Mé pohmožděniny se hojily rychleji než jsem čekala a Flo se omlouvala pokaždé, když mě viděla. Byla ke mně tak hodná a obětavá, že to chvílemi bylo až otravné. Málem jsem se neudržela, když za mě chtěla na obědě odnést tác. Pak jsem si ale připomněla, že Flo je prostě jen vážně hodný člověk a pro druhé by se rozdala. Měla bych si z ní vzít příklad, protože narozdíl od ní nedokážu být vždycky tak milá na ostatní.

Seděla jsem u okna v pokoji Judy a Ann, líčila jim můj názor na Flo a stěžovala si na Leslieho, se kterým to bylo v posledních dnech k nevydržení. Judy po mě chtěla vědět proč s ním nemůžu vydržet.

„Štve mě. Veškerou vážnou konverzaci obrátí ve vtip, nebo prostě mlčí. Taky se o mě přehnaně stará. Mám chuť mu vrazit, vždycky, když vidím ten jeho starostlivej pohled. Všude se mnou chodí jako hlídací pes a pořád slídí kolem Flo."

Ann vyprskla smíchy. „To, že se stará je docela milý."

„Jo a navíc od něj teď budeš mít pokoj," přidala se Judy vesele.

„Počkej, jak to myslíš?" nechápala jsem. Leslie někam jede? Jestli jo, tak proč o tom nevím?

„On ti to neřekl?" Judy přešel smích.

„Ups, jestli zjistí, že ses prokecla je po tobě," ušklíbla se na ni Ann.

„Zmlkni, Ann," zavrčela Judy a hodila po druhé dívce žluté tričko, které se povalovalo u její postele.

„Mohly byste mi laskavě říct, co mi Leslie neřekl?" zvýšila jsem hlas, aby si mě všimly.

„Zítra odjíždí na misi," vyhrkla rychle Judy a vyhla se letící botě, kterou po ní hodila blondýnka.

„Sklapni! Pochybuju, že Hawthorne chce, abys za něj řešila jeho věci," okřikla ji Ann. „Na víc už se budeš muset zeptat jeho, Bree," významně se podívala na mě.

„To je blbec. Proč mi neřekl, že jede pryč? A kam a na jak dlouho jede? To se mi snad chystal poslat esemesku z letadla: Letím kdoví kam. Vrátím se kdoví kdy. Najdi si jinýho nejlepšího kámoše. Čau a nevolej mi, nebo co? Možná mi do toho nic není, ale zabilo by ho, říct mi to?"

Vyskočila jsem a začala přecházet po místnosti. Polykala jsem nadávky na toho krále všech idiotů, co se neobtěžoval říct mi, že už zítra jede na něco, čemu se říká mise. Viděla jsem dost filmů na to, abych věděla, že to není nic hezkého. Sice jsem neměla právo být na Leslieho v tu chvíli naštvaná, ale koho to sakra zajímá? Vztekle jsem kopla do basketbalového míče, který se z nějakého nepochopitelného důvodu povaloval na zemi. Prý nejlepší kamarádi, no to určitě.

„Jen klid, Bree," napřímila se Judy. Promnula si ruce, jako by se mě chystala dotknout. To jsem nechtěla a tak jsem se trochu uklidnila.

„Jdu za ním," rozhodla jsem. Judy a Ann si vyměnily pohledy.

Rozešla jsem se ke dveřím, když na mě Ann ještě zavolala: „Bude v tělocvičně!"

Moje myšlenky mě dusily a tak jsem běžela. Udýchaně jsem se zastavila přede dveřmi tělocvičny a potichu vešla. Leslie byl až vzadu a bušil do boxovacího pytle. Než jsem k němu došla, má zlost skoro vyprchala. Měl na sobě spocené tričko, kraťasy a byl bosý. Nevšiml si mě, dokud jsem hlasitě nezakašlala.

„Kdy jsi mi to hodlal říct?" Snažila jsem se znít klidně, ale byla jsem trochu udýchaná z toho běhu.

Nejdřív se na mě koukal nechápavě a pak mu poklesla ramena poznáním. Přešlápl a povzdechl si. „Nevím."

„Chci o tý misi vědět všechno," řekla jsem nekompromisně a posunula si brýle na nose.

„Teď?" zaúpěl Leslie.

„Nesnaž se vymlouvat, Hawthorne. Ale prvně si dáš sprchu," ušklíbla jsem se. Nezbylo mu nic jiného než souhlasit.

„Kde máš boty?" zeptala jsem se cestou do jeho pokoje.

„Přestaly mě bavit."

„Jak tě může přestat bavit nosit boty?" uculila jsem se.

„U mě je možný všechno," spiklenecky na mě zamrkal.

„Nekecej," zasmála jsem se. Na tyhle jeho nálady jsem si zvykla a nejspíš bych byla trochu zklamaná, kdyby mě dneska něčím takovým nepřekvapil.

Později jsme naproti sobě seděli na Leslieho posteli a já přemýšlela jak začít.
„Takže odjíždíš zítra, jo?" stiskla jsem rty k sobě.

„Kdo ti to řekl?" zeptal se a promnul si kořen nosu.

„Nesnaž se z toho vykroutit. Proč jsi mi to neřekl?"

„Vsadím se, že to víš od Judy." Prohrábl si vlhké vlasy, takže mu trčely na jednu stranu.

„Odpověz," poručila jsem. Pak jsem se natáhla a urovnala mu trčící vlasy. Když nakrčil nos, všimla jsem si jeho pih, kterých měl snad čím dál víc. Včera jsem slyšela několik holek na obědě, jak si povídají o tom, že pihy jsou ošklivé. Mně to tak nepřišlo.

„Chtěl jsem ti to říct, ale nevěděl jsem jak. Nemám s misemi dobrý zkušenosti, tak jsem ti nechtěl přidělávat starosti a otravovat tě s tím," provinile sklopil pohled.

„Seš idiot," podotkla jsem a rukama objala jeho polštář.

„Já vím," tiše se zasmál.

„Takže kam jedeš? A proč? A na jak dlouho?"

„To je tajný. Nevím, možná na týden nebo ani to ne. Je to nějaká akce starších strážců a asi se jim hodí moje emoce, takže mě berou s sebou. Nebude to nic velkýho. Jsem celkem rád, že se odsud na chvíli dostanu, už mi z toho tady začíná hrabat. Odlétám zítra před polednem."

„Tak jo." Sundala jsem si brýle a začala je čistit lemem trička. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem o Leslieho strach. A navíc jsem si zvykla vídat ho každý den, takže jsem si nedokázala představit Hnízdo bez něj.

„Pojď něco dělat. Musíš si mě užít dokud jsem tady," rozhodl Leslie.

„Máš nějaký konkrétní nápady?" ušklíbla jsem se.

„Zažeň zvrhlé myšlenky, Wilsonová. Pustíme si film, společně s ostatními."

O hodinu později měl Leslie už všechno domluvené a rozmyšlené. Zavedl mě do místnosti, ve které byla televize skoro přes celou stěnu a na zemi byl koberec. Kolem ostatních zdí byly police přetékající dévédéčky, různými hrami na televizi a spoustou věcí, o kterých jsem netušila na co jsou.

Naproti televizi byl velký gauč, křesla, hodně polštářů a dek. Taky velký nízký stolek. Leslie se rozvalil na gauč a já si zvědavě prohlížela, jaké filmy tu mají. O chvíli později přišel Keith s Rosemarie. Rose držela obří mísu, která spíš připomínala lavor, plnou popcornu. Keith nesl dvě balení limonád a několik balíčků sladkostí.

Než stihli zásoby položit na stůl, přišli Ann, Judy a Sean. Ann nesla karton plný kelímků s kafem a já zadoufala, že vzala i něco pro mě. Takže kafe s hodně mlékem a spoustou cukru. Leslie tvrdil, že to, co piju není kafe, ale koho zajímá jeho názor. Ann taky z nepochopitelného důvodu nesla krabici kapesníků.

Judy do zásob přidala velký balík marsmallow, jako by snad potřebovala víc cukru. Sean, zřejmě jediný, kdo má rozum, nesl pár jablek. Všichni své úlovky položili na stolek a já pochopila, proč je tak velký.

„Pojď si sednout sem, Bree," mávl na mě Leslie a já udělala, co řekl a pohodlně se usadila vedle něj. Z druhé strany si vedle Leslieho sedl Sean a něco mu zašeptal do ucha. Judy a Rosemarie obsadily křesla, Keith si sedl na zem a opřel se o Roseino křeslo. Leslie ještě upozornil, že přijde i Miguel.

O chvíli později dovnitř vtrhli Miguel i s Finnem, kteří nic nenesli a rychle si sedli. Bylo vidět, že nestíhali, protože Miguel měl tričko naruby. Jen jsem se pobaveně uculila. Miguel to nejspíš myslel s Finnem vážně, i když to byl učitel. A Finn asi přemýšlel spíš jako kluk, než jako někdo, kdo by měl jít příkladem. Protentokrát jsem to nechala být a nehodlala se zabývat úvahami o tom, co je dovedlo k tomu přiznat pravdu tím, že dnes přišli spolu.

Ann zhasla světlo a rozsvítila jen malou lampičku, abychom viděli na jídlo. Pak se na nás otočila se dvěma dévédéčky v rukách a děsivým úsměvem.
„Pustíme si Úsvit demoních duší, nebo Nemrtví útočí: Zkáza lidí ve městě III? A ještě jsem tu někde měla něco o čarodějnicích, které zabíjejí nevinné lidi. Říkám tomu Padesát odstínů bolestivé smrti, protože název nedává smysl."

„Prosím, řekni mi, že si děláš srandu," zaúpěla Rosemarie, najednou bledá jako stěna.

„Chceš nám zase způsobit noční můry?" zeptal se Leslie a vypadal, že mluví vážně. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Když jsme se naposledy koukali na film, který vybrala Ann, asi měsíc jsem měl panický strach ze tmy, Keith neusnul sám a Miguel dva týdny strávil na podlaze koupelny, protože neustále zvracel a brečel," vysvětlil mi.

„To myslíš vážně?" zeptala jsem se napůl zhrozená a napůl přesvědčená, že si dělá legraci. U něj člověk nikdy nevěděl.

„Jo, myslí to vážně," ujistila mě Judy a otřásla se.

„Dva dny, ne týdny, ale stejně byly nejhorší v mém životě," poznamel Miguel a něco zašeptal Finnovi, který ho konejšivě obejmul kolem ramen.

„Nepustila jsem nic tak hroznýho. Nechápu, proč to všechny tak sebralo, mně to přišlo vtipný. Ale chvilkama to bylo možná trochu morbidní," zasmála se Ann.

„Trochu morbidní?" vyjekl Keith. „Myslel jsem, že už nikdy neusnu."

Z jejich výrazů jsem vyčetla, že to asi myslí vážně. Copak byl ten film tak hrozný? Začínala jsem se trochu bát toho, co se nám chystá pustit. Přitáhla jsem si nohy k tělu a přikryla se dekou.

„Pusť Úsvit demoních duší," usmál se na Ann modrovlasý Sean. Blondýnka mu úsměv oplatila a potom, co to spustila si sedla vedle něj.

Film začal krvavou skvrnou na černém pozadí, ze které se utvořil nápis: Nikdo není v bezpečí. Před nimi se neschováš. A pak tam začal někdo ječet a další se šíleně smál. Myslela jsem, že toho dost vydržím, ale to jsem se asi spletla. V dalších deseti minutách se ve filmu stačily vystřídat příšernosti jako vrah ve skříni, noční les a krev kapající ze stropu. To už bylo i na mě moc.

Vzala jsem ze stolu pytlík sladkostí a celá se schovala pod deku. Při každém strašidelném zvuku, třeba zavrzání nebo skřípání kovu jsem sebou trhla. Zatímco jsem se cpala bonbony, v hlavě jsem si zpívala veselou písničku v domnění, že neuslyším zvuky z filmu, někdo odhrnul moji deku, pod kterou jsem měla bezpečné útočiště. Tlumeně jsem vyjekla a málem mi zaskočil bonbon.

„Klid. To jsem já," zasmál se tiše Leslie, natočený směrem ke mně. Podívala jsem se na obrazovku televize a okamžitě toho litovala, protože jedna z postav právě utíkala před zabijákem s nožem. Otočila jsem se k Lesliemu a zabořila mu hlavu do mikiny.

„Leslie," fňukla jsem, „já se bojím."

Blonďák se zasmál a přetáhl přes nás mou deku. Vypadal, že se nebojí, ale při náhlém výkřiku hrůzy a následném děsivém smíchu sebou trhl.
„Dobře, budeme mluvit o něčem hezkým," zašeptal a jemně mě od sebe odstrčil. Tak díky, no. To je teda opora.

„Tak fajn," souhlasila jsem.

„Mysli na štěňátka, koťátka, malý jednorožce a draky a další potvory, co běhají v mracích a zvrací duhu," vyjmenovával trochu znechuceně, jako by si nechtěl přiznat, že má rád roztomilé věci.

„Co je hezký na malých dracích? Vždyť chrlí oheň a koušou. A jsou moc velký," protestovala jsem. Drtila jsem rukáv jeho mikiny a snažila se myslet na naši konverzaci a ne na horor, což šlo docela těžko kvůli hlasitým zvukům z televize.

„Nemluv blbosti. Copak jsi už někdy viděla malýho draka?" zeptal se Leslie, pochybovačným tónem.

„Draci neexistujou," prohlásila jsem.

„Tomu nevěřím. A navíc, před pár měsíci bys to samý řekla i o mně," prohlásil s neochvějnou jistotou.

Než jsem stihla něco namítnout, Leslie odhrnul deku, takže jsem ucítila příval čerstvého vzduchu a hlasitých výkřiků z obrazovky.

Ostatní se právě snažili vysvětlit Ann, proč jsou horory strašidelné, ale Sean ukončil debatu tím, že si polil tričko kafem. Musel si ho sundat a půjčit si Keithovu mikinu, což ostatní brali jako dobrou záminku k tomu zírat na něj a ne na obrazovku. Docela jsem ho litovala, musel se cítit nepříjemně.

„Abys nezačal slintat," šťouchla jsem do Leslieho. Než stihl odpovědět ozval se z televize hlasitý jekot a stříkání krve.

Do konce filmu jsme už nepromluvili. Chvíli jsem se koukala, ale pak jsem to vzdala, zabořila hlavu do Leslieho mikiny a zavřela oči. I tak mi ale běhal mráz po zádech.

Dneska sama neusnu.

...

Měla jsem pocit, že se do mě někdo snaží trefit nožem, ale pořád se mu nedaří způsobit smrtelné zranění. Možná to bylo sledováním hororu včera večer nebo tím, že Leslie za chvíli odlétal. Vyprovázela jsem ho až k letadlu, které stálo u Hnízda. Vítr foukal tak, až mi slzely oči a motaly se mi vlasy do brýlí.

Leslie přišel až ke mě, abychom se slyšeli. „Nemusíš brečet, Wilsonová. Brzo se vrátím," ušklíbl se a oddělal mi větrem zacuchané hnědé vlasy z obličeje.

„To je větrem, ty idiote," setřela jsem si slzy a pak ho rychle objala. „Něco mi přivez. Piš mi. A vrať se brzo."

„Dobře," zasmál se, „a ty na sebe tady dávej pozor. A hlídej Keitha, aby se neválel na mý posteli." Objal mě pevněji a zabořil hlavu do mých vlasů. Po chvíli mě pustil a zastrčil mi vlasy za ucho.
„Brzo se uvidíme," usmál se a začal stoupat po schodech.
„Bude se mi stýskat," zavolal na mě ještě s úšklebkem.

„To určitě," povzdechla jsem si, zatímco jsem mávala. Hned bych taky někam jela. Pomalu jsem šla zpět do budovy a cítila se trochu osaměle. Netušila jsem, co budu dělat. O zábavu se většinou postaral Leslie. A to jsem si ještě pořádně ani nestačila uvědomit, že je vlastně pryč.

Došla jsem až ke svému pokoji, kde na mě k mému překvapení čekala Flo a asi se mi chystala něco říct. Jenže v tu chvíli mi zazvonil mobil. Na obrazovce zářil nápis TEN SEXY BOREC a pod ním se na mě zubila Leslieho fotka. Nemohla jsem se ubránit úsměvu.

„Neuvěříš, co se mi teď stalo," přivítal mě Leslieho hlas a já úplně viděla, jak se šklebí.

„Tak mě ohrom. Co by se ti asi za těch pár minut mohlo stát tak zajímavýho fakt netuším," snažila jsem se znít otráveně a protočila jsem očima. Pak jsem naznačila Flo, aby chvíli počkala.

„Prostě jsem byl na internetu a našel jsem fakt vtipnej obrázek. Tak jsem ti ho chtěl ukázat a řekl jsem: Hej, Wilsonová, koukni na to. Až pak mi došlo, že tady vlastně nejseš. Tak ti ten obrázek aspoň pošlu."

Zavibroval mi mobil se zprávou od Leslieho. Podívala jsem se na ni a vyprskla smíchy. Na obrázku byla fotka Leslieho bez trika, nejspíš z nějaké sociální sítě a u toho nápis: Hledá se můj budoucí manžel. Pokud ho potkáte, zavolejte mi, díky. Pod tím telefonní číslo.

„Nevěřím tomu, žes to nevytvořil ty sám, jenom abys měl záminku se mnou mluvit," smála jsem se do telefonu.

„Já to fakt nebyl. Věř mi, Wilsonová. Našel jsem to úplnou náhodou. Zase tak si nevěř."

„Ty si vůbec neuvědomuješ jakou zbraň jsi mi právě dal do ruky," culila jsem se a vymýšlela svůj plán.

„Prosím, řekni mi, že tý holce nechceš zavolat," zaúpěl Leslie pobaveně.

„Páni, ty mi čteš myšlenky, Hawthorne. Ráda dělám neznámým lidem radost. A co kdybys mi teď poslal pár tvých fotek, nejlíp polonahejch, abych mohla dokázat, že jsem tě fakt našla."

„Ty fotky pravděpodobně do deseti minut obletí internet a já se stanu idolem mnoha mladých srdcí," povzdechl si Leslie. „Co chceš za to, že na to číslo nezavoláš?"

„Chceš mě uplatit, jo? Nezapomeň, že to máš ještě u mě od minule, za to, že nikomu neřeknu tvoje jméno," zasmála jsem se.

„Tak ty takhle? No tak to si vzpomeň, žes slíbila, že mi řekneš cokoliv, za to že jsem ti řekl moji emoci. Tak co kdybysme to smazali?" zeptal se s nadějí v hlase.

„Tak na to rychle zapomeň. Však já za to něco vymyslím, to se neboj."

„Bylas vždycky tak zlá, nebo jsem tě zkazil?" hraně si povzdechl Leslie.

„Ty seš takovej blbec, Hawthorne," zasmála jsem se.

„Když myslíš, zlato. Musím končit, budeme přistávat. Až už to zase bez tvýho laskavýho hlasu nebudu moct vydržet, zavolám. Jsem vážně rád, že mi vždycky řekneš něco milýho."

„Co by sis beze mě počal. Až se budu nudit na hodinách, napíšu ti." Pak bylo chvíli ticho, protože ani jeden z nás nevěděl jak ukončit konverzaci, aniž bychom se museli rozloučit.

„Dávej na sebe pozor," řekl nakonec Leslie.

„Ty taky." Ukončila jsem hovor. Teď už jsem vůbec netušila jak to tady bez něj přežiju. S povzdechem jsem se obrátila na Flo.

Okamžitě mi položila otázku, na kterou jsem pomalu začínala být alergická: „Vy dva spolu chodíte?"