Abych popsala události posledních minut stačilo by na to rozhodně jen jedno slovo: šok.

Leslie se už ve čtvrtém patře začal nepříjemně ošívat a zbledl. Zkoušela jsem se ho ptát, co je na ředitelně tak strašného, ale nevylezlo z něj nic jiného, než že je ředitelka celkem fajn načež si zoufale prohrábl vlasy a vypadal, že se snaží nepozvracet. Co se to s ním děje? Vážně mi ho začínalo být líto.

Mezitím jsem stihla zjistit pár informací o třetí osobě ve výtahu, ale kromě toho, že jí říkají Flo a je z Washingtonu to nic zajímavého nebylo.

Když výtah s cinknutím zastavil v pátém patře byl Leslie už celý zelený a tak jsem si radši ušetřila poznámky o tom, jak se mu klepou ruce.

Naše podivná skupinka vystoupila na chodbě plné dveří se jmény učitelů, nebo nějakých zaměstnaců školy, což jsem si domyslela. Vydali jsme se k velkým proskleným dveřím a něčemu, co vypadalo jako kancelář sekretářky, až na to, že za stolem seděl poměrně mladý celkem pohledný muž, který sledoval obrazovku počítače. Pokud by to bylo možné, tvrdila bych, že Leslie zbledl ještě víc.

Ten člověk nás uviděl, jakmile jsme prošli dveřmi a usmál se tak široce, až to bylo divné. Rozešel se k nám a pevně objal Leslieho, který ho od sebe okamžitě odstrčil.

„Leslie Hawthorne! Tebe bych tu nečekal," usmál se a ignoroval přítomnost mě a Flo.

„Jdeme za ředitelkou, Aarone, moc dobře to víš," zavrčel Leslie.

„Jasně, jasně, ale nejdřív si my dva promluvíme. Musím na to pořád myslet, Lee, nerozešli jsme se v dobrém," řekl Aaron a já se nechápavě zamračila. Tak počkat. Tenhle Aaron a Leslie...?

„Bylo mi sedmnáct, Aarone, už jsou to dva roky, konečně se přes to přenes a přestaň mě otravovat. Přísahám, jestli mi pošleš ještě jednu fotku nebo zprávu, prohodím tě oknem do propasti, schopnosti neschopnosti," Leslie pevně sevřel čelisti a divoce gestikuloval.

„Ale neříkej mi, že bys nechtěl ty časy zpět, vždyť jsme byli tak šťastní."

„To teda fakt nechtěl, naštěstí jsem si včas uvědomil, co jsi zač," odsekl Leslie.

„Ale Hawthorne, vždyť jsme si to spolu užili."

„Nech mě na pokoji, sakra!"

„Jen chci abys věděl, že jsem tě miloval a vždycky budeš ten první, s kým to bylo vážné. Nebudu tě dál obtěžovat, ředitelka čeká."

„Aarone, ty jsi byl můj úplně první, jenže milovat tě jsem prostě nedokázal, není to možné a já už to nikdy nechci zažít. Nikdy už nechci zažít to zklamání, takže mě už neotravuj. Mám práci, musím jít."

Leslie prudkým krokem vykročil k ředitelčiným dveřím, já měla co dělat, abych vůbec zpracovala všechny nové informace a rychle ho následovala. Jsem jediná, co nic nechápe?

Když se zevnitř ozvalo formální 'vstupte' nastrčil nás náš milý průvodce dovnitř, prudce zavřel dveře a nechal nás samotné napospas ředitelce.

„Dobrý den," pozdravila jsem jako slušný člověk (což jsem) a s pohledem na malou ledničku v koutku kanceláře si uvědomila, že už mám docela hlad. Budu to muset vydržet. Jak dlouho by přece mohl trvat takový rozhovor?

„Zdravím, takže se můžete začít ptát, na to, co vás zajímá ohledně naší školy," pobídla nás žena ve středních letech. Nejspíš jsem nějak nepochopila co říká, ptát se na co, když nic nevím?

Flo se hned chopila příležitosti, zatímco jsem přemýšlela, jestli mi něco neušlo. „Je pravda, že máme každý zvláštní schopnosti?" zeptala se. Co?

„Tak počkat," naznačila jsem gesto pro technickou přestávku, ještě než stihla ředitelka promluvit. „Jaký zvláštní schopnosti? Proč je tahle škola tak divná a proč mi ještě nikdo nevysvětlil, kvůli čemu jste mě unesli?" vyrazila jsem ze sebe a frustrovaně máchala rukama.

Ředitelka (pořád nevím její jméno) se zatvářila zmateně, pak si povzdechla a zvedla telefon. „Ať sem okamžitě přijde Leslie Hawthorne, to je za tenhle rok už potřetí," promluvila klidně, ale mračila se tak, až se jí udělala vráska na čele. Po chvíli dovnitř vtrhl Leslie, ve tváři celý rudý.

„Co se děje?" vyjekl, načež si odkašlal a zopakoval svou otázku klidněji. Málem jsem se hlasitě zasmála.

„Pane Hawthorne, můžete mi vysvětlit, proč tady slečna-"

„Wilsonová."

„Proč slečna Wilsonová neví skoro nic?" mluvila pořád klidně a možná právě proto Leslieho obličej o pár odstínů zbledl.

„No, já jí to chtěl vysvětlit, jenže-"

„Ušetřete mě vašich výmluv, pane Hawthorne. Doufám, že jste si na dnešní večer nic neplánoval, protože budete dělat společnost slečně Wilsonové a všechno jí pěkně vysvětlíte," přestože ředitelka mluvila se vší vážností, měla jsem pocit, že se jí v očích vesele zalesklo, když Leslie zaúpěl a s tichými nadávkami mě vyvlekl z místnosti. To já bych měla být naštvaná, protože se mi někdo zapoměl zmínit o tom, co tady vůbec dělám a celý den mě tady tahá jako kočka koťata.

„Mám hlad," oznámila jsem mu tónem, který nepřipouštěl námitky. Chci se hned teď najíst.

„Tak fajn," povzdechl si Leslie. „V pokoji mám nějaké zásoby, tak pojď."

„Ty si v pokoji schováváš jídlo?" No kdo tohle vůbec dělá? Možná na téhle škole trápí studenty hladem.

„Vždycky večer mám ještě hlad," pokrčil rameny a já si uvědomila, že už je asi docela pozdě a poslední, co jsem jedla, byl sendvič před vstupem do letadla.

Došli jsme k výtahu a sjeli do čtvrtého patra, kde, jak jsem si vzpomněla, byly pokoje. Lesliho pokoj byl až na konci dlouhé chodby, hned vedle něčeho, co připomínalo obývací pokoj, až na to, že byl mnohem větší a byl plný kluků a holek různého věku, kteří sledovali na veliké obrazovce nějaký film.

Když shluk lidí zpozoroval Leslieho, začal mluvit téměř každý a filmu nevěnoval skoro nikdo pozornost, jen ho jedna dívka stopla. „Čau, Hawthorne!" ozývalo se ze všech stran a jeden kluk obdivně pískl, když mě zpozoroval, až jsem se nervózně ošila.

Z nastalé situace jsem vyvodila, že tihle všichni mají Leslieho ve velké oblibě a uplynulé dny (kdy mi otravoval život) jim vážně chyběl. Leslie Hawthorne byl zřejmě ve svém živlu, usmíval se, poplácával se s kluky po zádech a odpovídal na všemožné otázky.

Zaslechla jsem, jak si některé dívky stěžují na moje štěstí, protože mi Leslie dělá průvodce, což jsem já osobně nepovažovala za žádnou výhru, jelikož Hawthorne stál jako průvodce naprosto za nic.

Když se dav trochu uklidnil, odemčel Leslie konečně dveře svého pokoje a já si překvapeně uvědomila, že tu nebydlí sám. Avšak první věc, co jsem zaregistrovala, byl jednoznačně ohromný nepořádek okolo dvou postelí.

Pokoj byl poměrně velký (ve srovnání s jinými studentskými byty), dvě postele měly šířku rozhodně nadstandardní a obě skříně s pracovnímy stoly vypadaly taky docela kvalitně a to měl pokoj ještě vlastní koupelnu.

„Páni," vydechla jsem, když můj pohled zaostřil na velké okno, které bylo téměř na délku celé zdi. Venku už se stmívalo, přesto jsem viděla vrcholky hor všude okolo.

Leslie začal prohledávat malou ledničku, ze které po chvíli začal vytahovat všechno, co bylo alespoň trochu k jídlu. Taky chci vlastní lednici.

„Kde máš spolubydlícího?" zeptala jsem se a sedla si na postel, o které jsem si myslela, že je Leslieho.

„Nejspíš někde na chodbě, nebo u někoho v pokoji, skoro každej večer se hromadně pouští filmy," posadil se vedle mě s kupou všemožného jídla na klíně. „Vem si, co chceš, já ti to mezitím povím všechno popořadě, aby Websterová nevyváděla. Jinak je v pohodě, jenom na mě si zasedla, nejspíš se doslechla o mně a Aaronovi nebo ji naštvalo, to, jak jsem k ní minule přivedl nováčky celé od bláta. Nemůžu za to, že pršelo." Domyslela jsem si, že Websterová bude asi příjmení ředitelky. Vážně jsem byla ráda, že dnes nepršelo, protože jsem mohla dopadnout jako nějací nováčci od bláta.

Pustila jsem se do obloženého chleba a čokoládové tyčinky a zadívala se na Leslieho. Proč je tak oblíbený a přitom se chová úplně normálně? Ve většině škol jsou ti oblíbení přímo nesnesitelní, ne že by mi tenhle špinavej blonďák nelezl na nervy, ale občas se chová rozumně.

„Na to, jakej seš trpaslík, máš celkem chuť k jídlu," podotkl.

„Mezi holkama jsem jedna z větších, navíc každej nemá dva metry jako ty," odsekla jsem dotčeně. Co jsem to říkala o rozumném chování? Leslie se rozhodl neodpovídat, protože by musel přiznat, že rozhodně neměří dva metry.

„No, takže tady tohle není normální škola, jak sis mohla všimnout. Máme tady předměty jako třeba empatii, ovládání emocí, meditaci, sebeobranu, ale třeba i matiku, zeměpis nebo biologii. Většina děcek tady prvně ani nevěděli, že jsou něčím zvláštní, ale my starší najdeme všechny, u kterých se už projevily alespoň příznaky a přivedeme je sem, kde se všechno naučí." Leslie si vzal jednoho gumového medvídka.

„V podstatě jde o to, že každej tady má něco jako superschopnosti, čemuž se těžko věří, jenže si nesmíš představovat kapitána Ameriku, je to trochu rozdílné. Nevím, jak bych ti to vysvětlil, ale jsme součástí skupiny a když je někdo moc slabej, prostě to nedokáže ovládnout a třeba umře, tak ho prostě zase nahradí někdo novej. Ale nemysli si, že se svejch schopností můžeš jen tak zbavit, říká se, že to můžeš potlačit, jenže to je asi jen fáma," pokračoval a jeho tón byl zcela vážný.

„A co je to teda za schopnosti?" zeptala jsem se ztracená v návalu informací. Člověk by řekl, že budu nadšeně poskakovat po pokoji, ale něco v Leslieho chování mi naznačilo, že to nebude jen tak, navíc jsem pořád nechápala, co s tím mám společného já.

„Každý z nás, co jsme v téhle budově představuje nějakou emoci, pocit, nebo jak tomu chceš říkat. Svoji emoci dokážeme do určité míry předávat ostatním přímým dotykem, to znamená, jakože to třeba přes rukáv nefunguje, takže začnou cítit silněji.

Například když má někdo vztek jako svoji emoci a někoho se dotkne, tak ten dotyčnej začne bejt fakt hodně naštvanej, záleží na síle toho, kdo mu tu emoci předal, může třeba vzteky něco rozbít a tak, ale po čase to přejde. Taky je nutný, aby ten člověk, ta oběť, cítila aspoň malej vztek už předtím, jinak to nemá moc smysl. Takže každý z nás ovládá jednu emoci, kterou dotykem někomu předá, což se nezdá tak zlý, jenže něco jako "vedlejší účinek" je, že ty svoji emoci nedokážeš cítit. Nikdy. Říká se, že jen pokud je to ohromně silný, tak by to šlo, ale to se ještě nikdy nestalo. Tak teď už snad víš všechno, snad jen, že oficiálně si říkáme Strážci, protože hlídáme, aby svět neuchvátila nějaká masová emoce, nebo aby velcí lidé nejednali bezcitně. Samozřejmě máme i vlastní nepřátele, ale o tom mluvit nebudu. Je pro mě těžký tohle vysvětlovat, protože tady to všem přijde normální."

Snažila jsem se to zpracovat. Odložila jsem nedojedenou čokoládovou tyčinku, nějak mě přešla chuť. Vlastně jsem měla spíš pocit, že se pozvracím. Začala jsem popocházet po místnosti.

„Fajn, věřím ti," podívala jsem se nejistě na Leslieho, potřebovala jsem vědět, že alespoň on zůstal stejný od doby, co jsem ho poznala. Jenže to nebyla pravda, už to nebyl jen náhodný blázen, co se mi vlámal do pokoje, teď z něj byl snad jediný pevný bod, který jsem znala nejvíc z tohohle místa. To byla vážně děsivá představa, protože jsem vážně začínala pochybovat, jestli je moudré věřit mu.

„Dokážu uvěřit, že je to pravda, ale já sem nepatřím. Nejsem jedna z vás, to je prostě nemožné," sedla jsem si zase na postel a kolena si přitáhla k tělu. Já jsem pořád stejná, musím být.

„Ale ano. Zamysli se, Bree, ty jsi odlišná, vždycky jsi tak trochu měla pocit, že do toho světa tam venku nepatříš," rozhodil rukama k oknu na důkaz svých slov. Nejhorší na tom bylo, že Leslie měl pravdu, já opravdu celý život cítila, že jsem divná. Jiná. Cizí. Že přemýšlím jinak než ostatní. Navíc tu byly události posledních týdnů, kdy jsem si znepřátelila i ty poslední, kteří mi věřili.

V té skrčené poloze jsem se svalila na bok. „A co je potom moje emoce?" vyprskla jsem nakřáplým hlasem. No tak, vzchop se!

„Na to musíš teprve přijít, nejsi jediná. Tady ti každý pomůže, naučíš se to ovládat a budeš v tom dobrá. Teď pojď, najdeme tvůj pokoj."

S tichými protesty mého těla jsem se zvedla s postele a s vyhlídkou blížícího se spánku následovala Leslieho.

Můj pokoj byl na druhé straně chodby a vypadal opuštěně, ale já byla tak unavená, že mi to nevadilo. Leslie už odcházel, ale ještě jsem na něj stihla zakřičet. „Počkej! Co je tvoje emoce?"

„Běž spát Bree, už je pozdě."

Něco tady rozhodně nesedělo. Neměla jsem však čas nad tím přemýšlet, protože jakmile jsem si lehla, usnula jsem.