Leslie byl zmatený. Jeho holka mu právě řekla, že ho miluje a on se zmohl jen na úprk domů pod záminkou toho, že má zpoždění. Běžel domů a bylo mu divně. Nechápal, proč jí prostě neřekl, že ji taky miluje. Vždyť je to jenom pitomá fráze, nemusel to přece cítit taky. Problém však byl v tom, že Leslie nevěděl co cítí. Neměl sebemenší tušení, jak se taková zamilovanost projevuje. Ale nejspíš to bylo jen věkem.

Došel domů a předpokládal, že tam bude sám. Jeho starší sestra byla na jakési internátní škole, o které se u nich doma nemluvilo. Odjela na ni před pár lety, několik měsíců po tom, co začala být problémová. Lesliemu připadala nová rebelská stránka jeho sestry cool, ale rodičům zřejmě ne. Leslie je trochu vinil z toho, že je pryč.

Rozrazil dveře, stále ještě v domnění, že nikdo není doma. Chystal se vykřičet frustraci a vztek sám na sebe, ale nestačil ani otevřít pusu, když se v chodbě objevila jeho máma. Blonďaté vlasy měla mnohem kudrnatější než normálně, takže Leslie usoudil, že si je natáčela. Místo natáček používala čínské hůlky, které už několik let hromadila na půdě. Široké kalhoty měla špinavé, jakoby zase zkoušela vařit nebo možná překopávala jejich květinový záhon.

„Ty už jsi doma, zlato? Neměl jsi být někde s kamarády?" spiklenecky na něj zamrkala, jakoby něco tušila. A možná, že ano.

„Ne, neměl," protočil očima skoro automaticky. A téměř neslyšně si povzdechl.

Máma jeho odpověď ignorovala a se starostlivým výrazem ho téměř dotlačila do obýváku spojeného s kuchyní. Leslie se svalil na gauč, zatímco si jeho máma sedla na koberec. Navlékala korálky na dlouhý provázek a u toho Leslieho upřeně pozorovala.

Leslie neměl náladu zkoušet, jak dlouho vydrží mámin pohled jako jiné dny a tak to ze sebe tichým hlasem vyklopil. „Moje holka mi řekla, že mě miluje."

Jeho máma vypadala, že se snaží potlačit typické rodičovské otázky a vžít se do jeho role. „A ty ji nemiluješ? Předpokládám, že proto jsi utekl. Ach, ta první láska."

„Mami," zaúpěl Leslie, protože to za prvé nebyla jeho první holka a za druhé absolutně netušil, co tím jeho máma myslí.

„Mluví tady někdo o lásce?" ozval se táta, který se najednou zjevil ve dveřích. Leslie nesnášlel, když se někam takhle potichu přikradl, protože měl pak pocit, že dělá něco zakázaného.

„Ne," odsekl Leslie a prohrábl si vlasy. Poslední dobou je měl až moc dlouhé, takže mu lezly do očí.

„To je škoda, protože o lásce já něco vím," zamrkal táta a Leslie měl chuť okamžitě odejít, ale to by ho rodiče nesměli namáčknout na gauči mezi sebe. Ani si nevšiml, kdy máma přestala navlékat korálky. Leslieho rodiče byli většinu času v pohodě. Ale tyhle chvíle ze srdce nenáviděl.

Jeho táta nosil upnutá batikovaná trička a snažil se Lesliemu radit ohledně toho, jak zapůsobit na holky. Máma zase nikdy nevařila a ještě minulý rok barvila Leslieho vlasy krepákem. Všichni ve škole si mysleli, že Hawthornovi jsou hippies a Leslie se jim nedivil. Chybělo jen přestěhovat se do přívěsu a pořádat drogové zahradní párty.

„Já vážně nepotřebuju radu," zkusil se Leslie vykroutit. Jeho máma se vřele usmála a pohladila ho po rameni.

„Ale Leslie, drahoušku, tvoje děvče ti přece řeklo, že tě miluje." Leslie v duchu několikrát třískl hlavou o zeď. Neměl nic říkat. Nesnášel svůj život. Nesnášel svoje jméno. Nesnášel svoje blonďaté vlasy. Nesnášel svoji školu. Nesnášel to, že je mu patnáct.

„To je tak sladký, kéž by mi bylo zase patnáct," povzdechl si Leslieho táta a pak zabodl ukazováček do jeho hrudi. „Není nic lepšího než mladá láska a ty máš negativní myšlenky." Ještě párkrát bodl Leslieho do trička, asi chtěl něco naznačit, ale Lesliemu to přišlo jen trapné.

„Fajn, můžu už jít?" nasadil Leslie prosebný výraz a párkrát sebou cukl, aby mu rodiče udělali místo. Máma mu s povzdechem pocuchala vlasy a posunula se. Táta se zvedl s tím, že jde dělat večeři a Leslie byl volný. Ne, že by z toho měl dobrý pocit, ale věděl, že se rodiče ujmou nejbližší příležitosti pokračovat ve výslechu.

V pokoji sebou sekl na postel a zíral do stropu. Jeho pokoj byl nejméně barevný v celém domě, což Leslieho zvláštním způsobem uklidňovalo. Pak se ozvalo vyzvánění Skypu a z obrazovky notebooku se na něj šklebila stará fotka jeho sestry Laurie. Přijal hovor.

„Jak je v Bradavicích?" zeptal se. Laurie už si zvykla, že přirovnávat ji k Harrymu Potterovi dodává Lesliemu pocit zadostiučinění.

„Žáby tady lítají u stropu, však víš," zazubila si Laurie. O Vánocích si obarvila vlasy na modro, takže teď už vybledly a byly světlé a nazelenalé, ale Laurie slušelo všechno. Leslie jí to občas záviděl. „A jak je u vás, pořád žiješ v sedmdesátkách?"

„Spíš sto let před naším letopočtem. Máma brzo začne háčkovat oblečení pro moje děti," zašklebil se na ni.

„Zjistila, že máš holku?" ptala se Laurie, která věděla o Leslieho holkách a bavila se tím.

„Tak trochu mi to ulítlo," přiznal Leslie.

„Jaj, tak to hodně štěstí brácho. Doufám, žes měl aspoň dobrej důvod k tomu nedávat si pozor na pusu."

„Řekla mi, že mě miluje," vypravil ze sebe Leslie přidušeně.

„Máma?"

„Moje holka!" zabořil Leslie hlavu do polštáře. Laurie sprostě zanadávala a za ní se ozvala nadávka ještě jednou, ale hlasem kluka. „Ty tam někoho máš?" zeptal se Leslie, protože si myslel, že je Laurie sama.

„To je jen Ben," mávla rukou. Vedle její hlavy se objevila ještě druhá.

„Jen? Tak díky, no," zamračil se hnědovlasý kluk. Vlasy měl až po ramena a Leslie byl vážně zvědavý, kam až si je nechá dorůst.

„Super, tak když už jste mě slyšeli oba, můžete mi aspoň poradit," povzdechl si Leslie. Když se dozvěděl o Benovi, chvíli mu trvalo než si na něj zvykl, ale pak zjistil, že je ze všech kluků, co kdy Laurie měla, nejlepší.

„Radím ti, uteč dokud můžeš," zašklebil se Ben za což schytal od Laurie šťouchanec do žeber. Chovali se jako nejlepší přátelé, přestože spolu chodili. Bylo to mnohem lepší než vztah Leslieho s holkama. Každá jeho holka se vždycky zajímala jen o oblečení nebo o cokoli jiného než byl sám Leslie.

„Hele, hlavně jí nelži. Jestli ji miluješ, řekni jí to a jestli ne, nemá cenu být dál spolu." Laurie nasadila vážný výraz a Leslie doufal, že ví o čem mluví.

„Ale jak mám jako vědět, že ji miluju? Vždyť je mi teprve patnáct!" promnul si Leslie zoufale obličej. Proč to musí být tak složité?

„Kámo, v lásce věk nehraje žádnou roli," vložil se do toho Ben. „Když jsem se zabouchl do Lau nebylo mi o moc víc než tobě."

„Až na to, že ses mi to asi rok bál říct," ušklíbla se na něj Laurie a pak se obrátila k Lesliemu. „Když někoho miluješ, poznáš to. Budeš myslet jen na toho člověka a pokud bude v místnosti, bude to to jediné, co uvidíš. Rodiče a mě přece taky miluješ i když jiným způsobem. I když to vždycky není ideální, tak bys za ty lidi schytal kulku."

Leslie poslouchal její vášnivou řeč a přemýšlel. Byl si jistý, že to, co Laurie popisovala ještě nikdy nezažil. A taky nechápal, proč by měl za někoho schytat kulku. Vždycky když to někdo udělal ve filmu, Leslie neměl ponětí proč. Neuměl si představit ani jednu situaci, kdy by měl obětovat svůj život, aby mohl žít někdo jiný.

„Myslím, že ji nemiluju," dostal ze sebe nakonec.

„To nevadí. Najde se někdo jiný, lepší, do koho se zamiluješ," usmála se Laurie konejšivě, jakoby to potřeboval. Leslie si tím, co řekla nebyl tak jistý, ale věděl, že má spoustu času to zjistit.

„A když to nevyjde s holkama, zkus kluky," zamrkal na něj Ben.

„Bene!"

···

Leslieho ze snění o dětství probrala bolest. Pokaždé, když se nadechl, tak to bolelo. Netroufal si otevřít oči, ale poznal, že leží na něčem měkkém a je přikrytý dekou. Bylo mu teplo, ale když se pokusil odkopat, nohou mu projela strašná bolest. Zatmělo se mu před očima a zasténal. Slyšel jak se někdo uchechtl.

S námahou otevřel oči. Nad ním se šklebil jeho táta. „Tak ses konečně probral," prohodil, jako by se naposledy viděli včera a ne před několika měsíci.

„Kde to jsem? A co tady děláš?" zeptal se zmateně Leslie.

„Jsme v letadle na cestě do Hnízda. Máš zlomenou nohu, pohmožděný žebra a kdovíco ještě. Bylo to s tebou špatný, tak jsem tady, abych případně dopravil tvoje tělo domů," táta se zatvářil naoko vážně. Leslie už zapomněl na jeho hloupé vtipy.

„Hahaha," poznamenal Leslie sarkasticky a pokusil se posadit. Trochu se mu zatočila hlava, ale jinak se mu to docela povedlo.

„Kde mám mobil?" Potřeboval zjistit kolik dní byl mimo, ale nechtěl se ptát.

Táta mu ho podal a koukl se přitom na Leslieho spikleneckým pohledem. „Shánělo se po tobě hodně lidí. Nejvíc nějaké děvče."

Leslie se podíval a pochopil. Na obrazovce svítilo několik zmeškaných hovorů a zpráv od Miguela, Laurie a Keitha. Ale nejvíc hovorů a zpráv měl od Bree. Možná to bylo tím, že Bree ráda psala každou větu do jedné zprávy. Leslie byl mimo den a půl a před tím několik hodin neměl čas. Za tu dobu mu Bree volala pětadvacetkrát a napsala sedmdesát osm zpráv. Ušklíbl se. To je celá Bree.

Letadlo sebou cuklo a Leslie ucítil, jak klesají. „Volej častěji mamce, už si stěžuje, že skoro neví jak vypadáš. A někdy přijeď." Poplácal ho táta rozpačitě po rameni, protože věděl, že Leslie nemá objetí rád. Letadlo přistálo. Oba vstali, Leslie si vzal od svého táty berle s batohem a doklopýtal až ke dveřím. Přimhouřil oči a s vlasy, které cuchal vítr sešel po schodech z letadla.