Dnes jsem nebyla ve škole, kvůli mojí simulované nemoci. Rodiče mi horečku sežrali i s navijákem a já se mohla celý den nerušeně válet. Jak už to tak bývá, moji pohodu přerušil zvuk zvonku.

„Bree, pojď dolů, máš tady návštěvu!" volala máma přes celý dům. To bude určitě Ralph Torres, ten kluk, co si myslí, že spolu budeme po nocích programovat. Sešla jsem tedy dolů, v pyžamu a s rozcuchanými vlasy (snad Ralph nedostane infarkt) v domnění, že je všechno v pohodě.

Nebylo.

V té stresové situaci jsem zjistila pár věcí:
1) Rozhodně to není Ralph Torres.
2) Moje máma vypadala nadmíru šťastně, protože
3) u nás doma byl kluk.

Ten kluk rozhodně nebyl z mé třídy a určitě mi nenesl domácí úkol, ale moji mámu to nezajímalo (vždyť přišel za mnou) a tak nás poslala ke mně do pokoje.

Se vší trapností jsem si uvědomila, že mám na sobě stále pyžamo (ale ve filmech se oblečení hlavní postavy vždy zázračně změní... počkat, já nejsem hlavní postava) a doufala jsem, že si toho ten nevítaný návštěvník mého pokoje nevšiml. Ale jeho modré nebo zelené, co já vím jakou barvu mají, oči jakoby byly všude.

„Ehm, takže my chodíme na stejnou školu?" zeptala jsem se, přestože jsem odpověď znala. Kluk se jen uchechtl.

Tak fajn.

„Co tady chceš?" vyštěkla jsem. Určitě se s někým vsadil, že vyfotí můj pokoj (já pod postelí nemám mrtvolu) nebo je to domovní prodejce. Nepotřebuju, aby mi někdo zničil život ještě víc. Díky, ale to zvládnu sama.

Kluk se zatvářil zrochu mírněji mezitím, co si nestydatě prohlížel můj pokoj, který byl zcela obyčejný.
„Neboj se, nechci ti ublížit," řekl, jako by to řekl každé holce před tím než ji stáhne z kůže a vydloubne jí oči vidličkou (měla bych se přestat dívat na horory). Přešel k oknu, vyhrnul závěsy a otevřel ho. Vítr mu rozcuchal medové vlasy. Pff, tohle není žádnej román o blonďákovi, sakra.

„Proč bych se jako měla bát?" ptala jsem se, ale on mě ignoroval. Naštvaně jsem si sedla na postel. Tak ráda bych ho vyhodila, ale vzhledem k tomu, že byl minimálně o hlavu vyšší a narozdíl ode mě měl nějaké svaly, tak bych neměla šanci.

O chvíli později jsem uslyšela hlasy za oknem (moje okno je deset metrů nad zemí), což jsem přisoudila stresové situaci, jenže ten nevítaný návštěvník přešel k oknu a za předloktí vytáhl do pokoje dvě holky. Začíná to být divné.

„Co tady zatraceně děláte?" vyjekla jsem, vyskočila z postele a všechny je zpražila pohledem. Dívka v pravo se ležérně opírala o stěnu a kousala si černě nalakované nehty. Ta druhá si nervózně uhladila černé kudrliny a začala si je namotávat na prst.

„Jen klid," řekla.

„Přestaňte mě uklidňovat a vysvětlete mi to," zvýšila jsem hlas.

„Tak hele, nemysli si, že mám náladu se s tebou dohadovat. Teď sem určitě přijde tvoje máma a na to my nemáme čas, takže to bohužel budeš muset přežít bez psychologickejch keců," promluvil ten kluk.

„Fajn, hlavně když mi všechno vysvětlíte," budu předstírat klid a pak, v nestřežený okamžik zařvu o pomoc.

Ujala se toho potetovaná blondýna stále opřená o zeď: „Znáš x-meny?" Přikývla jsem, každý zná x-meny. „Tak si představ, že je to skutečnost a ty jsi jeden z mutantů."

„Co? Přestaňte si ze mě dělat srandu! Já se do vaší sekty nepřidám," stála jsem si za svým. Do takového kultu jednou vstoupíte a oni vás pak donutí prodat dům nebo třeba zabíjet křečky. Mě nedostanou.

„A je to tady zase," povzdechl si kdovíproč kluk a zakýval na svoji kudrnatou společnici. Asi je to náboženský kult. „Běž na to Judy."

Než jsem stihla zpracovat možné významy jeho slov a zjištění dívčina jména, přistoupila Judy ke mně. Zelené oči se jí jaksi zaleskly a já začala couvat, něco mi říkalo, že takhle se lidé ze sekty nechovají.

Zbylí dva začali prohledávat můj psací stůl a já je okřikla. Marně. Narazila jsem zády do dveří a Judy mě chytla za ruku. Její kůže pálila jako při horečce a já měla pocit, že to teplo proudí až do mého nitra. Najednou jsem se cítila klidnější, už žádná panika ani vztek. Převládal klid a já dostala chuť posadit se na zem a začít meditovat.

Možná mě nadrogovali, ale v tu chvíli mi to nevadilo. Sledovala jsem tři osadníky mého pokoje s naprostým klidem a nechala je psát něco na kus papíru. Co to se mnou je? Judy položila papír na postel a něco pošeptala tomu klukovi. Zajímalo by mě, jak se jmenuje.

Chtěla jsem se ho zeptat a situace by možná byla klidnější, zdálo se, že jde ke mně. Myšlenky mi zlehka proplouvaly hlavou mezitím, co mě kluk chytl za předloktí a vlekl k oknu. Půjdeme sledovat hmyz létající vzduchem? To by se mi líbilo.

Jenže on mě prostě vyhodil z okna a ignoroval tu výšku. Teď umřu. Zavřela jsem oči a v hlavě mi naskočil obraz mého pohřbu. No do háje. Začala jsem máchat končetinami jako smyslů zbavená a věděla, že umřu. Řítila jsem se k zemi rychlostí sto kilometrů za hodinu a neměla nejmenší šanci. Klid byl tentam.

Přestala jsem padat půl metru nad zemí. Prostě jsem se zasekla a pak se rozhoupala. Vážně mě museli nadrogovat, protože jsem si ani nevšimla, že mám kolem pasu přivázaného něco, co připomínalo horolezecké lano.

Jak jsem se tak snažila vyvléct, sešplhali dolů ostatní. Nabrala jsem dech, abych na ně mohla pořádně zakřičet. „Nechtě mě zatraceně být! Pusťte mě dolů, vy blázni, já nic nemám!"

Kluk si odfrkl. „A já myslel, že to Judy zas přehnala," zamumlal a začal mě vymotávat z lana.

„Sklapni Hawthorne," odsekla Judy klukovi a oslovila ho příjmením (teda myslím, že je to příjmení). Přešla k autu stojícímu u silnice a sedla si na místo řidiče, přestože vypadala docela unaveně.

Když mě Hawthorne rozvázal, snažila jsem se mu vytrhnout, kopala jsem, škrábala a pokoušela se ječet, jenže on měl pevný stisk a nějakou superschopnost držet mě tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Táhl mě k autu a já věděla, že tohle je poslední šance utéct těmhle magorům.

„Naši mě budou hledat, neprojde vám to," zkusila jsem křičet přes Hawthornovu ruku, který mě bůhvíproč držel přes rukáv mikiny. Třeba se bojí bacilů.

„S tím si nedělej starosti, Bree, napsali jsme jim vzkaz, že budeš pár dní u kamarádky, chudák holka, rozešla se s přítelem," řekl Hawthorne snad první větu mířenou přímo mně a posměšně se zašklebil, když vyslovoval mé jméno (aspoň nezná to prostřední). Možná jsem trochu zrudla studem, ale pravděpodobně to bylo mou velkou chutí dát mu pořádnou facku.

Moje šance na útěk se zásadně zmenšily ve chvíli, kdy jsem dopadla na zadní sedačku společně s Hawthornem a dveře se za námi zamkly. Ovšem šance na záchranu se rozhodně zvětšily nečekaným uvědoměním. Můj mobil byl stále v kapse kalhot. Ano, mám mobil v kapse od pyžama. Úplný závislák. Teď jen počkat na správnou chvíli (třeba až se na mě Hawthorne přestane lepit) a zavolat pomoc. Možná není všechno ztracené.

„Co jste jako zač? Nějaká cvoklá sekta unášející nevinné dívky?" prskla jsem na blonďáka.

„Vzhledem k tomu, jak vyvádíš, asi moc nevinná nejseš. Teď by ses měla s pláčem choulit v koutku, co nejdál ode mě," uchechtl se a já ho naštvaně bouchla loktem do břicha. Kretén.

Bylo mi jasné, že jestli budu pokračovat, nepřestanou mě hlídat, ale nenechám se urážet.

„Jasně, to by se ti tak líbilo. Ale takovou radost ti neudělám," zamračila jsem se na Hawthorna.

Judy se ve předu zasmála. „Ta holka má teda páru. Klidně ho zmlať, zlato, všem leze na nervy," řekla a dál poklepávala prsty o volant.

„Pokud nepočítáš tu trochu lidí, co z něj jdou do kolen. Mám pocit, že oni, by dali za sedadlo vedle něj cokoli," smála se blondýna.

„Pěkně lžete. Já jsem fakt oblíbenej. A vážně si myslíte, že má šanci mi ublížit?" tón, jakým to řekl, ukazoval, že jsou zvyklí spolu trávit čas.

„Jak douho pojedeme?" zeptala jsem se naoko znuděně, ale uvnitř jsem plánovala, jak nenápadně vytáhnu mobil. Co na to říct, byla jsem prostě dobrá v předstírání.

„Dlouho," ušklíbl se Hawthorne a natáhl se přeze mě, aby mi zapnul pás. Obklopila mě jeho vůně. Nakrčila jsem nos.

„Ty vole! Tys to s tou kolínskou nějak přehnal ne?" prskala jsem znechuceně, protože mě okamžitě přepadl pocit, že je ten idiot všude kolem mě. Nebyl to jen pocit.

Sáhl mi do kapsy a vytáhl můj mobil. No do-
„Fajn mobil, nechám si ho. To máš za to, že urážíš moji dokonalou vůni," uraženě nafoukl tváře.

Tentokrát jsem prskala smíchy. A nejen já, ale i holky ve předu. Třeba ten únos nakonec nebude končit mojí smrtí nebo násilným zařazením do sekty. Pokud budu moct beztrestně urážet tohohle kluka, budu spokojená. Jo a pokud mi koupí vlastní plazmovou televizi s x-boxem.

Možná to bude lepší než doma, kde mi říkali podivínko a rodiče se mylně domnívali, že už jsem téměř dospělá, takže mě můžou zvesela ignorovat. Zvlášť po tom, co podle nich naše kempování mělo úžasné výsledky.

Navíc se vše zhoršilo od té chvíle, kdy jsem ztratila poslední dva kamarády, co jsem měla a to jen kvůli mé neschopnosti. Na co sáhnu, to pokazím, není divu, že mě unesli za bílého dne přímo z mého pokoje.

„Když tak moc chcete abych se k vám přidala, tak mi řekněte něco o sobě," navrhla jsem. 

„Mě už znáš," zašklebil se Hawthorne a než jsem stihla protestovat pokračoval. „Ta za volantem je Judy Kingová a blondýna se jmenuje Ann Conwayová, na tu si dávej pozor, ničeho se nebojí, ale lidi z jejího okolí často utíkají strachy."

Zmíněná, Ann, protestovala: „To sis mohl odpustit L-"

„Ta informace se jí bude chodit," vyhrkl rychle Hawthorne a spražil Ann pohledem. Copak, copak? Zdá se to jenom mně, nebo ten kluk za žádnou cenu nechce, abych znala jeho jméno?

„Jestli si chceš odpočinout Bree, tak klidně můžeš, cesta bude ještě dlouhá," usmála se na mě Judy a já se rozhodla ji poslechnout.

Stočila jsem se do klubíčka a usnula skoro hned, jak jsem zavřela oči. Dnešní dobrodružství mě opravdu unavilo. Usnout v cizím autě, potom co mě unesli, můžu jenom já.

Vzbudila jsem se, když už venku byla tma. Nějakým nedopatřením jsem byla roztažená skoro přes všechny sedačky až na kousek u okýnka, kde se mačkal Hawthorne. Byla jsem zakrytá jeho mikinou. Chtěla jsem se zvednout a setřást ze sebe spánkovou otupělost (a taky jeho obří mikinu), když jsem si uvědomila, že kluk vedle mě spí.

Narovnala jsem si brýle na nose a pořádně si ho prohlédla. Vlasy, osvětlené jen občasným světlem pouličních lamp, vypadalaly skoro černé s trocha zlatavými pramínky. Oční víčka se neklidně třepotala, nejspíš měl nějaký sen a na tvářích měl dlouhé stíny řas.

Jak jsem tak zírala na Hawthorna, ani jsem si nevšimla, že si holky ve předu vyměnily místa. Judy teď spala na místě spolujezdce a Ann se na mě pobaveně šklebila z předního zrcátka mezitím, co sledovala cestu.

„Vzadu pod sedadlem je taška s oblečením, máš tam všechno, co bys mohla potřebovat. Kartáček na zuby, oblečení, jen nevíme tvoji velikost. Hawthorne už tě chtěl vysvléct, aby sme to zjistili, ale neboj, zarazily jsme ho. Pro jídlo zastavíme později, ale jestli máš hlad, někde by tady měly být sušenky a láhev s vodou," vysvětlila mi Ann situaci a já překvapeně zjistila, že je to to nejdelší, co jsem ji slyšela říct.

„Díky moc, i když toho pořád dost nechápu."

„Neboj se, časem se dozvíš víc," usmála se. „Všichni nejsme prasata, jako tady Hawthorne, i když musím uznat, že takhle ve spánku vypadá docela roztomile."

Nebyla jsem si jistá jestli s ní souhlasím a tak jsem se jí raději zeptala na to, co mi vrtá hlavou kdykoli se podívám vedle sebe. „Můžeš mi říct, jak se Hawthorne jmenuje celým jménem, nebo je to přísně tajné?"

Ann se rozesmála. „No, říkat bych ti to neměla, ale já se Hawthorna nebojím, takže ti odpovím na jakoukoli otázku."

„Líbí se mi tvoje uvažování," zasmála jsem se.

„Celým jménem se jmenuje Leslie Hawthorne, ale podle něj je jméno Leslie pro holky, takže ho skoro nikomu neříká. Tiše, už se probouzí."

Snažila jsem se potlačit smích. Leslie Hawthorne. Přestože jsem čekala nějaké drsnější jméno, Leslie k němu docela sedělo, zvlášť teď, když měl oči ještě zalepené spánkem a medové vlasy rozčepýřené.

,,Dobré ráno, Leslie. Jak ses vyspinkal?" zamrkala jsem na něj. Vyvalil na mě oči.

,,Jak to sakra- Ann!" okřikl svou kamarádku a prudce se napřímil. Já si mezitím vychutnávala sladké zadostiučinění.

Blondýnka se jen zasmála a upozornila nás na to, že Judy stále spí. Jakmile se probudila i ona (a vůbec za to nemohla výměna názorů mezi mnou a Lesliem), tak Ann zastavila na první benzínce, která sousedila s fastfoodem.

Dovolili mi jít se převléknout (s Judy jako stráží) a pak jsme se šli všichni najíst. Sedli jsme si do zadního boxu a objednali si jídlo (nutno podotknout, že já neplatila, čehož jsem řádně využila).

„Potřebuju o tobě něco vědět Bree," řekla Ann, která něco divoce psala na laptopu. „Jsou to jenom základní údaje."

„Dobře, když to musí být, tak se ptej."

„Celé jméno?"

„Bree Alma Wilson," podepsala jsem si rozsudek smrti.

„Alma?" vyprskl Leslie Hawthorne smíchy. „Co je to za jméno?"

„Je po mojí prababičce," uraženě jsem si ukousla burgeru.

„Tak pokračujeme, datum narození?" Ann mě stihla vyzpovídat do nejmenších detailů za necelou hodinu, za což by si zasloužila minimálně milkshake navíc, mezitím, co Judy neklidně poposedávala.

Nasedli jsme zpět do auta a Leslie se na mě hned nalepil, jako bych se mohla vyškrábat z okýnek pojištěných dětským zámkem.

„Odsuň se trochu, potřebuju osobní prostor," obrátila jsem oči v sloup.

„A že je to hodně prostoru," rýpl si do mě, ale já věděla, že nejlepší je tyhle poznámky ignorovat. Každý nemůže být hubený jako tyčka. Nakonec se o pár milimetrů posunul.

Spousta jídla a fakt, že je okolo půlnoci zapříčinilo moje usnutí. Věřte mi, v autě se nespí dvakrát pohodlně, ale tentokrát jsem měla ten nejlepší polštář v okolí - Leslieho.