Amélie

Druhý den jsem musila znovu do práce. Nikoho nezajímalo, že jsem se málem neprobudila. Matka mne postavila na nohy, přidržovala, ale pak se naše cesty rozdělily. Ona šla šít uniformy a já do kuchyně. Musila jsem se obrnit, kromě matky mi nikdo nemohl pomoct.
Stálo mne to velkou porci vůle, abych se přiměla fungovat. Dýchat. Žít.

Netušila jsem, jak dlouho jsem drhla nádobí, mohlo to být několik hodin, ale i minut. Z mé směny mne zachránil Anton. Jakmile mne zmerčil, odchytil mne stranou. Skoro jako by si dělal starosti. Nechala jsem se odtáhnout dozadu do špajzu. Bylo mi to jedno.

Uvařil mi čaj, abych se uklidnila. Dokonce donesl židličky, abych neseděla na studené podlaze. Choval se jako...jako přítel. Jako by v něm zbyl přece jen kousíček dobra.
Naše hlasy se hrozně ozývaly a nesly stěnami. Nelíbilo se mi zůstávat s ním sama, ale zároveň jsem tušila, že když si odpočinu, možná se dožiju zítřka. Pomalu jsem usrkávala z hrníčku horkou tekutinu a dávala si dobrý pozor, abych si neopálila jazyk. Užívala jsem si konečně horký chod. Vše, co jsme tu jako vězni dostávali, bylo studené jako led.

Musila jsem mu říct, co se mi stalo. Celou dobu s napětím poslouchal, v očích se mu zrcadlila nenávist, když hleděl na můj zbitý obličej. Můj nádherný obličej. Nyní byl stejný jako všech ostatních, nebyl ničím výjimečný. To, co mne mohlo udržet déle naživu, zmizelo pod modřinami.

„Mrzí mne to, beruško,"pronesl tiše, jakmile mne pohladil po vlasech. Zaskočila mi slina a hlasitě jsem se rozkašlala.

Beruško?!

„Jsem už v pořádku, díky Vám. Děkuji, ale vážně bych už měla jít,"sdělila jsem vyhýbavě. Opravdu se necítím dobře. Navíc když na mne pořád intenzivně kouká...
„Hned si jej podám, všichni dostali jasný rozkaz nebít tvůj rozkošný obličej!"

Mlčky jsem na něj hleděla, měla jsem mu snad vyjádřit díky, že mne mohli klidně mlátit hlava ne hlava, ale nesměli se dotknout mého obličeje? Znamenalo to snad štěstí?!
Mohlo být i hůř, nejvíce to odnesla má pusa a brada, zbytek tváře byl ušetřen. Ale pro Antona to stejně byla konečná.

„Jenže je pozdě, zneuctil tě."
„P-prosím?"
„Teď jsi stejná jako všechny. Špinavá a zbitá. Vinna."

„Už musím jít zpátky!"vyhrkla jsem a prudce se postavila na nohy. Rozhodla jsem se, že ponižování a zastrašování jsem měla dost, a rozešla se pryč. Anton mne však chytil za předloktí a obrátil k sobě. Narazila jsem mu do hrudi a překvapením vyjekla.

„Kam si myslíš, že jdeš?"sykl mi varovně do ucha a následně jej olízl. Potlačila jsem dávicí reflex a snažila vytrhnout z jeho sevření.
„Pusťte mě!"

Anton pustil mé ruce a přesunul ty své na mé boky, které hnětl. Nakonec se odvážil položit své špinavé a troufalé dlaně na můj zadek, který začal hladit.

„Mmm...tak krásné a mladé ptáče,"pobrukoval si, zatímco mne líbal na krku.
Naprosto mi zdřevěněly nohy, nezmohla jsem se na nic. Natlačil mne na stůl. Vykřikla jsem, když mne vyzvedl a položil na něj. Začal se mne sápat a sundávat halenku s knoflíčky.

„P-prosím..."brečela jsem, ale Anton mne neposlouchal. Naklonil se k mému obličeji a začal mne znovu líbat na krku. Dokonce mou citlivou kůži i několikrát silně skousl, až jsem vyjekla.
Využila jsem příležitosti a kousla ho do tváře. Opravdu silně. Ucítila jsem na rtech kovovou chuť krve a kousek masa, jenž se mi zachytil v mezeře mezi zuby.

Anton zaječel výkřikem, který mi trhal ušní bubínky a spadl ze stolu. Nečekala jsem na to, až se vzpamatuje a rozběhla se pryč. Odplivla jsem si, neboť jsem tu krev v ústech nemohla vystát. Srdce mi zběsile tlouklo a ani jsem si neupravila halenku.

„Počkej, ty děvko! Za to mi zaplatíš! Pomstím se ti!!"slyšela jsem, jak na mne rozzuřeně ječel.

Kde se však poděly jeho lichotky a klidný vzhled?

*

A také se tak stalo. Do týdne pro mne a mou matku přišli esesáci a táhli nás na nádvoří, kde už byla shromážděna početná skupina lidí. Většinou jsem mezi nimi poznala Židy, protože měli na kabátcích přišité žluté Davidovy hvězdy. Zároveň jsem dokonale znala jejich vzhled, zejména zevnějšek. Nosili dlouhé kotlety, které si natáčeli, aby byly kudrnaté a na hlavách jim obyčejně seděl černý klobouk podobný cylindru.

Vzápětí přivedli i mého tátu. Zhrozila jsem se, když jsem jej uviděla. Nemohla jsem tomu uvěřit!
Nahrnuly se mi slzy do očí a rozběhla jsem se za ním. Obmotala si ruce kolem jeho krku a dávala pozor, abych mu neublížila ještě více, než bylo. Než to udělali oni.

„Moc se omlouvám, tati! Nemyslela jsem to tak!"plakala jsem mu na rameni a litovala každých škaredých slov, která jsem mu řekla ohledně toho, že kvůli němu jsme tady skončili.
„V pořádku, zlato. Nic se neděje,"ujistil mne chraplavě.

Otřela jsem si rukávem mokré tváře a znovu vzlykla, když jsem se pozorně zadívala na jeho zubožený stav. O vlasy přišel. Nyní se mu jeho lysina hezky třpytí na slunci, tvář má posetou modřinami, tržnými ranami a otoky. Dokonce jsem si všimla, že mu chybí několik zubů. Ty mu určitě nevypadly jen tak. Kulhal na jednu nohu a příšerně pohubl.

„Tati!" Mé vzlyky neustávaly, dokonce ani když mne znovu objal. Když vzal můj obličej do svých rukou, ztratila jsem kontrolu nad svým tělem. Zhroutila jsem se na zem a ječivě plakala. Nestarala jsem se o to, že ležím ve splaškách a špíně. Bylo mi vše jedno.

Jak nám to mohli udělat?
Opravdu jsme si zasloužili TAKOVÉ zacházení?
Bože, jak jsi to mohl dopustit?
Ty bys nás přece nenechal na pospas takovému osudu!
Bože!

Otec se mne snažil uklidnit, ale já neslyšela ani slovo. Hučelo mi v uších a můj mozek ochabl společně s tělem. Neuměla jsem si to vysvětlit. Asi jsem byla silná dlouhou dobu, ale už nemůžu. Nemůžu...Prosím, vysvoboďte mě někdo! Prosím!

Zarazila jsem se. Vyvalila oči, když otci chyběly všechny nehty na rukou. Viděla jsem červené maso, které místy hnilo. Zvedl se mi žaludek. Co mu to provedli!

Vojáci naši skupinku, asi šedesáti lidí nejrůznějšího věku, hnali ven z tábora. Drželi jsme se po hromadě, já, máma a táta. Vzájemně se podporovali. Plakali jsme, ale nikomu to nepřišlo divné. Všichni v průvodu měli na krajíčku. Děti nespokojeně brečely, starci nám nestačili. Bylo to ohavné. Němci neustále křičeli rozkazy a strkali do nás. Panoval zde zmatek.

Objevili jsme se na železniční stanici, kde na nás čekaly další vojenské jednotky. Na kolejišti stál nákladní vlak. Hnali nás k němu.

„Kam nás to vedou?"špitla jsem k našim. Oba měli ve tvářích neutrální výraz. Nevěděli. Nikdo, kromě esesáků, to nevěděl.

Vojáci otevřeli vagony a tlačili nás dovnitř. Podivila jsem se, že některé vagony jsou už dávno obydlené. Vylezli jsme dovnitř a do nosu mě udeřil velice ohavný zápach výkalů, zvratků a zpocených těl. Bylo tady horko a téměř nedýchatelno. Na konci vagonu se tiskla skupina lidí, kteří byli v hrozivém stavu. Za námi se však zavřely dveře. A zanedlouho se vlak se skřípěním rozjel. Cukli jsme sebou a málem padli na zem.

Usedli jsme tedy na studenou a špinavou zem. Složila jsem si hlavu ke kolenům a snažila se přesvědčit, že jedeme na lepší místo. Pochybovala jsem. Nakonec jsem nějakým záhadným způsobem usnula.

*

„Miláčku,"slyšela jsem, jak na mne matka mluví a třese se mnou. Trhla jsem sebou a vystřelila do sedu. Jeli jsme už druhý den, bůh ví kam, bůh ví, jak ještě dlouho. Puch se stával nesnesitelným, člověk se neměl kam pořádně složit, vody nebylo. Někteří lidé to v přeplněných vagonech nezvládli a jejich prázdné schránky se válely v rozích na hromadě, jako by na nich nezáleželo, jako by před chvílí nedýchali ten samý vzduch a nebojovali o život.

„Jsme asi tady,"pronesla tajemně postarší žena z rohu.
„Kde tady?" zeptala jsem se nechápavě. Něco mi snad uniklo?
„Povídá se o skrytém táboře na východě, odkud se už nikdo nikdy nedostane ven."
„Jak to myslíte?"všimla jsem si obláčku páry, který mi vyletěl z úst.
„Říká se mu tábor smrti..."

A vlak zastavil.

Ahoj!
Konečně jsme se dostali k části příběhu, kde se všichni střetnou se svým osudem.
Snad se vám díl líbí:)