Všichni jsme se dočkali až o dva dny později, kdy nám byly dodány nové rozvrhy. Snad každý chtěl poznat nového učitele Finna Carryho, ale s další hodiny navíc nikdo nadšený nebyl. Lidé, kteří byli ve Hnízdě už dlouho a sami si volili své předměty protestovali nejvíc, protože Emocionální stabilita byla povinná.

A tak jsem v pátek odpoledne, kdy normálně mívám volno, vešla do učebny A256b. Doteď jsem tu nebyla, ale učebna vypadala v podstatě stejně jako ostatní, jen byla jinak zařízená. Místo lavic byl v rohu místnosti velký stůl s židlemi a uprostřed byl koberec s obrázky silnic, na kterém bylo poskládaných pár polštářů do kruhu.

„Páni," zívl za mnou Leslie a já leknutím nadskočila.

„Co tady děláš?" vyjekla jsem.

„Mám tady hodinu, Wilsonová. Ty nejspíš taky, zajímalo by mě podle čeho to dělili. Napadlo mě, že se do začátku hodiny ještě trochu vyspím," s těmi slovy si lehl na koberec a zavřel oči.

Sedla jsem si na polštář vedle jeho hlavy a přemýšlela, co budu dělat. Zbývalo ještě víc než pět minut a už teď jsem se nudila. Měla jsem v plánu před hodinou promluvit s Finnem a omluvit se za ten trapas u večeře, možná o něm něco zjistit, ale zřejmě i on chodí přesně na čas stejně jako většina studentů. Kromě mě a Leslieho.

A tak jsem vytáhla fixu a nakreslila mu na paži srdíčko s mým jménem. Občas mám vážně hloupé nápady, ale Leslie dneska výjimečně neměl mikinu, takže si za to vlastně může sám. Dokreslovala jsem poslední detaily mého uměleckého díla, když se začal tlumeně smát. „Vážně sis myslela, že jsem takovej blbec abych usnul ve stejný místnosti, ve který jsi ty?"

„Nejspíš jo, ale každopádně přeju hodně štěstí s tvým fanklubem."

„Proč?" posadil se a prohlédl si ruku. „Aha," uculil se.

„Co je?" nechápala jsem čemu se směje.

„Vůbec nic, jen doufám, že tě nesežerou supi."

Dveře se otevřely. „Jací supi?" zasmál se Keith, který přišel společně s Rosemarie.

„Ale žádní," povzdechla jsem si.

Postupně začali přicházet i ostatní. Ann, Judy, Miguel a Sean, který se vážně jmenoval Sean. Tak počkat, proč jsme tady zrovna my?

„Vítám vás na první hodině emocionální stability, i když já osobně bych tenhle předmět pojmenoval méně profesionálně," skoro vběhl do místnosti Finn Carry se zářivým úsměvem.

„Pane učiteli, podle čeho jsme ta tuhle hodinu rozdělení?" vykřikl okamžitě Leslie.

„Přece podle toho, jak jste seděli na večeři první den, co jsem přišel, pane Hawthorne," zasmál se Carry. Leslie po mě hodil pohled typu: to jako vážně? „Takže začneme, máme toho ještě spoustu na práci." A Finn si sedl do našeho kruhu na polštář.

„Takže teď si řekneme něco o sobě. Jmenuji se Finn Carry, je mi dvacet šest let, moje emoce je zmatek, jsem z Walesu a jsem krátkozraký, mám dvě dioprie," shrnul o sobě perfektně a já se nestačila divit. Kývl na Judy, která seděla vedle něj.

„Ehm, takže já jsem Judy Kingová, je mi dvacet, moje emoce je klid. Máma je černoška, táta běloch a mám dva mladší bratry."

„Jsem celým jménem Ann Bobbie Conway, jako emoci mám strach, je mi šestnáct, ráda si nechávám dělat tetování a moje oblíbená barva je černá," ušklíbla se Ann a zastrčila si blonďaté vlasy za ucho.

„Já se jmenuju Sean Francis Holland. Je mi osmnáct, moje emoce je smutek, mám rád kočky a nejsem z Francie," uculil se kluk se světle hnědými vlasy.

„Ahoj, jsem Bree Alma Wilsonová, moje emoce je nejspíš zoufalství a je mi sedmnáct. Nosím brýle. A ráda spím a čtu," vyhrkla jsem inteligentně a snažila se nezrudnout u mého druhého jména.

„Jsem L-" Leslie se prudce a falešně rozkašlal, „Hawthorne, je mi devatenáct, jsem pěknej, nezadanej bisexuál a mám sestru Laurie." Vsadila bych se, že svoji emoci záměrně neřekl. Následoval Miguel, který byl trochu bledý.

„Takže moje jméno je Miguel Vance-Cortez, je mi dvacet a jsem napůl mexičan. M-moje emoce je touha a-a j-jsem-" byl přerušen Lesliem.

„Je tady nějak teplo," zašeptal mi hlasitě a začal se ovívat vlastním tričkem. Chudák Miguel, bylo mi ho líto, ale neubránila jsem se smíchu.

„A jsem gay," zamračil se na nás Miguel a pak se rychle podíval na Finnovu reakci. Učitel se jen drobně usmál a pobídl Keitha aby pokračoval.

„Jak všichni víte jsem Keith Kinney. Je mi jednadvacet, moje emoce je vztek a mám rád růžovou."

„Já se jmenuji Rosemarie Meyer, moje emoce je štěstí a je mi sedmnáct. Mám ráda vtipné věci a komiksy."

„Super, dobře lidi teď je čas na malování vodovkami. Budeme malovat támhle u stolu," vstal a my si znuděně sedli ke stolu. Copak je nám sedm? Rozdal do dvojic vodové barvy a každému dal papír.

Otočila jsem se k Rosemarii, po mé levé ruce, že budeme mít barvy spolu, ale ona se jen provinile pousmála, že má barvy s Keithem. Au, zrádkyně.

Koukla jsem se na druhou stranu, kde se na mě šklebil Leslie.
„Vypadá to, že jsme na sebe zbyli, Wilsonová," zašeptal mi.

Finn nám ještě do dvojice rozdal kelímky s vodou a každému dal velký štětec. Leslie vzal do ruky kelímek a než jsem stihla něco udělat, zalil naše barvičky vodou.

„Co děláš!?" vyjekla jsem. On jenom pokrčil rameny, vzal štětec utopené barvy zamíchal a pak nalil barevnou vodu zpět do kelímku. Sledovala jsem s vykulenýma očima, jak voda cáká po stole, Leslie mačká svůj papír a celý ho namáčí.

„Keithe, nekresli kytičky, ať to je abstraktní," zaslechla jsem útržek rozhovoru Finna s Keithem. Povzdechla jsem si a namočila štětec do teď už poloprázdného kelímku, Leslie teď se spokojeným výrazem věšel svůj obrázek nad radiátor. Já svůj papír celý namočila štětcem a pak postupně zapouštěla barvy. Byla jsem na sebe hrdá. I když voda byla špinavá, myslím, že se mi to povedlo. Všichni už měli své obrázky hotové.

„Máte perfektní obrázky a teď můžeme zkusit, jestli vám to malování vodovkami k něčemu bylo. Migueli, dotkni se mě," zasmál se Finn a sedl si vedle Miguela, který teď úplně zbledl a vypadal, jako by měl zvracet. Upřímně, ani já jsem nijak zvlášť nestála o to, aby nám nový učitel vyzradil všechny svoje tajné tužby.

Finn Carry nastavil před Miguela dlaň, jako by si s ním chtěl plácnout a zahýbal prsty. Můj kamarád se na nás zoufale podíval a přiložil ruku k té učitelově. Takovou chvíli, kdy učitel vypadá jako jeden z nás, chce zažít snad každý student.

K údivu všech, kromě Finna, v téhle místnosti se nestalo skoro nic. Možná se mi to jen zdálo, ale jako by se Carryho zorničky o něco víc rozšířily. Nebo jsem možná až moc ujetá na oči. Každopádně začalo být trochu trapné, že se učitel a Miguel dotýkají dlaněmi a sedm lidí na to zírá a tak jsem jako vždy zachránila situaci. Odkašlala jsem si, Leslie po mě hodil nespokojený pohled a Miguel svou ruku úlevně stáhl.

Finn si odkašlal a chraplavým, rádoby veselým hlasem prohlásil: „Pro dnešek je konec, lidi. Takže se uvidíme za týden a připravte si seznam vaší oblíbené hudby!"

„Uf, začínalo tam být dusno," prohlásil Leslie jakmile vyšel ze třídy.

„To teda jo," přikývla jsem a uhnula Keithovi, který se smíchem vycházel ze třídy.

„Možná se to tak přijde jen mně, ale zdálo se mi, že to s Finnem něco udělalo, i když se tvářil že ne," zašeptal mi Leslie. Já jenom souhlasně přikývla, protože jsem si myslela to samé.

„A co na něj říkáš?"

„Na Finna? Jo je celkem v pohodě, ale to se uvidí zítra večer," zašklebil se Leslie.

„Co bude zítra večer?"

„Laurie a pár dalších lidí chystají párty na jeho přivítání. Mají v plánu poslat mu pozvánku," zasmál se. „Ty tam taky budeš, takže uvidíme jeho reakci."

„Tak já tam taky budu?" Aha, takže teď už se ani nemůžu sama rozhodnout?

„No jasně. Něco takovýho si nemůžeš nechat ujít. Párty jsou tu proslulý, zvlášť ty uvítací," zařivě se na mě usmál Leslie. Teprve teď jsem si uvědomila, že směřujeme k mému pokoji. „A taky mám v plánu dát Miguela s někým dohromady, poslední dobou je hrozně otravnej."

„Co třeba Finn?" zasmála jsem se.

„Ty se nezdáš, Bree. Kdo by řekl, že taková šprtka jako ty, myslí na takový věci."

„No dovol?" vyjekla jsem dotčeně. „To, že mám brýle, neznamená, že jsem šprtka!"

„Fajn, jak myslíš, jak myslíš," zvedl Leslie ruce na znamení toho, že se vzdává. Teď už jsme stáli před dveřmi mého a Rosemariina pokoje, vzala jsem za kliku. „Vyzvednu tě zítra v osm," uculil se, mrkl na mě a odešel.

Ten egoistickej blbec!

A tak jsem v sobotu v sedm večer znuděně seděla na posteli a poslouchala Rosemarii, Ann, Judy a Miguela jak se baví o tom, která barva sluší opáleným lidem nejvíc. „Je to rozhodně žlutá," tvrdila Judy, ale mám pocit, že to říkala spíš proto, že měla žlutou ráda a často ji nosila. I teď měla na sobě žlutou sukni.

„To možná jo, ale Miguel by si měl obléct něco bílého," řekla Ann, která na sobě měla šedé džíny s černým tílkem a nevypadala, že by se chtěla nějak extra oblékat na párty. Alespoň někdo. Neříkám ale, že jí to neslušelo, s blonďatými rozpuštěnými vlasy, tmavým oblečením a tetováním vypadala celkem drsně, ale hezky.

„Co bílé tričko a černý svetr?" ptala se Rosemarie, která už měla zelené šaty s puntíky na sobě a teď si rozplétala copy. Moc jí to slušelo, ještě aby se usmála.

„Víte co, holky? Já si prostě něco obleču," kapituloval Miguel, který nejspíš litoval, že se vůbec ptal. Ležel na posteli vedle mě a zíral do stropu.

„Já navrhuju, aby sis vzal mikinu. Tím nic nezkazíš," navrhla jsem s pokrčením ramen.

„Ty mlč Bree, sama ještě nevíš, co si oblečeš," okřikla mě Rosemarie.

„Mikinu?" zkusila jsem to.

„Na to zapomeň!"

„Měla by se Hawthornovi líbit," zasmál se Miguel.

„S tím běžte někam. Nic s ním nemám a i kdyby jo, tak to bude podle toho, co si obleče on," ušklíbla jsem se. Někdo si zřejmě všiml toho srdíčka s mým jménem, mám vážně pitomé nápady.

„Tak já se jdu oblékat. Uvidíme se na párty," rozloučil se Miguel a opustil náš pokoj.

„Tak pojď Bree, něco ti udělám s vlasy," prohlásila Rosemarie a aniž by čekala na můj souhlas začala se mi prohrabovat ve vlasech.

O několik vyrvaných vlasů později se rozrazily dveře a dovnitř vpadl rozesmátý Keith s Lesliem. „Čau holky, můžeme jít?" vyhrkl Keith prohrábl si černé vlasy a sesunul se na zem v záchvatu smíchu. Leslie se svalil vedle něj. Vypadali, jako by z nějaké párty přišli a ne jako by se na ni chystali jít.

„Máme ještě asi půl hodiny, idioti," zpražila je pohledem Rosemarie.

„Co to děláš Rosie?" sledoval ji Keith se zmateným pohledem a sedl si vedle ní. „Nevyrveš Bree polovinu vlasů?"

„Děláš si ze mě srandu Keithe, ještě nikdy jsi neviděl, jak se pletou copy?" vyštěkla Rosemarie.

„Já jo," přihlásil se Leslie, který teď seděl na druhé straně Rosemarie a sledoval moje vlasy. Teda myslím.

„Hele lidi neměli bysme jít, už je třičtvrtě?" zeptala se nervózně Judy.

„Klídek Judy," zasmál se Leslie, načež se na něj dívka zamračila.

Když mě Rosemarie dočesala, převlékla jsem si tričko a mohli jsme jít. Jak jsem zjistila, párty se měla konat v nějakém starém skladu, kde už prakticky nic nebylo. Cestou jsme potkali nervózního Miguela se Seanem který se ho snažil uklidnit.

Sean držel v ruce flašku rumu, nebo co to bylo. K čemu jsem se to zas nechala přemluvit?

„To se bude hodit," prohlásil Leslie. „Ale Ben si prý nechal něco poslat z domů. Už mu bylo jednadvacet."

„Kdo je Ben?" zeptala jsem se.

„Kluk Laurie, ten z dlouhejma vlasama," vysvětlil Leslie. Nejspíš to byl ten z toho videa.

„Jen počkej, až uvidíš tu uvítací párty. Zvlášť ty od mojí sestry jsou ve Hnízdě pověstné," zasmál se. Už z dálky byly slyšet hlasy mnoha lidí. Vážně by mě zajímalo, kam odklidili učitele.

U dveří místnosti stála Laurie a rozdávala barevné čepičky jako na dětské narozeninové oslavě. Za ruku ji držel ten kluk, co ji v tom videu líbal, dlouhé vlasy měl teď v drdolu a držel vlaječky s nápisem FINN, vlajkou Walesu nebo srdíčky.

Zevnitř místnosti se ozývala hlasitá hudba. Vzali jsme si praporky, já se seznámila s Benem, který na mě přátelsky mrkl. Vydali jsme se čekat do davu na příchod nového učitele.

Jo, to bude ještě sranda.