Konečně jsem si našla své místo ve Hnízdě. Každé ráno jsem šla na vyučování, psala úkoly, jedla v jídelně, vyměňovala si urážky s Lesliem, povídala si s Rosemarií a každý večer si volala s rodiči. Přišly mi nějaké věci z domova. Knihy, oblečení a notebook.
Dneska jsem měla mít první hodinu, ve které se studenti cvičili ve svých emocích. Doufala jsem, že zjistím tu svoji. Název té hodiny jsem sice stihla zapomenout, jakmile jsem se ho dozvěděla, ale alespoň jsem věděla, že bude ve druhém patře.

Ve třídě jsem znala jen Judy a Ann, tak jsem si sedla k nim. Vesměs tu bylo více mladších studentů než těch starších. Judy mi vysvětlila, že je to podle toho, jak dobře umí člověk svoji emoci ovládat. Nebylo žádné překvapení, že jsem byla v nejhorší skupině, ale přítomnost holek mě překvapila. Byly to přece ony, které mě společně s Hawthornem dovezly. Zeptala jsem se na to.

„No já mám trochu problém s tím, že ze mě mají lidi strach," začervenala se Ann a zastrčila si blonďatý pramen vlasů za ucho, měla potetovanou celou ruku. „Vlastně jsme pro tebe jely hlavně kvůli tomu, abysme se trochu posunuly. Hawthorne nás měl na starost."

„Ale staraly jsme se my o něj," zasmála se Judy. „Můj problém je, že nikdy nejsem klidná a občas jsem na ostatní dost hnusná nebo mám depresi."

Do třídy vešla učitelka středního věku, která postupně vyvolávala dvojice žáků a ti se vzájemně dotýkali konečky prstů. Snažili se něco předat tomu druhému. Někdo se začal smát, další se vyptával učitelky na dost osobní otázky a nějaká holka si znuděně lehla na zem. Občas se ale nestalo vůbec nic nebo jeden z dvojice omdlel.

Když přišla na řadu Ann s Judy, dívala jsem se zvlášť pozorně. Holky se nervózně klepaly. „Tak slečno Conwayová vystrašte slečnu Kingovou," zavelela učitelka.

Ann stiskla Judy ruku a soustředěně zavřela oči. Judy chvíli nijak nereagovala, ale potom se jí rozšířily zorničky a naskočila husí kůže.

„Co cítíte slečno Kingová?" zeptala se učitelka okamžitě.

„Ehm, bojím se," Judy se teď už viditelně klepala. „M-mohla bych odejít?" vyhrkla.

„Nemyslím, že by vám to pomohlo, běžte si sednout," odsekla učitelka, zvyklá asi i na divnější věci. Bylo to dost kruté. Ann se teď snažila Judy uklidnit. Já ale sledovala ženu středního věku, která se zastavila pohledem na mně.

„Vy budete slečna Wilsonová. Tak pojďte," poslala mě dopředu společně s nějakou trochu mladší dívkou. Kupodivu jsem byla klidná, chtěla jsem konečně zjistit svoji emoci.

Dotkla jsem se holky, ale nic se nestalo. Snažila jsem se soustředit na to, že jí něco předám, ale bylo to těžké. Nic se nestalo. Ozval se zvonek ukončující hodinu.

„Nevadí, zkusíte to příště," řekla učitelka a odešla ze třídy.

Nic se nestalo.

Celý oběd jsem poslouchala nadšenou Ann, která líčila Lesliemu dnešní událost, jen napůl. Judy se vedle mě pořád ještě nervózně ošívala, jako by se bála, že má v jídle pavouky. Já přemýšlela o tom, co se stalo, nebo spíš nestalo. Co když sem nepatřím? Co když mě vybrali omylem? Měla bych se vrátit domů, na tohle nemám.

Když jsme procházeli chodbou a vedle mě šla Ann, byla jsem roztržitá. Dělalo mi problém vyhýbat se lidem. Chtěla jsem být sama. Najednou do mě někdo narazil a ani nevím, jak se to stalo, ale dotkla jsem se nečích prstů. Věřte mi, já to neplánovala, v tu chvíli jsem měla dost problémů uvnitř své mysli.

Uvědomila, jsem si, že jsem se dotkla kluka s tmavými kudrnatými vlasy a tmavou pletí. Vypadal, jako typický španělský kluk. Nebo, alespoň míšenec. Rychle jsem se od něj vzdálila, ne kvůli pleti, ale kvůli situaci. Bylo to divné.

Ale on se nepohnul. Jeho hnědé, rozšířené zorničky se vpíjely do mých očí. Měl skelný pohled, ve kterém se, jak jsem si překvapeně uvědomila, leskly slzy.

Nejasně jsem vnímala, jak na mě Ann mluví a někde za neznámým se mihla Leslieho světlá kštice. Zmohla jsem se jen na zíraní, na teď už plačícího kluka. Jeho tělo se otřásalo zoufalými vzlyky. Sakra.

Zpoza něj se vynořil Leslie, chytl kluka za ramena a donutil ho, podívat se mu do očí. „Hej koukni se na mě, Migueli. Co se stalo? Co se děje brácho?" ptal se, v jeho hlase byl znát strach, ale ani na okamžik nevypadal, že panikaří. Mluvil tiše, nejspíš si uvědomoval zvědavé pohledy.

„J-já nevím. Prostě-prostě se to na mě sesypalo. P-pomoz mi a zbav mě toho pocitu. Dostaň to ze mě, n-nebo udělám něco hloupého," koktal chlapec, Miguel, a zalykal se vzlyky.

Neuvědomila jsem si, že mi taky tečou slzy, dokud po mě Leslie nehodil starostlivý pohled. Cítila jsem jen jedno. Vinu. Mohla jsem za to já, věděla jsem to jistě.

„Leslie," fňukl Miguel, tak tiše, že to nikdo, kromě nás tří nemohl slyšet.
„Je tak těžké se tomu pocitu bránit, nejradši bych to skončil."

Blonďák strnul. Pak promluvil roztřeseným hlasem: „Ani na to nemysli, Migueli. Nepoddej se tomu. Dýchej zhluboka. No tak, zbav se té emoce."

Pálili mě oči a rozmazaně jsem viděla. Zavřela jsem je a zatnula pěsti. Nemohla jsem se koukat na to, co jsem způsobila nebohému Miguelovi. Možná bych byla raději nemít žádnou emoci, než předávat tohle.

O několik minut později se mé ruky přes rukáv dotkla větší ruka.

„Jsi v pohodě Bree?" zeptal se Leslieho hlas jemně. Zvedla jsem k němu uslzené oči.

„Můžu za to já. Omylem jsem se ho dotkla," vzlykla jsem. Všimla jsem si Miguela, který si otíral oči opřený o zeď. Vypadal otřeseně, ale jinak byl asi v pořádku. Alespoň po fyzické stránce, protože jsem si byla jistá, že psychicky na tom moc dobře nebyl.

„Myslíš, že mu to udělala tvoje emoce?" podíval se mi do očí, ale jeho výraz jsem nerozluštila.
„Protože jestli jo, tak jsi to taky zrovna nevyhrála. Smutek už tu máme, ale ten nenutí lidi k sebevraždě," poslední slovo řekl váhavě, jako by se mě snažil nevyděsit. Marně.

Koukla jsem se na Miguela. „Jak mu je?"

„Zvládne to. Jsme tu zvyklí na nehody. I když tedy, ty jsi nejspíš ťala do živého, takže mu bude trvat, než se z toho dostane," věnoval mu starostlivý pohled a mně došlo, že jsou si nejspíš blízcí.

„J-já už půjdu," zamumlala jsem, ale nečekala na odpověď. Prodrala jsem se davem lidí. Potřebovala jsem být chvíli sama.

Našla jsem místnost s košťaty a čistícími prostředky a zavřela se v ní. Nebylo tam moc místa a byla úplná tma, ale přesně to jsem potřebovala.

Moje emoce ubližuje. Jsem nebezpečná. Nesmím se nikoho dotknout. Nutím lidi se zabít. Seděla jsem na zemi a objímala si kolena. Jako troska. Jako ty lidi, kterých se dotknu. V hlavě se mi honily nejrůznější scénáře, kdy se někoho omylem dotknu. Jak mám ovládnout něco, co nevím, jak jsem udělala?

Můj mobil začal vyzvánět a já sebou trhla. Na obrazovce zářil nápis TEN SEXY BOREC s Leslieho fotkou. Rychle jsem si otřela mokré oči od slz pod brýlemi a snažila se uklidnit. Nádech, výdech. Vzlykla jsem, chudák Miguel, Leslie určitě volá kvůli němu. Možná jsem mu ublížila víc než si myslím. Telefon dál zvonil, ale já nebyla schopná přinutit se zvednout ho. Utírala jsem si oči do rukávu mikiny, brýle dala do vlasů, takže jsem nic neviděla, ale to mi nevadilo. Stejně v té místnosti byla tma.

Dveře se prudce otevřely a mobil přestal vyzvánět. Leslie zase zavřel a opřel se o zeď vedle mě. „Nebylo moc těžký tě najít, už je hodina a ta melodie byla slyšet až na chodbu," vysvětlil trochu rozpačitým hlasem, jakoby sám nevěděl, co tady vlastně dělá s brečící holkou. Normálně bych se i zasmála, taky jsem nikdy nevěděla, co dělat s takovými lidmy.

„Hmm," zamručela jsem, nic lepšího jsem ze sebe nedostala. Jsem vážně hrozně zbabělá, bojím se následků. Slabochu. Vzlykla jsem.

„Ale notak," řekl a objal mě. Voněl jako vítr a Leslie. Jeho fialová mikina byla příjemně měkká, tak jsem mu objetí oplatila. Alespoň se nemusí dívat na můj pláčem oteklý obličej. Postupně jsem se začala uklidňovat, nějak se to vyřeší... ale, co když ne? Leslie, Leslie, Leslie má tyrkysové oči, medové vlasy, velká ramena a voní jako Leslie na čerstvém vzduchu.

„Ty jsi byl venku?" fňukla jsem. Můj hlas zněl otřesně, ale aspoň jsem se už nezalykala slzami.

„Jen chvilku, jak jsi na to přišla?"

„Voníš tak," řekla jsem. Fajn, už to začíná být divné.

„Tak pojď. Kdoví, co tady lidi dělaj," odkašlal si. Pozastavila bych se nad tím, že Leslie rychle změnil téma, ale došlo mi, co svými slovy myslel.

„No fuj! Ty taky?" vyjekla jsem, vyskočila na nohy a nasadila si brýle. Někde tu musí být nějaký antibakteriální prostředek.

„V žádným případě, co si to o mně myslíš?" zašklebil se Leslie.

„Takže jo," znechuceně jsem se ušklíbla. Konečně jsem to našla. Dezinfekce na ruce, spása lidstva. Leslie se začal smát, tak jsem se ho zeptala na důvod.

„Ty jsi vážně neskutečná," vyrazil ze sebe.

„Proč?"

„Ale nic. Přemýšlel jsem o tom, co je tvoje emoce," změnil téma.

„Fajn, na co jsi přišel?"

„Že to bude něco negativního, což je celkem dobrý," znovu se posadil na zem. Já jsem si sedla na nějakou obrácenou krabici.

„Co je na tom jako dobrýho? To mám jít děsit zlobivý děcka?" vyštěkla jsem. Samozřejmě, že nemůžu mít nic pozitivního.

„No, pro ostatní to dobrý není, ale to ti může být jedno. Mysli trochu sobecky, mnohem víc by ti chyběla nějaká pěkná emoce, než něco děsnýho," vysvětloval mi Leslie jako kdybych byla malá a tvářil se neobvykle vážně.

„Fajn, ale pořád netuším, co by mohla ta moje emoce být."

„Zamysli se trochu," pobídl mě.

„Myslím, ale nic mě nenapadá," byla jsem naštvaná, protože Leslie už určitě tušil, ale neřekl mi to.

„Takže, Miguel nejdřív mluvil o tom, že už to nezvládá, takže by to byl stres nebo upřímnost. Ale možná to bylo právě kvůli té emoci. Potom brečel, ale za to mohla prakticky jakákoli emoce. Vážně, viděl jsem už lidi, co se rozbrečeli i kvůli pěkné emoci, když byla silná. No, ale to hlavní je, že mluvil o tom, že by to nejradši skončil," Leslie se tvářil jako profesionální detektiv.

„A to, že doháním lidi k něčemu tak hroznému jako je sebevražda mě má povzbudit?"

„Nezapomeň, že každý na to reaguje jinak. No ale jde o tu emoci. Co s tebou pohne tak, až to chceš skončit?"

„Netuším, nikdy jsem to asi nezažila. Říkal jsi přece, že svoji emoci nemůžeš cítit, nebo už jsi na to zapomněl?"

„Na to bych nezapomněl," Lesliemu přeběhl po tváři stín, „ale máš pravdu, takže už nám zbývá jen jediná možnost."

„Jaká?" zeptala jsem se, byla jsem celkem vyděšená z Leslieho nápadů.

„Dotkni se mě a zjistíme to."

„Ne," zamítla jsem to okamžitě. „nehodlám tě mít na svědomí."

„Ale notak, dřív nebo později to stejně budeš muset udělat," přemlouval mě Leslie, s modro-zelenýma očima široce rozevřenýma. Sakra.

„Fajn," zhluboka jsem se nadechla.

„Super, tak si snaž vzpomenout na to, jak ses cítila když jsi procházela tou chodbou." Přemýšlela jsem nad tím, že jsem obyčejná, bezvýznamná. Horší než ostatní. Že nedokážu ani základní věc výuky ve Hnízdě. Tak fajn.

Klekla jsem si vedle Leslieho. „Možná bude lepší, když zavřeš oči, abys to nečekal," navrhla jsem, protože mě jeho velké oči znervózňovaly.

„Tak jo."

Když Leslie zavřel oči, vypadal mnohem víc zranitelně, než kdy jindy. Nejspíš mi věřil a nebál se, že ho podříznu, protože působil naprosto uvolněně. Mohla jsem nerušeně pozorovat každý detail jeho tváře. Co to dělám?

Vzpomněla jsem si, co jsem to vlastně chtěla a znova si představila moji náladu, když jsem se dotkla Miguela. Nebylo to vůbec těžké, protože připomínka mojí neschopnosti čekala úplně vepředu řady.

Jsi troska Bree. Nedokážeš se ovládat. Jsi neschopná, nic ti pořádně nejde. Měla bys odejít. Pryč od lidí, kde nebudeš zavazet. Nikdo tě nechce.

Prsty jsem se dotkla Leslieho tváře a soustředila jsem na něj všechny ty emoce. Celá jsem hořela, možná emocemi nebo tím, že jsem se dotýkala Lesliho, což bych nikdy nepřiznala. Nejspíš se mi to jen zdálo, ale bylo to tak silné. Být v laciném románu, použila bych slova: vzduch mezi námi vřel elektřinou. I když v tomhle případě, to byly spíš emoce. A já měla stejný pocit, jako když poslouchám nějakou dokonalou a smyslnou písničku se sluchátky v uších.

Leslie se prudce nadechl a otevřel oči zalité slzami. Má ruka byla stále na jeho tváři.

„No kurva."