Amélie

Seděla jsem ve svém zahradním domečku. Otec mi vždy říkal, že je to riskantní, ale byla válka. Co nebylo riskantní?
Nezáleželo, jestli zemřu vlivem bomby, kterou čirou náhodou shodí na můj skvostný dřevěný domeček, nebo na ulici, kde mohou taktéž svrhnout odporně těžkou pumu, jež bude mít stejný efekt. Mohlo se stát cokoliv. Bylo tolik možných i nemožných scénářů, ale já měla ve všem jasno. Tady u nás se nebojovalo. Neměla jsem se čeho bát, kromě udání zevnitř.

Je pravda, že Československo zůstává válkou nějak neponičeno. Neboli protektorát Čechy a Morava, chcete-li. Pro nás všechny jsme stále v srdci demokratický stát, který jsme si vybojovali už za světové války. Jenže nyní přišla druhá. A je ještě horší. Toto tedy často říká otec, který bojoval v té první válce. Naštěstí skončil těsně ke konci války v lazaretu, kde se potkal s mou maminkou, a tudíž pro něj válka skončila. Má maminka pracovala tehdy jako dobrovolnice u Červeného kříže. Vystudovala medicínu a hned po studiích vyrazila na fronty pomáhat zraněným.

Naštěstí se tady u nás nebojovalo. Nebyli jsme ani cíli útoků. Nás válka jako taková ZATÍM fakticky nepostihla. Modlila jsem se ke všem svatým, aby to vydrželo co nejdéle. Dalo by se říct, že jsme si žili jako v bavlnce. Ale nebylo tomu tak.

I když byl Emil Hácha náš prezident, fakticky vládl Reinhard Heydrich. Náš říšský protektor. Byl prohnilý skrz na skrz a jeho tajné policie se obávali všichni. Nikdy jste nevěděli, kdy se objeví před vaším prahem a neodvlečou vás k výslechu. Ze kterého se nejspíš už nevrátíte.
Je to těžká doba. Nemůžete se spoléhat na nikoho kromě své rodiny. Vaši přátelé mohou být vašimi nepřáteli a naopak. Gestapo má své špehy všude. Nikdo není v bezpečí. Nikdy.

Náš soused Stroupežnický byl odvlečen gestapem minulý měsíc. Přijeli pověstnou tatrou osmdesát sedm, slyšeli jsme nadávky a křik. Dokonce i výstřel. Nevěděli jsme, koho zastřelili, ale dospěli jsme k závěru, že nejspíš pana Stroupežnického. Byl vždy hrdý vlastenec a horká hlava. Říkal vše na rovinu. Otec nám nikdy s matkou nedovolil se podívat do jejich bytu a rodina Stroupežnických se do něj už nevrátila. Jediný, kdo mohl vyprávět o osudném vpadnutí, byly krvavé kaluže.

Žijeme v teroru a zásoby potravin se také tenčí. Přídělový systém nestačí. A to byl rok 1941.

Válka už trvá tři roky a vroucně se modlím, aby už skončila. Chci opět chodit do divadel. Nerušeně a nepozorovaně se procházet ulicemi. Koupit maso v obchodě, aniž bych naštvala ostatní, kteří na něj měli spadeno.
Chtěla jsem mít konečně přítele a založit rodinu. Cítila jsem, že osmnáct je už vhodný věk. Ale partner se hledal horko těžko. Žili jsme v Kladně, nedaleko Prahy, bylo to sice větší město, ale díky stannému právu se nedalo s nikým bratřit.
Myslila jsem, že všichni muži budou odveleni bránit naše hranice, ostatně proběhla mobilizace. Otec s bratrem hrdě stáli v předních liniích zápisu, čímž matku rozohnili. Bála se o ně.
Naštěstí (či bohužel?) jsme nemohli bránit své pohraničí, Sudety, před vpádem Němců. Naše vláda nařízení odvolala. Brzy na to západní mocnosti podepsali Mnichovskou dohodu, o nás bez nás, což naše naděje svobody pohřbilo hluboko. Nemohli jsme nic dělat. Jen jsme přihlíželi, jak trhají naši krásnou zemi.

Proč by měli druzí riskovat zákopy a smrt pro dalekou, malou zemi, jejíž obyvatele neznají?

Byli jsme v tom sami. Slovensko vyhlásilo autonomii, stejně tak i Podkarpatská Rus. Vše za co tvrdě bojoval Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš či Štefánik, bylo ztraceno. Německo se zkrátka nemohlo smířit s verdiktem první války. Chtěli odvetu a dokázat, že Árijci jsou dokonalí.
Netuším, jaké s námi mají popravdě plány, ale přátelsky s námi nejednali.

Jednou jsem slyšela otce, jak se domlouval v kuchyni se strýcem a mým bratrem. Mluvili tiše. Nechtěli nás s matkou vzbudit. Spíše netoužili po tom, abychom se do toho montovaly. Ti tři kuli nějaké pikle a podle mne to neznamenalo nic dobrého. Ba ilegálního!

Jelikož jsme se museli uskromnit, bydleli jsme v malém bytě se třemi pokoji. Prostá kuchyň s troubou a jedním stolem, čtyřmi dřevěnými židlemi, ložnice s manželskou postelí a jednou valendou, na níž jsme se mačkali s bratrem. A poslední byla malá koupelna se záchodem, jenž často protékal a malou zrezlou vanou.

Otec vyprávěl, že slyšel od pana Kováře, kolegy z práce, znepokojivé novinky ohledně československé otázky. Nacistická vláda nás chtěla odsunout do Ruska. Prý Slované ke Slovanům. Poznala jsem v otcově tónu, že je rozladěný a naštvaný. I když se snažili mluvit tiše, byli rozhněvaní, a proto se nechali unášet svým vztekem. Tím pádem jsem mohla zvesela poslouchat dál.
Matka se však probrala z bezesného spánku a viděla mne, jak poslouchám za dveřmi. Zpražila mne pohledem a vyhubovala mi, že se do toho nemám plést. Poslechla jsem ji, i když nedobrovolně, a ulehla.

Sledovala jsem oblohu a Kladno v dáli. Na pohled vše vypadalo z mého domečku klidně a malebně. Ale to bylo způsobeno tou výškou, v níž jsem se nacházela. Věděla jsem, že v ulicích je situace daleko horší.
Spatřila jsem jen střechy domů a továren, věžičku kostela, jež se vypínala nad všemi budovami jako výstražný maják. Na kraji města se tyčila židovská synagoga, ve které se ještě scházeli Židé, ale už jich nebylo tolik. Většina se schovávala v domech nebo dávno opustila města. Nebylo zde bezpečno, hlavně pro ně. Všichni jsme slyšeli o událostech, které se odehrály v Německu. Jak s vlastními Židy zacházeli. A teď vládli nám. Dalo se jen očekávat, že se něco stane.

Už se stmívalo. Věděla jsem, že nemám moc času. I vítr se zvedl. Ochladilo se. Milovala jsem tyhle chvíle pro sebe. Na malý moment jsem zapomněla, že vůbec nějaká válka je. Že jsem vězeň.

„Amélie!! Vrať se rychle domů!"slyšela jsem matku, kterak na mne volá ode dveří. Nekřičela tolik, neboť nechtěla vzbudit podezření, že jsme venku po setmění.

Bydleli jsme téměř na kraji města v bytovce, jež měla vlastní zahradu. Tento zahradní domeček tady už byl dlouho. Nikdo do něj nechodil kromě mne. Rodiče si své děti hlídali, nechtěli o ně přijít. Takže by se dalo říct, že byl můj. I když jsem na něj byla podle mámy velká. Jenže já jen toužila po klidném místě na přemýšlení.
Urychleně jsem slezla ze žebříku. Smekla se mi však noha a z hrdla mi uniklo vypísknutí. Naštěstí jsem se v poslední vteřině stačila pevně chytit šprušle a nespadla. Tolik ve mně hrklo, až jsem cítila tlukot svého srdce v krku.

Běžela jsem ve starých ošuntělých dřevácích do domu. Na nové jsme samo sebou neměli, a tudíž jsem je zdědila po bratrovi. Byly mi krapet velké, ale nestěžovala jsem si. Přiléhavé bílé šaty mi vlály, když jsem běžela. Konečně se má malá postava objevila ve světle činžovního domu, u kterého postávala značně nervózně má matka. Vrásky způsobené nervy a stresem se jí ještě prohloubily, a tak vypadala mnohem starší, než ve skutečnosti byla. Opět si oblékla černé šaty a přes hlavu si dala šátek. Nerozuměla jsem ji, nikdo nám neumřel, nebyl důvod se halit do tmavých barev.

„Amélie! Nezapomeň, že se nesmíme toulat po venku po setmění! Copak ses naprosto pomátla?!"sykla tiše, zatímco mne lapla za předloktí. Smýkla se mnou dovnitř a tahala mne do bytu. Domovní dveře se za námi zabouchly, což zanechalo hlasitou ránu, jež se rozlehla po poloprázdné bytovce. Mnoho lidí odešlo raději na venkov. Naše kroky zanechávaly klapavé zvuky, jakmile jsme vybíhaly schody.

„Jen jsem byla na zahradě. To není zločin,"odbyla jsem ji podrážděně.
„Ach, hloupé dítě, ty ničemu nerozumíš! Když se jednou vyhlásí stanné právo, tak se musí dodržovat. Chceš snad dopadnout jako Stroupežničtí?!"

Zarazila jsem se. Nikdy jsme o nich nemluvili, přestože jsme věděli, co se s nimi stalo. Bylo to jako facka. Máma měla pravdu. Stávalo se opravdu nebezpečným se v dnešní době toulat po nocích. Byla jsem bláhová.

„Promiň, mami,"šeptla jsem, jakmile jsme se ocitly v našem kamrlíku. Bylo tady šero, nebýt svíčky, jež mihotavě svítila jasným plamenem a ozařovala kuchyň. Naši zchátralou kuchyň.

„Dávej na sebe lepší pozor, Amélie,"pokárala mne dodatečně, jakmile přešla ke stolu. Nejspíše přichystat večeři.
„Budu, neboj."

„Kde je táta a Hynek?"zeptala jsem se zvědavě. Ani oni by se neměli toulat po venku, když se setmí. Poznala jsem na matce, že se o tom nechce bavit, protože má strach. Klepaly se jí ruce, když pečlivě krájela mrkve do polévky.
„Nevím...ale brzy přijdou. Slíbil mi to,"hlesla tiše a vhodila nakrájené mrkve do vařícího hrnce.

„Slíbil..."zamumlala opět tiše a neklidně se zadívala na dřevěné hodiny s dlouhým kyvadlem, když odbily osmou hodinu.

Matčina nervozita se přenesla i na mne. Došlo mi, že otec a Hynek podnikají něco nekalého. Možná dokonce proti nastolenému režimu. Otřásla jsem se nad tou myšlenkou. Můj mozek si vytvářel tyto scénáře, poněvadž byl vystaven strachu a nejistotě dvacet čtyři hodin denně, jakoukoliv nenormálnost dokázal přeměnit na katastrofu. Strašila jsem sebe samu.

Hynek právě nastoupil jako dělník do továrny na baterie. Je velice mladý, pouhých dvaadvacet let. Třeba se jen zdrželi v práci, pomyslila jsem si. Oba pracovali společně.
V případě vadného zboží, museli dělníci v továrně zůstat déle, a tudíž se stanné právo na ně nevztahovalo, pokud nešli ještě pít do hospody. Pořád jsem si opakovala, že se zdrželi právě proto.

„Zajdi prosím pro vodu. Musíme ji ohřát. Budou se chtít umýt,"zaúkolovala mne matka a já tak vykonala, co řekla. Přešla jsem do koupelny i s hrncem, jenž se nacházel opodál, a napustila do něj vodu. Odešel nám ohřívač, a tak jsme si vodu museli nahřát na sporáku. Většinou jsme se koupali jednou za tři dny, protože s vodou se muselo šetřit.
Se zaúpěním jsem přešla do kuchyně a dala hrnec na sporák. Matka mezitím škrtla zápalkou a tím spustila plyn, když držela příslušný knoflík. Já šla ještě s jedním hrncem.

Hodiny odbily devět. S matkou jsme seděly mlčky u stolu a dojídaly prostý, ale hustý vývar. Zahřál nás, protože jsme ani netopili. Pomalu jsem se zvedala na kutě, tedy na pokyn matky. I když jsem byla dospělá, pořád jsem jí musela poslouchat. Byla starší a zkušenější, jednou válkou si už prošla. Důvěřovala jsem jí. Celým svým životem. Jestli jsem chtěla přežít, musela jsem rodiče poslouchat na slovo.

Vtom se rozrazily dveře. Ty se s prásknutím bouchly o stěnu vedle, až to zadunělo. Obě jsme s matkou strnuly v pohybu a naráz polekaně vyjekly. Gestapo se nikdy neobtěžovalo s klepáním.
Dovnitř však vpadl otec i Hynek. Oba byli značně špinaví a Hynek krvácel na boční straně hlavy. Neviděla jsem přesně kde, protože táta jej přidržoval.

„Panebože!!"spráskla rukama matka a přispěchala k nim. Pomohla otci s Hynkem, kterého posadili na židli a začala jej prohlížet. Zcela zaraženě jsem stála uprostřed místnosti, neschopna slov. Co se stalo?!

„Dones mi hned mokrou utěrku!"přikázala mi matka a bez rozmýšlení jsem se rozběhla k umyvadlu, hmátla po utěrce, namočila ji a přispěchala k matce.

„Co se stalo?" Jako jediná jsem vyslovila tu zásadní otázku. Nikdo však nic neřekl. Otec ještě přibouchl dveře, aby nás nikdo neposlouchal a zadělal okna závěsy. Hynek tiše sténal bolestí, svíjel se na židli. Pohled na něj mne bolel. Očividně trpěl.

„Tati...?"

„Tohle je špatný. Vždyť nemá ucho!!"zaječela tiše matka, když Hynkovi očistila ránu od krve. Opravdu mu chyběla půlka ucha, máma trochu přeháněla, ale pohled byl strašlivý. Na moment mi problesklo hlavou, že jej opravdu odveleli na frontu. Válce se sice vyhnul, leč ona si k němu stejně dokázala najít cestu.

„Ještě desinfekci, Amélie."
Opět jsem poslechla a následně musela Hynka přidržovat, neboť sebou bolestí škubal, jakmile se mu matka snažila vyčistit ucho proti infekci. Tvář měl zkřivenou bolestí, ret rozkousaný, patrně nervy.
„Bude to dobrý..."snažila jsem se ho povzbudit a hladila jej smířlivě po paži. Hynek naříkal, obličej měl v křeči, leč neplakal. Nicméně jsem si všimla jeho skelného výrazu.
Pak byl Hynek uložen do postele, aby se prospal. Léky proti bolesti jsme neměli, na černém trhu byly moc drahé, a tudíž musel bolest překonat sám.
Máma zavřela dveře ložnice, utřela si mokré ruce do zástěry a zlobně se zadívala se na tátu. Ticho se dalo krájet, dusno nabíralo na síle.

„Tohle jsi přehnal, Alberte!"

________________________________________________________________________________

Snad se vám první díl líbí:))