Přeji krásný den, mí drazí
Tak už i mě to začíná. Zítra jdu poprvé do školy a pak se zase budu muset dostat do toho ošklivého univerzitního módu. Fakt jen doufám, že ten třeťák zvládnu.

Inu, užijte si kapitolu!

Steve

Tělo našli druhého dne.

Steve se konečně připojil k ostatním, škodolibě sledoval Farrena, který se opíral čelem o dlouhý stůl a bolestně kroutil obličejem, kdykoliv někdo hlasitě promluvil. Hlava mu musela třeštit, jako by mu do ní tloukli kladivy.

„Stálo to za to," rozhodl Farren slabě a napil se z číše. Jeho tvář byla téměř průhledná, na čele se mu tkvěl ohromný šrám, který po sobě jistě zanechá hlubokou jizvu. „Vyhráli jsme. Stálo to za to."

Tori přikývl. Seděl tam s nimi, i jeho očividně sužovala bolest hlavy, ale dával to najevo mnohem méně než Farren. Mračil se, hleděl do hrnku s čajem a tvářil se, že tam s nimi není. Když se ho Steve zeptal, na co myslí, jen po něm střelil rozladěným pohledem a neřekl vůbec nic. Steve ho nadále nedráždil. Tori nebyl sám sebou od smrti Brogena a s každým dalším dnem a každým dalším bojem se měnil víc a víc. V očích se mu zračil nikdy nekončící strach a hrůza. Dnes dokonce i vztek. Ale mluvit o tom nechtěl. Ani s ním, ani s Farrenem.

Síní zaduněly rychlé těžké kroky a zvolání plné paniky narušilo veškerý uvolněný smích.

„Mí lordi!" křičel jeden z mužů, který jistě bojoval po jejich boku, ale Steve ho nikdy dříve neviděl. „Pod hradbami leží tělo!"

Na několik vteřin se rozhostilo šokované ticho, než se několik lordů hlasitě rozesmálo. Někdo zakřičel: „Jistě, těly je poseto celé okolí!"

„Je to tělo kapitána Elise!" trval muž na svém, prstem ukazovaů k otevřeným dveřím vedoucím na balkon. To všechny opět utišilo. Kapitán Elis boj přežil a včera slavil spolu s ostatními, to i Steve věděl. Slyšel jeho hlasitý smích a viděl ho mávat plným pohárem vysoko nad hlavou, až mu víno šplíchalo na vlasy a teklo za rukáv kabátce.

Židle a lavice zaskřípaly o podlahu a v síni se rozhostil zmatek. Tori vyskočil na nohy, několik lordů a lenních pánů, spolu s lordem Starkem, se vydalo k balkonu a shlédli dolů, Tori s nimi. Stevovi se podařilo dostat se mezi ně a i on shlédl. A opravdu, na špičatých ostrých kamenech ležela změť podivně zkroucených končetin a oděvu, pod kterou se rozprostírala temná skvrna krve.

Hlasy okolo něj vzrušeně a vyděšeně ševelily, lord Stark měl ve tváři vepsané starosti a lord Etter, muž s hustou hřívou zrzavých vlasů, který podporoval tažení na západ již od prvního dne, se rozmrzele rozhlédl a poručil dvěma mužům, aby přinesli jeho tělo. Poslechli ho bez zaváhání.

Muži ustoupili a nechali dost prostoru lordům a Mistrovi, který zkušeným okem prohlížel tělo mrtvého kapitána. Steve se postavil na lavici spolu s Farrenem a snažil se zahlédnout co nejvíce. Lord Stark přecházel tam a zpátky, mračil se a ťukal si kloubem prstu o rty. Nikdo neřekl ani slovo, dokud Mistr nepřestal a znovu se nenarovnal.

„Nemá žádná zranění, která nezpůsobil pád nebo boj. Musel spadnout," oznámil. Lordi si vyměnili nejisté pohledy.

„Kapitán Elis včera pil, jako kdyby to byla jeho poslední noc na zemi!" zavolal někdo v davu. „Nedivil bych se, kdyby přepadl přes zábradlí."

Lordi kývali hlavami, shodující se na tom, že to dává smysl. Jen nešťastná náhoda. Domluvili se na tom, kdo to oznámí rodině a jeho armádě. Tělo bylo odneseno a všichni se postupně vrátili zpět ke stolům.

Steve nespustil pohled z lorda Starka.

Tony

Steve stál zase na pláži. Tony ho sledoval z okna síně a jedním uchem se snažil poslouchat slova ostatních lordů, Mistra a rádců.

„Musíme nějak upevnit nově vydobytý mír," řekl pevně lord Etter. Ostatní souhlasili.

Steve se nepohnul. Vítr mu čechral vlasy a oblečení, ale on stál nehnutě a díval se do šedých vln. Co se mu honilo hlavou, když sledoval tu masu vody? Probouzelo to v něm dávno zapomenuté pocity?

„Stojí tam už tři dny," zamumlal Farren a opřel se ramenem o zeď vedle Tonyho. „Každý den, někdy i v noci. Co je s ním?"

„Myslím, že mu to připomíná něco z jeho předešlého života," odvětil Tony stejně tiše, oči nespouštěl ze Stevových zad. Naklonil hlavu ke straně. „Řekni mi, Farrene, jak to Steve zvládá?"

„Co máš na mysli, můj pane?" zamračil se. Tony neurčitě naznačil rukou.

„Na Zřícené tvrzi."

„Ach..." Farren se odmlčel a zamračil se. Tony k němu sjel pohledem. „Nebylo to jednoduché. Nejdříve to vypadalo, že se utopí. Ale pak se všechno otočilo. Získal si respekt všech mužů, váží si ho. Nevím, jak to udělal... Takže ano, jde mu to dobře. Tvůj otec udělal dobře, že ho tam poslal."

Tony pozorně poslouchal a přikyvoval. Věnoval Stevovi poslední pohled a vnitřně se mu omluvil, než se otočil zpět k lordům a posadil se do svého křesla.

Hrad byl tichý. Hlídky chodily po hradbách, ale lidé se ukládali ke spánku a nechávali starosti uplynulého dne za sebou. Tony seděl ve svých komnatách a pomalými pohyby brousil meč Led, spočívající mu na klíně. V krbu plápolal oheň, okna byla zavřená a na posteli byly dvě kožešiny navíc.

Tony nechtěl, aby Steve v noci mrzl.

Sám na sobě měl jen lehkou halenu a volné nohavice a bosými chodidly se chladil o kamennou podlahu. Rytmický zvuk brusného kamene naplňoval místnost a přinášel určitý klid. Tonyho myšlenky byly ten večer až moc hlasité a rozhodnutí, které dnes spolu s ostatními lordy učinil, nebylo jednoduché.

Nezareagoval, když se ozvalo zaklepání na dveře, jen čekal. A ano, zanedlouho se Steve protáhl dovnitř, zamkl dveře na petlici a oddechl si. Úlevně a spokojeně. Tony na sobě cítil jeho pohled, ale nevzhlédl a nadále se soustředil na činnost před sebou.

„To je Led?" zeptal se Steve šeptem. Vždy mluvil tiše, když se jim podařilo ukrást si několik okamžiků pro sebe, snad ze strachu, že je někdo poslouchá. Jen ať si poslouchají, mihlo se Tonymu hlavou. Jen ať slyší jejich rozhovory a později jejich steny a vzdechy. On to rozhodně rád poslouchal. Steve měl pevný a silný hlas, ale když Tony ochutnával jeho kůži jazykem a zanechával na něm otisky zubů, vycházela mu ze rtů naprosto odlišná melodie.

„Ano," uznal a prohlédl si čepel meče. Během jejich tažení ho musel použít už několikrát a ani jednou mu to nečinilo žádné potěšení. Muži, které setl, patřili kdysi k jejich spojencům. Ale moc dobře věděl, že za takovou zradu byl jen jeden trest, a to smrt. A jak bylo na severu zvykem, když už muž vynese rozsudek smrti, musí jej i sám vykonat.

Steve přešel po pokoji, odložil svůj kabátec na židli a posadil se. Nalil jim oběma víno do poháru, sám se hned napil a pohodlněji se opřel. Jeho výraz byl však zachmuřený.

„Lord Warwick byl dobrý muž. A silný bojovník," uznal a pozvedl svůj pohár. „Mrzí mě, že tě zradil."

„To mne také," uznal Tony a překvapilo ho, jak upřímně svá slova myslel. Znal lorda Warwicka již z doby, kdy byl jen malým chlapcem, a věděl, že to byl otcův silný spojenec. Ale nechal se zlákat, nechal se otrávit nenávistí jiných. A nyní seděl ve vězení a čekal na smrt.

Tony se vrátil k broušení meče a Steve ho nerušil. Natáhl nohy ke krbu a hřál si chodidla, spokojeně rozvalený jako kočka na slunci. Tonymu cukl koutek, jen krátce, když ho to napadlo. Steve jako obrovský kocour ležící na kožešině v hřejivých paprscích. Odfrkl by si a nazval by ho hlupákem, kdyby to řekl nahlas, ale byla to zajímavá představa.

Nevěděl, kolik času uplynulo, jen věděl, že stihli vyprázdnit dva poháry. Obloha kompletně potemněla a Steve se začal chystat do postele. Odložil většinu oblečení, zul se a opláchl si obličej a krk v kádi s vodou.

Tony nechal své ruce klesnout, když ho Steve objal okolo ramen a políbil ho na krk. Zavřel oči, naklonil hlavu a užíval si jeho láskyplné doteky.

„Pojď," šeptl a vzal mu z dlaní nejprve brousek a poté i meč, vše odkládaje na stůl. Jeho ruce ale byly hned zpět, jely mu nahoru po bocích a braly s sebou halenu, kterou mu přetáhl přes hlavu ve chvíli, kdy Tony zvedl ruce.

„Pojď," hlesl znovu. Tony šel. Vstal, couval s ním k posteli a bloudil mu pohledem po tváři. Vlasy měl rozcuchané, ale čisté, a vousy mnohem delší, než kdy dřív, ale zastřižené a upravené. Na rtech, těch nádherných měkkých rtech, mu pohrával jemný úsměv a Tony zatoužil ho slíbat.

A přesně to udělal.

Padli spolu na kožešiny, Steve mu zapletl ruku do vlasů a plenil jeho ústa, nechávaje Tonyho bez dechu. Srdce se mu svíralo a pevně tiskl víčka, aby neviděl slzy, které hrozily, že mu stečou po tvářích. V pokoji bylo až moc velké horko, jejich kůže se leskla potem a dech měli těžký a rychlý.

Tony se zapřel rukama i nohama a převalil Steva na záda, usadil se mu na klíně. Steve se nebránil, ležel pod ním vydán na milost a nemilost. Tiskl jeho boky v dlaních, vzhlížel k němu zpod těžkých víček a oba si přáli, aby tenhle moment nikdy neskončil.

Tony se sklonil, dlaní ho pohladil po hrudi a následoval stejnou trasu rty. Líbal každou jizvu, kterou viděl. U některých jejich příběh a původ znal, ale u jiných ne. Neměl je rád. Neměl rád Stevovy jizvy, ale respektoval je a přijímal je. Byly to známky toho, kolikrát unikl vůli bohů, jak starých, tak nových. Byly to důkazy jeho statečnosti.

Steve propletl jejich prsty a Tony si jejich spojené ruce přinesl ke rtům.

„Miluju tvoje ruce," slyšel sám sebe šeptat, hlas těžký a chraplavý. „Jsou velké a silné a drsné. Jsou plné jizev a mozolů, ale vždy, když se mne dotýkáš, cítím jen bezpečí a lásku."

Steve na to nic neřekl, jen ho uchopil za zátylek a přitáhl si ho pro další polibek. Tonymu prudce tlouklo srdce a věděl, že by tohle neměl dělat. Ale děsil se, že je tohle poslední noc, kdy jsou spolu.

Byl sobecký. Vždy to věděl a tvrdil to o sobě. A byl sobecký i nyní, až se za své chování styděl.

Oheň dohoříval, noc byla tichá a Steve ležel pod kožešinami, spokojený a ospalý. Tony otevřel okna, pustil dovnitř trochu vzduchu. Pot a semeno mu zasychalo na těle a chladný noční vzduch mu vyčistil hlavu. Chvíli stál u okna, zhluboka dýchal a snažil se sebrat veškerou odvahu. Moc mu jí nezbývalo.

Vrátil se do postele. Položil se na břicho, podepřel se lokty a odhrnul Stevovi zpocené prameny světlých vlasů z čela. I v šeru viděl obrys jizvy na jeho spánku, jemně se jí dotkl prsty.

„Nějaké vzpomínky?" zajímal se. Steve zamítavě zamručel a zavřel oči.

„Vůbec žádné. Jen ten zvláštní pocit z moře... Ale to nevadí. Nepotřebuju je."

Tony ho líbl na čelo, opřel si hlavu o předloktí a i on zavřel oči, ale jen na okamžik. Nemohli jít ještě spát, slíbil si, že mu to řekne dneska.

„Dnes na poradě jsme debatovali, jak udržet nově nastolený mír," začal pomalu. Věděl, že Steve otevřel oči a pozorně ho sleduje, ale neodvážil se na něj podívat. Zatím ne. „Lord Warwick musí za svou zradu pykat, to víme všichni. Ale někdo se bude muset postarat o jeho pozemky a převzít po něm moc..."

Až teď Tony otevřel oči, ale odvrátil pohled a převalil se na záda. Pozoroval strop. Tělo vedle něj tuhlo a napínalo se s každou uplynulou vteřinou a vzduch byl podivně těžký.

„Lord Warwick má dceru," řekl Tony, hlas až moc klidný, až moc vážný. Dopřál jim oběma okamžik, aby tu informaci mohli vstřebat. „Je už dospělá. Byla zaslíbená lordu Duncanovi, ale jak si jistě pamatuješ-"

„Lorda Duncana jsme porazili před třemi měsíci," skočil mu Steve do řeči. Veškerá ospalost z něj vymizela, byl ostražitý. „Vzpomínám si."

„Ano. Lord Duncan už není mezi námi a mladá lady potřebuje manžela. Její rodina souhlasila, že-"

„Přestaň."

Tony ztichl. Díval se na strop, zhluboka dýchal. Steve se posadil, promnul si čelo a zajel si rukama do vlasů. Když se na něj znovu otočil, tvář měl zahalenou ve stínu a mezi obočím se mu tvořily dvě hluboké brázdy.

„Přestaň to okecávat a prostě to řekni."

Tony se na něj pořádně podíval, zadíval se mu do očí a pohledem neuhnul. „Potřebuju někoho, komu věřím, a o kom vím, že dokáže udržet situaci pod kontrolou, i když věci nepůjdou podle plánu."

„Prostě to řekni!" zasyčel na něj. Každý sval v jeho těle byl napjatý.

„Chci, aby sis ji vzal. A zůstal tady. Postaral se o to, že sever nezasáhne další pošetilá válka."

Steve přikývl. Odvrátil od něj pohled a narovnal se v zádech. Znovu přikývl.

„Samozřejmě. Cokoliv si přeješ, můj lorde." řekl a z jeho hlasu odkapával jed. Tonymu se sevřelo hrdlo, i on se posadil. Nespustil z něj pohled. Steve seděl ještě okamžik, než se vyhoupl na nohy a začal se oblékat.

„Tady nezůstanu," řekl a vyhýbal se jeho pohledu. „Vezmu si ji, ale vrátím se s ní zpátky na Zřícenou tvrz. Jestli mě tady necháš, nebude to trvat dlouho a vrhnu se do vln. A buď se utopím nebo odpluju a už se nevrátím."

„Dobře," souhlasil. Na takovou podmínku mohl přistoupit. A nemohl popřít fakt, že se mu líbila představa, že bude blíž Zimohradu.

Steve si natáhl boty a vyšel ke dveřím, tvář zachmuřenou a zamračenou. Na chvíli se ještě zastavil a otočil se na něj, v jeho očích plál hněv a zrada a bolest a Tony se s každou uplynulou vteřinou nesnášel víc a víc a srdce mu klesalo hlouběji a hlouběji.

Steve už ale nic neřekl, jen otevřel dveře a vyšel do noci. Nechal Tonyho samotného v posteli, která ještě držela teplo jeho těla a vůni jejich milování.

Steve

Bylo to kruté, pořádat svatbu osm dní po popravě otce nevěsty. Byli zpět na Zřícené tvrzi, lady Margaret vedle něj stála s hlavou vztyčenou a vážným výrazem ve tváři, když je oddávali. Oči měla rudé od pláče, její ruka se v té jeho třásla, ale tvářila se odhodlaně a statečně. Obdivoval ji za její odvahu, za její sílu. Jemně ji pohladil palcem po hřbetu dlaně, gesto, kterým ji chtěl uklidnit, ale uvědomoval si, že mělo spíš opačný účinek. Roztřásla se víc než předtím.

Steve na sobě cítil pohled lorda Starka. Stál za ním, stejně jako tehdy on, když si bral lady Pepper, a propaloval mu pohledem díru do zad. Nemluvil s ním od té noci, sotva se na něj podíval. Víc než rozčileně se nyní cítil zrazeně. Nebyl šlechtic, neměl majetek ani pozemky, které by patřily přímo jemu, nemusel tedy mít potomky. Dokázal se smířit s tím, že by velel Zřícené tvrzi a viděl lorda Starka jen velmi zřídka. Ale sňatek s lady Margaret se mu nelíbil. Nechtěl mít ženu, nechtěl být manžel a otec. Nikdy si to nepřál. A sňatek uzavřený jen kvůli zachování míru? Chápal, že to byl politický tah, ale nelíbilo se mu, že toho byl součástí.

Po celou dobu hostiny se sotva usmál. Jedl a pil, vyhýbal se pohledu jak lorda Starka, tak lady Margaret, a děsil se chvíle, kdy je budou chtít odvést do ložnice. Mračil se nad představou, že se skupina opilých a rozesmátých mužů vrhne na jeho ženu a odtáhnou je oba do postele. Mračil se ještě více nad představou, jak z ní se smíchem strhávají šaty a žertují o jejich první noci. Koutkem oka viděl, že se stále třásla, byť téměř neznatelně a ne po celou dobu. Pevně zaťal čelist. Nechtěl si ji vzít, nepřitahovala ho. Nic o ní nevěděl, mluvili spolu jen třikrát. Ale stalo se, nyní byla jeho manželkou a on se rozhodl, že nedovolí, aby se k ní někdo choval nevhodně.

Do ložnice si ji tedy odvedl sám. Slyšel za sebou nespokojené mručení, ale když připomněl, že ani na svatbě lorda Starka se nekonalo uvádění do postele a že si z něj pouze bere příklad, mručení ustalo. A ani tehdy Steve očima k Tonymu nezabloudil. Nepřál si ho vidět.

Když se za nimi zavřely dveře, lady se roztřásla naplno. Stále se tvářila statečně a odhodlaně, ale její výraz kolísal. Na vratkých nohách odešla k jednomu z křesel a zády k němu ze sebe začala stahovat šaty a Steve udělal to samé. Sundal si kabátec, rozvázal si košili a sundal si boty. Ale nakonec toho nechal. Posadil se do křesla, napil se vína a schoval tvář do dlaní. Dlouze si povzdechl.

„Je něco špatně, můj pane?" zeptala se. Byť se třásla po celém těle a hrozilo, že se každou chvíli rozpláče, její hlas byl stejně pevný a odhodlaný jako její tvář. Steve vzhlédl. Stála před ním jen v tenké bílé spodničce, která zakrývala celé její tělo. Steve si ji prohlédl, než se jí zadíval do tváře. Byla mladá, mladší než on. Ne o moc, možná pět nebo šest let, ale na druhou stranu, on nebyl žádný stařec. Mohlo jí být šestnáct nebo sedmnáct let.

„Ne," zavrtěl hlavou a narovnal se. Vzal její ruce do svých a jemně zatáhl, udělala krok k němu. Přestala se třást, ale v očích se jí značil strach. Nelíbilo se mu to, nechtěl, aby se bála. „Chtěl bych, abys věděla, že jsem o tento sňatek nestál o nic víc než ty."

„To mi došlo," přikývla a koutek jí krátce cukl do nervózního úsměvu.

„Ale stalo se, oba jsme byli chyceni v této nesmyslné hře a já navrhuji, abychom se snažili to jeden druhému ulehčit a zpříjemnit. Mohu ti slíbit, že se k tobě budu vždy chovat s úctou. Budu tě chránit a pečovat o tebe. Pokud to bude v mých silách, zařídím, abys nikdy nestrádala a aby ses cítila spokojeně a v bezpečí."

Lady přikývla, očividně překvapena jeho slovy. Strach z jejích očí nezmizel, ale připojila se k němu zvědavost. Steve jí sevřel dlaně, vstal a přitáhl si ji do objetí. Šla dobrovolně, nevzpírala se. Chvíli stála ztuhle, ale nakonec cítil, jak se mu její ruce omotaly okolo pasu. Její dlaně ho chladily na kůži.

„Obávám se ale, že se dnešní noci ani jeden nevyhneme," zašeptal jí do vlasů. Vzhlédla k němu a na rtech jí pohrával nejistý úsměv.

„Obávala bych se, že se ti nelíbím, můj lorde, kdyby ses dnešní noci pokoušel vyhnout."

Byla krásná. Měla tmavé kaštanové vlasy a oči stejné barvy, tváře měla růžové a pleť svěží. Byla krásná, ale nepřitahovala ho. Znal však své povinnosti a hodlal je splnit.

Tony

„Na našeho sira Rampoucha!" zvolal Tony se smíchem a pozvedl pohár ke stropu. Brogen a Farren se k němu přidali, smáli se a víno jim šplíchalo z pohárů na vlasy a stékalo za rukávy. Oba už byli značně opilí, hráli karty s muži, se kterými za poslední měsíce bojovali bok po boku, a dobře se bavili. A Tony se bavil s nimi, protože kdyby se držel dál, musel by obracet zrak ke stropu, jako by snad dokázal vidět skrz kámen a dřevo až do ložnice lorda a lady. Bolelo ho na prsou a zaplavoval ho vztek a žal. Proto pil, utápěl své city v hořkém víně a pivu a zpíval písně s bardy.

A když se tóny pomalu vytratily jen do tiché melodie a opilí muži buď usnuli s hlavami opřenými o stoly, či odešli do svých komnat a stanů, Tony vstal a odešel. Bloudil po chodbách, dopíjel víno z poháru a nakonec se zavřel v pracovně, ve které před několika měsíci seděli, probírali válečné plány a Tony sledoval Steva a bál se o jeho spálená záda. Zdálo se, jako by se to stalo už hodně dávno.

Posadil se, přejel prsty po okraji mapy a s náladou rozčileného dítěte smetl dřevěné figurky a vlajky ze stolu na zem. Několikrát poskočily po kamenné podlaze, než se každá zakutálela jiným směrem.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl, když se dveře otevřely. Steve měl na sobě jen halenu, tmavé nohavice a vysoké boty, vlasy měl neupravené a tvář bez výrazu. Vzal si Tonyho pohár, nalil si víno z karafy a napil se, pohled upřený z okna. Tony věděl, jak se cítil. Před několika lety to byl on, kdo zanechal svou novomanželku v posteli po jejich první noci a vydal se do tmy noci najít někoho, kdo uklidní jeho rozporuplné pocity.

Ale Steve uklidnění nehledal. Držel si od něj odstup, nepodíval se na něj. Vyčítal mu vše, co se odehrálo. A Tony ho za to nevinil.

„Promluvíš se mnou ještě někdy?" zeptal se Tony nakonec. Steve po něm střelil pohledem.

„Jednou mi někdo řekl, že tvůj dědeček vždy tvrdil, že muž, který sedí sám a pije, má buď zlomené srdce nebo plánuje vraždu," řekl. Tonymu cukl koutek, vzpomněl si na den, kdy toto vyslovil. Bylo to ironické, že nyní to říkal Steve jemu. Jejich role se obrátily a oba tak měli možnost zažít si zkušenosti toho druhého.

Tony vstal a došel k němu. „Za dva dny odjíždím zpátky na Zimohrad a jen bohové vědí, kdy se znovu uvidíme."

Steve upřel pohled do poháru, napil se a zakroužil rameny. Tony mu položil dlaň na zátylek, palcem ho pohladil a neslyšně si oddechl, když cítil, jak se mu pod rukou uvolnil.

„Jednou mi budeš muset odpustit," zašeptal, „a pochopit, že mé rozhodnutí bylo politické. Jsem strážce severu a musím na mír země myslet především. Věř mi, že jsem se řídil rozumem. Protože kdybych se řídil srdcem," odmlčel se a palcem mu objel stranu krku, pohledem zkoumal jeho světlou kůži halenou ve stínech.

Tony ho políbil. Vměstnal se mezi okno a Steva a políbil ho na rty. A s úlevou shledal, že mu Steve polibek oplácí.

„Kdybych se řídil srdcem," zašeptal mu do ucha, „osedlal bych dva koně a utekl s tebou hodně daleko."

A tak se války uklidnily a na severu opět zavládl mír. Lord Stark se rozloučil se svými vazaly, poděkoval jim za jejich pomoc a podporu a náležitě je odměnil, než se vydal zpátky na Zimohrad, kde na něj čekala jeho žena, syn a novorozená dcera. Zimohradem zněl smích a oslavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Lord Stark se šťastně usmíval na novorozeně ve své náruči a byl vděčný bohům, že jemu a jeho ženě požehnali a darovali jim druhé zdravé dítě. A jen doufal, že i Steve založí rodinu, bude žít šťastně a uchová si jeho vzpomínku ve svém srdci, dokud se znovu nesetkají.

A že na sebe museli čekat dlouho. Přehnala se dvě léta, než je osud opět svedl dohromady. A pak další dvě, než se setkali znovu. K lordu Starkovi byl čas milosrdný. Zplodil třetí dítě, chlapečka, a jeho země prosperovala. Steve na druhou stranu takové štěstí neměl. Horečka ho připravila o manželku, děti spolu neměli. A znovu se neoženil.

„Ožeň se," říkal mu Tony. „Tíží mě představa, že jsi tady tak sám."

Ale Steve odmítl. Staral se o pozemky, které mu byly přiděleny, mírnil rozepře, které po sobě válka zanechala, a jak Tony ze svých zdrojů věděl, jednou za čas odjel k pobřeží a trávil tam dny, než se zase vrátil. Ale rodinu nezaložil.

„Harley bude slavit desáté narozeniny," řekla jednoho dne lady Pepper a usmála se na svého muže. „Co kdybychom pozvali Steva? Děti se na něj ptají a i tobě by mohla jeho návštěva prospět."

„Radu moudré ženy nemohu jen tak odmítnout," zasmál se Tony a přivinul ji k sobě. „Pošlu mu vzkaz. Nelíbí se mi, že po té tvrzi bloudí sám."

„Také mne ta představa děsí. Samota je zlá."

Můj Steve mě chtěl po přečtení téhle kapitoly asi trochu uškrtit, nebo se tak na mě zpoza počítače alespoň dívala. Co vy? Taky byste mi přáli brzkou smrt? :D
Doufám, že se líbilo a budu se na vás těšit příště!