Už když se Remus ráno probudil cítil, že je něco špatně, ale teď, když seděl na hodině lektvarů, neschopný se přes bolest hlavy soustředit, tušil, že tomu měl věnovat větší pozornost. Ještě jednou se podíval na profesora Křiklana a pokusil se vnímat, co říká, místo toho cítil, jak se svět okolo zhoupl. Zbytky nadějí, že by to mohl vydržet do konce hodiny, se rozplynuli a on zvedl roztřesenou ruku.

O chvilku později už směřoval na ošetřovnu za rámě vedený Siriusem. Ten si přece nemohl nechat uniknout příležitost ulejt se z hodiny, pomyslel si Remus. 

,,Ty vypadáš, Moony. Proč si ráno vůbec vylézal z postele?" zahlaholil mu do ucha rozverně Sirius ve snaze zvednout nazelenalému kamarádovi náladu. Nesnášel, když Remus strádal.

,,Nebylo to tak zlé a navíc normálně by se s obyčejnou chřipkou měla vypořádat ta druhá část." přiznal bez obalu Remus a v druhé části věty ztišil hlas.

,,Tak to radši nechci vědět, co za hrůzu to máš. Opovaž se mě nakazit!" odtáhl se trochu Sirius s předstíraným odporem, ale rošťácké jiskřičky v očích ho prozrazovali.

Jenže návštěva ošetřovny nepřinesla kýžený výsledek. Madame Pomfreyová provedla snad sto diagnostických kouzel, ale nic nezjistila. Nakonec nad Remem jen potřásla nechápavě hlavou, dala mu posilující lektvar a, protože nezjistila příznaky žádného infekčního onemocnění, poslala ho na pokoj, se vyspat. 

✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* 　　 *:･ﾟ✧*:･ﾟ✧

Probudili ho paprsky, kterého lechtali na tváři, a  hluk na schodech. Remus zmateně zamrkal. Slunce, které ho probudilo se už sklánělo k západu. Prospal celé odpoledne. Hluk zesílil, dveře se otevřeli a dovnitř vpadl zbytek Pobertů.

,,Můžu ti garantovat, Jamesi, že na koštěti jsem nejenom výrazně rychlejší, ale i obratnější a, jak ženské publikum nepochybně docení, i stylovější než ty!" rozhlašoval Sirius zvučným hlasem na celý pokoj.

To si James nemohl nechat líbit: ,,Tak akorát velká huba jsi! Vem koště a pojď předvést, co dovedeš!"

,,Kdo je u tebe velká huba? Ty ... Jé, Remusku, vzbudili jsme tě?" ztišil Sirius náhle hlas skoro k šepotu, když si všiml rozcuchané hlavy svého kamaráda, která vykukoval z pod pokrývek.

,,Nevadí, už se cítím líp." zamumlal rozespale Remus.

,,Tak mi si vezmeme košťata a půjdeme si hrát ven. Viď, Siriusi?" ztišil trochu hlas i James.

,,Půjdu s váma." vyhrkl Remus bez uvažování a jak to dořekl cítil, jak jeho vlk spokojeně zapředl. Co má tohle být? Úplněk je až skoro za týden! Jeho vlk by měl tohle dobou ještě spát a ne rozhodovat, jak Remus stráví odpoledne.

,,Neměl by sis ještě trochu odpočinout?" namítl starostlivě Sirius.

Remus se jen ušklíbl, popadl ze židle své kalhoty a začal se oblíkat. Za chvíli už směřovali z hradu na školní pozemky. Nevěděl, kde se v něm, který se vyhýbal létání, jak to šlo, vzalo tolik odvahy, ale začínal tušit, že jeho vlčí já si tentokrát o pár dní přivstalo a je v nebývalé  síle. Ale proč?

✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* 　　 *:･ﾟ✧*:･ﾟ✧

Nejen že Remus nehrál famfrpál, ale za normálních okolností ani nelétal na koštěti a, i když před Poberty by to nikdy nepřiznal, ani mu to moc nešlo. Takže teď, když z výšky sledoval famfrpálové hřiště a vítr mu šlehal do obličeje, cítil, jak se mu stahuje žaludek a ruce se lehce třesou. Sirius s Jamesem dováděli ve vzduchu pár metrů od něj a nevěnovali mu pozornost. Mohl by se nepozorovaně uklidit do bezpečí a vydýchat se na tribuně, pomyslel si a už slétal k zemi.

,,To by nebyl Sirius, kdyby mi dopřál trochu prostoru," povzdechl si s úsměvem Remus, když k němu druhý Poberta slétl, sotva co se usadil.
,,Copak, Remíčku? Snad se ti s té výšky nezatočila hlavička." šklebil se na něj kamarád.
,,Je ti dobře?" přeptal se starostlivě, když Remus místo odpovědi složil hlavu do dlaní.
,,Hmmmhm," přitakal tlumeně.
,,Prostě jen," pokračoval překvapený svou vlastní upřímností, ,,jsem fakt chtěl nahoru, na vzduch, nemuset čuchat pachy celé školy, ale... bojím se." Remus stichl. Vážně to právě řekl nahlas, jen proto že to jeho vlk tak cítil? To je malý dítě, že nezvládá kontrolovat, co mu vychází z pusy?

,,A nechtěl bys svézt?" navrhl se smíchem Sirius než měl čas na nějaké další sebeobviňujcí myšlenky.
,,Cože?" vypadlo z něj nechápavě, ale to už měl Tichošlápek koště zase v ruce.
,,Tak naskoč, tvůj záchraný autobus právě odjíždí!" zvolal, popadl Rema za ruku a vyhoupl se na koště. Remus ho následoval a po krátkém zaváhání mu omotal ruce kolem pasu, aby nespadl. Pomalu se vznesli. Sirius mávl na Jamese, aby si nedělal obavy, a zamířil směrem na školní pozemky pryč z hřiště.

Vítr, který jim pročesával vlasy byl vlahý, voňavý a příjemě teplý. Remus se ale víc soustředil na Siriusovo tělo, které mu pod rukama hřálo, a pak taky na tu vůni. Bože ta vůně, která se linula z Tichošlápka, byla sladká, opojná a probouzela v něm hříšné myšlenky. A nejen v něm, jeho vlk předl tak spokojeně, že Rema s plíživým děsem napadlo, jestli ho může Sirius slyšet.

Neslyšel. Sirius měl v tu chvíli dost práce sám se sebou. Na břiše mu leželi Removi překrásné ruce. Sice si o něm takhle zakázal přemýšlet, ale ruce měl jak model. To musel uznat i nezaujatý pozorovatel. A horký vzduch, který vydechoval Siriovi za ucho také moc nepomáhal. Spíš naopak. ,Buď dobrý přítel a nech Rema vydechnout. Žádné narážky, ani pokusy o flirt, ještě ráno mu bylo zle a jestli na něco nemá náladu tak jsou to tvoje zoufalé pokusy, Siriusi,' opakoval si v hlavě jako mantru.
,,Chceš se letět podívat nad jezero?" zeptal se, aby rozptýlil své myšlenky. Remusovo sevření kolem jeho pasu se utáhlo.
,,Není to... nebezpečný? Teda, co to melu jasně že jo," vykoktal Náměsíčník, kterého představa, že nejenom že spadne z koštěte a zabije se, ale ještě ho pak sežere obří oliheň, upřímně děsila.
Jakoby Tichošlápek věděl, na co myslí, vrnivě zašeptal: ,,Neboj, neshodím tě"

✧･ﾟ: *✧･ﾟ:* 　　 *:･ﾟ✧*:･ﾟ✧

Bylo překrásné jarní odpoledne a dva chlapci se vznášeli nad jezerem užívajíc si vzduch a výhled.

A jeden druhého...