Doktor není jediný, kdo nevykládá své jméno každému na potkání. Krátká jednorázovka s desátým Doktorem před jeho regenerací v jedenáctku.

***

Potkala jsem Doktora pouze jednou a ne na dlouho dobu, ale stačilo mi to, abych si k němu vybudovala jistý vztah, který stejně neměl budoucnost, přesto jsem toho nikdy nelitovala, protože to byl prozatím ten nejneobvyklejší den, jaký jsem prožila.

Moje jméno není důležité, tak jako to Doktorovo. Nepochybuju o tom, že každý kdo ho kdy viděl, se zeptal: Doktor kdo? Doctor Who? Tak krásná otázka, na kterou se stále snažím najít odpověď, ale myslím si, že by tak padlo veškeré tajemno, co Doktor kolem sebe má.

Táhlo mi už skoro na třicet, když se Doktor zjevil ve své modré budce a vpadl mi do života jako přílivová vlna, kterou jsem se nechala strhnout ráda.

Ten den si budu pamatovat už navždy. 8.11. Den, kdy mi do života vstoupil Doktor a zeptal se mě na prostinkou otázku.

„Mám na nose brýle?" V tu chvíli jsem se začala okamžitě smát. Skutečně je na nose měl a skrze ně se na mě dívaly oči člověka, co viděl už tolik a ještě se toho nenabažil. Byla v nich radost, touha, bolest, dobrodružství, svoboda, vina, zrcadlilo se v nich tolik prožitků, že tak mladý člověk by je nemohl stihnout.

„Samozřejmě," odpověděla jsem, když mi bolest břišních svalů se už nedovolovala smát.

„To je naprosto super! Nějak jsem zapomněl zrcadlo." Ukázal mi své zuby v širokém úsměvu a já rázem věděla, že tohle je člověk, kterého se nemusím bát a mohu mu svěřit vlastní život. Bylo to naprosto nelogické, ale mohly za to ty jeho oči, to přesvědčení a oddanost.

„Kdo jste?" zeptala jsem se s úsměvem a on konečně přivřel dveře modré policejní budky, o které mi vyprávěla babička.

„Doktor a možná bys mohla jít se mnou, protože tu teď nebude bezpečno," zvážněl, když se zahleděl kamsi přes moje rameno. Instinktivně jsem se otočila a zírala na naprosto normální park kousek od mé práce, kudy jsem procházela dvakrát denně.

„Tady nejsou zločinci, tohle klidná část Londýna," oponovala jsem mu, ale zmlkla ve chvíli, kdy ze země začaly vylézat oči bez hlavy na dlouhé stopce a odporně mrkaly. Nedokázala jsem se od toho pohledu odtrhnout, jako bych nějakou podobnou bláznovinu už někdy viděla.

„Lákají tě k sobě, nedívej se na ně!" zavolal Doktor a chytil mě za ruku a táhnul za sebou. Běžela jsem pozpátku, abych ty oči mohla vidět, jak se dál klubají ze země, svoje těla s chapadly, které byly tak dlouhé.

„Jsou odporní, ale zároveň krásní!" zavolala jsem na Doktora a on se zastavil. Prudce mě k sobě otočil a podíval se mi do očí.

„Už tě ovládli, bude tě to k nim táhnout," řekl roztržitě a chytil mou tvář do dlaní, když si na to vzpomenu, chtěl mi pomoci, ale to já pomohla jemu. Jako bych skrze jeho oči viděla do jeho mysli, spatřila v nich ty léta, která žil, dobrodružství která zažil, a o kolik blízkých osob přišel.

„Táhne, ale můžu ti říct, jak nás zničit," řekla jsem jejich hlasem plným smutku a prosby. „Hledali jsme tě, Doktore, abys nám pomohl," zašeptala jsem a ucítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Dovolili mi nahlédnout do jejich myslí a do mysli Doktora.

„Nechte ji být!" zakřičel Doktor, až se mu rozvlnil jeho střapatý účes. „No tak, nedovol jim, aby tě ovládli úplně, vzpomeň si, kdo jsi, vzpomeň si na své jméno!" Bylo to, jako bych se na to dívala z koutku svojí mysli a oni mi na chvíli dovolili ovládnout své tělo.

Pohladila jsem Doktora po vlasech. „Vím, kdo jsem, a vím, komu pomáhám a ty bys jim měl pomoci. Někdo je zneužil, aby zničili Zemi, a i když to nemohou změnit, zachovali si dostatek vlastní vůle, aby tě zavolali, abys jim v tom mohl zabránit!" To už byla moje tvář celá od slz, když mi začalo pomalu docházet, že ač tihle tvorové nebyli nijak hezcí ani bezpeční, měli v sobě něco, co z nich dělalo oběti.

„Nikdy jsem je neviděl, co jsou zač?"

„Jsme Natinové," odpověděli za mě. „Rasa co už byla před lety odsouzena k zániku, dokud nás nezneužili Dalekové." V mysli se mi začaly převalovat Doktorovi vzpomínky na ty Daleky, kteří byli odvěkými nepřáteli jeho druhu.

„Dobrá, co mám dělat?" zeptal se mě, Natinů. Co bylo pak, si přesně nepamatuji, vlastně kromě pohledů na Doktora a našeho společného útěku před Natiny, kteří jím chtěli být zničeni, jsem měla v hlavě prázdno.

„Hlavně opatrně," slyšela jsem vedle sebe. Otočila jsem hlavu a dívala se na Doktora ve hnědém proužkovaném saku, se střapatým účesem a jemným úsměvem.

„Co se stalo s těmi... Natiny?" Jeho úsměv trochu pohasnul, ale jeho oči byly plné vlídnosti.

„Osvobodil jsem je z věčného otroctví, které jejich druh sužoval už odjakživa, protože vždy se objevil někdo mocnější než oni." Bylo mi jasné, co tím myslí. Neříkám, že je zabil, ale pomohl jim umřít.

Cítila jsem, že mi unikaly důležité vzpomínky a byla jsem z toho zmatená, čehož si Doktor všimnul.

„Musel jsem ti z mysli vymazat moje vzpomínky, které ti tam omylem dostali Natinové, když se mě snažili kontaktovat. To víš, moje mysl je o něco silnější než ta lidská." Věděla jsem, že mi některé své vědomosti přenechal, hlavně k čemu je ta modrá budka.

„Můžu tě o něco poprosit, Doktore?" Přikývnul. „Vezmi mě Tardis k Natinům, vezmi mě do času, kdy byli svobodní a sami sebou, kdy je nikdo neutlačoval." Usmál se na mě a pomohl mi na nohy.

***

Tráva tu byla červená a poměrně dlouhá, vlnila se ve větru stejně jako sasanky pod mořskou hladinou na Zemi.

Natinové na své domovské planetě vypadali mnohem krásněji, než jak jsem si je pamatovala ze Země. Měli dlouhé krky se dvěma očima a jemnými ústy. Vlnily se ve stejném rytmu jako červená tráva. Jejich těla nebyla vidět, protože byla pod povrchem a mně došlo, že to není vlastně tráva, ale jejich chapadla, tisíce chapadel, která tvořila jejich společné tělo, které pokrývalo celou planetu.

„Dalekové je od sebe oddělili a přetvořili jejich horní části, aby byli agresivnější, protože Natinové v ohrožení pláčou jed, který můžu ublížit i jim samotným."

Opatrně jsem našlapovala mezi chapadélky, která mě šimrala na kotnících. Natáhla jsem ruku a jeden dlouhý krk se ke mně sklonil a svými ústy začal zkoumat kůži na dlani.

„Jednoho dne nám pomůžeš ke svobodě," začalo se mi ozývat v hlavě nekonečně hlasů, které splynuly v jeden, ze kterého mi hrkly do očí slzy a Doktor mi pomohl do Tardis, kde jsem celou zpáteční cestu proplakala nad mírumilovnými tvory.

***

Doktor mě vysadil v parku, který už městské služby začaly dávat dohromady. „Díky Doktore," poděkovala jsem mu a pomalu se vydala domů.

„Počkej!" vyběhnul za mnou. „Jak se jmenuješ?" Pomalu jsem se otočila a usmála se na něho.

„Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně." Odrecitovala jsem se zápalem, protože tyhle slova se nezapomínají.

„Se Shakespearem jsem se setkal!" zavolal na mě. „Ale jak tvé jméno zní?"

„Někdy se pro něj vrať!"

***

O nějaký čas později

Doktor

Věděl jsem, že nastává moje regenerace, tak jsem začal navštěvovat a pomáhat svým přátelům. Martě Smithsové, Saře Jane, Donně, ale jako na posledního jsem si vzpomněl na tu ženu s dlouhými vlnitými vlasy, která se stala hlasem zneužívaných Natinů.

Přistál jsem v parku a zavřel za sebou Tardis.

„Už jsem nečekala, že se někdy vrátíš, Doktore." Otočil jsem se a tam stála. Stále krásná, jen s vráskami, které ji dělaly ještě krásnější.

„Přišel jsem si pro tvé jméno."

„Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně," pronesla s vážnou tváří.

„O ano, takhle ses se mnou loučila minule."

„A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem," recitovala dál a mně to konečně došlo. Plácl jsem se do čela a přiběhl k ní blíže.

„Velice mě těší, Julie." Mile se na mě usmála a ihned mě silně objala.

„Cesta, na níž se vydáváš není poslední, nezapomeň že každý konec má svůj začátek," zašeptala mi do ucha a já věděl, že ona ví, že brzy zregeneruju. Asi jsem jí mé vzpomínky nevymazal všechny.

„Velice ti děkuji, Julie, za tvoji statečnost a dobrosrdečnost."

„Nezapomeň, že máš před sebou ještě spoustu životů." Jemně mě políbila na tvář a bez jediného otočení odcházela a já se vrátil do své Tardis, abych čelil další regeneraci.