No co vám budu povídat, letos jsem vážně špatná v tom vydávání. Mám sice upozornění v mobilu, ale stejně zapomínám, že je středa :D Inu, snad se budete bavit!

Steve

„Strýčku Steve!"

Steve sesedl z koně, předal otěže podkonímu a s úsměvem se otočil na tři děti, které si to k němu rychle řinuly. Nejprve do něj vrazil Harley, poté Morgan a nakonec Peter. Všichni se smáli, překřikovali jeden druhého a Peter se po něm pokoušel vyšplhat. Zvedl ho, posadil si ho na rameno a pohladil po vlasech zbylé dvě děti.

Naposledy byl na Zimohradu před třemi lety a byl rád, že si ho děti pamatovaly a vítaly ho s takovou vervou.

„Co jsi nám přivezl?" dožadovala se Morgan. Steve se rozesmál.

„Taky tě rád vidím, má lady," zanotoval a líbl ji na hřbet dlaně. „Tomu říkám velice slušné a formální přivítání."

„Otec říká, že rodina se vítá se smíchem a láskou," prohlásil Harley a spolu s Morgan ho objali okolo pasu. „Chyběl jsi nám."

„Vy mně taky," ujistil je a vydal se s nimi k nádvoří. Lady Pepper už na ně čekala a zeširoka se usmívala. Steve se uklonil, přivítal se s ní a ačkoliv děti naříkaly, předal je chůvě.

„Tony by se měl vrátit až večer, musel se jet do lesů vypořádat s pytláky," informovala ho lady Pepper. „Jsi unavený? Musela to být dlouhá cesta."

„Jsem v pořádku, má paní."

Lady Pepper přikývla a pozvala ho k jejich stolu. Děti se po celou dobu chichotaly a ptaly se Steva na nejrůznější věci, dokud se na ně jejich matka nezamračila a nenařídila, aby se pustili do jídla. Poslechli všichni, i Steve. Přesto jejich zvědavost trochu ukojil, povídal jim o svých cestách, o době, kdy s jejich otcem bojoval bok po boku. Děti na něj valily oči a nadšeně poslouchaly.

Chůvy si je po jídle opět odvedly, aby se mohly věnovat studiu. Lady Pepper se napila vína a zkoumavě si Steva prohlížela.

„Ráda bych si s tebou promluvila, Steve," řekla a odložila číši. „Projdeme se?"

Souhlasil. Procházeli se božím hájem a nad hlavami jim občas zakrákoral havran či vrána. Lady Pepper upírala pohled do trávy, na okamžik ztracená ve svých myšlenkách, zatímco Steve klouzal očima po povědomých místech a jemně se usmíval. V životě by ho nenapadlo, že se mu bude po Zimohradu tolik stýskat. Tady jeho život začal znovu a choval k tomuto místu, jeho kamenným zdem a silným stromům, lásku. Ale strom života ho stále znervózňoval.

„Když jsi pryč, je nešťastný," prolomila lady Pepper ticho. Steve cítil, jak mu z tváře vyprchává barva a srdce mu prudce tluče. Koutkem oka se na ni podíval, jeho pohledu se vyhýbala, ale ve tváři se jí značil pouze smutek. „Každý večer stojí u okna a hledí k západu, než si lehne do postele. A mluví ze spaní. Řekl, že tě miluje."

Steve se zastavil, Pepper ušla ještě několik kroků, než i ona zůstala stát a otočila se k němu. Vzniklý rozestup nebyl dostatečně velký, ale Steve se neodvážil pohnout. Jen na ni hleděl a snažil se zůstat v klidu.

„Má paní, já nevím, o čem to-" začal se lží, kterou ani neměl domyšlenou, ale nedokončil. Pepper ho pohybem ruky zarazila.

„Já ti nedokážu tvrdit, že tomu rozumím. Ne tak úplně," mluvila tiše, ale její hlas byl pevný a vlídný. „Ale vidím, jak ho vaše odloučení souží. Snaží se to skrývat, ale když si myslí, že se nikdo nedívá, je nešťastný. A to mi láme srdce, Steve. Rozzáří se pouze, když jste spolu. Nejdříve jsem si myslela, že jste opravdu tak dobří přátelé, na život a na smrt, jak vždycky říká. Ale pochopila jsem, že jde o něco víc."

Usmála se a vzhlédla. Steve se ani nepohnul, když k němu došla a chytla jeho dlaně do svých.

„Váš čas je omezený, to víte oba dva. Proto tě prosím, Steve, zařiď, aby byl můj muž zase šťastný. Alespoň na chvíli."

Steve přikývl, stiskl její dlaně a mlčky si ji prohlížel. Zaplavil ho pocit viny. „Mrzí mě to," zašeptal. „Nikdy jsem si nepřál, aby to bylo takhle. Je to vůči tobě tak nefér, má paní."

Nešťastně se usmála a přikývla. „Já si Tonyho nevybrala, ani on mne. Vím, že od něj nemohu nic očekávat. Ale stará se o nás dobře, miluje naše děti a vím, že miluje i mne, byť ne tolik jako tebe. A jsem ochotná se s tím smířit."

„Přinášíš obrovskou oběť."

„Každý přinášíme oběti. A zrovna tohle je něco, co mě nijak netíží," řekla a opět vykročila. Steve ji následoval. „Nebudu ho dnes v noci očekávat. Ani další noci ne. Budu se dívat stranou a tvářit se, že o ničem nevím."

„Vážím si toho."

„Měl bys. Jiné ženy by tě hnaly s kalhotami u kolen a psy v zádech."

Zasmáli se tomu oba dva, byť Steva ta představa náležitě vyděsila. Věděl, že by se mu klidně něco takového mohlo stát.

„A raději tohle, než aby mi domů jednou přinesl bastarda," dodala, s čímž Steve musel souhlasit.

Vrátili se zpátky do hradu, Steve v nestřežené chvíli odvedl děti od chůvy a hrál si s nimi na nádvoří, dokud se nevrátil lord Stark. Cvičil chlapce v šermu a malé Morgan ukázal, jak střílet z luku. Poznal, že není první člověk, který jí dal luk do ruky, a když se jí podařilo zasáhnout terč, v hrudi se mu usazovala hrdost, byť to nebyly jeho vlastní děti.

„Ale ne, sir Rampouch se uráčil vrátit na sever!" ozvalo se zvolání. Steve se ohlédl a se smíchem se klusem vydal k Tonymu, který k němu kráčel s pažemi roztaženými. Na zádech mu visel tlustý plášť z šedých kožešin, u boku se mu houpal meč a na hrudi měl dva vyšité vlky.

„Stárneš," řekl mu Steve, když se od sebe odtáhli, a poplácal ho po zádech. Tony měl vousy i vlasy protkané stříbrem a ve tváři měl více vrásek, než si Steve pamatoval. Tony si odfrkl.

„Samozřejmě, víš, jaké mám s těmi třemi ďábly starosti?"

„Otče!" vykřikly jeho děti nadšeně a rozběhly se k nim, chlapci stále svírali dřevěné meče.

„Ach ne, jděte ode mě! Přesila. Stráže, zachraňte mě před těmi zloduchy!" hulákal Tony se smíchem a rukama odrážel Harleyho a Peterovy pokusy o útok. Morgan na něj skočila a všichni tři ho povalili k zemi. Lord Stark se smál, ležel na zemi a ruce držel nad hlavou.

„Vzdávám se, vyhráli jste. Sire Rampouchu, byli jsme poraženi."

„To jsi byl, pane. Mí věrní válečníci tě dostali na lopatky naprosto mistrovsky," odvětil Steve s pobaveným úsměvem. Znovu se rozesmál, když viděl hranou zradu v Tonyho očích.

„Ty jsi na jejich straně? Ta zrada! Ta bolest! Můj nejvěrnější vazal, který se mnou přežil válku a nikdy neopustil můj bok, se ke mně obrátil zády."

„Tak to někdy bývá, můj lorde," přikývl Steve a vytáhl Harleyho na nohy. „Vedli jste si skvěle, má věrná armádo. Nyní běžte, odevzdejte zbraně a utíkejte do kuchyně. Ten, kdo ukradne ten největší koláč a nechytí ho při tom, vyhrává."

Dětem ve tváři zaplála divoká odhodlanost a poslechly ho na slovo. Tony se posadil, díval se na jejich vzdalující se záda a vrtěl nad tím hlavou. „Kuchaři tě nebudou mít v lásce."

„Pouze pokud je chytí," zasmál se Steve, chytil ho za předloktí a pomohl mu na nohy. „Pepper o nás ví," šeptl, než ho pustil. Tonymu se ve tváři během vteřiny vystřídal šok, strach, zděšení, vina a nakonec nervozita. Pohledem zatěkal do stran, oprášil se a vykročil k hradu. Neřekl ani slovo, ramena měl ztuhlá a krok napjatý. Slunce zapadalo, tiché vločky se snášely k zemi a okamžitě tály, zatímco v psinci štěkali psi a muži se snažili dokončit dnešní práci, aby mohli jít domů za rodinami.

Steve následoval lorda Starka do jeho pracovny. Sledoval, jak si odkládá plášť a odepíná pásek s mečem, nalévá si víno a druhou číši nabízí Stevovi. Přijal, odložil vlastní zbraň a posadil se do křesla u krbu. Všiml si, že se Tonymu třásla ruka, když odkládal džbán zpět na stůl.

„Doufal jsem, že se nade mnou bohové slitují a dovolí mi si toto tajemství odnést do hrobu," poznamenal Tony šeptem. Steve přikývl na souhlas, i on v to doufal. Napil se. „Co ti řekla?"

„To je na tom to nejzvláštnější," uznal. „Řekla, že chce, abys byl šťastný. Po dobu mého pobytu tě neočekává ve vaší posteli a slíbila, že se bude dívat stranou."

Tonyho zaplavila nová vlna šoku, zračila se mu ve tváři. Zíral na něj doširoka otevřenýma očima. „Ty žertuješ."

„Ne. Také jsem tomu nemohl věřit. Ale říkala, že nechce, abys byl nešťastný. Prý se soužíš, když tady nejsem."

Tony pohled sklopil do svého klína a zhluboka si povzdechl. Přikývl. „Je to těžší a těžší. Pokaždé, když odjedeš, musím myslet na to, že je to možná naposledy, co tě vidím."

Tomu Steve rozuměl. I jeho zaplavovaly tyto temné myšlenky a svíraly mu srdce v ledovém sevření. Okamžiky odloučení byly hrozné, ale představa, že se už znovu nesetkají, byla ještě horší. Přežili spolu válku, přežili boje a zradu seveřanů. Steve se obával, že budou bohové krutí a zasáhnou v nestřežený okamžik.

Natáhl nohu a opřel se svým lýtkem o to Tonyho. Cítil teplo jeho kůže skrz nohavice. Tonyho kůže byla vždy horká, ať už venku panovalo jakékoliv počasí. Vždy ho hřál. Když v noci lehával ve své ložnici na Zřícené tvrzi s ohněm plápolajícím v ohništi a s několika kožešinami přehozenými přes sebe, byla mu stále zima a toužil po teple jeho kůže. Po hrubém, ale něžném dotyku jeho dlaní. Přivřel nad tou představou oči a uvědomil si, jak nedočkavý celý den byl. Jak toužil po tom, aby se setmělo, aby šel svět spát a on mohl po tolika letech cítit jeho tělo pod svým.

„Nelíbí se mi, že na Zřícené tvrzi stále není žena," změnil Tony téma a napil se. Propaloval Steva tmavým pohledem, ne však nevlídně. Spíš vypadal smutně. „Nelíbí se mi, že jsi tak sám."

„Nechci ženu," zamumlal. „Margaret jsem sice nemiloval, ale stále po ní truchlím. Teď nemám ani pomyšlení na to ji někým nahradit."

„Jsi si jistý, že to je ten důvod?"

Steve se zamračil a zvedl pohár. Hořká chuť vína se mu rozlila po jazyku, vychutnal si ji, než polkl. „Nepřeji si o tomhle mluvit."

Tony však jeho přání nerespektoval. Opřel se lokty o opěrky křesla a naklonil hlavu ke straně. „Tady na severu existuje jedna báseň. Mluví se v ní o všech rodech v zemi. O válce. A o zimě. Nebudu ti ji celou recitovat, nikdy jsem v tom nebyl dobrý. Ale píše se v ní, že když přijde zima, nezahřeje tě ani dračí dech. Růže nevykvetou na loukách a lvi nebudou řvát. Jen vlci v noci vyjí, jen vlci přežijí."

„Starkové jsou silný rod," uznal Steve a přikývl. „Proč mi to říkáš?"

„Můj otec vždycky říkal, že v té básni chybí ještě jedna část. Až bílý sníh zahalí zemi, samotný vlk nemá šanci, přežije jen smečka."

Steve od něj odvrátil pohled do ohně a přejel si prsty po jizvě na spánku. „Nejsem vlk."

„Jsi. Jsi Stark, i když to nemáš ve jméně. Jsi teď seveřan, přestože ses tady nenarodil. Žiješ s námi, přijal jsi naše zvyky, začal jsi svůj život znovu. Zima se blíží, Steve. Blíží se temné a studené časy. Nemáš šanci přežít, pokud budeš sám."

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Steve tušil, že Tonyho slova vychází z jeho dalších špatných pocitů. Nepochyboval o tom, nedobíral si ho. Už mnohokrát zažil, že Tonyho intuice a instinkty se nepletly. Ale přesto názor nezměnil. Nechtěl ženu, nechtěl zakládat rodinu. Jediné, co chtěl, byl lord Stark, ale věděl, že ho mít nemůže. Smířil se s tím už dávno. Smířil se, že dožije svůj život v ústraní. Kdysi žil naplno. Kdysi měl vše, co chtěl a bral ještě víc. A jak dopadl? Nehodlal to udělat znovu. Nehodlal o vše znovu přijít. Byť s Tonym nemohl být tolik, kolik si přál, byl vděčný za každou minutu, za každý okamžik. Uzavřel se před světem již hodně dávno a byl ochotný si k tělu pustit jediného člověka.

Dopil víno, odložil pohár na zem a vstal. Tony k němu vzhlédl, naklonil hlavu, když se Steve sklonil a vyšel vstříc jeho polibku. Byl pomalý a jemný. Bylo to, jako by se znovu oťukávali, jako by začínali znovu. Steve se opřel svým čelem o jeho a spokojeně si povzdechl. Tony ho pohladil po paži.

„Mám za tebou večer přijít?"

„Budu rád."

„Dobrá."

Tony

Tony vstal, když Pepper dětem oznámila, že je načase jít do postele. Chtěl jít s nimi, chtěl jí pomoct je uložit a pak si ukrást pár minut jejího času a promluvit si. Vyjádřit svou hanbu a lítost a poděkovat jí za její chápavost. Ale nebylo mu přáno, jeho žena mu naznačila, aby zůstal na místě, než se k nim otočila zády a odešla. Tony ztěžka usedl zpátky do křesla a lítostivě hleděl na zavírající se dveře.

„Máš strach," konstatoval Steve. Tony na něj pohlédl.

„Asi ano," uznal. „Obávám se, že ji to, navzdory jejím slovům, trápí."

Steve přikývl, jeho tvář byla zahalená ve stínech. Zhluboka se nadechl.

„Chtěl bys, abych odjel?" zeptal se. „Nerad bych mezi tvou ženu a tebe vrazil klín."

Tony se nespokojeně zamračil a zavrtěl se. Nechtěl, aby odjel, ale zároveň nechtěl, aby si jeho manželka myslela, že mu na ní nezáleží. Nerad ji viděl nešťastnou a obával se jejích slz.

„Ne, nikam nechoď," rozhodl. „Pepper si to jistě nechala projít hlavou a myslela to vážně, jinak by o tom s tebou nikdy nemluvila."

„A tím ujišťuješ mě? Nebo sebe?"

Tony neodpověděl. Vyhýbal se jeho pohledu a snažil se přemoct ten pocit viny, který jím cloumal již od té chvíle, kdy mu Steve o svém rozhovoru s Pepper pověděl. S povzdechem schoval tvář do dlaní.

Steve byl chvíli zticha. Natáhl se, pohladil Tonyho po zádech a už trochu odlehčeným tónem řekl: „Co kdybychom jeli zítra na lov, jenom my dva? Vyčistíš si hlavu a zavzpomínáme na staré dobré časy."

Tonymu cukl koutek, ale musel uznat, že to nebyl špatný nápad. Mezi zdmi Zimohradu se nyní cítil podivně stísněně.

Vyjeli hned druhého dne ráno. Rozbili tábor na jedné z mýtin, kterou Tony moc dobře znal, nanosili si dříví a vydali se mezi stromy. Tony obdivně shledal, že je ze Steva mnohem lepší stopař než tehdy, když do lesa vyrazili spolu s Brogenem, Torim a Farrenem. Smutně se usmál při vzpomínce na padlého Brogena.

Ulovili si večeři, několik králíků. Když se později toho dne maso opékalo nad ohněm, sledovali jeden druhého přes plameny a ve vzduchu viselo napětí. Tony však musel přiznat, že to nebylo příjemné, cítil se spíš jako zločinec, který čeká na verdikt. Cítil se tak už od včerejšího večera, kdy Steve seděl s jeho dětmi u ohně a povídal jim podivný příběh o posádce pirátů, kterou přechytračili královi námořníci a zajali je. Tony měl dojem, že to není příběh, který by si Steve vymyslel nebo ho od někoho zaslechl.

„Včera u ohně," začal tedy, aby utnul to nepříjemné ticho, „ten příběh o pirátech-"

„Lodi jsme říkali Kousek ráje, protože když pluješ po moři, narazíš na takový kousek ráje často. Někdy je to zátoka, jindy potopený poklad."

Oči upíral do ohně a Tony měl dojem, že v jeho očích vidí divoké vlny, solí provoněný vítr a horké slunce. Byl ztracený ve vzpomínkách, koupal se v nich.

„Vzpomněl sis," hlesl Tony tiše, ne však překvapeně. Očekával, že si Steve na něco vzpomene už od toho dne, kdy ho poprvé našel stát na pláži.

„Vzpomínám si posledních šest let. Nejdříve to bylo matné, schované v mlze. Ale postupem času jsem si vzpomněl. Vzpomněl jsem si na místa, která jsem navštívil, na věci, které jsem dělal, a lidi, které jsem miloval." Smutně se usmál a dotkl se jizvy. „Na lidi, které jsem ztratil."

„Jak ses dostal na sever, Steve?"

Steve se narovnal. Promnul si ruce, stiskl si dlaně mezi stehny a rozhlédl se kolem sebe.

„Je to nehostinná země. Ledová, zmrzlá. Třásl jsem se zimou, sotva jsme se severu přiblížili, myslel jsem, že zemřu, umrznu. Vedli mě na Zeď. Raději využít um v náš prospěch, než ho nechat uhynout na šibenici, říkali. Cestou nás napadli banditi. Stráže mi daly meč, ať se můžu bránit, ale ve chvíli, kdy se banditi rozutekli, obrátil jsem ostří proti nim. A kdo by se mi divil? Nechtěl jsem na Zeď, chtěl jsem zpátky na moře. A zbytek příběhu znáš. A znal jsi i začátek, proto kapitán Elis musel zemřít."

Verdikt byl vynesen a Tony měl dojem, že z něj někdo vyrazil všechen vzduch. Zíral na Steva, do jeho nečitelných modrých očí a krátce jej zaplavila panika. Tolik let si všichni mysleli, že smrt Elise byla jen nehoda.

„Chtěl, abych tě potrestal," přiznal Tony nakonec. „Byl jediný, kdo věděl, odkud jsi přišel."

„A tak jsi ho shodil na ostré kameny. Aby nemohl mé špinavé tajemství prozradit."

„Vyčítáš mi to?"

„Zčásti. Nechtěl jsem, aby sis pošpinil ruce kvůli mně."

Ty věci, které jsem schopný udělat pro lásku, napadlo Tonyho zasmušile. Upil vína z měchu a podal ho Stevovi, který vděčně přijal.

„Vím to od toho dne, kdy ho našli," přiznal Steve. „Viděl jsem, jak neklidně přecházíš, když jeho tělo přinesli. A slyšel jsem, když dopadl. Ani nestihl vykřiknout, a i kdyby, nikdo by ho neslyšel, kromě mě a tebe."

Tony přikývl. Sundal jednoho z králíků z ohně a podal ho Stevovi. Jedli mlčky, den potemněl a ze stromů se ozvalo zahoukání sovy. Tony si otřel rty.

„Nelituju, víš? Ničeho. Nelituju, že tě otec přitáhl na Zimohrad, nelituju smrti Elise a nelituju své lásky k tobě. Prošli jsme spolu peklem a přežili to. Nelituju."

„Já lituju mnoha věcí," uznal Steve tiše a opět se napil. „Ale to, co jsme spolu zažili? Toho nebudu litovat nikdy."

Když později toho večera leželi ve stanu pod záplavou kožešin a Steve si hřál zmrzlé prsty o horkou pokožku Tonyho břicha, museli se oba ušklíbat nad tím, jak povědomě tahle situace vypadala. Nezáleželo na tom, kolik času Steve strávil na severu, na zdejší teploty si nikdy nezvykl.

Tony ho pohladil po vlasech, vtiskl mu polibek na čelo a zavřel oči. „Myslíš si, že nás čeká šťastný konec?" zeptal se šeptem. Steve si dal s odpovědí načas, ale nakonec přikývl.

„Určitě ano. Prošli jsme si tolika strastmi, že nás teď už může čekat jedině dobrý konec."

Tonyho to ujištění uklidnilo a nechal se unášet do říše snů. Poslední, co slyšel, než usnul, bylo vzdálené vlčí vytí. Budu s tebou až do našeho posledního zavytí, slíbil.

- Ach, udělala jsem z Tonyho vraha... Podivný pocit, musím uznat, ale nějak mi to do toho příběhu sedělo :D

- Děkuju za přečtení a za všechny komentáře i hlasování!