Přeji všem krásný den!
A upřímně doufám, že vám ho teď nezkazím...

Steve

Byla to milosrdná lež, alespoň v to doufal. Byl ztracený v myšlenkách celou cestu zpátky na Zimohrad. Houpal se zlehka s pohyby koně, zeleň okolo nich byla poprášená novým nánosem sněhu a vzduch voněl mrazem. Steve toto místo dřív nenáviděl. Brzké večery, sníh a všudypřítomný chlad ho trápily na duchu i na těle a byť si tehdy nevzpomínal, odkud přišel, věděl, že se na to místo touží vrátit. Nyní však choval k severu náklonnost. Lidé byli tvrdí a nezlomní, ale laskaví, a naučil se najít ve vší té ledové přírodě krásu. Přesto mu chybělo moře, zlatavé písky pláží, neprobádané pralesy, slaný vítr ve vlasech a jasné slunce.

Byla to milosrdná lež, napadlo ho znovu. Včerejší Tonyho otázka jej vyvedla z míry a raději se uchýlil ke slovům, které uchlácholí jeho už tak dost nešťastnou mysl. Ve skutečnosti si nemyslel, že je čeká šťastný konec. Rozhodně jeho ne. Vzpomínal na doby, kdy se plavil po širokém oceánu, a na den, kdy navštívil jedno z přístavních měst, na jehož název si nevzpomněl. Bylo to špinavé místo, ulice plné odpadků, opilců a lehkých žen. Vše páchlo, zboží mělo ke kvalitě daleko a kapsáři chodili v davech po tuctech. Steve nad tím místem ohrnoval nos, přesto se museli zdržet a sehnat zásoby.

Toho dne zabloudil do zapadlé uličky, ve které nebylo vůbec nic až na oprýskané dveře otevřené dokořán. Později se dozvěděl, že té ženě říkali mořská čarodějnice a drželi se od ní dál z úcty i ze strachu. Nedivil se jim. To místo páchlo krví a shnilým masem, ze stropu visely kosti – jestli lidské, nebo zvířecí, to nepoznal – a sama čarodějnice byla stará seschlá žena s černými zkaženými zuby a flekatou pletí.

„Když už jsi tady," řekla mu, „mohl by ses posadit a nechat mě se ti podívat do dlaní."

Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale poslechl ji. Posadil se na dřevěnou stoličku a dovolil jí, aby vzala jeho ruce do svých. Tvář se jí zkroutila do bolestné grimasy, když se mu zadívala do dlaní.

„Žiješ svůj život naplno, mladý námořníku. Hrneš se vpřed za bohatstvím a slávou. Život ti zasadí ránu, na dlouhé roky ti uspí vzpomínky a dovolí ti začít znovu."

Steve se mračil, nerozuměl jí. „Začít znovu?"

„Na místě vzdáleném odtud. Začneš znovu jako muž cti a budeš si to užívat."

Steve se usmál, shovívavě. Chtěl brát stařenu vážně, ale její slova zněla jako pohádka. Narodil se jako pirát, žil jako pirát a hodlal tak i zemřít. Být mužem cti mu bylo stejně vzdálené jako být králem.

„A skončím dobře, ženo?" dobíral si ji. „Budu rytíř pomazaný sedmi oleji, budu nosit zlatý plášť a až zemřu, pochovají mě v kamenné hrobce?"

„Ne," řekla. „Pasuje tě kov a zocelí tě zima. Ovlivní tě válka, tvou postel zahřeje žena, kterou ti vyberou, ale tvé srdce zjemní láska muže, který si vybere tebe. A smrt tě pak o vše okrade v nestřeženém okamžiku. Zemřeš sám a sám budeš ležet v hrobě. Minulost tě dožene."

Steve zavrčel. Stále jí nevěřil, ale nelíbilo se mu, že říká takové hlouposti. Děsila ho představa, že by mohla mít pravdu.

Vstal, nechal jí na stole jednu zlatou minci a vykročil ke dveřím.

„Dej si pozor na vlčí vytí," zavolala za ním. „Až ho uslyšíš, tvůj konec bude blízko. Ale dá se to zvrátit, jen se nesmíš k vlkům obrátit zády."

„To by udělal jen blázen, ženo," zavrčel, než se za ním zavřely dveře.

Když se mu tato vzpomínka vrátila, Steva vyděsilo, jak pravdivé její proroctví bylo. Když se jej tedy Tony zeptal, jestli věří, že je čeká šťastný konec, nemohl mu říct pravdu. Věděl, jaké to je žít ve strachu z toho, zda zítřek přinese tu budoucnost, kterou mu předurčili. Nechtěl, aby tohle zažil i Tony.

„Kdo byl přede mnou?"

Steve se zmateně otočil v sedle, aby na Tonyho viděl. Vážně mu hleděl do tváře a čekal na odpověď. Nechápal.

„Před tebou?"

„Neuvěřím, že bych byl první člověk, se kterým jsi kdy byl. Kdo byl přede mnou?"

Stevovi se vzpomínky vracely pomalu a některé pouze a tehdy, když mu někdo dal dostatečný impuls. Vyschlo mu v ústech a srdce mu začalo tlouct rychleji. V rychlém sletu se mu vybavily tmavé vlasy, modré oči, nikdy nekončící úsměv a časté jízlivé poznámky. Vzpomněl si na upocené noci na lodi v jeho kajutě, vzpomněl si na inkoustem zdobenou kůži a chybějící paži.

„Oh. Odpusť, nechtěl jsem..."

Steve si s hrůzou uvědomil, že má tváře vlhké od slz. Rychle si je otřel a od Tonyho se odvrátil. Zhluboka se nadechl.

„Byl to někdo speciální, hm?" zamumlal Tony. Dojel vedle něj a jemně do něj strčil nohou. Steve přikývl, neodvážil se promluvit.

„Co se stalo?"

„Vzalo si ho moře, když na nás zaútočili královi muži."

Tony byl zticha. Přitáhl si plášť blíž k tělu a pohled upřel před sebe. Zhluboka se nadechl.

„Chtěl by ses vrátit na jih?" zajímal se po chvíli. „Najít si loď a plavit se?"

„Ne," odpověděl Steve upřímně. „Ty časy jsou už dávno pryč. Mám teď život tady, dobrý život. Díky tobě."

Usmáli se na sebe, Steve zahnal srdcebol a popohnal koně do klusu. „Poslední u brány je oslí zadek!"

„No jen počkej!" smál se Tony a byl mu v patách.

Harleyho narozeniny se slavily celý den i noc. Na Zimohrad přijeli kejklíři a bardi, stoly se prohýbaly pod dobrým jídlem a víno a pivo teklo proudem. Když se lord ani lady nedívali, Steve nabídl Harleymu jeho pohár a pobaveně se šklebil, když se Harleymu nechutí zkroutil obličej.

Tony se během toho večera několikrát zastavil u Pepper a tiše spolu mluvili. Pepper se ale vždy usmála, zavrtěla hlavou a pohladila ho po tváři. Steve je sledoval a ve chvíli, kdy si jeho pohledu všimla, pokynula mu pozvednutým pohárem. Steve gesto oplatil, tázavě povytáhl obočí. Vysvětlení se mu dostalo od Tonyho.

„Opravdu to myslí vážně," řekl mu polohlasem, když na sebe narazili ve velké síni. Zdál se překvapený, nevěřícně kroutil hlavou. „Neber mě zle, já jsem vděčný. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by některá žena mohla brát zálety svého manžela s takovým klidem. A ještě to podporovala."

„Vzal sis moudrou ženu," uznal Steve a Tony jen souhlasně přikyvoval a pil. Konečně se zdál uvolněnější a výraz hanby se mu vytratil z tváře. Steve byl rád, nechtěl by, aby se Tony tolik trápil. Poplácal ho po zádech, jak to tak chlapi mezi sebou dělali, a odložil pohár na stůl. Oba zmizeli v davu, mluvili s lidmi ze severu a užívali si večera. A pokud na sebe občas upřeli rozohněné pohledy přes celou síň, nikdo si toho nevšiml.

Děti šla uložit chůva, lady Pepper se vydala na procházku po hradu s ostatními lady a Steve posilněn alkoholem odešel k sobě do pokoje. Tony se k němu připojil do deseti minut, zeširoka se usmíval a tváře měl rudé horkem i vínem. Nohy se mu pletly, zakopl o pohozenou botu a svalil se na zem. Hlasitě se rozesmál.

„Nešiko," zavrtěl Steve jemně hlavou a chytil ho za ruce, aby mu pomohl na nohy. Tony si klekl, vzhlédl k němu a se širokým úsměvem zamumlal: „Jsi nádherný."

Steve cítil, jak mu hoří tváře. Zavrtěl hlavou. „A ty jsi opilý."

„Ano. Ale zítra budu střízlivý a ty budeš pořád nádherný. To mi nikdo nevymluví."

Steve se s ním nehádal, posadil se na postel a nechal ho na zemi, oči pevně zafixované na jeho tváři. Ty taky, napadlo ho, ale neřekl to. Jen ho pohladil po tváři a líbl ho na čelo. Tony si spokojeně povzdechl, vyhoupl se na nohy a posadil se vedle něj. Chvíli se na něj jen díval, nakonec ale padl naznak a rozvalil se na posteli. Spokojeně si povzdechl.

„Jestli je nějaký další život," broukl Tony zadumaně, „pak doufám, že na sebe znovu narazíme. A budeme mít lepší podmínky než teď. Nejsem pyšný na to, že jsem manželce nevěrný. A věřím, že jsi to cítil stejně, když ještě Peggy žila."

Stevovi se sevřelo srdce a odvrátil pohled. Peggy mu chyběla, ukázalo se, že to byla velice svéhlavá žena a Steve se s ní nenudil. Rozuměli si, sblížili se. Její smrt jej zasáhla tvrdě a stále truchlil.

„Ne," připustil, „ani já na to nebyl pyšný."

Tony přikývl, sledoval strop. Vyhledal Stevovu ruku, pevně ji stiskl a propletl s ním prsty. „Myslíš, že nás čeká další život?"

„Co to s tebou poslední dny je?" zeptal se Steve místo odpovědi. „Nejdříve se mě ptáš, jestli nás čeká šťastný konec, teď zase druhý život. Máš snad pocit, že ti smrt dýchá na záda?"

„Ne," přiznal a nepokračoval. Jeho pohled byl zvláštní a Steve si byl jistý, že mu něco tají nebo mu neříká všechno. Lehl si vedle něj, objal ho a líbl ho do vlasů.

„Na jihu tomu některé národy věří," odpověděl na jeho otázku. „Věří, že se duše zase vrátí, že se narodíme znovu."

„Je-li tomu tak, pak tě najdu. Nebo ty mě. To mi musíš slíbit."

„Přísahal jsem ti před lety na kolenou," poznamenal Steve s úsměvem. „Cožpak jsi zapomněl?"

„Asi ano," uznal Tony a převalil se na bok, rty se Stevovi natiskl na krk těsně pod ucho. „To to víno. Zapomínám pak úplně na vše."

„I na to, že tě miluju?" zeptal se Steve šeptem. Tony souhlasně zabroukal.

„Ano, ano, i na to. Měl bys mi to raději připomenout."

Steve přivřel oči, Tonyho mumlání do kůže na jeho krku bylo příjemné. Zhluboka se nadechl, pomalu vypustil vzduch skrz zaťaté zuby a dlaní vyhledal Tonyho vlasy, aby mu do nich mohl zaplést prsty.

„Dobrá," souhlasil, „budu ti to připomínat celou noc."

A svůj slib splnil. Tony mu tál pod rukama a nechal ho, aby si s ním dělal co chtěl. Steve zasypal polibky každý kousek kůže, na který dosáhl, mapoval jeho tělo dlaněmi a Tonyho tiché zadychané projevy byly symfonií pro jeho uši.

Steve...

Steve...

Šeptal jeho jméno jako modlitbu nebo jako prokletí. Ať tak, či tak, Steve cítil záchvěvy vzrušení běžící mu po zádech pokaždé, co jeho jméno vyslovil.

Zapomněli na Pepper i na Peggy, zapomněli na celý Zimohrad, na celý svět. V tuto chvíli existoval jen tento pokoj a oni dva. A jelikož oba věděli, že nemají moc času, snažili se užít si jeden druhého dosyta.

Steve si zmučeně povzdechl, když ho zpocená kůže začala studit a zuby mu začaly cvakat, a zalezl pod kožešiny. Tony se mu smál a jako vždy vedle něj ležel úplně nahý a tvářil se, že se opaluje na tom nejostřejším slunci a taková povrchní věc jako chlad ho netrápí.

„Je to jasné," broukl Tony snad už po sté, „nejsi ze severu."

„Nejsem, jsem z jihu. Teď už to víme jistě," zabručel Steve nazpět a schoval si pod kožešiny i hlavu. Nerozdělali oheň a přestože Zimohrad ležel na horkých pramenech, chlad v pokoji se mu zakusoval do těla. Zastesklo se mu po horkých upocených nocích na lodi, kdy i mořský vánek byl teplý. Povzdechl si.

Slaměná matrace se prohnula, Steve vykoukl a viděl Tonyho holý zadek u krbu. Naházel tam několik třísek, objevilo se několik jisker a Tony se sklonil a do ohniště opatrně foukl. Když se oheň rozhořel, přiložil pár polínek a vrátil se do postele.

„Lepší?"

„Jo. Ale ty se upečeš."

Tony mávl rukou, schoval se k němu pod kožešiny a pevně ho objal. Steve počítal v hlavě, dostal se k číslu osm a Tony už se rychle odtahoval a mrmlal, že mu je hrozné horko. Steve se rozesmál.

„Už mi povíš, proč se mě poslední dny ptáš na takové podivné otázky?" zeptal se Steve. Složil si ruce pod hlavu a sledoval ho. Teplota v pokoji stoupla, bylo mu lépe. Už mu ani nevadilo, že nemá zakrytá ramena.

Tony zavrtěl hlavou a protáhl se. „O nic nejde. Jen mě to prostě napadlo."

Steve mu to nevěřil. Přivřel oči, pozoroval ho, no netlačil na něj. Zvedl se na loktech, vtiskl Tonymu polibek na rty, načež se mu čelem opřel o rameno a spokojeně si povzdechl. Tony ho pohladil po vlasech a podrbal ho za uchem. Noc byla temná, chladná a klidná, Zimohrad spal a ráno bylo daleko. Lord ze severu a bývalý pirát z jihu se objali, propletli si nohy a užívali si klidu a míru. Nechtěli usnout, chtěli si noc užít, ale únava byla mocná. Netrvalo to dlouho a oba klidně oddechovali.

Tony

Když nad tím Tony později přemýšlel, musel uznat, že byl hloupý. Věřil svým instinktům vždy, věřil každému špatnému pocitu, každé nejistotě, která se v něm zdánlivě bez důvodu usadila, no tentokrát nad tím mávl rukou. Uvažoval, jestli tomu mohl nějak předejít, kdyby své předtuše věnoval pozornost. Možná ano. A možná taky ne.

Následujícího rána nespěchali. Probudily je sluneční paprsky, které pronikaly skrz mraky, na tvářích, a zvuky rušného dne za okny. Tony několikrát zamrkal, rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, jestli má vstát a jít se věnovat svým povinnostem, nebo zůstat v posteli. Silná ruka okolo jeho pasu rozhodla za něj, převalil se a nechal Steva, aby se mu natiskl na záda. Cítil jeho rty na rameni a krku, jen jemně a chvíli, než si opět položil hlavu a spokojeně si povzdechl.

„Musíš jít?" zašeptal, hlas hrubý spánkem.

„Možná. Což však neznamená, že se hodlám zvednout."

Steve se mu jen více přivinul k zádům, vtiskl mu do kůže další polibek a nedlouho nato se jeho dech prohloubil a ustálil. Tony zůstal ležet nehybně, očima bloudil po zdi a oknu, pousmál se na rozednívající se oblohu i kosa, který na okamžik přistál na římse, než opět odletěl. Díval se, všímal si detailů, užíval si teplo Stevova těla a přemýšlel. Nakonec zavřel oči a promnul si levou stranu hrudi. Jen hloupý pocit, odfrkl si pro sebe a převalil se. Steve se na něj unaveně a otráveně podíval, nespokojený s tím, že ho probudil. Tony si toho však nevšímal, jen mu vtiskl polibek na rty. A pak ještě jeden. A ještě jeden.

„Miluj mě," zašeptal Tony, napůl prosba a napůl rozkaz.

„Proč si vždycky vybereš okamžik, kdy ještě napůl spím, ty starý blázne?"

Rozesmáli se oba dva. Stevovi se okolo očí dělaly vrásky od smíchu a Tony miloval každou z nich. Vtiskl na ně polibky.

„Protože se mi líbí, když jsi celý rozespalý a vláčný."

„Jsi hrozný," konstatoval Steve a podíval se na něj, úsměv stále na rtech. Každopádně nadále neprotestoval, přitiskl se Tonymu ke rtům a stáhl z nich obou kožešiny a přikrývky. Tony to uvítal, Steve sykl chladem, ale nepřestal. Nechali se oba unášet aktivitou a nevšímali si ničeho okolo nich. Tony pod ním tál, bloudil mu dlaněmi po těle a vzdychal mu do kůže na krku. Pot mu vyrazil na čele a zádech, krev mu šuměla v uších a v nose ho šimrala Stevova vůně. Prohýbal se v zádech, když na něj Steve hrál jako na hudební nástroj a zatínal mu nehty do kůže.

„Slib mi, že mě neopustíš," zašeptal Tony slastí zastřeným hlasem a zavřel oči, když dostal polibek na krk.

„Slibuju."

Tonyho zlý pocit jen zesílil, ale slast a vášeň ho rychle zatlačily do pozadí. Zůstal zapomenutý a nepovšimnutý. Škoda. Kdyby si ho jen víc všímal, věci by možná přece jen dopadly jinak.

Steve

Steve strávil na Zimohradu ještě následující tři dny, ale nakonec se čas nachýlil a on se musel vrátil na Zřícenou tvrz. Harley s Morgan se ho drželi jako klíšťata a prosili ho, aby neodcházel, Peter se držel matčiny sukně a oči měl plné slz. I Pepper se zdála, že ji jeho odchod sužuje, ale ne tolik jako děti. Tony si samozřejmě držel dokonalou masku, ale v očích měl hluboký smutek.

Vyprovodili ho k bráně. Steve předal otěže svého koně členovi své družiny a padl na koleno před děti lorda Starka.

„Zase vás přijedu navštívit," slíbil jim a objal je. „Do té doby se ujistěte, ať se vaši rodiče nikdy nenudí, ano?"

„Díky, Steve," řekla Pepper naoko mrzutě, Steve se tomu uchechtl. Odtáhl se, znovu vstal a rozloučil se i s Pepper a Tonym. Nakonec o krok ustoupil, zahákl si palce za opasek a všechny si je s úsměvem prohlédl. Byli oblečení v šedých a hnědých barvách a všichni měli někde na oblečení výšivku vlka. Vypadali jako malá smečka, musel Steve uznal.

„Znovu se setkáme," ujistil je všechny ještě jednou.

„Počítáme s tím," usmál se Tony. Položil dlaně Harleymu a Morgan na ramena, aby trochu utišil jejich tiché vzlyky. Všichni obrátili pohledy k lesům, když zvuk proťalo vlčí vytí. Peter vzhlédl k matce.

„To byl zlovlk?"

„Možná," uznala a pohladila ho po vlasech. Steve setrval ještě okamžik, načež se k nim otočil zády a nasedl na koně.

Svou chybu si uvědomil až moc pozdě.

Dej si pozor na vlčí vytí. Až ho uslyšíš, tvůj konec bude blízko. Ale dá se to zvrátit, jen se nesmíš k vlkům obrátit zády.

Vlci zavyli znovu.

Tony

Tonyho probudil křik. Odrážel se od kamenných zdí ložnice a zařezával se mu do uší. Někdo zoufale křičel, až chraptěl. Byl to jeho vlastní křik, uvědomil si. Dral se mu z hrdla, celým tělem mu pulzovala bolest a z očí mu vytryskly slzy.

Ne, ne, ne, opakoval si v duchu stále dokola a možná i nahlas. Sklouzl z postele, svíral si hlavu v dlaních a nedokázal ztichnout. Ne, ne, ne.

Vnímal Pepper, věděl, že u něj klečí, vyděšeně ho sleduje a snaží se ho uklidnit. Nedařilo se jí to, ani jemu to nešlo. Zvedal se mu žaludek a jeho křik se změnil v nářek raněného zvířete. Cítil, že se mu tříští srdce a bolest to byla příšerná.

„Tony!" zakřičela Pepper a vlepila mu tak silný políček, až mu odletěla hlava na stranu a ji rozbolela dlaň. Tony šokem zmlknul, vzhlédl k ní a rozplakal se jako malé dítě.

„Steve," hlesl.

Steve jeho křik neslyšel. Už nic neslyšel. Ležel na čerstvém sněhu, létaly okolo něj vrány a v dáli znělo vlčí vytí a ržání koní. Vzduch voněl mrazem a krví, sníh se barvil doruda a Stevovy modré oči se upíraly k temné noční obloze poprášené hvězdami. Ale už je neviděl. Život z něj vyprchal několik vteřin před tím, než se lord Stark probudil. 

- Takže... kapesníky i sušenky jsou pro vás připraveny a já jen doufám, že se dožiju zítřejšího dne. Omlouvám se, jestli jsem vám zlomila srdce, ale jinak to nešlo, takhle to bylo plánované už od začátku. Všechno nemůže končit happyendem, no ne? 

- Budu ráda za všechno hlasování i komentáře, klidně i takové, kde mi přejete všechno nejhorší za to, co jsem právě udělala 

- Příští týden nás čeká poslední kapitola!