Anežka

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla pryč! Netušila jsem, jak k tomu přesně došlo, ale odešla.

Popotáhla jsem, když jsem viděla její zářivě bílou košili, jež se třpytila v dáli zapadajícího slunce. Ušla už pět set metrů, ale mně to připadalo jako věčnost.

Byla jsem na sebe naštvaná. Odehnala jsem ji od sebe svou hloupostí a sobeckostí. Ona ztratila vše, co jí bylo blízké. Amélie přišla o své rodiče dosti drastickým způsobem a já ji opustila kvůli té své. Ublížila jsem jí a nemohla to ničím odčinit.
Otřela jsem si zmáčené tváře a roztřeseně se obrátila k našemu domu. Zhluboka jsem se nadechla. Budou mne chtít vůbec vidět?

Vydala jsem se na cestu a v duchu se pořád myšlenkami vracela k Amélii a jejímu zhrzenému výrazu. Potlačila jsem další slzy, které se mi tvořily v slzných kanálcích a chtěly si zase vybojovat cestu ven.

Stalo se...

Jen čas ukáže, jestli jsem učinila dobře. Jedno je jasné, pomohla jsem jí, když to nejvíce potřebovala přece. Není to už dostatečně dobrý skutek? Nenechala jsem ji na holičkách. Zabránila jsem tomu, aby jí odvlekli zpátky do tábora. Měla by být vděčná, ale na druhou stranu chápu, že si myslela, že s ní zůstanu na dobu neurčito. Nejspíš až skončí tahle proklatá válka, která nepřinesla nic dobrého.

Nevím vůbec nic o frontách, a jaké to tam je, nicméně bych řekla, že samotná válka se hrozně protahuje. Bojím se, že snad nikdy neskončí. Už trvá čtyři roky. Čtyři zatracené roky! Samozřejmě že bych si neměla stěžovat. Já jsem válkou nedotčená, ale to neznamená, že mi nevadí.

Ráda bych zase chodila do divadel nebo se koukala po výlohách beze strachu, že někdo shodí bombu na budovu, ve které se budu zrovna nacházet. Chci potkávat jen usměvavé lidi, ne zmučené a zbídačené osoby, které se plahočí přes ulice s potrhanými věcmi a špinavými tvářemi. Nepřeji si, aby nevinní trpěli.

Proč se vůbec rozpoutala válka? Jaký je důvod?

Jsem neskutečně ráda, že Hansovi jsou pouhé tři roky. Nesnesla bych pocit, že by byl nucen se vydat na frontu a bojovat tam. Vždyť proč by měl bojovat za něco, v co sám nevěří. Proč by měl bojovat, když ti nahoře si válku vyžádali? Proč oni nejdou bojovat?!

Z celého vedení Německa mi bylo špatně. Jak mohli dopustit, aby se opakovala další šílenost v podobě druhé války? Nedávalo mi to smysl. Za co bojovali naši muži? Proč bojují proti stejným mužům, kteří se taktéž nemohli rozhodnout o tom, jestli jít do války, nebo ne?

Ach, jsem žena a ty, jak je známo, nerozumí válce...


*

Na večer, když už bylo šero, jsem došla na naše malebné nádvoří. Mé boty klapaly po betonových kachlích. Zhluboka jsem se nadechla.
Vzápětí se otevřely vchodové dveře. Otočila jsem se tím směrem. Na tváři se mi objevil úsměv od ucha k uchu.

„Anežko!" zakřičela překvapivě, leč rozradostněně matka, když vyběhla ze dveří. Rozběhla se ke mně a v patách jí ťapkal Hans.

Máma po mně přímo skočila a přitáhla si mě do medvědího objetí, ve kterém mne drtila jako vlašské ořechy. Zajíkla jsem se, ale potěšeně jí poplácala po zádech. Vzápětí se na mé nohy přilepilo další tělo. Mírně jsem se od mamky odtáhla a sklopila pohled, abych viděla pořádně na svého malého brášku, jenž se přivinul k mému stehnu a šťastně jej mačkal.

„Ahoj, maličký,"pozdravila jsem jej, když jsem ho pohladila po hlavě. Hans jen spokojeně zavrněl jako kočka a dál mě objímal.
Matka se na mě starostlivě zadívala. „Tys nám dala!" spráskla ruce nad hlavu.
„Omlouvám se,"hlesla jsem zahanbeně a sklopila pohled ke svým dřevákům.
„Můžeš mi říci, proč jsi to udělala? Venku je to nebezpečné!"
„Když táta..."začala jsem vyhýbavě.

Matka si založila ruce na prsa, což byl jasný náznak toho, že je naštvaná. V duchu jsem si pogratulovala, neboť by mi bylo asi lépe s Amélií. Pořád si pamatuji slova mého otce ohledně mého zasnoubení s Erichem.

Snad na to zapomněl...

„Co táta?"
„Chce mě provdat za Ericha,"utrousila jsem naštvaně a na místě přešlápla.
Matce mírně zacukaly koutky, ale jinak zůstala stát pevně jako skála. „Už jsme se o tom bavili. Zní to celkem dobře."
Zalapala jsem po dechu. Myslela jsem, že máma bude na mé straně! „To nemyslíš vážně! Vždyť Grosse sama nesnášíš!"

„Anežko, ztlum svůj hlas. A to není pravda,"pokárala mne, když svraštila obočí.
Suše jsem se zasmála. „Takže sis vymyslela to jeho obtěžování, když se tě snažil získat?"

Hansovy ruce se konečně odmotaly z mých nohou a zvědavě se na nás zadíval. Nechtěla jsem se hádat zrovna před ním, ale matka mi nedávala na výběr. Znovu jsem jej proto smířlivě pohladila po jemných vláscích.

„Nevymyslela. Ale jeho syn je jiné těsto,"trvala na svém.
„Vždyť jej taky neznáš!" zaškaredila jsem se.
„A ty ano?"
„Ano!"
„Anežko, přestaň být tak tvrdohlavá. Ty si myslíš, že jsem tvého otce milovala od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla?" zasmála se bláhově.

Mírně jsem se zarazila, neboť jejich zamilovaný příběh jsem právě brala jako vzor pro svůj budoucí vztah a ona mi teď řekla, že to celé je lež. „Cože?"
„Samozřejmě že na všechny okolo více zapůsobí příběh o lásce na první pohled, ale myslela jsem, že jsi už vyrostla z takových představ,"odvětila mi.
„Jenže když mne těmito řečmi krmíš už od dětství, tak co můžeš asi tak čekat?" zakabonila jsem se, když si odfrkla.
„Ostatně, můžeš si to sama vyříkat s otcem. Před dvěma dny přijel."

Najednou se mi zastavilo srdce. Vytřeštila jsem oči.
„Cože?!"
„Vidličky a nože,"zasmála se. „Co se tváříš, jako by přijel sám Stalin?"

„Je...moc naštvaný?" zeptala jsem se opatrně v naději, že není. Ale podle toho, že matčiny rysy ztvrdly, se mi potvrdil opak.
„Naštvaný je slabé slovo. Nepatrný kousek si dokonce vylil i na mně,"odvětila mi odměřeně a já jsem se zajíkla.

Kruciž. Jsem nahraná.

„Anežko!" ozvalo se. Vystrašeně jsem se zadívala za matku, ke dveřím, které se zrovna otevřely. Za nimiž stál můj otec. Zadržela jsem dech. Měl na sobě jeho obvyklou uniformu, kterou měl doplněnou hákovým křížem na červeném poli, jenž nosil na rukávu.

Všimla jsem si, že si nechává narůst knírek po vzoru našeho vůdce. Nepatrně jsem protočila očima. Ten by se bez něj ani nevyčural.

Otec nás rychlými kroky dohnal a postavil se vedle své chotě. Jeho vojenské kanady hlasitě klapaly.

„Jsem naprosto zklamaný,"začal zcela klidně, ale ani se neobtěžoval se mi dívat do očí, když ke mně mluvil.
„Já..."špitla jsem téměř neslyšně.
Táta se napřímil a zamračil se. „Teď mlč. Mluvím já."

Zavřela jsem poslušně ústa a čekala, co mi sdělí.

„Snažil jsem se přijet co nejdříve, protože mne náš rozhovor natolik znepokojil, že jsem prostě musel zpátky domů. Nemůžu si dovolit, aby sis otevřela pusu na špacír. Nehledě na to, že bys o tom správně ani neměla vědět. To je ale věc jiná,"odmlčel se, když se už už chtěla matka na něco zeptat. Umlčel ji prostým mávnutím ruky.

„Vůdce samozřejmě nebyl v sedmém nebi, že jsem nečekaně odjel, ale vysvětlil jsem mu to. S Adolfem se dá domluvit, je to dobrý člověk. Už jsem se i bavil s Ernstem ohledně vašeho sňatku, takže je vše zařízeno,"dodal důležitě.
Zamračila jsem se. „Nevezmu si ho!"
„Dovolil jsem ti snad otevřít pusu?! Tak zavři hubu!" okřikl mne hněvivě. „Opravdu nevím, kde se to v tobě bere, Anežko. Copak jsem tě špatně vychoval? Dal jsem ti vše, na co sis ukázala a takhle se mi odvděčíš? Tím, že utečeš z domova a touláš se kdoví kde?!
Chudák matka, která byla celé čtyři dny strachy bez sebe! Nemohla ani pořádně jíst! Způsobila jsi nám tolik nepříjemností, že z toho jen tak lehce nevyjdeš, mladá dámo,"varoval mne vztyčeným ukazováčkem. „Možná jsem tě málo bil, ale věř, že pořád není pozdě na to začít,"dodal výhrůžně.
„A za co mne chceš bít? Za to, že nesouhlasím s tím, aby hromada nevinných lidí skončila v táboře, kde je máš v plánu vyhladit?!" štěkla jsem, až jsem rozhodila rukama kolem.

Matka vyděšeně vykřikla a zakryla si ústa dlaní. Překvapeně se zadívala na svého muže, kterého tolik milovala a o krok ustoupila.
Otcova reakce byla zcela jiná. Napřáhl svou svalnatou ruku a vyťal mi políček. Má hlava se otočila na stranu a vypískla jsem, když mne začalo líčko nepříjemně pálit. V očích mne zaštípaly slzy.

„Ty spratku!" nadal mi, „jak se jen opovažuješ mi tohle říct do očí?! Kdybych byl na tvém místě, tvůj děd by mne zmlátil do krve! Tolik vzdoru z tebe nedokážu vymlátit. Doufám, že Erich si s tebou poradí. Už jsem s ním o tobě mluvil a dal jsem mu cenné rady do manželství."
„Reinharde? O čem to mluví?" promluvila nečekaně matka, když se vzpamatovala z počátečního šoku, jenž jsem jí uštědřila. „Že to není pravda?"

Hans se schoval za mé nohy, když jsem dostala silnou facku od našeho otce. Vystrašeně se tísnil za mnou a já se jej snažila aspoň trochu uklidnit, že o nic nejde. Ale pravdou je, že jsem sama potřebovala někoho, kdo by mě uchlácholil.

„Nestarej se do věcí, do kterých ti nic není, Ludmilo,"zpražil ji nepřátelským pohledem a obrátil svou pozornost zase na mne.
„A proč jí neřekneš pravdu? No tak! Pochlub se, proč tady vůbec jsme!" nabádala jsem ho.
Otcova ruka se opět roztřásla a já zavřela oči, doufajíc, že mne znovu neudeří.

Žádná rána nepřilétla, a tak jsem otevřela nedůvěřivě oči. Matka hleděla naštvaně na otce, který se z toho snažil nějak vybruslit.

„Reinharde!"trvala na svém neústupně.
„A dost! Vy mi tady nebude rozkazovat! Já jsem hlava rodiny! Já! Takže mě budete poslouchat!"vřískl rozčíleně.

Obě jsme umlkly a sklopily pohled k zemi. Připadala jsem si jako jeho majetek než jeho dcera.
Najednou mě chytil za vlasy, za které následně zuřivě zatahal, čímž si mne přitáhl blíže k sobě. Bolestivě jsem vyjekla a několik slz si našlo cestu ven.

„Ještě jednou uslyším, že mluvíš o mé práci, tak ti tak nařežu, že si týden nesedneš!"sykl mi výhrůžně do obličeje, až mne jeho hřejivý dech polechtal na tvářích.
Když jsem mu neodpověděla, hrubě se mnou zatřásl. „Slyšelas?!"
Urychleně jsem pokývla hlavou a vzlykla. „Ano!"zaječela jsem, když mi byl jeho úchop krajně nesympatický.

„Pane! Našli jsme nějakou potrhanou dívku!"ozvalo se za námi a se mnou se zatočil svět.

Nemohla to být pravda...

Pomalu jsem se otočila. Vytrhla jsem se otci. Jemu to bylo koneckonců jedno. Nechal mne. Před očima jsem měla mžitky. Už jsem viděla dva vojáky v na chlup stejné uniformě, jakou měl i můj otec. Pak jsem spočinula pohledem na onu dívku.

A omdlela jsem.

Ahoj!

Spešl díl pro vás! Snad jsem vám udělala radost! 

Co na tento díl říkáte?