Vážně jsem se snažila předstírat, že jsem usnula a oči mám zarudlé kvůli tomu, naštěstí to Rosemarie přešla jen s povzdechem, jako by se tady lidem stýskalo po domově pořád.

„Tak pojď, Bree, sebeobranu máme spolu," mírně se začervenala, „jsem taky v začátečnících, Keith si z toho dělá legraci pořád, že k němu jsem agresivní dost a nikomu jinému ublížit nedokážu."

„Proč vlastně musím na tu sebeobranu jít? Jsem tu teprve druhý den, nemůžu mít chvíli volna?" zívla jsem. Pláč mě unavil a teď bych mohla klidně spát.

„Věř mi, mně se tam taky nechce. Každou hodinu učitelka vezme někoho z pokročilých a ty nás pak trénují, jako by jsme už dřív málem nevypustili duši, teď je to mnohem horší," povzdechla si Rosemarie, řekla mi ať si obleču něco pohodlného a zalezla do koupelny.

O pár desítek minut jsme už běžely do suterénu, kde byla tělocvična. Naneštěstí jsme přišly pozdě a holka, která zrovna začínala rozcvičku nebyla moc shovívavá.

Půlku hlavy měla vyholenou a zbytek blonďatých vlasů po ramena měl zelené konečky. Když se na nás tahle extravagantní holka zamračila, měla jsem chuť utéct. Nebo zabít Leslieho za to, že mě sem donutil jít. Protože to bylo právě jeho varování, kvůli kterému jsem nešla spát.

„Je mi jedno, jakou máte výmluvu, dejte si pět koleček," promluvila ta holka a dál nám nevěnovala pozornost. Narozdíl od žáků, kteří uvítali každé přerušení.

Rosemarie, která vypadala, že zemře hanbou, se okamžitě rozběhla a já ji tedy musela následovat. Běžely jsme vedle sebe, když se na mě obrátila.

„To jsi to teda chytla, mít ji na tvou první hodinu," kývla hlavou směrem k holce. Chtěla jsem se jí zeptat, jak to myslí, ale jen zakroutila hlavou.

Už po prvním kolečku jsem umírala. Zdálo se, že i Rosemarie má lepší kondičku než já. Byla sice menší, ale měla jsem co dělat, abych jí vůbec stačila.

Naštěstí přišlo nečekané vysvobození, v podobě nějaké osoby, která rozrazila dveře tělocvičny. Naneštěstí ta osoba byl Leslie. On mi to snad dělá schválně.

Jakmile uviděl dívku, která nás cvičila, na tváři se mu objevil úsměv a vsadila bych se, že měl v očích nadšené jiskry. Ovšem nemůžu to říct jistě, jelikož můj zrak jakožto brýlatého člověka není nejlepší.

Leslie rozpřáhl ruce plné gumových náramků. „Oh, drahá sestro, tebe jsem tu opravdu nečekal!" Jestli se mi to nezdálo, tak blonďák mluvil k holce se zelenými vlasy. Všichni přestali cvičit a civěli na Leslieho a neznámou holku. Já a Rosemarie jsme se zastavili u hloučku lidí.

Neznámá dívka, ke které Leslie mluvil zasyčela: „Co tady sakra děláš?"

„No, sedím na meditaci a vykládám Miguelovi, co jsem dělal posledních pár dnů. V jednom momentu jsem se do toho trochu moc vžil a učitelka si toho všimla. Teda vzhledem k tomu, že jsme měli meditovat, tak teda nechápu, proč nebyla v nějakým svým vesmíru. To je fuk. Řekla mi, že za trest mám hodinu běhat kolečka v tělocvičně. A já na to, že půjdu rovnou, protože to bude určitě zábavnější než spát vsedě. Pak jsem vypadl ze třídy. Myslím, že si to spolu užijeme, už dlouho jsme neměli společnou hodinu jako správní sourozenci," Leslie svoje vyprávění doprovodil gesty rukou. Jestli jsem to dobře pochopila, tak extravagantní holka je jeho sestra. No teda, ten kluk je samé překvapení.

„Panebože!" podívala se Leslieho sestra ke stropu ,,Ty jsi měl vážně být holka. A nedělej mi ostudu, brácha." Pocuchala mu vlasy.

,,Jasně, Laurie," zakřenil se. Leslie a Laurie Hawthornovi. Vážně by mě zajímalo, jak jejich rodiče vybírali jména.

„Co koukáte, pokračujte v rozcvičce!" okřikla nás Laurie. Stačil mi jediný pohled na Rose a bylo mi jasné, že myslíme na to stejné. Leslie nás zachránil od běhu.

Všichni žáci cvičili. Nikdo se mezi sebou nebavil ani nevyrušoval. Nevěřila jsem svým očím. Mezi těmihle lidmi budu vypadat jako ta, co se nejvíc fláká. No super.

Jelikož jsem byla ještě polomrtvá z běhu a nějakou rozcvičku jsem měla vy-víte-kde, plácla jsem sebou na žíněnku. Lehla jsem si na záda a zavřela oči. Předtím jsem ještě zahlédla Rosemariin nesouhlasný pohled, ale byla jsem vyčerpaná.

Nevím jak dlouho jsem tam ležela a poslouchala dunění, jak ostatní chodili. Možná bych i usnula, kdybych neucítila lehký dotyk. Kašlala bych na to, kdyby se dotyk nezměnil v lehké kopnutí.

Prudce jsem otevřela oči. Samozřejmě, že do mě nekopal nikdo jiný, než Leslie Hawthorne. Vypadal, že si to užívá. Když uviděl můj výraz, za který by se nestyděla ani jeho sestra (pořád jsem si na to nemohla zvyknou, tyjo Leslie má sestru, to jsou věci), jeho úšklebek se rozšířil a kopl do mé nohy. Au.

„Co sakra chceš? Doufám, že máš pořádnej důvod, proč mě otravuješ, Hawthorne," můj tón byl víc než nevrlý. Možná jsem na něj byla stále naštvaná za to, jak se choval. Nebo to byl jenom pocitem, který jsem cítila, vždy když jsem ho viděla. Něco jako: proboha, už je tady zas, nebo tak to mě zabte.

„Nestačí ti, že díky tomu, že se známe, nebudeš mít trest za spánek v hodině? Sice Laurie trvala na tom, že když jsme takový kámoši, mám tě jít vzbudit, takže bys mi vlastně měla děkovat. Takže vstaneš?" Jak na mě tak Leslie koukal z vrchu, nevěděla jsem, jestli si mě prohlíží nebo uvažuje jakou nohou mi šlápnout na obličej.

„Ne a nech mě bejt," znovu jsem zavřela oči a modlila, aby odešel. Naneštěstí jsem měla pocit, že si lehá vedle mě. Bohové mě nevyslyšeli, nejspíš protože jsem ateista.

O chvíli později jsem ucítila dotyk ve vlasech. Otevřela jsem oči. Leslie ležel na boku vedle mě, jednou rukou se opíral o zem a tou druhou se přehraboval v mých čerstvě umytých vlasech.

„Co to kurva děláš?" Nadzvedla jsem se na loktech.

„Nudím se. A taky mám pocit, že nás ségra zabije," pokrčil rameny a hodil letmý pohled na Laurie. Povzdechla jsem si a vstala. Následovalo Leslieho zakňučení: „Bree, pomůžeš mi vstát?"

Vykulil na mě ty svoje psí oči. Ale já odolám. „Proč bych to měla dělat?" ušklíbla jsem se.

„Protože jsi vážně hodná?" navrhl a já nesouhlasně zakroutila hlavou. „Tak fajn, řeknu ti, kdy v jídelně dostaneš zmrzlinu."

„Platí," podala jsem mu ruku. Ah, jsi tak důvěřivá, Bree. Leslie mi podal ruku, ale místo toho, aby se vytáhl na nohy, stáhl dolu mě. „Ty hajzle! Takový starý triky se už nepoužívají! Nemysli si, že ti ještě někdy pomůžu," ječela jsem na Leslieho, který se mohl potrhat smíchy.

„A máte problém," ozvalo se nad námi. No do prdele. Laurie se tvářila jako někdo, komu bych se vážně ráda vyhýbala.

Leslie situaci nijak zvlášť nepomohl, když prohlásil: „Tvoje hodina je tak nudná, sestro, že jsme si s Bree museli vymyslet vlastní zábavu." Musela jsem být rudá jako rajče, když jsem Lesliho praštila loktem do břicha, ale bylo mi jasné, že se trestu nevyhnu, takže mi to už bylo tak nějak jedno.

„Bree, neber si příklad z mého hloupého malého brášky, jinak příště skončíš hůř, ale protože jsi na něj hodná a já jsem jeho sestra, tak dneska budete oba dva celou hodinu běhat kolečka. Stejně bude nejlepší, když ti základy sebeobrany dá učitelka," řekla Laurie, pohodila blonďato-zelenou hřívou a se zbytkem lidí včetně Rosemarie, která se na mě soucitně usmála, odešla k žíněnkám.

„Tak pojď, ty malej bráško," povzdechla jsem si a přinutila své líné kosti k pohybu.

„Byl bych rád, kdybys mi tak neříkala," urazil se Leslie a doběhl mě.

„Já bych ráda spoustu věcí, ale nemůžeme mít všechno, co chceme," ušklíbla jsem se a zpomalila v běhu, protože mě začínalo píchat v boku. Zatracený sladkosti.

„Bejt tebou moc nemluvím, jinak odpadneš už za dvě minuty," prohodil ten malej hajzl, co mu dlouhý běh nedělal žádný problém.

„Fajn, můžeš začít něco vyprávět, jinak zemřu nudou a nedostatkem kyslíku," zasupěla jsem a snažila se pořádně nadechnout. Teď už jsem neběžela, ale jen svižně šla.

„Co třeba o tom, že jsem schopný uběhnout třicet kilometrů v kuse?"

„Kecáš. Tak počkat, kolik je kolimetr a kdo to vůbec používá?"

„Něco přes osmnáct a půl míle. Používá se to všude, jen my to máme jinak," protočil očima Leslie, jako by normální člověk měl vědět, kolik je to těch třicet kilometrů. Sotva si pamatuju míle. Navrhuju počítat ve fotbalových hřištích nebo supermarketech.

„Ale ty jsi taky američan," namítla jsem.

„Moje máma ne, takže znám kilometry a občas je používám."

„Aha, ale i tak nevěřím, že tolik uběhneš, takže se nevychloubej."

„Nechtělas přestat mluvit?"

„Když budeš něco říkat ty, abys mě zabavil, tak budu moct být ticho."

„Taky jsem navrhl jako téma moji úžasnost," ušklíbl se egoisticky.

„To už radši mluv o jídle."

„Fajn, takže ve školní jídelně nevaří tak špatně, i když mně chutná skoro všechno..."

Přežila jsem Leslieho vyprávění o jídle až do konce sebeobrany, přestože jsem byla po běhání vyřízená (ve skutečnosti spíš po rychlé chůzi).

Potom byla větší přestávka na svačinu, kterou jsem proseděla u stolu s Rosemarií, Keithem a Lesliem. Oni tři zaníceně debatovali o vnímání pocitů u zvířat s psychologického hlediska, z čehož jsem pochopila jen to, že se to učí v NE, což byl prý předmět jménem Nauka emocí. Jinak jsem jen tupě zírala do zdi a snažila se nevnímat, jak se Leslie cpe, přestože za dvě hodiny bude oběd.

Další hodinu jsem měla fyziku, na které jsem znala jen Ann, protože na normální škole bysme byly ve stejném ročníku (s Rosemarií taky, jenže ta už se z fyziky odhlásila). Zjistila jsem pouze to, že jsem příšerně pozadu, ale Ann mi vysvětlila, že až trochu pokročím a zjistím, co mi jde, budu moci odejít. Díky Bohu, fyzika je děsná.

Následoval zeměpis, kde jsem kupodivu byla na úrovni všech ostatních, ale možná to bylo tím, že to byla skupina začátečníků, takže jsem seděla vedle nějakého patnáctiletého kluka, který hrál celou hodinu nějakou hru na mobilu. Ale když se ho učitelka zeptala, dokázal s přesností říct rozlohu Oklahomy.

Snažila jsem se s ním zavést konverzaci, ale zřejmě jsem mu byla vážně ukradená, takže jsem ho nechala na pokoji. Páni, Bree, ty jsi vážně společenská osoba. Nakonec jsem se díky učitelce dozvěděla alespoň to, že se jmenuje Olly a věčně nedává pozor.

Na obědech se snad nenašel nikdo, kdo by nesnědl celou porci (byly to vážně obří porce) a já se nestačila divit. Co jim tady dělají, že jsou všichni vyhladovělí jako smečka psů? Rosemarie mi později vysvětlila, že používání té schopnosti s emocemi všechny skoro vyřídí, zvlášť když se k tomu přidá tělocvik nebo nějaký fyzicky náročný předmět.

Po obědě jsem měla Nauku emocí, o které se bavili o svačinové přestávce. Sedla jsem si vedle Judy, dívky která mě odvezla z domů. Byla hezká, snědá a neustále nervózně cvakala propiskou. Pořád jsem z ní měla trochu respekt, protože jsem si pamatovala ten tupý pocit klidu, když se mě dotkla.

„Jé, ahoj," řekla, když jsem si k ní přisedla. Tvářila se jako kdybych ji měla podříznout někde za rohem a tak jsem raději čekala na začátek hodiny potichu.

Učitelka byla přesně ten typ babičky, která vás překrmuje sušenkami, ale hlas měla pevný a rázný. Začala novou kapitolu a celou hodinu nám vysvětlovala, že každý člověk vnímá emoce jinak, tudíž je téměř nemožné předem odhadnout, jak zareaguje. Bylo to vážně zajímavé, i když trochu ospalé a po dvouhodinovce NE jsem měla chuť lehnout si do nejbližšího rohu a spát až do zimy.

„Tak jak se ti líbila tvoje první hodina?" zeptala se Judy, jejíž zelené oči vypadaly jako dva talíře. Co ta holka bere, že se ani na chvilku nezklidní?

„Jo, celkem fajn," zívla jsem. Judy se jenom zasmála a odběhla až za ní její tmavé kudrliny vlály.

Přemýšlela jsem o tom, že bych šla spát, ale začal mi zvonit mobil, který jsem teď ostražitě hlídala. Na obrazovce se rozzářil velký nápis TEN SEXY BOREC s fotkou (světě div se) Leslieho Hawthorna, jak se zářivě zubí.

„Co to má, sakra, bejt?" vyjekla jsem na něj po telefonu a má únava byla rázem pryč.

„Konečně sis všimla toho, že jsem ti dal svoje číslo. Budu to brát jako omluvu za to, že jsi nezavolala."

„Co chceš?" vyštěkla jsem pevně rozhodnutá přejmenovat jeho číslo na TEN PODLEJ BLBEC.

„Nudím se, pojď něco podniknout."

„Najdi si někoho jinýho," obrátila jsem oči v sloup. Proč já?

„Chci tebe."

„Budu dělat, že jsem si nevšimla toho úchylnýho podtónu."

„Musím tě upozornit na to, že jsi s tím začala ty."

„Zmlkni."

„Fajn," řekl Leslie a zavěsil. Tak proč mi volal? Vztekle jsem zastrčila mobil zpět do kapsy a úplně zapomněla na to, že jsem jeho kontakt chtěla přejmenovat.

Ani jsem si neuvědomila, že vůbec nedávám pozor kam jdu, dokud jsem do někoho nevrazila. Ten někdo voněl jako čerstvý vzduch, čehož jsem si vůbec nevšimla. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Hawthorne, který se samolibě culil.

„To je ale náhoda, Wilsonová," přehnaně se usmál a odtáhl mě ze středu chodby. „Dostal jsem vážně super nápad, co bysme mohli dělat."

Prosím řekněte mi, že ten dvojsmysl jsem slyšela jen já.