Leslieho tričko bylo velké, ale pohodlné. Široké rukávy jsem měla skoro k loktům. Kraťasy mi byly taky větší, nejspíš protože má Laurie trochu jiné tělesné proporce než já. Tím nechci říct, že je tlustá, rozhodně má lepší postavu než já. Ale proč zase řeším svůj vzhled? Svoje oblečení, kalhoty, triko, mikinu a ponožky, všechno plné třpytek jsem nechala ležet na zemi. Když jsem si ručníkem, co nejvíc vysušila vlasy, vyšla jsem z koupelny.

Ovanula mě zima, protože v koupelně díky horké vodě, kterou jsem se myla, bylo teplo. Takové, že mi zamlžilo brýle, takže jsem je musela mít v ruce. Leslie ležel na posteli, už měl tričko i tepláky, a vypadalo to, že spí. Ale když jsem se pohla směrem k němu, otevřel oči. Teda spíš si to myslím, protože brýle jsem pořád držela v ruce.

Rozpačitě jsem se zatahala za lem trička, které bylo delší než kraťasy, takže to mohlo vypadat, že mám na sobě jen to triko.
„Je mi to trochu větší."

Leslie nevnímal, co říkám a zaujatě si mě prohlížel. „Bez brýlí vypadáš jinak."

„Jak?" zeptala jsem se zvědavě. Byla mi zima na holé nohy, tak jsem přišla až posteli a naznačila Lesliemu, aby se posunul. Když mi uvolnil místo, sedla jsem si a opřela se o pelest postele stejně jako on.

„Nevím. Jinak, ale zároveň jsi to pořád ty," pokrčil rameny. Brýle jsem položila na noční stolek, protože už mě bolely oči. Moc dobře jsem sice neviděla, ale nevadilo mi to. Uvědomila jsem si, že mě studí mokré vlasy a otřásla se.

„Donesu ti mikinu," rozhodl Leslie, přelezl kolem mě a vstal. Z věšáku na zdi vzal fialovou mikinu, která byla rozhodně roznošená, ale aspoň nebyla od třpytek. Pak rozsvítil malou lampu a zhasl velké světlo, které mi svítilo do očí.

Oblékla jsem si mikinu, která voněla jako Leslie a přikryla si nohy dekou. Bylo mi příjemně a chtělo se mi spát, venku se sice teprve stmívalo, ale v pokoji byly z pola zatažené závěsy.

„Posuň se," blonďák se taky přikryl. Posunula jsem se až ke zdi. Nechápala jsem, proč se ke mně tak přimáčkl. Postele byly větší než normálně, sice ne pro dva, ale tak velké, že člověk mé velikosti se mohl pořádně roztáhnout, aniž by mu cokoliv z postele koukalo. Nejspíš mi ale nedošlo, že Leslie je o dost větší než já. Každopádně zima mi už nebyla a únava mě nějak přešla. Když byl Hawthorne tak blízko, nedokázala jsem se uvolnit. Jako bych pořád čekala, kdy mě praští lampou do hlavy.

Leslie se ke mě otočil a sáhl mi na vlasy, nejspíš aby zjistil, jak jsou mokré.
„Už ti není zima?" zeptal se a koukal se na mě tak, jako by stále hledal rozdíl mezi Bree s brýlemi a bez nich.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Jen jsem zakroutila hlavou. Na mysli mi vytanul obraz Leslieho bez trička. Snažila jsem se toho zbavit, ale polonahý Hawthorne se držel v mé hlavě stejně, jako nějaká otravná písnička.

Schovala jsem si obličej do dlaní a doufala, že se ta puberťačka ve mně trochu uklidní. Leslie do mě drkl, tak jsem oddělala ruce z obličeje a tázavě se na něj podívala.

„Něco si zahrajeme," rozhodl blonďák.

„A co? Pokud možno něco, u čeho se nebudu muset hýbat. Nejlíp, abych mohla ležet."

„Uvědomuješ si vůbec, jak to znělo?" zeptal se Leslie pobaveně.

Protočila jsem očima. „Jdi někam, Hawthorne."

„Bree Wilsonová, tak nevinná," hraně si povzdechl Leslie a poplácal mě po hlavě.

„Tak jo. Hádej, na co myslím?" zasmála jsem se a přemýšlela nad něčím lehkým, pro začátek.

„Je to člověk, kterého známe oba?" zeptal se Leslie a v očích mu zajiskřilo.
Jen jsem kývla na souhlas.

„Je to kluk?"

„S největší pravděpodobností ano."

„Má vlasy?" zašklebil se Leslie.

„Taková blbá otázka," zasmála jsem se.

„Takže jo. Je to nejhezčí kluk, kterého jsi kdy viděla?" uculil se.

„Proč si myslíš, že jsi to ty? Znám víc kluků," zatvářila jsem se uraženě, ale doopravdy jsem myslela na něj. Jak bych taky mohla myslet na někoho jiného, když Leslie ležel tak zatraceně blízko mně?

Naklonil se ke mně a zašeptal: „Ale jediný kluk, na kterýho myslíš jsem já. Jen si to přiznej, Bree."

Na chvíli jakoby se zastavil čas. Já se červenala a Leslieho oči mě pozorovaly zpod řas. Byla to dramatická pauza.

A pak se Leslie zasmál. „To bylo jak z nějakýho lacinýho románu."

Chvilku jsem na něj jen zírala a pak se rozesmála. Leslie se taky smál. A tak jsme se oba svíjeli smíchy. A bylo nám dobře, protože někdy je mnohem lepší mít dobrého kamaráda, se kterým si rozumíte, než mít kluka, později zlomené srdce a nepřítele.

...

Tak jo. Oficiálně nenávidím sebeobranu. Odmítám s lidmi bezdůvodně mlátit o žíněnku. Možná je to taky tou učitelkou. Jak já ji nesnáším, chová se, jako bych já byla ta divná, když s lidmi na potkání nemrsknu na zem.

Je to snad ještě horší než matika, na kterou vážně kašlu. Proč bych se měla učit na test, když jsem v podstatě něco jako superhrdina?

„Wilsonová, držení těla!" štěkla na mě učitelka sebeobrany. Co je s mým držením těla špatně? Vždyť jsem tady nová! Nasupeně jsem trochu změnila svůj postoj, přestože jsem netušila, co mám dělat. „Příští hodinu trénuješ proti soupeři," zamračila se na mě ta kráva a poslala mě pryč.

Zuřila jsem. Tak já celou hodinu cvičím pitomé postoje a ona mě jen kritizuje, mezitím, co se zbytek třídy fláká a teď po mně chce abych s někým bojovala? Teda myslím, že se tomu říká boj. Vždyť ani neumím žádné chvaty! Vlastně ani netuším, co to chvaty jsou.

Doběhla mě Rosemarie. „To od ní bylo pěkně hnusný," rozčilovala se.

„Co budu dělat, Rose?" vyděsila jsem se a vztek mě přešel. Měla jsem strach, z toho, že propadnu nebo mě s mým štěstím někdo zabije. Možná prostě nechají toho soupeře, aby ze mě vymlátil duši.

„Najdi si někoho, kdo tě to doučí." A jelikož jsem o nikom jiném nevěděla, řekla jsem Lesliemu. Koneckonců, byl to můj nejlepší kamarád.

Zrovna jsme v Emoční stabilitě vyráběli náramky přátelství a Leslie trval na tom, že si je upleteme navzájem. Na rozdíl od Laurie, která Finna učila různé ruční práce, byl Leslie úplně levý.

Snažil se rozmotat nějaký uzel na náramku, jenže na to měl moc velké a nešikovné prsty. „Dej to sem," vyškubla jsem mu náramek. Uzel jsem rozpletla ani ne za půl minuty.

„Díky, zachránila sis náramek," vydechl Leslie.

„Taky za to něco chci," spustila jsem milým tónem, protože jsem věděla, že to poslední, o co by stál je něco mě učit.

„Fajn, jsem jen tvůj. Co to bude, nejlepší kamarádko?" zašklebil se Leslie.

„Doučíš mě sebeobranu."

„Ne," zavrhl to okamžitě. Nasadila jsem pohled štěněte a zamávala mu před očima náramkem, který jsem vyrobila. Byl v jeho oblíbených bárvách a uprostřed byl nápis Bree. Bylo to docela egoistické, ale předem jsme se tak dohodli.
„Proč mi to děláš?" zakňučel Leslie.

„Takže jo?" zeptala jsem. Leslie jen zkroušeně přikývl. Vyjekla jsem a nadšeně zatleskala. Blonďák se na mě zamračil a pokračoval ve vyrábění.

„Díky moc, máš to u mě," drkla jsem do něj.

„Kdybych dostal stovku, pokaždý, když pro tebe něco udělám, tak bych už byl milionář," ušklíbl se a otočil se ke mně. „Už mám hotovej ten náramek."

Natáhla jsem k němu ruku a on mi na ni připnul pastelový náramek s korálky, na kterých bylo velkým písmem napsáno Leslie. Já jsem mu dala na ruku můj výtvor, barevný naramek s mým jménem. Zašklebili jsme se na sebe.

Nad námi se zastavil Finn. „Tak co? Máte hotové náramky?"

S Lesliem jsme k němu s pyšnými výrazy natáhli ruce. „Bree vyráběla můj náramek a já její," vysvětlil blonďák s odzbrojujícím úsměvem.

„Takže jste si vyrobili náramky přátelství. To je dobře," zasmál se Finn s jeho typickým širokým úsměvem.

...

Asi dvě hodiny jsem trénovala kopání, mlácení a převalování se pod Leslieho přísným dohledem. Lilo ze mě jak z konve a supěla jsem jako po maratonu, ale odmítala jsem prosit o další přestávku. Už jsme jich měli osm. Jak ponižující.

Leslie se se samolibým výrazem rozvaloval na lavičce a křičel na mě rozkazy. „Teď udělej hvězdu a rychle udeř."

„Neumím hvězdu," odsekla jsem a svalila se na lavičku vedle něj.

„Fakt by mě zajímalo, cos dělala celý ty roky v tělocviku," prohlásil. Přestože mi skoro každý cvik a úder ukázal, vypadal naprosto dokonale jako vždycky. Měla jsem chuť jednu mu vrazit.

„No hvězdy rozhodně ne," odsekla jsem.

„Jo, to totiž umí každý malý děcko ještě před školou," rýpal do mě.

„Tak hele," byla jsem připravená říct mu pěkně od plic, co si o něm myslím, ale přerušil mě zvuk otevírání dveří. Oba jsme se prudce obrátili ke vchodu.

Dovnitř nakoukla modrá hlava následovaná štíhlým Seanem. „Čau lidi, neruším? Chtěl jsem si jít zaběhat, ale slyšel jsem křik," zatvářil se trochu rozpačitě a došel až k nám.

„Jdeš přesně včas," zazubil se Leslie. „dáš si tady s Bree souboj."

„Cože?" vyjekla jsem. Co to má sakra znamenat? To se úplně pomátl?

„Budete spolu bojovat. Je povolená jakákoli technika a bylo by super použít schopnosti," vysvětloval Leslie s širokým úsměvem. Ten hajzl.

„Tak jo," pokrčil rameny modrovlasý Sean a obrátil se ke mě, „neboj Bree, budu se mírnit."

Stoupli jsme si na žíněnku. Upřímně jsem nevěděla, co si mám o Seanovi myslet. Zdál se jako milý kluk, ale ještě jsem s ním skoro nemluvila a nic o něm nevím. Záhada. Ale rozhodně mu nevěřím tolik, abych ho nechala beztrestně do mě mlátit pro Leslieho pobavení. Nemohla jsem však protestovat, protože jsem se do toho navezla dobrovolně sama.

Vykopl. Na poslední chvíli jsem uskočila a vyhla se mu. Byl vážně rychlý. Párkrát se mi ještě povedlo vyhnout se mu, ale po několika pokusech mě nějakým chvatem shodil k zemi (což mě nepřekvapilo). Leslie na mě celou dobu něco pokřikoval, ale nevnímala jsem ho.

Sean mě držel tak, že jsem se nemohla skoro hýbat, ale mě to ležení celkem vyhovovalo. „Bree, dělej něco!" zaslechla jsem křičet Leslieho.

Podívala jsem se na Seana, vítězně se usmíval a jeho hezké oči zářily. Už mě nedržel tak pevně a já dostala nápad. Soustředila jsem všechny emoce do Seanovy ruky a doufala, že to zabere. S trochou štěstí se tady sesype v záchvatu zoufalství.

„Ale notak," povzdechl si, zamrkal a pustil mě. „to nebylo moc fér. Byl to dobrej pokus a možná budu pár hodin v depresi, každopádně jsi mě překvapila. Teď jdu do sprchy." Zasmál se a zvedl se z žíněnky. Nechápavě jsem na něj civěla. Nejspíš se mi nepovedlo vyvolat v něm zoufalství, ale jeho reakce byla docela nečekaná.
„Bylas dobrá, Bee," zvedl oba palce a zaklapl za sebou dveře.

„Jsem Bree!" zakřičela jsem ještě a pak se svalila na žíněnku. Konečně přestávka.

„Dobrej trik s tou emocí, ale ve skutečnosti by ti moc nepomohlo, že to neovládáš," přisedl si ke mně Leslie s výrazem životního trenéra.

„Tak teda díky," povzdechla jsem si. „Na co mi vlastně bude umět mlátit do lidí?"

„Hlavně přežiješ další sebeobranu," prohrábl si vlasy. Za chvilku je bude mít po ramena, jestli se neostříhá, jeho vlasy zřejmě rostou abnormálně rychle. Musím se ho zeptat, co používá za šampon.

„Nemůžu za to, že si na mě učitelka zasedla," zamračila jsem se.

„Spíš se tě jen snaží něco naučit," zastával se jí Leslie. Jemu se to řekne.

„Ale k čemu mi to bude?" zeptala jsem se znovu.

„Bree, přece jsem ti říkal, že existují i lidi, co nás nemají zrovna v lásce," povzdechl si.

„Jak vůbec můžou vědět, že existujeme?" zeptala jsem se a rozpustila si culík. Donedávna jsem o tomhle šílenství neměla ponětí.

„No, většina z nás nevysedává ve Hnízdě až do smrti. Máme spoustu záznamů o tom, jak naši lidi bojovali s nepřáteli. Oni nás berou jako zrůdy, nesmrtelnou armádu lidí bez citů se schopností ovládat psychiku. Jasně, teď už možná někteří z nich znají pravdu."

„Tak počkat, nesmrtelnou?"

„Vem si třeba sebe, zoufalství. Před tebou byl někdo, kdo ho taky necítil a jakmile umřel, narodila ses ty," řekl.

„Takže až já umřu, zase mě někdo nahradí?" zeptala jsem se, nechápala jsem odkud to všechno ví. Proč mi to doteď nikdo neřekl?

„Jo."

„To je ujetý. Kdybych teď umřela a na nějakým malým ostrůvku uprostřed Pacifiku by se narodil někdo, kdo by necítil zoufalství, jak byste ho našli? Navíc tady nikdo nemluví cizím jazykem. To se jako lidi jako my rodí jen v Americe, nebo co?"

„Vážně si myslíš, že Hnízdo je jediná škola na světě pro lidi jako jsme my?" Leslieho odpovědi otázkou mě začínaly štvát. Taky jsem měla pocit, že je mnohem víc toho, co mi nikdo neřekl.