za nímž se nacházela krajina právě se vzpamatovávající z vydatného deště. „Napršelo," prohlásil s mírnou dávkou škodolibosti v hlase, „a teď ještě musí uschnout."

Doktor se již nadechoval, aby mu na to pověděl něco chytrého, jenže než stačil vypustit z úst jedinou hlásku, uvědomil si, že odpovídající výraz ve tváři naprosto postačí a on tak nebude nucen v této debatě pokračovat. Pravdou sice je, že debatování patří mezi jeho koníčky, teď měl však na práci něco docela jiného. Stočil pohled ke knize a během chvilky se pohroužil do studia. Co chvíli si pro sebe mumlal cosi neidentifikovatelného a pro Kaleda naprosto nesrozumitelného.

Nutno poznamenat, že s nastalou situací nebyl šílený vědec ani trochu spokojen, nicméně, ač to nerad přiznával, bylo mu jasné, že tentokrát je veškerý odpor marný. Právě z toho důvodu se pokoušel přítomnost mimozemšťana ve své laboratoři ignorovat a raději věnoval pozornost jakémusi vzorku, který se chystal prozkoumat pod mikroskopem. Tato činnost šla, vzhledem k Doktorově samomluvě, velmi obtížně. Abychom byli spravedliví, je nutné zmínit, že ve své snaze předstírat, že žádný Doktor není, vědec vytrval poměrně dlouho. Jenže ani přes notné úsilí, jež vyvíjel, to tak nemohlo vydržet déle než několik minut. „Tak a dost!" Praštil pěstí do stolu, až o sebe zkumavky v nedalekém stojanu zacinkaly, když už se to skutečně nedalo déle snést. „Ještě slovo v té příšerné hatmatilce a vypíchnu ti obě oči tou tvou kouzelnou tyčkou!" pohrozil mu. Na důkaz, že to myslí vážně, mu před obličejem zamával sonickým šroubovákem. Ani tato slova a následná demonstrace dostupných prostředků neměla žádaný efekt.

Cestovatel v čase sice zaznamenal, že k němu někdo mluví, ale vzhledem k jeho momentálnímu pracovnímu nasazení nebyl s to identifikovat význam těch slov ani jejich původ. Téměř jako by se nacházel ve své vlastní bublině odříznuté od zbytku známého vesmíru, nerušeně pokračoval v dosavadní činnosti. Avšak i jeho složité mozkové závitky se po relativně krátkém čase vystavení jistému germánskému jazyku začaly narovnávat. V té chvíli usoudil, že by bylo záhodno něco zakousnout. Jelikož odmítal odtrhnout zrak od učiva, poslepu na stole nahmatal objekt sušenkovitého tvaru, a přesvědčen, že se jedná skutečně o sušenku, se do ní zakousl. Kupodivu mu tato malá svačinka zachutnala natolik, že nechal předbudoucí čas průběhový ležet ladem a pohlédl na delikatesu, již právě konzumoval. „Ta modrá sušenka je dobrá!" ohlásil, stále žvýkaje první sousto.

V tom momentě Davros odtrhl zrak od mikroskopu. Ve chvíli následující zůstal jako přimražený zírat na výjev, jež se nacházel nedaleko od něj. Ač se mu na jazyk hrnula spousta nadávek a všemožných jiných nelichotivých prohlášení, vzápětí zjistil, že není schopen slova. Natolik byl Doktorovým činem šokován. Jistě, ten mizera mu ničil vynálezy v jednom kuse a mnozí z vás by jistě namítli, že za tu dobu už by si mohl zvyknout, nicméně tohle byla situace naprosto odlišná od těch předchozích. Doktor totiž tentokrát zmíněný vynález nezničil. On ho snědl. A dokonce ho shledal velmi lahodným. To bylo na Davrosovu nervovou soustavu zkrátka příliš. Ještě hodnou chvíli zůstal sedět jako zasažený proudem a nemohl se rozhodnout, jestli se smát, brečet nebo zuřit. „Proboha, vyplivni to!" zakřičel, jakmile se vzpamatoval. „Vždyť je to jedovatý!"

Celá věc se měla tak, že ona modrá sušenka měla sloužit ke kontaminaci nepřátelských zdrojů vody, v pevném skupenství byla neškodná, ovšem v kontaktu s vodou se z ní začaly uvolňovat jedovaté látky. Tedy, abych upřesnil předchozí informaci, v pevném skupenství byla neškodná, dokud ji někdo nesežral. Normální člověk, vlastně ani Kaled by nepředpokládal, že je někdo takového činu schopen, teď se Davros však na vlastní oči přesvědčil o opaku. Takže až takový účinky může mít ta podivná cizí řeč. Napadlo ho. A měl pravdu, tedy alespoň si to myslel. Pitomá angblitština! Nebo jak se ta hrůza jmenuje... Pomyslel si naštvaně. Jenže to by nebyl Davros, aby se viníkovi téhle neuvěřitelně pitomé ‚nehody' nemínil pomstít. Bez čehokoliv dalšího sebral učebnici, připevnil ji k chemickému stojanu, pod nějž umístil zapnutý plynový hořák. Knihu během chvíle pohltily plameny. Vše se seběhlo tak rychle, že Doktor nestačil vznést sebemenší námitku, ale všichni zřejmě tušíme, že ani neměl v plánu cokoliv namítat. Byl rád, že se té příšerné věci zbavil. „Problém vyřešen," konstatoval spokojeně Davros.

„Ty seš vážně šílenec!" zareagoval Doktor, i když s likvidací knihy souhlasil, užitý způsob zdál se mu poněkud extrémní.

„To teda nejsem!" odsekl Davros, netušil však, že tohle tvrdí všichni šílenci. „A ty...!" pokračoval a zpražil návštěvníka nepříčetným pohledem, který jen potvrzoval předešlou diagnózu.

Doktor se velmi snadno dovtípil, co se mu vědec chystá říct. Nebyl sice z těch, co by před nebezpečím utíkali, na druhou stranu se rozhodně nechtěl vyskytovat na místě, kde by se mohl stát obětí vraždy. „Já vím, už se klidím..." ujistil Davrose a vydal se na bleskový ústup.

„Doktore!" zavolal za ním ještě Davros, z tónu jeho hlasu by se leckoho zmocnilo dosti neblahé tušení.

„Co je?" zeptal se poněkud opatrně Doktor, otevíraje dveře modré budky.

„Hoří ti šála," informoval ho vědec s notnou dávkou zadostiučinění.