Dialogy. Prvek, který je jedním ze základních pilířů, na kterém stojí kvalitní a čtivý příběh. Nejspíš se shodneme, že nejsou až tak důležité, jako postavy nebo děj příběhů, ale hned na třetím místě podle mě mají právem své místo. Přesto je až překvapivě mnoho autorů bere jen jako prostředek k dorozumívání se a nutné zlo a to je velká škoda. Skvělý dialog vám totiž může zachránit jinak průměrný příběh.

Ano, je to dorozumívací prostředek, ale zdaleka ne „jen". Představte si jen jakou roli taková konverzace hraje v reálném životě. Pomocí dialogu můžete odkrývat informace, osobnosti postav, zamotat děj, nastínit atmosféru a mnoho dalšího.

Čeká vás i stručný návod, jak psát správně přímou řeč a na konci vám pak ukážu příklad špatného a kvalitního dialogu. Teď už ale ke konkrétním bodům!

REÁLNÉ, ALE NE PŘÍLIŠ

Hrdinové vašeho příběhu by měli být uvěřitelní, měli by nám připadat jako lidé, které můžeme doopravdy potkat a vžít se do nich. Jak toho docílit v dialogu? Představte si opravdovou konverzaci. Když si s někým sednete k čaji, pravděpodobně vaše řeč nebude znít, jako byste ji tři dny připravovali, měli přesnou osnovu a drželi se přesně jejích bodů. Určitě někomu z vás někdy bude chybět nějaké slovo, nedokončí hned myšlenku a třeba si i skočíte do řeči. Někdo se třeba zakoktá. Ale všeho moc škodí a to platí i tady. Nebylo by vhodné začínat každou větu slovy uhm, eh, uh, no a ani s tím zakoktáváním to nepřehánějte. Zlaté pravidlo při psaní dialogů: přečtěte si je nahlas. A pokud se nahlas stydíte, přečtěte si je v duchu a zamyslete se, jestli by to takhle někdo doopravdy řekl.

KAŽDÁ POSTAVA JE UNIKÁTNÍ

Stejně jako my lidé mezi sebou mluvíme trochu jinak a máme jiné vyjadřování, tak ani naše postavy nejsou plochými klony, které jen musí předat sdělení. Snažíme se je udělat stejně lidskými, jako jsme my. A nejlepší způsob, jak to v dialogu projevit, je zaměřit se na jejich osobnost. V tomto ohledu byste je měli znát jako své vlastní boty (možná ještě líp, aspoň já se svými botami zas tak vřelý vztah nemám).

Věci, které sem můžete zahrnout:

- odkud pochází? (mají nějaký přízvuk, používají slang atp.)

- jsou z chudé, nebo bohaté rodiny? s jakými problémy se setkávali, jaký mají slovník?

- je to muž, žena, nebo se identifikuje genderově neutrální?

- jak se na nich projevuje nervozita?

- kolik jim je let?

Všechny tyto otázky by vám měli pomoci vydat se tím správným směrem při vytváření dialogů, které budou působit přirozeně a nenuceně.

ŘEČ TĚLA

Říkáte si, že nejdůležitější jsou v konverzaci slova? Není tomu tak! Náš projev se z celých 55 % skládá z tělesných projevů, za ním následuje s 38 % paralingvistika (zvuková stránka řeči — intonace, hlasitost atp.) a až nakonec, pouhých 7 % z něj tvoří slova.

V psaném textu to samozřejmě funguje trošku jinak, ale vyplatí se na to myslet. Jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, čtenář totiž vidí to, co mu ukážete. A řečí těla se toho dá povědět mnohem víc, než se zdá a dodat slovům tu správnou hodnotu a atmosféru.

Patří sem věci jako tělesné postoje, výrazy v obličeji, „řeč pohledů", oční kontakt, pohyby těla, gestikulace, doteky, meziosobní vzdálenost, skákání do řeči, délka projevu a podobně.

ŘÍKEJTE JEN TO, CO JE POTŘEBA

Čtenář si toho spoustu domyslí, důvěřujte mu v tom. Vyhněte se small talku a všem informacím, které nejsou relevantní pro vývoj příběhu nebo nastínění charakteru postavy.

Uvedu příklad:

„Ahoj," pozdravila jsem Julii.

„Čauky," odpověděla mi.

„Jak se dneska máš?" zeptala jsem se.

„Docela dobře, děkuju. Co ty?"

„Jo, taky to jde. Objednáme si kafe?" navrhla jsem.

„Jasně, asi si dnes dám latté."

„Dobrá volba, dám si ho také. A k tomu nějaký dortík?"

... a o tisíc let později jsme se stále nedostali k jádru věci

Přivítala jsem Julii naším nacvičeným pozdravem a vešly jsme do kavárny. Tvrdila, že se cítí dobře, ale její oči říkaly něco jiného. Poslouchala jsem, jak vypráví o každodenních malichernostech a svých třech kočkách, ale dlouho jsem to nevydržela. Bylo mi jasné, že něco skrývá.

„Julie, s pravdou ven. Co se v tom Římě stalo?"

První text 45, druhý 54 slov. Přibližně stejný objem, ale zcela odlišný zážitek, že jo?

Z prvního se dozvídáme tak maximálně to, že obě dívky mají rády latté. Z druhého pak víme například, že se jedná o dvě kamarádky (mají nacvičený pozdrav), že Julie řekla, že se cítí dobře a snažila se zakrýt nějaké tajemství povídáním o malichernostech. A něco se odehrálo v Římě. K tomu stačila jedna jediná přímá řeč.

PŘÍMÁ ŘEČ

A jak tu přímou řeč psát? To je věc, která je snad bez nadsázky tou nejčastější chybou napříč internetem. No minimálně na Wattpadu. Přitom to není nic zase tak šíleně náročného a jakmile si to zažijete, už nad tím ani nebudete při psaní přemýšlet.

Přímá řeč je část textu ohraničená uvozovkami a je to doslovný a přímý přepis sdělených slov, která dotyčná osoba řekla, křičela, zašeptala či cokoli jiného. Kdybychom psali komiks, tento text by se objevil v bublině u dané postavy.

Uvozovací věta (you guessed it) uvozuje přímou řeč, tedy ji v textu uvádí. Upřesňuje kdo a jak mluví. Jsou to právě ta zašeptal, křiknul, pověděl, pronesl, řekl,... Ta si může občas vzít dovolenou a zkrátka chybět — nemělo by se to s nimi ani přehánět, jen pokud je nutné tu přímou řeč nějak uvést, aby nedošlo k nedorozumění kdo mluví a jak.

Jak je to s uvozovkami? Pozor, každý jazyk je má trochu jiné! V češtině píšeme první uvozovky dole a druhé nahoře, první vypadají jako dvě devítky (99) a druhé jako dvě šestky (66). Může se to zdát jako malý detail, ale právě podle těch poznáte kvalitní text, tak bacha na to.

A teď k tomu velkému strašákovi. Velká písmena a interpunkce.

Přímá řeč vždy začíná velkým písmenem. Pokud se jedná o větu, která by byla jinak ukončena tečkou a navazuje na ni uvozovací věta, jako na obrázku výše, nahrazujeme tečku čárkou. Uvozovací věta poté vždy pokračuje malým písmenem a to platí i pokud věta končí vykřičníkem nebo otazníkem. Prostě vždycky, když stojí uvozovací věta za přímou řečí.

Příklad:

„Štěstí je krásná věc," řekla kouzelná víla.

„Je štěstí krásná věc?" zeptala se kouzelná víla.

„Štěstí je krásná věc!" zakřičela kouzelná víla tak nahlas, že všechno listí z celého lesa rázem žuchlo na zem.

No jo, ale co když je uvozovací věta na prvním místě? Přímá řeč stále začíná velkým písmenem, tam se nic nemění. Uvozovací věta má tady ale navrch, protože dostane navíc ještě dvojtečku!

Vypadá to pak takhle:

Kouzelná víla řekla: „Štěstí je krásná věc."

A funguje to tak i když uvozovací větě předchází celé souvětí:

Kouzelná víla zatřepotala křídly, zvonivě se zasmála vtipu, co jí řekla její kolegyně, a pravila: „Štěstí je krásná věc!"

A na závěr vám ještě trochu zamotám hlavu přímou řečí rozdělenou uvozovací větou. Uvozovací věta je v tomto případě oddělena čárkami a druhá část přímé řeči již velkým písmenem nezačíná. Uvozovky fungují pořád stejně.

Pojďme na to mrknout:

„Štěstí," pronesla kouzelná víla zasněně, „to je krásná věc."

A to je pro dnešek všechno! Já doufám, že vám byl článek alespoň trochu užitečný, že jste si ho užili a už teď chystám nová témata na příště. Dozvíte se třeba jak rozvíjet vztahy mezi postavami, kde čerpat inspiraci a jak překonat našeho úhlavního nepřítele - spisovatelský blok. A taky připravuju jedno překvapení, ale na to si ještě počkáte :)

Užívejte léto a mějte se rádi!

Cleo, xx