Když jsem se vzbudila byli jsme na maličkém letišti někde uprostřed lesů. Chvíli jsem jen seděla v autě a otupěle žvýkala sýrový sendvič.

Narvali jsme se snad do nejmenšího letadla, bylo jen pro deset lidí včetně pilota. Byly tam ještě další tři holky se kterými se dala Ann hned do řeči, takže se nejspíš znaly, Judy mezitím zašla za pilotem zkontrolovat něco jako bezpečnost letadla a po chvíli jsme se vznesli do vzduchu.

Seděla jsem u okýnka a Leslie naproti, odkud mě neustále pozoroval. Jako kdybych chtěla utéct. Nemyslím si, že jsou všechna letadla takhle luxusní, jenže já ještě nikdy žádným neletěla, takže mi byla kouzla těch velikých strojů neznámá.

Cítila jsem tlak jak jsme stoupali k mrakům a všechno se ve mně sevřelo. Co když spadneme?

„Tys ještě nikdy neletěla?" zeptal se Leslie, na jeho poměry celkem milým tónem. Souhlasně jsem přikývla a dál hypnotizovala nebe všude kolem nás. „Tak si dej žvýkačku, aby ti nezalehly uši."

Poslechla jsem ho a dala si asi čtyři. No co, byly Leslieho. Pak jsem sledovala krajinu dole pod námi, letadlo právě letělo nad nějakým městem a já téměř obdivně vzdychala nad tím výhledem. Všechna ta auta vypadala jako mravenci. Zamilovala jsem si to.

Ani jsem si nevšimla, že mě Leslie pozoruje s mírným úsměvem. „Pojď, něco ti ukážu," pobídl mě. Nesouhlasně jsem zabručela, já nechci pryč od toho okýnka. „Neboj, poletíme dost dlouho na to, aby ses ještě stihla pokochat. Nebo si to chceš nechat ujít?"

„Jasně že ne, jdeme," zavelela jsem a nechala se odvést na záchod. Na záchod? To je divný. Zadívala jsem se na Leslieho. „To myslíš vážně Hawthorne?"

„Sleduj," řekl pyšně, jakoby to byl on, kdo vlastnoručně sestavil tohle letadlo a ne jen někdo, kdo právě splachuje záchod. Leslie spláchl a ozval se zvuk jako když se otevřou dveře do vzdušného víru. Těžko se to popisuje, ale přišlo mi to natolik zajímavé, že jsem ani neřekla žádnou uštěpačnou poznámku.

„Super, jen bych se asi bála, že mě to vcucne," zasmála jsem se, procpala se kolem něj a naprázdno spláchla záchod.

„Tam by ses nevešla," prohodil nevinným tónem, za kterým se skrývala narážka na moji tělesnou konstrukci. Odfrkla jsem si, něco takového mě nemůže zviklat.

„Ty taky ne," odsekla jsem a vyšla ze záchodu. Začínalo tam být těsno. Výhled z okna se teď úplně změnil, pod námi se klikatily silnice vedoucí od městu k městu a já usoudila, že musíme být někde v Kalifornii.

„Za chvilku budeme přistávat," podotkl Leslie, který zřejmě usoudil, že jeho tělo je samý sval a proto by se do záchodu nevešel (ve skutečnosti by se tam nevešla ani čivava), takže se tvářil nadmíru spokojeně.

Po dvaceti minutách se pod námi začaly objevovat vrcholky hor (netušila jsem, co to bylo za hory, protože v zeměpisu jsem vždycky spala) a občas se zdálo, že do nich naše letadlo nabourá, ovšem jak mi vysvětlil Leslie, Judy byla stále u pilota, takže se nic takového nemůže stát.

„Začni klesat už tam budeme, dělej!" ozval se o chvíli později jekot z kabiny pilota a já se docela bála, co se tam děje. Snažila jsem se zahlédnout místo, kde přistaneme, jenže tu bylo až moc mraků.

Jak jsme klesali, mraky se rozehnaly a já viděla, že se chystáme přistát na vrcholku jedné z hor. Nevěřila jsem vlastním očím. Zalapala jsem po dechu, protože se mi o něčem takovém ani nezdálo. Leslie mě pozoroval s úšklebkem a ani na vteřinu ze mě nespustil oči. Asi jsem mu připadala jako výborný zdroj zábavy.

Na vrcholku hory přímo v mracích trůnila velká skleněná budova. Jestli jste někdy viděli akční film, tak tohle připomínalo základnu tajných agentů. Nedokázala jsem pochopit, jak tohle někdo mohl postavit. Vždyť i vzduch tam musel být moc řídký a přesto okolo budovy pobíhalo pár postav.

Letadlo začalo přistávat na malém letišti vedle budovy (vážně velké budovy), rozsvítilo se pár svetýlek na přistávací ploše a stroj s poskočením dosedl na zem, pak jsme ještě chvíli jeli, než se zastavil. Zasmála jsem se, přistávání mě bavilo nejvíc.

„Vítej v Hnízdě," přerušil mě Leslie na kterého jsem docela zapomněla. Hnízdo, ten název k tomuhle místu zvláštně seděl. V tuhle chvíli jsem nechtěla nic jiného, než poznat každý kout Hnízda a zjistit o něm víc. Míchalo se ve mě nadšení se zvědavostí.

Vystoupili jsme z letadla a já okamžitě pocítila změnu podnebí. Byla tu mnohem větší zima, hůř se dýchalo a vítr mi foukal vlasy do obličeje. „Páni," jen na to jsem se zmohla.

Leslie na mě koukal s jiskřičkami v modrozelených očích. „Jo, páni."

Přistoupila k nám Ann společně s Judy a dalšíma třema holkama. „Tady Bree je taky nová," ukázala na mě Judy a podívala se na dívku vpravo. Nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost, protože jsem se stále nemohla nabažit toho, co jsem viděla.

„Provedeš je tady, zlato?" poprosila Judy Leslieho, její tón nepřipouštěl domlouvání. Pochopila jsem, že zlato říká asi každému. Když jí Hawthorne věnoval otrávený pohled, jen pohodila kudrlinami a ze snědého obličeje zazářila škodolibá radost.

Když Judy, Ann a další dvě dívky odešly, Leslie začal mumlat nadávky. Po prohlášení, že není žádnej zasranej průvodce a, že si to Judy může strčit tam, kam ani slunce nesvítí, mě to přestalo bavit.

„Jak dlouho tady hodláš nadávat? Já jen, že bych se ráda koukla dovnitř. A navíc mi je zima a není tu žádnej gentleman, kterej by mi nabídl mikinu," protočila jsem očima a významně se na něj zadívala.

„Och, je mi strašně líto, ale já tady taky nevidím nikoho, kdo by byl ochotnej slečinku zahřát. A když jinak nedáš, tak jdeme teda dovnitř," zašklebil se Leslie a už si to vykračoval k budově. Jen jsem si odfrkla a s dívkou po boku ho následovala.

Když jsme ho došly, zastavil se a vyzval moji společnici, aby chvilku počkala. Pak mě chytl za loket a odtáhl stranou. Tak mě to překvapilo, že jsem málem zakopla, naštěstí, nebo spíš bohužel, mě držel pevně, takže to odneslo jen mé ego.

„Víš, byl bych vážně nerad, kdyby ses před lidmi zmiňovala o tom, jaké je moje jméno, hmm?" sklonil ke mně hlavu a jeho výraz říkal, že by to se mnou nedopadlo dobře, kdybych ho neposlechla.

„A co za to?" Na mé tváři se usídlil úsměv, protože jsem věděla, že vyjednávání vážně nečekal.

„Nikomu neřeknu tvé prostřední jméno," vyhrkl, ale bylo vidět, že tušil, že takhle levné to nebude. Projel si rukou větrem rozcuchané vlasy.

„Dobře. Mám to u tebe, lásko," vychutnala jsem si každé slovo a kousla se do rtu, když se mu v očích zablesklo poznání. Věděl, že teď od něj můžu chtít kdykoli cokoli. A Leslie byl kluk, co nerad někomu něco dlužil. Bylo jasné, že jsem vyhrála.

Vytvaroval na rtech nebezpečný úsměv. „Okey, měj pusu zavřenou. Pojďme dovnitř, ať nám slečna neumrzne." Vsadím se, že teď by mě tady s radostí umrznout nechal.

Vytrhla jsem se mu a kráčela k neznámé dívce. Jedním jsem si byla jistá: z mého postoje čišelo sladké vítězství. Vešli jsme dovnitř, do jakési vstupní haly.

Byla ohromná. Na jedné straně prosklená stěna s výhledem na vrcholky hor u které bylo spoustu křesílek, pohovek a stolečků. Na některých z nich seděli lidé přibližně mého věku, někteří vypadali, že jim teprve nedávno bylo patnáct, nebo že už jsou pár let po dvacítce. Dost párů očí se zvědavě upřelo naším směrem.

Zaslechla jsem věty jako: „Kdo to bude tentokrát?" nebo „Co jsou zač, že pro ně poslali jeho?" Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost.

„Vítám vás v Hnízdě. Nacházíme se ve vstupní hale. Támhle si studenti můžou sednout a něco si objednat v baru, ve kterém si mohou přivydělat prací. Na druhé straně vidíme schody. Pro ty méně zdatné tu máme výtah," Leslie začal mluvit jako průvodce a vše doplňoval přehnanými gesty.

Když mluvil o výtahu, koukl se na mě, jako bych ani schody vyjít neuměla. Zamračila jsem se na něj a už jsem otevírala pusu, že mu něco odseknu, když mě rukou zarazil.

„Otázky prosím až na konci prohlídky, pak vám podrobně vysvětlím, vše co nevíte. A telefonní číslo dávám na požádání," mrkl na mě, čímž si vysloužil můj vražedný výraz. Idiot.

„To je zatím asi vše, co potřebujete nezbytně vědět. Nyní se po schodech přesuneme do druhého a možná třetího patra, kde jsou učebny. Další patro následují pokoje. Tato prohlídka zahrnuje jenom to nejnutnější, co potřebujete vědět, soukromé detailnější prohlídky zadarmo nedělám. Ale když budete hodné dámy, nakreslím vám mapku," zaculil se Leslie na tu holku, která mírně zrudla. Kopla jsem ho do holeně.

„Nedělej jí falešné naděje. Kdyby věděla, že jsi dvakrát rozvedenej a právě jsi šťastný s přítelem, tak by se nečervenala," zasmála jsem se, protože Lesliemu určitě ještě nebylo ani dvacet, takže rozvedenej určitě není. A i kdyby byl na kluky, tak pohybuji, že je gay, protože jsem viděla, jak té holce koukal na zadek. Ale kdo ví.

Překvapeně zamrkal. „Vypadám, že se mi líbí kluci?" Proč se nezeptal na ty rozvody?

„A líbí?"

„Co ty víš," pokrčil rameny a přejel pohledem pozadí prochazejícího kluka. Vsadila bych se, že Leslie je bisexuál, protože jeho zájem byl nejspíš opravdový, i když u něj člověk nikdy neví.

Většina holek by o Lesliem řekla, že je hezký nebo dokonce sexy. Jasně, jeho postava nebyla vůbec k zahození a dokázal se chovat celkem mile, ale tohle všechno nějak zastínil fakt, že jsem toho o něm věděla hrozně málo.

Občas se mi stalo, že mě někdo zaujal a já pak měla nutkavou potřebu zjistit o něm víc informací. S Lesliem to bylo složitější. Ten jeho samolibý úšklebek mě vytáčel tolik, že jsem prostě nemohla jen tak mlčet jako vždycky. Zároveň jsem však věděla, že mě něčím zaujal, přestože jsem nedokázala přesně popsat čím. Jen díky němu jsem měla pocit, že konečně můžu někam patřit a přestože mě unesli z mého domu, můžu si tu najít přátelé. Leslie byl pro ostatní jako tahle budova, Hnízdo, připadal jim úchvatný a nádherný, jenže jsem měla pocit, že ho všichni sledují jen přes sklo. Oni neviděli, co se opravdu ukrývá uvnitř, já taky ne. A to mě přivádělo k šílenství.

Chtěla jsem poznat jeho způsob myšlení, důvod proč se chová tak, jak se chová. Zajímalo by mě proč ve spánku vypadá jeho úsměv tak pravý v porovnání s jeho úšklebky. Leslie Hawthorne byl prostě taková žába a já ji chtěla vypitvat, přestože jsem se bála, že to, co najdu uvnitř možná nebude takové jako z venku.

Z přemýšlení mě vytrhlo až Leslieho hlasité 'Ehm' a poznámka, že jsem nedávala pozor, když mluvil o gaučích u učebny empatie (co to je za předmět?) a o aktivitách studentů, které tam rádi provozují. No fuj, tomu místu se budu vyhýbat obloukem.

Taky jsem si uvědomila, že on nestydatě flirtuje úplně s každým včetně té nevinné zmatené dívky, která tohle musela absolvovat se mnou (no teď už nejspíš tak nevinná nebyla).

Povzdechla jsem si a naše tříčlenná skupina zamířila do další učebny za Leslieho výkladu o zdejší odlišnosti školních předmětů.

„Slečno Wilsonová, zopakujte mi poslední větu, co jsem říkal," pokračoval Leslie a já leknutím nadskočila. On mluvil na mě? Rychle jsem však svoje zaváhání zakryla drzým úšklebkem.

„Bohužel, pane Hawthorne, váš výklad byl natolik nudný, že jsem asi usnula ve stoje. Byl byste tak laskavý a zopakoval mi to," zamrkala jsem jako hodná žačka, přestože kdyby mi to řekl někdo z učitelů, rozhodně bych se nervově zhroutila (byl by to samozřejmě jenom mírný nervový kolabs).

Leslie se zatvářil otráveně a začal znovu: „Takže v tomle patře jsou učebny převážně volitelných předmětů, což se vás zatím netýká. Nováčkům sestavuje rozvrh sama ředitelka a až se trochu zjistí, co vlastně umíte, přiřadí vás do některé skupiny a vy si budete moct vybrat z volitelných předmětů."

„V jaký skupině jsi ty?" zeptala jsem se, ačkoli jsem nerozuměla téměř ničemu co řekl.

„V nejlepší, samozřejmě," usmál se pyšně. „Třetí patro přeskočíme, tam jsou jen učebny a jídelna, zbytek učeben a tělocvična je v suterénu a ve čtvrtém patře jsou pokoje, kam vás teď zavedu. Dál už si budete muset poradit samy, protože, jak jste si jistě všimly, moje pozornost je velice žádaná."

No to určitě. Najednou se chodbou ozval zvuk, který zněl jako mňoukání koťátek. Uvědomila jsem si, že to vychází z Leslieho kapsy. Rychle vyndal mňoukající mobil a přijmul hovor.

„Co je?" zavrčel. „To si ze mě snad děláš srandu ne? Dva dny jsem spal jen v tom pitomým autě a jediný, na co teď myslím je postel, ale já jsem všem ukradenej, co?"

Leslie zuřil. Nevím s kým si volal, ale rozhodně bych nechtěla být objekt jeho hněvu. Jeho nálady mě vážně začínaly unavovat. Vztekle přecházel po chodbě. Uvědomila jsem si jednu nepříjemnou skutečnost: když telefonuji, taky u toho musím chodit.

„Věř mi, teď by mi bylo ukradený, i kdyby v mojí posteli ležela královna krásy. Jděte s tím někam, já už mám všeho po krk. Kašlu na ni! Má plnou školu lidí, tak ať si zavolá je! A ne, nebudu to dělat. Minule jsem se vyjádřil jasně. Argh! Dobře! Pak mi snad dáte konečně pokoj!" teď už do mobilu křičel.

„Proč zrovna já?!" zaúpěl Leslie a vypnul hovor. Jeho tváře byly hněvem načervenalé a až teď jsem věnovala pozornost kruhům pod očima.

„Jdeme," zavelel, já ani dívka jsme neodporovaly a šly za ním. Jeli jsme výtahem, což mě překvapilo. Pak Hawthorne přejel po jakémsi rámečku kartou, kterou vytáhl z kapsy a zmáčkl číslo pět. Tady je i páté patro?

„Kam?" zeptala jsem se opatrně, protože atmosféra byla dost napjatá.

„Do ředitelny."