Anežka

Běžely jsme s Amélií, co nám nohy stačily. Po několika metrech začala však Amélie zpomalovat a už jsem ji měla za zády. Zaostávala a já ji slyšela oddechovat jako parní lokomotivu. Nemohly jsme však zastavit, protože štěkot psů neustále sílil. Byl to boj o holý život. Téměř jako kdo z koho. Buď my, nebo oni.

Otočila jsem se zadýchaně na Amélii, která mezitím zastavila uprostřed lesa a prohlížela si zkrvavená chodidla. Litovala jsem ji neskutečně moc, protože musela běžet pěšky po nerovném povrchu a kamínky a jiná havěť se jí bolestivě zarývaly do nohou. Ale nedalo se jinak. Nový pár botou jsem neměla a popravdě jsem se nechtěla střídat o ty své.

Matka mi vždy říkala, že náš strýček Antonín, tedy z matčiny strany, rád chodíval bosky. Dokonce se tento nezvyklý rituál stal jeho životním krédem. Své boty prodal a začal chodit jen bosý. Kůže mu po půl roce ztvrdla natolik, že mohl klidně celý den kráčet po štěrku, a ani by se mu do pokožky na chodidle nezaryl.

Ovšem Amélie nebyla mým strýčkem a neměla půl roku na to, aby si zvykla. Nejlépe by pro ni bylo, kdyby se jí kůže zpevnila hned. Ale zázraky se neděly. Přestala jsem v ně věřit, když Bůh dopustil, aby můj otec klidně přihlížel tomu, že za zdmi pracovního tábora umíraly desítky, tisíce lidí.

„Amélie! Poběž!" volala jsem zoufale. Obě jsme měly rudé tváře od šlehajícího větru, který byl opravdu nemilosrdný. A samozřejmě z předlouhého běhu, kterému jsme byly vystaveny.
„Nemůžu,"hlesla odevzdaně a sesunula se k zemi. V duchu jsem zaklela a přiběhla k ní. Chodila měla samý puchýř, které jí několikrát praskly, a na některých místech jí kůže volně visela. Věděla jsem, že jí rány musíme brzy vydezinfikovat, jinak by se jí do nich zanesla infekce.

Ale jak to udělat, když já jsem hledaná a Amélie taky?

Ostražitě jsem vzhlédla, když se hejno ptáků vzneslo do vzduchu. „Tady nemůžeme odpočívat."
„Nechci odpočívat. Už nemám sílu,"odporovala mi.
Zaúpěla jsem. Nemohla jsem ji tady přece nechat! „Amélie, ještě není konec!" snažila jsem se jí přesvědčit.
„Pro mne už to konec je,"špitla a po tvářích se jí řinuly slzy velké jako hrachy. Samotnou mě její upřímnost dojala k slzám.

„Nemluv takhle. Jsi mladá, máš toho ještě dost před sebou,"trvala jsem na svém. Prostě jsem chtěla, abychom v tom byly spolu. Přece jen je lepší, když máte někoho sebou.
„Já už nemohu dál žít. Ne po tom všem, čím jsem si prošla."
„Pořád máš rodinu, ke které se můžeš vrátit!"
„Ne, tu už nemám. Jsem úplně sama,"odsekla mi tvrdě. Nervózně jsem polkla a zalitovala své zbrklosti.
„Omlouvám se. Nevěděla jsem..."vysoukala jsem ze sebe po chvíli nepříjemného ticha.
„To...to je v pořádku. Nemůžeš za to,"mávla nad tím rukou.
„No...to není asi úplně pravda,"přiznala jsem provinile.

Amélie ke mně nenávistně vzhlédla a pobídla mne, abych pokračovala. „Můj otec je...on je totiž...ach, odpusť mi to, Amélie, ale on je ředitelem toho tábora!" vyhrkla jsem zahanbeně.

Amélie slabě vzlykla a pokroutila hlavou. „Věděla jsem to...neměla jsem ji věřit,"mumlala si pro sebe. Její drobné tělo se otřásalo pod náporem vzlyků a i já propukla v pláč. To ji zřejmě překvapilo, neboť na mne soucitně pohlédla. V jejích očích jsem nenašla ani zmínku po nenávisti či antipatii ke mně.

„To proto jsi utekla?" zeptala se chraplavým hlasem.
Mlčky jsem přikývla. Nebylo potřeba slov.
„Vyprávěj mi o tom,"požádala mne tiše, když jsme se obě zavřely do sebe.
„Budu, ale musíš vstát. Stmívá se a musíme najít nějaký úkryt,"řekla jsem nekompromisně a zároveň v naději, že mne poslechne a opravdu se zvedne.

Amélie se chvíli rozmýšlela, ale nakonec se zvedla. Usmála jsem se a ona mi úsměv opětovala.

„Jdeme?" ptala jsem se, když jsme stanuly bok po boku. Amélie se na mne zadívala s novým odhodláním v očích a mlčky přikývla. Znovu jsme se daly do běhu a nechaly les daleko za sebou.

*

Večer jsme se utábořily na klidné mýtině. Neodvážily jsme se rozdělat oheň, protože jsme tušily, že lovci, kteří se snažili chytit Amélii, to jen tak nevzdají. Krčily jsme se u keřů společně a zahřívaly jsme se. Připadala jsem si, jako bych měla vedle sebe sestru, kterou jsem nikdy neměla. Zároveň jsem pociťovala jakýsi ochranářský pud vůči ní.

„Přestěhovali jsme se sem teprve nedávno. Otec řekl, že je to z důvodu, že byl předělen a zároveň povýšen tady. Vždy pracoval na úřadech, samozřejmě na vyšších postech, a tak mi nepřišlo zvláštní, proč jsme se ocitli zde. Že se děje něco podezřelého jsem začala tušit, až když otec odjel na jednání s Hitlerem, kvůli tomu atentátu na Heydricha,"odmlčela jsem se, když Amélie zalapala po dechu při zmínce o Heydrichovi. Tázavě jsem se na ni zadívala.

„Hodně známých bylo zastřeleno kvůli tomu atentátu. Neměli s tím nic společného, ale Němci hledali viníky za každou cenu,"vysvětlila mi a já se nepříjemně ošila. Bylo to tak hrozné!
„Jak zlé to bylo?" ptala jsem se zvědavě.

Amélie přivřela na moment oči, a až pak promluvila: „Neumíš si to představit. Němci s námi jednali jako s hmyzem, který byl nutný vyhladit. Vyhlásili stanné právo a zatýkali kohokoliv, nikdo si před nimi nebyl jistý."
„Ach...musím říci, že u nás to bylo dosti podobné. Němci začali tvrdě perzekuovat Židy a chovali se k nim ohavně. Ničili jim výlohy a podpalovali synagogy. Nechápala jsem to. A jednoho dne po nich nebylo ani vidu, ani slechu,"vydechla jsem tajemně.
„To proto, že skončili v táborech,"odvětila mi.

V duchu jsem si vlepila pohlavek. Mohlo mě to samotnou napadnout. „Jaké to tam je?"
Amélie se viditelně zatřásla a zakroutila hlavou. „Nemohu."

Věděla jsem, že jí nemohu nutit k odpovědi, ale vážně jsem to chtěla vědět. Měla jsem v plánu o tom později napsat a všem říci, co se dělo za zdmi války. Tohle přece Němcům nemohlo jen tak projít.

Ty jsi taky Němka.
Nejsem.
Alespoň z poloviny.
Necítím se tak.
Rodný list je rodný list...
Sklapni.

„Prosím...chci vědět, co má můj otec na svědomí,"žádala jsem ji naléhavě. V dáli zahoukala sova, přičemž jsme obě vystrašeně vypískly. To nás rozesmálo.

„Fajn,"souhlasila nakonec, „gestapo nás sebralo ještě v Kladně, kde jsme bydleli, díky partyzánské činnosti mého otce. Tenkrát jsem na něj byla hrozně naštvaná a dost hnusná, že ohrozil naše životy. Úplně jsem ho vyškrtla z mého života. Teď...teď toho lituji, protože vím, že už nikdy neodčiním svá unáhlená slova,"na moment se odmlčela, protože se jí na konci zlomil hlas a propukla v pláč.

Začala jsem ji utěšovat a konejšit. Tahle dívka byla pro mne bojovnice. Ztratila oba rodiče a podařilo se jí utéct z tábora smrti. Bůh pro ni musel mít zvláštní poslání.

„Tak moc mi chybí,"fňukla a otřela si sopel, který jí stekl z nosu. Konejšivě jsem ji pohladila po rameni.
„Nemá ti to určitě za zlé. Jednala jsi naprosto přirozeně. Taky bych se tak zachovala. Asi každý. Odpustil ti,"přesvědčovala jsem ji.
„Asi ano,"popotáhla a otřela si zmáčené tváře, „pak nás od sebe oddělili. Hynka si tam nechali a nás poslali do Terezína."
„Hynka?" přerušila jsem ji tázavě.
„To je...byl můj bratr,"odvětila mi suše.
„Je mi to líto..."

„To nic,"odsekla vyhýbavě, ale já věděla, že jí to neskutečně trápí, „v Terezíně si mne vyhlédl jeden esesák a obtěžoval mne. Snažil se...ach, nemohu to ani vyslovit. Každý den nás vyslýchali a každý den jsem měla nové a nové jizvy. Bylo to hrozné a vyčerpávající, protože jsme nedostávali pořádně najíst a tísnili jsme se na pokojích po patnácti lidech."

„Díky tomu, že jsem Antonovi, tomu esesákovi, nedovolila, aby si mne vzal, tak nás poslali společně ještě s hrstkou lidí, převážně Židů transportem pryč. Nevěděla jsem, kde jsme. Vlastně to pořád nevím,"přiznala.
„Jsme v Polsku,"odpověděla jsem ji. Amélie zamrkala překvapeně očima.

„V Polsku?!"
„Ano."
„Nejsem sice tak daleko od domova, ale i tak to není krásná vyhlídka,"zaškaredila se, „tento tábor byl mnohem, mnohem větší než ten předchozí. Oddělili nás napravo a nalevo. Až pak jsem zjistila, že ti napravo byli posláni rovnou na smrt. Mezi nimi byli oba mí rodiče. Já jsem vyvázla jen tak tak. Vyhlídl si mne jeden důstojník, který mne poslal k madam Frídě..."

Nemohla jsme se nabažit jejího vyprávění, protože to bylo tak napínavé a zároveň otřesné, že jsem zkrátka nemohla uvěřit, že takhle mladá dívka může zažít takové peklo.

„Poslali mne do nevěstince. Do nevěstince! Mne, jež v životě neměla kluka! Jeden důstojník mne...mne..."Amélie se zarazila a už nebyla schopna slova.

Nicméně jsem pochopila, co tím chtěla říct. Zneuctili jí, ponížili. Sebrali lidství.

„Pšš...jsem tady s tebou. Nic zlého se ti už nestane. Slibuji,"špitla jsem k ní.

Amélie se na mne zadívala psíma očima, ve kterých sršila taková spousta naděje, až mne to samotnou ohromilo.

„Slibuješ?" ptala se ostražitě.

„Slibuji,"zopakovala jsem rozhodně.

To jsem ovšem netušila, co nás bude čekat následující ráno.

Ahoj!

 Snad se vám dnešní díl líbí. Teď na chvíli ubereme drama, ale slibuji, že příště ho bude až až.
Jinak jsem chtěla říci, že jsem vydala nový příběh Anabáze, tak jestli máte zájem, běžte se mrknout. Budu ráda. 

Díky!