Amélie

Běžela jsem domů z odpolední školy. Srdce mi zběsile tlouklo až v krku. Oddychovala jsem jako při maratonu. Mé dřeváky klapaly po vydlážděném chodníku, po kterém jsem utíkala. Žula už byla na místě zčernalá, tudíž opatrnost převzala otěže, abych si nezvrtla nohu. Na chodníku totiž na některých místech chyběly dlažební kostky. Řešení je jasné, zprvu je házeli obyvatelé Kladna na přijíždějící tanky a vojenská německá vozidla, která mířila do Prahy v březnu 1939. Němci nás obsadili v tom roce úplně. Samozřejmě že jsme se bránili. I házením žulových kostek. Lidé se ozbrojili čímkoliv. Pak se nám Němci pomstili.

Tohle ale nebylo až tak důležité. Nesla jsem hrozné zprávy. Hrozné z toho důvodu, že jsem vlastně měla radost. Ale nebylo rozumné to ukazovat na veřejnosti. Byla jsem vyděšená. Nechápala jsem, co se teď bude dít. Tuto novinu nám sdělily učitelky při vyučování a poslaly nás hned domů.

Už jsem viděla panelový dům, ve kterém jsme bydleli. Nebyla to nijak vysoká budova, ostatně měla jen tři patra. Stavět vysoké budovy za války se nepovažovalo za moudré. Nebo je vůbec mít. Tyhle domy se stávaly terčem bombových a letadlových útoků. Ale jak jsem řekla už předtím, v Československu se nebojovalo.

Doběhla jsem domů. Zaklepala zběsile na dveře. Snažila jsem se vydýchat, abych mohla matce sdělit tu novinu. Zatím jsem jen oddychovala jako parní lokomotiva. Ani ne za sekundu se dveře s trhnutím otevřely. Za nimi stála vyděšená matka.
„Amélie! Pro Kristovy rány! Myslila jsem, že nás chtějí vystěhovat!"

„Promiň, mami,"zatvářila jsem se provinile a matka mne hned pustila dovnitř. Mávla jsem rukou na bratra, který seděl za stolem s obvázanou hlavou. Už nechodil s otcem do továrny. Dali mu dovolenou, protože otec jim namluvil, že má Hynek chřipku. Každopádně se na úřadě dost divili a pídili se po pravdě, jak to s Hynkem je. Nad tátou visel na tenkém laně kbelík s kyselinou, která se mohla kdykoli vylít.

„Co se děje u všech všudy, Amélie!"zpražila mne přísným pohledem, když usedla k Hynkovi ke stolu. Zároveň narovnala prostírání, které Hynek lokty málem povalil na zem.
„Copak to ještě nehlásili?! Na co čekají!"zaúpěla jsem.
„Přestaň blábolit a vyklop to,"pobídla mne nervózně máma. Koutky úst jí cukaly a pořád vypadala dost vyděšeně.

„Doufám, že jsi něco neprovedla,"poznamenal chytře Hynek, když si všiml, jak jsem zadýchaná a celá červená. Matka se na mě vyčítavě zadívala.
„Amélie. Nepleť se laskavě do věcí, kterým nerozumíš,"pohrozila mi, „stačí, že tvůj otec a bra-"
„Mami! Nic nepodnikám!"
„Tak co se krucinál děje?!"

„Heydrich je mrtvý!"vykřikla jsem konečně.

Rozhostilo se hrobové ticho. Hynkovi vypadly z rukou noviny, které zrovna četl. Černobílý plátek z dneška. Zajímalo mne, jestli tam tu zprávu otiskli. S žuchnutím dopadly na zaprášenou podlahu, až se do vzduchu vznesl obláček prachu. Měli bychom tady vytřít.

„Co jsi to řekla?"zeptala se mne opatrně matka.

„Byl na něj spáchán atentát!"
„Kde jsi to vzala?"nakrčil obočí Hynek.
„Učitelky nám to řekly."

„Musíme počkat na tátu!"vyhrkla matka a zalapala po dechu.
„Kdo ho oddělal?"ptal se Hynek.
„Hynku! Dej si pozor na jazyk! Nevíš, kdo nás může poslouchat a nahlásí nás!"okřikla ho matka a napřáhla ruku, aby jej praštila, ale zarazila se, když si uvědomila, že má zraněné ucho. Ruka ji svrběla, nýbrž se dokázala ohlídat, aby mu neublížila ještě víc. Umanula si, že žít bez ucha je dobré zadostiučinění.

„Je nebezpečná doba. Nikomu nemůžete věřit. Jen rodině,"zopakovala nám máma už po padesáté, až se přistihnu, že protáčím panenkami.
„Amélie! Nemluvím do větru,"zamračila se, když si mého neuctivého gesta všimla.
„Já vím, mami. Ale ty nám to říkáš pořád!"ohradila jsem se dotčeně.
„Protože si sedíte na uších! Vůbec mě neposloucháte!"
„Protože už to třeba dávno víme?!"
„Očividně ne, Amélie. Na to že máš osmnáct, chováš se pořád jako malé děcko."

Pusu jsem otevřela na prázdno. Měla pravdu. Chovala jsem se dětinsky. Přitom bych ji měla poslouchat, protože je starší a zkušenější. Hned nato se omluvím. Máma mou omluvu naštěstí přijala. Úlevně jsem si oddechla. Nechci ji zbytečně nervovat a štvát. Vím, že to nemá lehké, musí každý den vymýšlet, jak nás všechny udržet na živu.

„Kdo to udělal?"šeptla nakonec matka. Všimla jsem si, jak se jí klepaly ruce. Neudržela ani hrnek s čajem, a tak jej s roztřesenýma rukama položila zpět na stůl.
„Němci po nich pátrají, ale prý to byla skupina atentátníků, ne jedinec. Praha je uzavřena. Nikdo nesmí ven."
„Pane bože! Tohle není vůbec dobré,"zaškaredila se matka a prudce vstala od stolu. Přešla nerozhodně k oknu a zahleděla se do dáli.

„Proč ne? Vždyť ten hajzl chcípl!"ozval se spokojeně Hynek, vzápětí se lehce dotknul svého poraněného ucha, nejspíš ho to opravdu bolí. Ale nehodlám jej litovat. Moc dobře ví, že udělali s tátou chybu. Leč nikdo mi přesně neřekl, co ti dva podnikli, což mne užíralo zevnitř.

„Hynku!"obořila se na něj matka, když odtrhla pohled od okna, „zavři zobák!"

S tím zatáhla závěsy, až téměř vytrhla ze stěny garnýž. V kuchyni nastalo šero. Zašla jsem tedy pro petrolejovou lampu, kterou jsem následně zapálila. Malý plamínek osvětlil místnost, a tak jsme opět na sebe lépe viděli.

„Kolikrát vám mám sakra říkat, že si máte dávat pozor na svá slova! Tohle není žádná pohádka, Hynku! Vzpamatuj se a říkám ti, přestaň odporovat režimu. Ani mně se nelíbí, jak s námi zachází, ale radši budu držet hubu a krok, než se nechat mučit hodiny a hodiny gestapem. Přestaň s tím teď a začni si radši hledat nějakou dívku!"

Hynek se na ní vzpurně zadíval. Viděla jsem na něm, že se ho matčina mluva nesmírně dotkla a naštvala jeho ego. Tváře mu zrudly vztekem a semkl tvrdě čelist.

„Ty o tom nic nevíš!"prskl na ni vzdorně.

„To tedy vím, ty nevděčný spratku!"křikla na něj naštvaně, „na rozdíl od tebe žiju s tvým otcem už dvacet let, takže vím, jak si neustále hraje na hrdinu a riskuje nejen svůj život, nýbrž i ten náš! Myslíš si, že se každou sekundu nebojím o to, že zemře za to, že se honí za spravedlností pro český národ?! Nebo že nemám strach, zdali se nám před prahem objeví gestapo a všechny nás zajme jako Stroupežnické?!"

Hlas se jí zlomil a v očích se zaleskly slzy. „V tom případě se hodně pleteš, Hynku. Honíš se pouze za představou hrdinství a pozdější slávě, stejně tak jako tvůj otec, ale nezapomeň, že máš rodinu. Nás. Jakmile to zvořeš, my poplaveme ke dnu s tebou."

Zamrkala jsem. Matka mne podruhé dostala, tentokrát však pravdivostí a zároveň skutečným strachem odrážející se z jejích slov. Měla naprostou pravdu. Hynek mohl ohrozit nás všechny, stejně tak i otec. Nikdy jsem matku nepovažovala za hrdinku. Taky nic nedělala. Nechávala si vše líbit, dokonce když na ni pokřikovali němečtí mladíci u krámu s uzeninami, že je svině česká, zachovala naprostý klid a odešla beze slova.

Ale ona byla hrdinka. Musela nás chránit a doteď nás chrání. Ne svými činy. Ale slovy.

Slova jsou někdy mnohem více než skutky.

Ahoj!

Dostáváme se postupně k přiostření událostí a v následujících kapitolách to začne být drsné.
Snad se vám kapitola líbí:)