„To je sakra silný," zachraptěl. Stále jsem měla ruku na jeho tváři. Musela jsem být celá rudá. Lesliemu se z očí řinuly slzy a já ho zděšeně pozorovala.

„Co cítíš?" zeptala jsem se přiškrceně.

„Víš, najednou nějak nevím, co mě vždycky pohání. Mám chuť hlasitě křičet, protože je svět nespravedlivej. Ale zároveň nevím, co mám dělat. Něco se ve mně svírá, jako bych ztratil smysl života. Je to trochu podobný smutku, to slovo mám na jazyku, ale nevím. Možná bych to přirovnal k tomu, když někdo ztratí životní lásku, ale to jsem nikdy nezažil," přemýšlel Leslie a já přemýšlela nad tím, jaktože pořád dokáže racionálně uvažovat.

„Takže, co to je?"

„Počkej, momentálně nemůžu myslet na nic jinýho než na to, že udělám nějakou hloupost a tím nemyslím jen to, že skončím z okna. Mám pocit, že to takhle bude napořád a to já nevydržím," vyhrkl, zřejmě zas tak racionálně neuvažoval. Narozdíl ode mě to ale uměl přiznat.

„Myslíš, že je to něco jako deprese?" vyzvídala jsem netrpělivě dál.

„Jo, je to jako..," Leslie se mi zadíval do očí, jako by tam mohl najít odpověď. „jako bych takhle nemohl žít, jako by mi něco chybělo. Jako bych cítil, že bez tý emoce, která mi chybí nepřežiju. Je to vážně zoufalý."

Lesliemu se rozšířily zorničky ještě víc, ale už neplakal. „Jo, zoufalství," řekl a mně to došlo. Bylo to zoufalství. Já nikdy necítila zoufalství. Nikdy jsem nechápala, co lidi nutí k zoufalým činům, nechápala jsem sebevraždu. A to, co dnes cítil Miguel i Leslie bylo zoufalství. Zoufalství ode mě. Nevěděla jsem, co si mám myslet.

Leslie mě najednou prudce objal a zabořil prsty do mých vlasů. Tohle už bylo po druhé za krátkou dobu, co jsme se objímali. Jenže tentokrát to byl on, kdo to potřeboval. „Zoufalství," zašeptala jsem do jeho mikiny.

„Máš zatracený štěstí," zamumlal chraptivě. Nevyvracela jsem mu to. Tiše jsem ho objímala a snažila se nemyslet na to, jak ráda bych se dotkla jeho vlasů. Nech to, dneska už bylo dotyků dost.

A tak jsme jen tak seděli, já, Bree Wilsonová a Leslie Hawthorne v nějaké uklízecí místnosti a objímali jsme se. Já čichala vůni Leslieho mikiny a snažila se samu sebe přesvědčit, že to nedělám a on mě pevně držel za lem trička, mezitím, co se snažil uklidnit.

Ehm, Bree? Už je to trapný, pusť Leslieho.

Ne!

Dělej! Chováš se jako idiot.

Neeeee.

Hej lidi, uvědomuje si tady někdo, že se hádám sama se sebou?

Tak jo, definitivně jsem se zbláznila. Asi jsem to chytla od Leslieho. Ale vážně, neusnul on náhodou? Ve skutečnosti to mohly být tak dvě minuty objetí, ale mně to přišlo jako dvě hodiny.

Najednou jsem ucítila zatahání za vlasy. „Leslie?"

„Bree?" ozvalo se nevinně.

„Ty mi saháš na vlasy?"

„To bych si nedovolil," bylo mi jasné, že se egoisticky uculuje. Naštvaně jsem se odtáhla.

„Proč mi saháš na vlasy?" zadívala jsem na něj. Jasně, že se egoisticky culil.

„Možná protože můžu," zasmál se.

„Pitomče," ušklíbla jsem se.

„Krávo."

„Debile."

„Idiote."

„Tak počkat, nemůžeš mi říkat idiote. Idioti jsou jen kluci," odporovala jsem.

„Tak to ne. Nic ti neříkají práva žen? Emancipace? To znamená, že i holky můžou bejt idioti," řekl Leslie a tvářil se, jako by spolkl všechnu moudrost světa.

„Fajn, v tom případě seš mrcha," pokrčila jsem rameny.

„Tak jo," ušklíbl se a prohrábl si blonďaté vlasy.

„Ne vážně, to nemáš žádnou holku, který bys mohl ohmatávat vlasy? Nebo je to nějaká úchylka? V tom případě doufám, že se léčíš," provokovala jsem, nemohla jsem si pomoct, ale bavilo mě to. Každopádně jsem se rozhodla ignorovat fakt, že mi ještě před chvilkou zoufale brečel na rameni.

„Víš, poslední dobou mě berou víc kluci," zamrkal. „A tvoje vlasy jsou super. Skoro jako moje," zašklebil se.

„Tvoje ego se neumí ovládat, což je celkem paradox, protože ty jsi prý v sebeovládání borec."

„Jsem borec v mnoha věcech," zašklebil se. „ale brzo zjistíš, že když trénuješ, zvládneš to taky."

„Proč nikomu neřekneš svoji emoci?" vytasila jsem s otázkou, která mi už dlouho vrtala hlavou. Jeho dvojsmyslné řeči jsem ignorovala.

„Protože pak by na mě změnili názor," řekl celkem vážným tónem.

„To nemůžeš vědět," namítla jsem.

„Můžu a vím to. Třeba kdyby byla moje emoce euforická radost, lidi by ke mně chodili jak za drogovým dealerem. No řekni, kdo by nechtěl na chvíli cítit prostě bláznivou radost?"

„A je tvoje emoce euforická radost?" vykulila jsem oči.

„Bohužel ne."

Najednou se ozvala veselá melodie a Leslie zvedl svůj mobil. Chvíli mluvil, ale jeho odpovědi byly většinou jednoslovné, takže jsem nic nepochopila. „Co se děje?"

„Volala Ann, prý se někomu stalo něco podobného jako tobě a Miguelovi."

„Cože?" vyděsila jsem se. To se tady stává normálně?

„Prostě do sebe nějací dva kluci vrazili a ten jeden schytal pořádnou dávku emocí," řekl Leslie a zvedl se. Společně jsme běželi do jídelny, kde se to stalo (tím běželi, myslím Leslieho, já jsem jenom rychle šla). Chodby byly plné lidí a já si uvědomila, že už musí být přestávka. Strávili jsme v té místnosti třičtvrtě hodiny.

Uprostřed jídelny byl shluk lidí a Ann nás přivítala už u vchodu.
„Kde jste byli? Víte co, nechci to vědět. Každopádně se prý už i ředitelka dozvěděla o tom, že studenti mají problém se sebeovládáním. Promiň Bree, ale takhle to říkal jeden učitel, protože se to stalo dvoum holkám na jeho hodině," vychrlila na nás vykuleně.

„Počkej, takže mi chceš říct, že se to tady nestává běžně?" vyděsila jsem se. Věděla jsem, že to co jsem udělala bylo špatné, ale že bych byla první komu se to stalo?

„No víš... jako lidi si tady běžně vzájemně dělají naschvály, že se někoho dotknou, ale většinou to v pohodě ovládají. Teď se to nejspíš nějak pokazilo, když nikdo nedokáže ani kontrolovat jak je jeho emoce silná," snažila se mě nejspíš povzbudit Ann, ale mělo to spíš opačný účinek. Tak docela jsem nechápala o čem mluví.

„Myslím, že to byla jen shoda náhod. Ředitelka to určitě brzo vyřeší, možná nám dá prázdniny," zašklebil se Leslie. Ale nejspíš se nám jen snažil zvednout náladu, takže to bylo zlé.

Do dvou dnů už každý ve Hnízdě věděl, že se pár lidí nechtěně někoho dotklo a mělo to silné účinky. Slyšela jsem, že nějaká Brianna Wilkinsonová leží ještě pořád na ošetřovně v bezvědomí společně s tím klukem, kterého se dotkla. Já i Miguel jsme se to snažili brát s odstupem a zjistila jsem, že si celkem rozumíme.

Kupodivu se situace po pár dnech vůbec nezlepšila, spíš naopak. Ve škole snad nebyl člověk, který by se nikdy nikoho nedotknul. Lidem jako Keith se stávalo prakticky denně, že měli náhlý nával nějaké emoce, kvůli někomu jinému. Všichni tu byli zvyklí na alespoň letmé kontrolované doteky a teď se z toho stávala hromadná emoční katastrofa. Laurie Hawthornová proležela tři dny v posteli s pocitem, že ji někdo sleduje a Judy Kingová vypadala, že se nervově zhroutí (teda, víc než normálně).

Samozřejmě jediný koho se tyhle události netýkaly byl Leslie. Kráčel po chodbách stejně jako obvykle, s bandou zvědavců v patách. Kdoví, proč byl jeden z mála, kteří se dokázali kontrolovat. Jeho úsměv, když několika holkám vysvětloval, že musí pít colu, aby byly vyrovnané mě neskutečně vytáčel.

Poslední kapka byla, když se mezi lidmi rozkřiklo, že jsem jedna z těch, co zná Leslieho tajemství sebeovládání. Byl to on, který to rozšířil. Hlouček nějakých holek mě pronásledoval až na záchod. Snažila jsem se ho sehnat celý den, abych mu jednu vrazila, ale on se mi systematicky vyhýbal.

Bylo to asi týden potom, co jsme spolu (ve vší počestnosti) strávili hodinu v úklidové místnosti. Ten den jsem zjistila, že tu funguje školní rozhlas. „Všichni žáci se dnes dostaví povinně na večeři v šest hodin," ozval se strohý hlas Aarona, místní sekretářky. Pořád jsem si toho chudáka kluka spojovala s Lesliem.

„Vždycky, když si vzpomenu na Aarona, vím že nejsem na světě jediný gay," podotkl Miguel, se kterým jsem zrovna opouštěla učebnu matiky. Měla jsem chuť se jít oběsit a to, že se celé obyvatelstvo Hnízda bude muset narvat do jídelny mi moc náladu nezvedlo.
„Ne, že bych chtěl nějak diskriminovat Leslieho, ale jako bisexuál už to není ono. Chápej, prostě už není stoprocentně na kluky." Zatím jsem nepochopila Miguelův pohled na realitu, asi to bylo mimo moje chápání. Stoprocentně na kluky?

„Toho pitomce mi ani nepřipomínej," zarazila jsem ho.

„Co jste si vy dva zas provedli?" pobaveně se zašklebil.

„Není žádný my dva," okřikla jsem ho. „kvůli němu mě pronásleduje parta slepic." S těmi slovy jsem od něj odešla, až do večeře hrála hry na mobilu a vymýšlela do čeho všeho Lesliemu vynadám. Možná ode mě bylo hrubé nazývat dívky slepicemi, ale ony mě pronásledovaly až na záchod. Na záchod!

Ten zmetek se na mě šklebil už od chvíle, kdy jsem vešla do jídelny. Seděl u stolu společně s Keithem, Rosemarií a klukem, jehož jméno jsem neznala. Došla jsem rázně k nim. „Opovaž se o mně ještě jenou zmínit nějakým hloupým holkám!"

„Jako moje kamarádka bys to měla chápat," zašklebil se právě když k našemu stolu přišli Miguel, Ann a Judy. Napřahovala jsem se k facce, když si ředitelka hlasitě odkašlala a já si musela zahanbeně sednout.

„Chtěla bych vám všem představit učitele nového předmětu, který se jmenuje Emocionální stabilita," po tomhle oznámení se ozvaly hromadné protesty, další hloupý název, který si budeme muset pamatovat. „Tohle je Finn Carry a naučí vás kontrolovat se."

V tu chvíli se ozvaly fanfáry a do vzduchu se vznesly konfety. Dělám si srandu. Jenom si celé osazenstvo jídelny začalo prohlížet toho nového učitele kdovíčeho Finna Carryho. Kdybych ho potkala na ulici, nejspíš bych si myslela, že je to nějaký vysokoškolský student, rozhodně ne učitel.

Finn... pan Carry byl hezký vysoký hnědovlasý brýlatý angličan, což jsme se dozvěděli jakmile začal mluvit. „Dobrý den, bude mi velikou ctí všechny vás poznat na mých hodinách," oslnivě se usmál.

„Můj bože, ten přízvuk," pošeptal mi Miguel a dál hypnotizoval Finna. Povzdechla jsem si. S mým mexickým přítelem to od teď bude k nevydržení. Náš učitel Emocionální stability právě vypadal, jako když fotí sebe nebo jídelnu. Magor. „Bree, vidíš ty svaly?" vzdychl mi Miguel do ucha. Protočila jsem očima. Leslie se vedle mě pobaveně šklebil.

„Neříkej, že se ti taky líbí," ušklíbla jsem se na něj. Pořád jsem sice byla trochu naštvaná, protože na mě poštval ty holky, ale tuhle možnost popíchnout ho jsem si nemohla nechat ujít.

„Ale tak uznej, že k zahození není," zašklebil se.

„Hawthorne, je to učitel!" tlumeně jsem ho okřikla, přestože si už ředitelka i s Finnem sedli k ostatním učitelům.

„Kdy myslíte, že budeme mít Finna poprvý?" vmíchal se do našeho rozhovoru Miguel.

„Tak ty už mu říkáš Finn, jo?" zasmál se Leslie a odešel si pro pití. Teda to jsem si alespoň myslela. Jenže místo toho, aby si prostě vzal pití jako normální člověk, šel přímo k učitelskému stolu. Leslie Hawthorne je všechno, jen ne normální. Ten pitomec si to namířil přímo k Finnovi a začal se s ním vybavovat. Tiše jsem mezi zuby procedila pár nadávek a šla mu zachránit krk. Jako vždycky.

Do čeho ses to zase dostala Bree?

„Hawthorne, myslím, že byste si už měl jít sednout," mračila se na něj zrovna ředitelka.

„V pořádku paní ředitelko, rád Lesliemu odpovím na jeho otázky," zasmál se Finn Carry. Leslie se uculil a já ho probodla pohledem.

„Dobrý den," slušně jsem pozdravila a začala Hawthorna táhnout pryč.

„Hej, počkej Wilsonová, chtěl jsem se Fina na něco zeptat," vyčítal mi tiše. „Tak na hodině, pane učiteli!" křikl ještě a vrátil se se mnou ke stolu.

„Tak to byl trapas, Leslie," povzdechla jsem si.

Objal mě kolem ramen a tiše řekl: „Klídek, Bree." Blbec.

„Lidi, vy jste se asi zbláznili," vykulil na nás oči Miguel. „Teď sem koukají všichni učitelé."

„To on se rozhodl jít pozdravit Finna!" vyjekla jsem a ukázala na Leslieho.

„To ona mu říká Finn a překazila mi průzkumnou misi!" opakoval po mě. Miguel si útrpně povzdechl.

„Ber to z tý lepší stránky Migueli, Finn teď ví, že existuješ a bavíš se s náma. Pokud bude prohlížet ty fotky, všimne si tě," uklidňovala jsem ho. Zřejmě marně.

„Jaký fotky?"

„Copak sis nevšiml, že si naši jídelnu fotil na mobil, i když je teda možný, že si dělal selfíčko," odpověděla jsem.

„Ne. Sakra. Je mi blbě, jdu spát," a s těmi slovy nás opustil. Podívala jsem se, koho u stolu bych mohla ještě psychicky zdeptat, protože mi to šlo výborně. Rosemarie a Keith se naproti smáli nějakému vtipu. Judy, Ann a ten-kluk-jehož-jméno-pořád-nevím-ale-možná-je-to-Sean o něčem vážně debatovali. A Leslie zíral na mě, z čehož jsem byla docela nasvá a tak jsem se k němu obrátila.

„Ty hele," začala jsem inteligentně, „jaká je vlastně Miguelova emoce?"

„Přece touha, to jsi nevěděla?"

„Aha, příště ho asi nenechám sahat na mě," zasmála jsem se.

„Náhodou by nebylo špatný dozvědět se po čem toužíš," zamrkal na mě.

„Na to zapomeň, nepotřebuju aby se provalila moje závislost na čokoládě," šťouchla jsem ho loktem do břicha, což nemohlo bolet, ale já měla alespoň pocit zadostiučinění. „A teď jdu spát, než se takhle konverzace zvrhne ještě víc."

„Nehraj si na slušnou, Wilsonová!"