Byly zrovna Vánoce 2014, už desátý rok po sobě jsem zamířila do Londýn. V posledních letech se tu skoro nic nedělo, ale já tu musela přeci jen být, táhlo mě to sem, žádná nadpřirozená síla to však nebyla. Šlo pouze o moji zvědavost a vlastně jsem čekala.

Přesně o půlnoci z noci 24. na 25. prosince jsem se posadila na lavičku na břehu Temže a zaposlouchala se do tesklivých skladeb Ludovica Einaudiho. Tenhle rok jsem se oblékla pořádně, od mámy pletené palčáky a širokou šálu, díky níž jsem nemohla téměř dýchat a kulicha s obrovskou bambulí z umělé srsti. Tak jako každý rok, ale pod kabát jsem si přidala nový svetr a teplé legíny pod kalhoty. Těch několik hodin na lavičce bývá zima.

Zírala jsem za zvuků tónů skladby Fly na Londýnské oko a doufala, že se stane něco alespoň letos. Šetřila jsem na tyhle výlety celý rok a už deset let jsem si odmítala svátky strávené s rodinou, ale já tu prostě musela být.

„Je tu volno?" Nebýt toho, že píseň skončila, ten drobný hlásek bych neslyšela. Zvedla jsem hlavu a podívala se na pohlednou brunetku s velkýma očima a zářivým úsměvem, která byla navlečená jako já a ukazovala na místo vedle mě.

Dokonce jsem se naučila anglicky, abych o nic nepřišla a že za těch deset let mě to stálo hodně sil, dokonce i přemoci strach z toho, že letadlo ve kterém sedím, může spadnout.

Neohrabaně jsem si vytáhla sluchátka z uší, protože Fly začínalo hrát znovu. Zírala jsem na tu ženu s údivem, nebylo tak těžké ke mně přijít zezadu, aniž bych slyšela, když jsem měla sluchátka, ale ona stála tak, že musela přijít z boku, kam jsem se dívala.

„Jistě," odpověděla jsem automaticky, ale zírala na tu řadu volných laviček, které se táhnuly po celém nábřeží. O půlnoci to nebylo divné, hlavně na vánoce, lidi byli především v kostelech, ale ta žena ne. Dobře padnoucí kabát z ní dělal dámu, ale šibalský úsměv jí dodával na normálnosti.

„Nevadí, když se k nám přidá můj kamarád? Právě parkuje." Pokývala hlavou a já se zaposlouchala do ticha, ale žádné auto jsem neslyšela, jen podivný zvuk, který se mi zdál povědomý.

„Jistěže ne," odpověděla jsem znovu automaticky. Na druhou stranu jsem byla slušně vychovaná a jen málokdy jsem dokázala říci ne.

„Jste moc hodná, takhle na vánoce." Posadila se vedle a podívala se na Londýnské oko. „Tenhle pohled miluju, ale lepší je, když jste na nějaké střeše a díváte se na něj z výšky." Oči jí nesměřovaly k jedné z vysokých budov v centru nebo k Big Benu, ale vylétly jí k obloze, ke hvězdám.

„Z vrtulníku to musí být pohled," zareagovala jsem a podívala se nahoru, ale bylo jasné, že ani to bylo nestačilo. Musely bychom ještě výš.

„Hm," broukla a znovu shlédla dolů a pak na mě. „Mimochodem, jmenuju se Clara," natáhla před sebe ruku v palčácích a já jí potřásla. Bylo to komické, tak jsme se tomu obě zasmály a sundaly si rukavice, abychom si mohly potřást znovu.

„Já jsem Adriana, ale říkají mi Andy nebo Rio."

„Jako Rio de Janiero? Tam je nádherně, zase bychom si tam měli zaletět, Claro!" Překvapením jsem zadržela dech a podívala se na nově příchozího. Byl to starší muž, v kabátě s vyhrnutým límcem, koženými rukavicemi a načervenalým nosem.

Usadil se napravo, přehodil nohu přes nohu, pořádně se opřel a ruce strčil do kapes. Clara po mé levici se usmála.

„Proč létat na stejné místo, Doktore, když máš možnost být kdekoliv se ti zamane." Doktor přikývnul a podíval se na mě.

„A co ty, Adriano, kde bys teď chtěla být?"

„Prosím?" Vůbec jsem jeho otázku nepochopila.

„Kam tě to táhne nejvíc?" Otočila jsem se ke Claře, která pokývla, abych mu odpověděla.

„Sem, jinak bych tady nebyla."

„Tak jinak, Adriano, proč tu jsi, ale doopravdy?" Naklonil se ke mně blíž a zkoumal můj obličej, ten jeho zběsilý pohled s tím hustým obočím mi naháněl strach.

„Če-čekám," vykoktala jsem.

„Na co?"

„Na něco, nevím na co, prostě čekám... až se něco stane." Doktor mi zamával ukazovákem před obličejem.

„Já ti to říkal, Claro, vyhrál jsem sázku!" Sousedka něco zamručela z kapsy vytáhla několika librovou bankovku a podala ji tomu podivínovi, který věnoval pozornost zase mně.

„Čekáš zase na nějakou mimozemskou loď nebo snad padající hvězdu nebo létající Titanic?" Údivem jsem otevřela ústa.

„Vy si to taky pamatujete?"

„Já ti říkala, Doktore, že je spousta lidí, co si to pamatuje." Otočila jsem se ke Claře a zavrtěla hlavou.

„Mají mě za blázna, a říkají, že bych se měla léčit."

„To můžeme změnit, ale nesmíš to nikomu říct!" Doktor ke mně natáhl svoji ruku a čekal, že si s ním zatřesu, abych potvrdila dohodu.

„Písemně to nechcete?"

„Já ti věřím, Adriano." Clara nadšeně vstala a postavila se vedle Doktora, který stále čekal na moji ruku. „Chceš něco vidět nebo celý život na něco čekat?" Mrknul na mě a já věděla, že jsem na správném místě.

Stiskla jsem mu ruku a on mě táhnul za sebou, aniž bych stačila nějak protestovat.

Od úst mi šla pára a srdce mi tlouklo jako splašené, ale nebála jsem se, po tomhle jsem prahla, po dobrodružství.

Vyjeveně jsem zírala, když jsme se zastavili před modrou policejní budkou, která vypadala, jakoby sem patřila.

„Kam to jdeme?" Doktor se na mě otočil z náprsní kapsy vytáhnul klíč, kterým budku odemknul, otevřel dveře a ustoupil, aby mi udělal místo. Clara mi pokynula a já nahlédla dovnitř.

Zalapala jsem za dechu a o krok couvnula, abych se mohla podívat na budku z jiného úhlu. V životě jsem neměla tak vykulené oči. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, ale jediná se zformovala do souvislé.

„Kdyby z venku byla tak velká jako zevnitř, ztratila by svoje kouzlo." Doktor se na mě podíval se širokým úsměvem.

„Je načase letět," napřáhl ruku a já vstoupila dovnitř. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Uvnitř byla tak obrovská, vešel by se tam celý náš byt, bylo to naprosto neuvěřitelné.

„Kde bydlíš, Adriano?" zeptal se Doktor a já jako ve snách uvedla adresu svých rodičů, přestože jsem u nich už léta nebydlela, ale i po těch letech jsem jako domov označovala byt, ve kterém jsem s nimi vyrostla.

Překvapením jsem vyjekla, když sebou ta věc trhnula a ozval se stejný zvuk, jako když jsem seděla na lavičce.

„A jsme tu," oznámil Doktor a já ztuhla uvědoměním, že jsem skutečně v mimozemské lodi a někam jsme letěli.

„Kde?"

„Jelikož tahle loď dokáže létat napříč vesmírem a časem, jsi tam, kde by si přálo tvé srdce být nejvíce." Rozběhla jsem se ke dveřím a prudce je otevřela. Vběhla jsem na tmavou ulici, osvětlenou pouze jedinou lampou. Dělala jsem šlápoty v čerstvém sněhu a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala.

Poznávala jsem tuhle ulici i za tmy. Natolik se mi vepsala do paměti, že bych o ní dokázala vyprávět ze spaní.

Jen nepatrně jsem se pootočila a zvedla hlavu výš, k tomu oknu, ze kterého jsem se dívala nespočetněkrát a srdce se mi přitom roztlouklo ještě rychleji, okamžitě mi začaly téct slzy z očí a já si uvědomila, že jsem byla tak hloupá, když jsem nechtěla být s rodiči právě tenhle večer.

„Je tu krásně," promluvil vedle mě Doktor.

„Jak jste to věděl?" zeptala jsem se ho mezi vzlyky.

„Já ne, to TARDIS, moje loď, tvoje srdce volalo tak hlasitě, že tě uslyšela, slyšela tě v každém roce, kdy jsi v Londýně čekala na něco, za co jsem mohl, dokonce i tehdy, když se nic nedělo a přicházela jsi tak o vzácné okamžiky, které by ti mohly chybět."

„Proč?" Nic jiného jsem ze sebe nedokázala dostat.

„Nemusím pokaždé zachraňovat životy za velkého rámusu, ale někdy stačí jeden, který jsem pokazil tím, že jsem zachránil ostatní." Položil mi ruku na rameno a já se rozplakala. Celé roky jsem si namlouvala, že o Vánocích s rodiči být nemusím, když je vidím celý rok, ale až díky Doktorovi jsem si uvědomila, že právě tenhle večer je mnohem důležitější než jen marně čekat na něco, co se nemusí stát.

„Slibuju, že se příští vánoce vrátím a vezmu tě na to nejúžasnější místo ve vesmíru." Zavrtěla jsem hlavou.

„To nejúžasnější místo jsem už viděla," a pokývla jsem směrem k jeho lodi, která vypadala naprosto nevinně. Otřela jsem si slzy hřbetem ruky, ale nebylo jasné, jestli to jsou slzy nebo padající sníh. „A hlavně, zase bych musela čekat." Clara se zasmála a Doktorovi jen zacukaly koutky.

Vykročila jsem ke vchodu a otočila se k těm dvěma. „Snad tady nebudete stát," pobídla jsem je, „máma dělá tu nejlepší rybu na másle a skvělý vánoční punč." Clara s Doktorem si vyměnily pohledy.

„Nemyslím..." zavrtěl hlavou Doktor.

„Tyhle vánoce se nic neděje, tak proč si nedat výbornou domácí večeři?" Clara postrčila Doktora mým směrem a já ho chytila za ruku a už se nemohla dočkat, až obejmu mámu s tátou v ten nejmagičtější večer mého života.

***

Moc děkuju všem, co to dočetli až sem a moc bych vám chtěla poděkovat za případné hlasy. Možná je to zvláštní téma takhle v létě, ale trocha ochlazení se vždy hodí a hlavně, byl to tak náhlý popud, že jsem to prostě musela napsat. Avšak musím upozornit, že možná charakter dvanáctého Doktora jsem plně nevystihla, protože ve sledování DW jsem došla pouze na konec sedmé série.

Díky moc, vaše Sorel18