Po probuzení jsem měla pocit, jako by mě včera přejel kombajn. Myšlenky mi zabloudily k Lesliemu a našemu rozhovoru. Nevěděla jsem, jak se ohledně toho cítit. Byla jsem zmatená.

Než mě však stihl popadnout pocit, že se mi to všechno jen zdálo, uslyšela jsem nějaké zvuky. Posadila jsem se a hledala zdroj hluku.

U vedlejší postele, které jsem si všimla až teď, stála nějaká holka. Byla malá, mnohem menší než já, rovné nazrzlé vlasy po pas a mračila se jako buldok.

Když si všimla, že ji pozoruju, vykulila hnědo-zelené oči a pokusila se o úsměv. Vážně jen pokusila, protože to vypadalo spíš jako falešný škleb.

„Ahoj, jsem Rosemarie Meyerová, tvoje spolubydlící. Včera večer, když jsem přišla a viděla tě tu spát, mi došlo, kdo nejspíš jsi. Je dobře, že sis nelehla na mou postel," promluvila na mě tichým hlasem, který zněl docela mile, takže jsem nechápala její nerudný výraz.

„Těší mě, já se jmenuju Bree. Bree Wilsonová. Včera jsem měla trochu náročnější den, takže jsem hned vytuhla," usmála jsem se na Rosemarii. Teprve teď jsem si pořádně prohlédla pokoj. Byl podobný jako ten Leslieho. Velké okno s výhledem, mohutné postele, stoly a dveře vedoucí asi do koupelny. Líbí se mi tady.

„Ty jsi jedna z těch holek, pro které poslali Hawthorna?" zeptala se zrzka zvědavě a lehla si na postel, nohama směrem k polštáři, takže byla blíž u mě.

„Je na tom něco divnýho? Nechápu jak to tady chodí, takže jestli mě zasvětíš, tak ti budu vděčná," řekla jsem, taky si lehla a pořádně se rozvalila ve velké měkké posteli plné polštářů.

„Nejsem si jistá, jestli jsem ta správná osoba, nijak zvlášť mě nebaví roznášet drby, ale můžu ti říct aspoň to, co tady ví každý," trochu víc se zamračila a odhrnula si vlasy z obličeje.

„Tak jo, a pak si půjdu někam sehnat věci," řekla jsem, když jsem si uvědomila, že nemám snad ani kartáček na zuby a vážně bych se potřebovala osprchovat.

„Jasně, ukážu ti sklad. Vlastně toho není moc, jen tady na škole kolujou dost zvláštní řeči o Hawthornovi, je něco jako Batman, nebo tak. Všichni si myslí, že je hrozně tajemnej, jak nikomu neříká svý jméno a nikdo nezná jeho emoci, to je fakt divný.

Většinou je tvoje emoce něco jako druhý jméno, aspoň tady na škole. Třeba o mně všichni ví, že mám dost problém, protože necítím štěstí, takže se mě většinou snaží rozesmát hloupým vtipkováním.

Asi neznáš svoji emoci co? Měla bys ji co nejdřív zjistit, protože jinak si o tobě ostatní brzy udělají obrázek," podotkla.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se, protože jsem úplně nevěděla v čem by mi to mohlo uškodit.

„No, jakože nejspíš začnou vznikat nějaké teorie o tobě a Hawthornovi, protože se moc často nestává, že ho pro někoho pošlou. On je jeden z nejlepších, jeho hodnocení je skoro vždycky nad průměrem a nikdo netuší, jak to dělá. Hawthorne je prostě mistr ve skrývání emocí a nejspíš dokáže perfektně ovládat i tu svou," mluvila Rosemarie s vykulenýma očima, jako by se chtěla podobat Lesliemu. Vzpomněla jsem si na včerejší den a Aarona, v tu chvíli Hawthorne rozhodně nevypadal, že se umí ovládat.

„Říká se, že je jeho emoce něco děsivého, něco horší než smrt," zakončila zrzka své vyprávění podobně jako nějakou duchařskou historku.

„Jak by mohl bejt cit horší než smrt?" zasmála jsem se a zvedla se z postele. Vážně jsem už měla hlad.

„Pojďme do skladu," zavelela Rosemarie a dala mi do ruky klíč od pokoje, druhý, celý zelený se žlutými puntíky, vytáhla ze své kapsy a zamčela za námi dveře.

„Nepotřebuješ jít na hodinu nebo třeba na snídani?" ptala jsem se pro jistotu, nechci svoji novou spolubydlící otravovat.

„Někdo ti ty věci musí dát," zakroutila hlavou. Procházely jsme chodbou, která byla plná lidí přibližně mého věku. To se neučí? Stejně nevím, kolik je hodin, protože můj mobil má stále Leslie. Měla bych za ním zajít. Rosemarie se najednou zastavila, až jsem do ní málem narazila.

„Ahoj, Keithe," pozravila tmavovlasého kluka s širokými rameny.

„Dobrý ráno, Rosie," pocuchal jí Keith vlasy. Pak se podíval na mě, na Rosemarii a zase na mě.

„Ty jsi ta nová? Ta, co ji přivedl Hawthorne?" Keith si mě zkoumavě prohlížel, dokud mu zrzka nedupla na nohu. Nejspíš to ani necítil, protože je tak o dvě hlavy menší než on.

„Keithe! Neprohlížej si Bree tak. A vyřiď Hawthornovi, že jí aspoň oblečení mohl dát," okřikla ho Rosemarie. Z jejich chování bylo znát, že jsou už dlouho kamarádi. Pochybuju, že by si jinak něco takového dovolila.

„A proč mu to nevyřídíš sama, co?" podíval se na ni všeříkajícím pohledem a vysloužil si naoplátku její vražedný.

„Bree, nevšímej si toho idiota. Myslí si, že mu všechno projde, protože bydlí s Hawthornem," odfrkla si Rosemarie.

„Zlobíš se na mě, Rose?" zeptal se zvědavě Keith. Když dívka přikývla, chytl ji za pas a vyzdvihl do vzduchu, tak, že měla hlavu výš než on.

Rosemarie překvapeně vypískla. „Už zase, Keithe! Pust mě! Ty jeden podlej hajzle!" Načež chlapec jen pobaveně zavrtěl hlavou a nadávek si nevšímal.

„Nezlob se na mě, Rosie," nebyla to prosba. Když dívka, stále ve vzduchu, naštvaně zakroutila hlavou, Keith si ji s jiskřičkami v modrých očích přehodil přes rameno.

„Říkalas, že když se někdo zlobí, tak ho mám nechat vychladnout. Těší mě, Bree. Zavedu tě do skladu," rozesmátý kluk mě vedl chodbou, občas se s někým pozdravil, nebo vysvětlil důvod dívky na svém rameni, která ho zasypávala nadávkami.

„Víš, co je tvoje emoce, Bree?" zeptal se mě Keith. Jen jsem zakroutila hlavou. Tady je emoce asi opravdu druhé jméno. Viděla jsem nějakého kluka, který měl tričko s duhovým nápisem "Touha je tvá síla", celkově tu bylo dost lidí, kteří jakoby vyčnívali z davu. Možná, že vyčnívali všichni.

„To nevadí, zjistíš to časem. Nejspíš už se někdy projevila. Moje je vztek. Nikdy nejsem naštvaný. Tady malá Rosie má štěstí, proti ní jsem na tom dobře," řekl.

„Dej mě dolů," poručila Rosemarie. Zastavili jsme se u jakýchsi dveří v rohu. Keith ji postavil na zem. Zrzka ho nečekaně obejmula.

„Už se nezlobím," zamumlala mu do trička, když zabořil hlavu do jejích vlasů. Nebylo na tom nic romantického, ti dva byli jako sourozenci, alespoň jsem si to myslela. Musela jsem odvrátit hlavu.

Když se pustili, Keith oznámil, že jsme u skladu. Vešli jsme dovnitř, kde to bylo překvapivě velké, jako v nějaké sportovní hale. Bylo tam asi úplně všechno, skoro jako v nákupním centru. Nábytek, oblečení, sešity, toaletní potřeby a prostě vše, co člověk potřebuje.

„Vem si co chceš," řekla mi Rosemarie. Tohle si nechám líbit. Zašla jsem k regálům s oblečením. Nabrala jsem si několik triček, mikinu, bundu, džíny, tepláky, kraťasy a ostatní věci, bez kterých bych se neobešla. Věděla jsem, že zanedlouho navštívím sklad znovu.

S Rosemarie a Keithem, jsme do velkých tašek, vzali vše, co jsem potřebovala nebo se mi líbilo. Zrzka si taky vzala pár věcí, které jí chyběly, a Keith si vzal nějaká trička, protože mu je prý kradou holky. Radši jsem se neptala, zvlášť ne po tom, co jsem zpozorovala rudnoucí Rosemarie.

„Mám hlad," prohlásil Keith na cestě ze skladu a s tím, že se potkáme v jídelně nás opustil.

„Copak nemá být na hodině?" zeptala jsem se Rosemarie a kývla směrem ke vzdalujícímu se chlapci.

„Jasně, že jo," zasmála se. „jenže on se prostě vymluví na to, že tě provázel po škole, nebo že zaspal."

Po rychlé úpravě zevnějšku jsem byla připravená jít společně s Resemarie na snídani. Pod pojmem rychlá úprava si představte sprchu, vyčištění zubů a snažení se nevyrvat si zacuchané vlasy hřebenem (marná snaha). Když jsem se dozvěděla, že většina studentů má už vyučování, byla jsem docela ráda, že se vyhnu zvědavým pohledům.

Na snídani bylo na výběr z několika jídel a přestože už to byly spíš zbytky, najedla jsem se nejvíc za několik týdnů. Keith už seděl v jídelně a podával mi můj rozvrh hodin, který mu prý dala nějaká holka, které to dal nějaký kluk, co mi to měl donést. Moc jsem se neptala, a jelikož bylo na rozvrhu vytištěné moje jméno, bylo mi to celkem jedno.

„A co sešity, učebnice a vůbec všechno, co budu potřebovat?" ptala jsem se a trpce si vzpomněla na svůj mobil, který teď měl Leslie. Hned na to jsem si vybavila obličeje mých rodičů a zatoužila vrátit se domů.

„Na učebnice tady nehrajeme a pro sešity si můžeš dojít do skladu. Dneska můžeš jít až na druhou hodinu, koukej, máš empatii, to je v druhým patře, ale jestli nechceš, nemusíš, učitelka je v pohodě," ukazoval mi Keith na rozvrhu mezitím, co do sebe cpal už pátou topinku.

„Aha, co se vlastně učíte v tý empa-cosi?"

„-tii. Většinou jak porozumět ostatním, tomu, co cítí a snažit se vžít do jejich situace," odpověděla Rosemarie.

„Je to nuda," dodal Keith. „Ale před učebnou jsou pohodlný gauče."
Vzpomněla jsem si, že Leslie vykládal, co všechno tam studenti dělají. Rozhodně nebudu zkoušet pohodlnost těch gaučů.

„Keithe!" okřikla ho Rosemarie. A když jen pokrčil rameny, začala mu nadávat. Zmlkla až když jí její kamarád zacpal pusu topinkou.

Došlo mi, že jejich kamarádství spočívá v tom, že Keith je klidný, ale pak něčím rozzlobí Rosemarii a musí si ji udobřit. Zvláštní.

Rozhodla jsem se nejít na hodinu něčeho, co jsem pořádně nedokázala ani vyslovit a místo toho se rozhodla jít znovu do skladu. Třeba tam budou mít i nějakou televizi. S Keithem a Rosemarií jsem se rozloučila, když byli zrovna zabraní do hádky a tak mě moc nevnímali, ale nevadilo mi to. Alespoň jsem nemusela vysvětlovat, proč chci znovu do skladu.

Já chtěla chvíli klid. Chtěla jsem se cítit alespoň trochu jako doma a tak jsem si z té obrovské haly plné věcí nabrala co nejvíc zbytečností od plakátu na zeď, po boty na podpatku, které nikdy nenosím.

Když jsem chtěla jít pro kaktus v květináči, který jsem zapomněla, zahlédla jsem něco povědomého. Byla to Leslieho kštice nazlátlých vlasů. Měl na sobě fialovou mikinu, takže se mi neztratil z dohledu. V ruce držel můj mobil. Zalapala jsem po dechu a snažila se nezačít křičet na celou chodbu, věděla jsem, že jednám přehnaně, ale v tu chvíli mě to nezajímalo.

Z uší mi minimálně musela jít pára, když jsem Leslieho prudce zatáhla za rukáv, takže mu málem můj mobil vypadl z ruky. Naštěstí měl narozdíl ode mě trochu pevnou postavu, takže ho to, že jsem se na něj prakticky pověsila, nemohlo zviklat.

„To je můj mobil," vyjekla jsem naprosto zřejmou informaci a na důkaz svých slov po mobilu chňapla.

Leslieho ruka okamžitě vystřelila z mého dosahu. „Neříkej," ušklíbl se. Jak se opovažuje?! Včera byl přece naprosto v pohodě, tak proč se teď chová zase jako blbec?

„Ale notak, v tom mobilu jsou soukromé věci!" zaúpěla jsem.

„Všiml jsem si, mimochodem preferuju Kapitána Ameriku nebo Iron Mana. Loki je moc vyhublej," zašklebil se na moji tapetu posavy Lokiho. „A vážně jsem o tobě měl lepší mínění, ale tvůj mobil umírá pod tíhou stovek fotek hezkých kluků."

Zrudla jsem. Hodně. Je to jen pár herců, vážně! Zhluboka jsem se nadechla a posunula si brýle na nose. „Prostě mi vrať ten mobil, dobře. Určitě mi už volali rodiče," dost jsem se vyděsila. Co si asi musí máma s tátou myslet? Co když vyhlásili celostátní pátrání? Všimli si vůbec, že jsem pryč? Určitě. Jak to, že mě to nenapadlo dřív?

„O tvoje rodiče je postaráno, myslí si, že jsi narychlo odjela do nějaké prestižní školy, kvůli soutěži mladých géniů. Musel to být pro ně šok, zjistit, že mají chytrou dceru," neodpustil si Leslie urážku, na což jsem mu nestihla nic odseknou, protože pokračoval: „ale zavolat bys jim měla. Vysvětlíš, že tě na tu školu přijali a přijede někdo, kdo ti doveze nějaké věci, tak ať je zabalí. Pokud to tady půjde dobře, tak je za pár měsíců přijedeš navštívit."

„Proč bych měla lhát? Já nejsem dost chytrá na nějakou dobrou školu a oni to ví. Vážně si myslíš, že jim to nebude připadat divné? Nesmíří se s tím, že jsem pryč."

„Neboj se, naši lidé umí být dost přesvědčiví. Jestli nechceš ohrozit svoji rodinu, tak udeláš to, co jsem ti řekl. A prý máš třetí hodinu sebeobranu, doporučuju ti, abys přišla, brzo zjistíš, že tam se flákání netoleruje."

Než jsem se stihla vzpamatovat, nebo mu minimálně vmést do tváře nějakou urážku, podal mi mobil a odešel. Zírala jsem na jeho záda s otevřenou pusou. Co si o sobě myslí?

Na pokoji jsem vytočila mámy číslo a přemýšlela nad tím, co jí řeknu.

„Ahoj Bree, zlatíčko, jak se máš? Už máte ty testy za sebou? Máš hezký pokoj? Nechybí ti něco, už jsme ti pár věcí zbalili, snad pro ně brzo přijedou..." vychrlila máma ohromnou rychlostí nadšeně a já se snažila mluvit, alespoň trochu radostně jako ona.

„Jo, mám se fajn. Ještě ani pořádně nevím, jak to tady funguje. Pokoj je super a spolubydlící taky. Jsem ráda, že mě přijali a už se těším na vyučování. Jak se má táta? Pozdravuj ho. Tak ahoj," odříkávala jsem jednu lež za druhou. Máma ještě vychrlila pár informací a zavěsila. Nedokázala jsem s ní mluvit, jako by bylo všechno v pořádku.

Nechápejte mě špatně, já byla vážně ráda, že mámu slyším, ale uvědomila jsem si, že to byly nejdelší dny v mém životě, co jsem ji neviděla, ale pro ni to byl jen další stereotyp. Možná mámě lidi z tohohle místa vymyli mozek, ale zdálo se mi, že jí na mém odchodu nepřišlo nic divného. A táta byl jako obvykle ještě v práci.

Pověsila jsem si nad postel plakát s nějakým obrázkem vesmíru a zahrabala se do polštářů. Pak jsem jen ležela a brečela tak dlouho, dokud nepřišla Rosemarie.