Přeji krásný den, drazí!
Chcete se zasmát? Nastěhovala jsem se do nového domu v Anglii. A copak jsme našli v posteli a v kobercích? Brouky... Jeej. Nějací kobercoví brouci, prý. Naštěstí se náš domácí o všechno postaral, ale těch několik hodin, než přijel s novou postelí a přípravky proti broukům, to bylo maso.

Doufám, že se vám bude kapitola líbit!

Steve

Mistr mu nakonec řekl, kde Tonyho najde. Neupozornil ho však na to, v jakém stavu jej najde. Seděl ve velké vaně plné nyní již kalné vody a beze slova zíral před sebe. Steve zavřel dveře, prošel okolo něj a prsty přejel po hladině. Byla vlažná.

„Už to máš studené," zamumlal a posadil se na židli naproti němu. Tony k němu těkl pohledem a jeho oči se vyjasnily, jako by se vrátil z velkých dálek. Nepřítomně si začal třít paže mokrým hadrem.

„Jak jsme na tom?" zeptal se, hlas chraplavý a hrubý. „Jsou ztráty velké?"

„Menší než jsme čekali," ujistil ho a odmlčel se, než dodal: „Brogen je na tom špatně. Pravděpodobně se nedožije rána."

Jen přikývl na srozuměnou. Jeho pohyby zpomalily a nakonec ruce nechal zmizet zpět pod vodou a jeho oči získaly ten nepřítomný výraz. Steve ho pozorně sledoval. Tvář měl samou modřinu a odřeninu, na rameni, hned nad starými jizvami, jejichž původ neznal, dlouhý rudý šrám, a na předloktí řez. Další zranění neviděl, ale věděl, že jich je mnoho. Když mu na poli pomáhal znovu na nohy, Stevovy rukavice byly mokré čerstvou krví.

„Zabil jsem koně," zašeptal zlomeně.

„A dobře jsi udělal. Nebylo mu pomoci, utrápil by se."

„Ale byl to kůň... Neměl umřít, neměl. Ne kvůli nám."

Stevovi se sevřelo srdce. Lord Stark nyní nepřipomínal toho vznešeného muže, kterým vždy byl. Vypadal jako malé dítě, vyděšené a na pokraji slz.

Vstal, zamkl dveře na petlici a přešel k vaně. Prstem na bradě Tonymu naznačil, aby zaklonil hlavu. Poslechl okamžitě. Steve mu pomalu vylil na vlasy vědro vody, jen o pár stupňů teplejší, než byla voda ve vaně.

Byl zticha. Jemně myl Tonyho vlasy a pozoroval narůžovělou vodu stékající mu po krku. Tony zavřel oči. Z ramen mu pomalu zmizelo veškeré napětí, uvolnil se a z hrudi se mu ozývalo spokojené bručení. Brzy se jen líně opíral o okraj vany, uvolněný a klidný. Když ke Stevovi vzhlédl, jeho oči byly opět vyjasněné a soustředěné. Pousmál se a vtiskl mu polibek na zápěstí.

„Děkuji," zašeptal. Steve jen zavrtěl hlavou, spláchl mu z hlavy mydlinky a zbytek špíny a krve a dřepl si k okraji vany. Jemně se pousmál a pohladil ho po tváři.

„Lepší?"

„Mnohem," přikývl Tony spokojeně. Víčka mu klesala, ale nespustil z něj pohled.

„Pomáhá, když ze sebe tu krev co nejrychleji smyješ. Když ji už necítíš."

Tony povytáhl obočí. „To víš jak?"

„To nemám tušení," uznal a oba se tiše zasmáli. Steve mu jemně přejížděl palcem po hraně čelisti, po mokrém strništi. „Ale vím to. A očividně to zabírá."

Další přikývnutí. Tony se napřímil, mokrými dlaněmi jej uchopil za zátylek a spojil jejich rty. Líbali se pomalu a jemně, beze spěchu. Jen ujišťovali jeden druhého, že jsou naživu a že jsou spolu. Steve cítil vlastní napětí opouštějící jeho tělo. Sčísl Tonymu vlasy z čela a polibek prohloubil. Když se nakonec odtáhli, oba lapali po dechu. Tony se opřel svým čelem o jeho, zavřel oči a jen tak na chvíli setrval.

„Měl bys jít," šeptl nakonec a vtiskl mu další polibek do koutku úst. „Ale přijď. V noci, až bude hrad spát. Nechci být bez tebe."

„Budu tady," slíbil. Vyměnili si ještě několik polibků, než Steve konečně vstal a odešel.

Ale za pár hodin byl zpátky, přesně jak slíbil. Mezitím chodil po hradě a pomáhal, kde se dalo. Unavený, ale neklidný. Jeho tělo bylo stále v bojovém režimu, ne a ne se uklidnit. Pomáhal se zraněnými a s vězni. Dnes se museli postarat o tohle, zítra znovu začnou válečné a politické porady. Ale to až zítra.

Až zítra.

Tonyho dveře byly pootevřené a Steve se pousmál, když si vzpomněl na jejich první noc. Chvíli váhal s rukou na klice, než vstoupil dovnitř. Tony stál u otevřeného okna, díval se na setmělou oblohu a jestli si ho všiml, nedal to nejprve na vědomí.

V krbu hořel oheň, postel byla rozestlaná a Tony měl na sobě jen volnou tuniku a nohavice, nezavázané a posazené nízko na bocích. Chodidla měl na chladné kamenné podlaze bosá a Steve se ne poprvé pozastavil nad tím, že na rozdíl od něj samotného, Tonyho snad nikdy netrápil chlad. Naopak ho vyhledával a Steve si byl moc dobře vědom toho, že kdyby neměli noc trávit spolu, oheň by nehořel a všechna okna by byla otevřená dokořán. A přesto byl vždy na dotek horký, jako by snad oheň plál přímo uvnitř jeho těla.

Otočil se od okna a na tváři mu pohrával jemný úsměv, který Stevovi kradl dech. V ruce držel kousek pergamenu.

„Harley se prý už sám převalil," pronesl pyšně a jeho úsměv se jen rozšířil.

„Roste rychle," uznal Steve s uchechtnutím. O dětech toho věděl pramálo. „Za chvíli se bude učit jezdit na koni a střílet z luku."

„A prohánět holky v podhradí," doplnil a hlasitě se rozesmál. Steve jim oběma nalil víno do poháru a posadil se k malému kruhovému stolu.

„Manželství nakonec není tak strašné, jak ses strachoval?"

Jen zavrtěl hlavou a posadil se naproti němu. Steve měl brzy přes klín přehozené jeho nohy, ale nestěžoval si. Přejížděl mu dlaní po lýtku, po malých doušcích upíjel víno a byl rád, že měli okamžik pro sebe.

„Pepper je skvělá. Stará se o správu hradu a je tam, kdykoliv ji potřebuji... A má prořízlou pusu," opět se tiše zasmál a i on upil. „Je s ní mnohdy legrace..." Jeho hlas se pomalu vytratil a střelil po Stevovi obezřetným pohledem, než se tiše omluvil. Steve překvapeně vzhlédl.

„Nemáš se za co omlouvat. Jsem rád, že jsi šťastný."

Ten osten žárlivosti nezmizel, ale byl mnohem slabší. Byl za něj opravdu šťastný. Věděl, že oni dva by spolu nikdy nemohli mít budoucnost, jakou by si přáli. Smířil se s tím. Trvalo mu to, to ano. Ale smířil se s tím.

„Přál bych si, aby to bylo jinak."

„To my oba," ujistil ho a odložil pohár na stůl. „Ale ani ty nejsi všemocný, můj pane."

Tony s povzdechem přikývl. Chvíli mlčeli, ale netrvalo dlouho a spadli do příjemné konverzace. Šlo to snadno a oba za to byli rádi. Mluvili a smáli se do ticha spícího hradu. Vína ubývalo, oheň dohoříval a pohledy, které si vyměňovali, byly stále intenzivnější.

Tony byl na nohou první a Steve ho následoval k posteli. Ale než se stihli jeden druhého dotknout nebo něco říct, padl na kolena. Lord Stark ho sledoval zvědavě a s očekáváním, možná trochu překvapeně. Steve se zhluboka nadechl.

„Nikdy jsem před tebou ani tvým otcem nepoklekl," řekl tiše, vraceje se zpět k jejich rozhovoru na bitevním poli. „Klečím před tebou nyní, ale ne jako před svým pánem. Nechci nic přísahat lordu Starkovi ze Zimohradu, ale tobě samotnému."

Uchopil jeho dlaně do svých. Tony se nebránil, jemně jej stiskl a nespouštěl z něj pátravý pohled. Hrudník se mu zvedal mocnými nádechy a celá ta situace byla těžká a vážná, svým způsobem magická. Stevovi se stahovalo hrdlo a musel několikrát ztěžka polknout, než mohl opět mluvit.

„Přísahám ti věčnou lásku, neboť mé srdce patří jen tobě. Přísahám ti svou věrnost. Budu vždy po tvém boku, připraven pro tebe riskovat vlastní život. V tomhle životě a v každém dalším."

„V každém dalším..." opakoval Tony téměř neslyšně, hnědé oči otevřené dokořán. „Snažíš se svázat naše osudy k sobě?"

„Už jsou svázané," pousmál se Steve a vtiskl mu polibek na klouby nejdříve pravé, potom levé ruky.

„Najdu tě. V každém dalším životě, pokud nám bohové další dopřejou," slíbil a jemným tahem mu pomohl zpět na nohy. Jeho hlas byl pevný a vážný a Steve o jeho slovech ani na okamžik nepochyboval. Hrudníkem se mu rozlilo příjemné teplo a jeho ruce našly cestu do Tonyho vlasů.

„Miluji tě," hlesl Tony, než se jejich rty spojily. Steve ta slova neřekl zpět, ne okamžitě. Místo toho mu ukázal, že to cítí stejně. Miloval ho celou noc, pomalu i rychle, něžně i tvrdě, dokud oba nebyli naprosto vyčerpaní. Až potom, když mu Tony ležel hlavou na rameni a spokojeně oddechoval, ho políbil do vlasů a zašeptal: „Taky tě miluju."

Tony

Válečné tažení trvalo téměř rok. Přišli o tolik mužů, prolili tolik krve. Oba muže to poznamenalo. Jejich tváře byly plné ostrých rysů a oči skrývaly hrůzy, které s sebou válka přinesla. Ale jejich tvrdá práce nepřišla nazmar a nyní, po tolika měsících bojů a válek, konečně padl poslední znepřátelený rod. Všichni ostatní před lordem Starkem poklekli a slíbili mu svou věrnost. Konečně si mohli vydechnout.

Doputovali až k moři. Okolím vál ledový vítr a ozývalo se šumění vln. Bylo to krásné místo. Tony vše sledoval z balkonu velké síně, pil víno a poslouchal veselý ruch za sebou. Slavili. Pili na počest všech, kteří přišli o život, oslavovali vítězství a modlili se za následující roky klidu a míru.

Steve se k nim nepřidal. Navzdory tmě Tony byl stále schopný rozpoznat jeho siluetu dole na pláži. Stál nehybně jako socha a hleděl do temných vln. Očarován, snad jako v transu.

Tony ho dříve toho dne navštívil. Přistupoval k němu zezadu, bílé oblázky mu podkluzovaly pod chodidly. Steve k němu mírně pootočil hlavu, než se opět zadíval na horizont. Ruce se mu nepatrně třásly.

Změnil se za ten rok. Jeho vlasy ztmavly a vousy měl delší a hustší. Byl širší v ramenou a jeho tělo bylo poseto mnoha jizvami. Pozdě v noci, když byli z dohledu všech, je Tony mapoval prsty a rty a nenáviděl a zároveň respektoval každou z nich. Byly známkou toho, že byl stále naživu, dokazovaly, kolikrát po něm smrt natáhla své prsty a on přesto unikl.

„Moje chůva vždy říkala, že v moři žijí nádherné sirény, které očarovávají muže svým zpěvem. Řekni, zaslechl jsi takový?"

„Asi ano," uznal tiše a rty mu cukly do úsměvu. „Je to podivné, ale mám pocit, že mě moře volá."

Dotkl se svého pravého spánku a Tony zpozorněl. Dělal to vždy, když mu jeho mysl odhalila nějaký detail jeho předešlého života. Tony ho podezíral, že si to ani neuvědomuje, ale bylo tomu tak.

„Jsem si jistý, že Sára byla moje matka. Miloval jsem ji, velmi. Ale bohové si ji už k sobě povolali," pokračoval slabým hlasem a jeho oči se naplnily ohromným zármutkem. Truchlil nad ztrátou matky, na kterou si nevzpomínal.

Tony udělal několik kroků vpřed a dřepl si. Počkal, až vlna vyžene vodu až k němu a smočil v ní prsty. Byla příšerně studená a voněla solí.

„Pojď," pobídl ho, „třeba ti něco připomene."

Ale Steve odmítl. „Bojím se, že se pak budu snažit uplavat pryč, pokud půjdu jen o krok blíže."

„Jsi svobodný muž. Pokud chceš, můžeš odejít a plavit se. Třeba odhalíš svou minulost."

Tato slova se Tonymu neříkala snadno. Kdyby to bylo čistě na něm, nikdy by nespustil Steva z dohledu, ale věděl, že to udělat nemůže. Nechtěl ho k sobě poutat, i když si přál mít jej po svém boku už nadosmrti.

„Kdybych to udělal, nedokázal bych se vrátit. A já tě nechci opustit," přiznal. Tony vstal, schoval ruce pod plášť z kožešin a postavil se k němu čelem.

„Nic tě ke mně neváže," připomněl mu. „Nepoklekl jsi, tak jako ostatní. Neslíbil jsi mi věrnost, tak jako ostatní. A přesto jsi mě následoval i ve chvílích, kdy o mne každý pochyboval. Neopustil jsi mě ani v těch nejhorších časech. A za to ti jsem nesmírně vděčný. A kdyby ses rozhodl odejít a pokusil se zjistit, kým jsi, mohl bys tak učinit s mým požehnáním."

Vítr tiše hučel a vlny šeptaly své tajemné písně. Stáli naproti sobě, lord Zimohradu a muž bez minulosti a bez vzpomínek. Dívali se jeden druhému do očí a srdce jich obou se svírala strachem a zoufalstvím a tužbou.

Steve se usmál. Jeho tvář zdobily vrásky a drobné bílé jizvy, rty měl popraskané, ale jeho oči byly vřelé. „Přísahám ti věčnou lásku a věrnost a budu vždy po tvém boku riskovat vlastní život. To jsem ti slíbil tehdy a slibuji ti to i teď. Věřím, že bohové měli důvod, proč mě připravili o vzpomínky. Nebudu pokoušet jejich vůli."

Tony krátce přikývl a stiskl mu rameno. „Nestůj tu moc dlouho, sire Rampouchu," doporučil mu s šibalským úsměvem, „a připoj se k hostině. Dnes večer se bude slavit."

K tomu došlo před více než dvěma hodinama a od té doby se Steve nepohnul z místa. Tony ho pozoroval z balkonu opřený o kamenné zábradlí a zrovna dopíjel pohár vína, když se za ním ozvaly kroky. Ohlédl se.

„Mohu se připojit, lorde Starku?"

Tony toho muže poznával, byl jedním z kapitánů lorda Droueta, jednoho z jejich spojenců. Silný muž a zdatný bojovník. Byl o palec vyšší než Tony, vlasy měl úplně černé a oči zelené a bystré. Tony mu pokynul rukou.

„Jistě, Elisi. Víno?" nabídl mu a sáhl po poháru, téměř ho převrhl. Noc byla temná a z velké síně ven pronikal jen proužek světla. Elis přikývl, nechal si nalít a stanul vedle Tonyho. Oba hleděli na třpytící se moře, pili víno a bavili se o zdařilé poslední bitvě. Dokud Elis nezvážněl a neodložil pohár. Jeho pohled se zaostřil na temnou siluetu dole na pláži.

„Můj lorde, víte, kdo je ten muž?" zeptal se. Tony jeho pohled následoval a obočí mu poskočilo.

„Vlastně ne," uznal. „Můj otec ho přivedl na Zimohrad před několika lety. Nepamatuje si o sobě vůbec nic. Proč se ptáš?"

„Já ho znám, můj lorde. A obávám se, že se ti nebude líbit, co o něm vím."

Tony ztuhl a jen na něj němě hleděl. Za celé ty roky nepotkali nikoho, kdo by o Stevovi cokoliv věděl. „Poslouchám."

„Je to zločinec, můj pane. Poprvé jsem ho potkal před několika lety v Králově přístavišti. Z toho, co jsem se doslechl, se plavil po mořích a přepadával spolu se svou posádkou obchodní lodě. Je to pirát, můj lorde. Naštěstí jej zajali a chystali se ho popravit, ale jak jistě sám víte, na Zdi chybí dobří válečníci. Jeho život byl ušetřen a byl poslán na sever. Jenže se při jejich putování něco stalo."

Tony ho pozorně poslouchal, ale dolil mu vína, a jakmile Elis dopil, dolil mu znovu. Bylo to dobré víno, silné, a Tony věděl, že ho pil celý večer.

„Co se stalo?" pobídl ho. Vnitřnosti se mu nepříjemně zkroutily.

„Někdo je napadl. Celá jejich družina zemřela a tohoto muže nikdo nenašel. Teď už chápu proč. Nikoho by ani nenapadlo, že ho s sebou vzal tvůj otec na Zimohrad."

Tony přikývl. Několik okamžiků hleděl dolů pod zábradlí a pozoroval ostré kameny. Zhluboka se nadechl.

„Jsi si jistý, Elisi?"

„Naprosto jistý, můj pane!" pronesl vážně a obrátil do sebe další pohár vína. „Změnil se, ale ty oči bych poznal kdekoliv. Jsou to oči šílence a zlého člověka. Viděl jsi jej v bitvě, můj pane. Nepřátelé před ním utíkali a on bojoval, jako by se vůbec nebál smrti!"

To mu Tony musel dát za pravdu. Před jejich první bitvou Steve zvracel a byl pološílený strachy, ale jakmile se rozpoutalo peklo, rval se jako zvíře. Jeho tvář byla rudá krví poražených nepřátel a bíle z ní zářily jeho zuby v šíleném úsměvu. A s každou další bitvou byl klidnější a jeho rány přesnější. Steve byl zdatný bojovník.

To nic neměnilo na tom, že mu Tony věřil více než komukoliv jinému. Dolil Elisovi zbytky vína, počkal, až dopil, a postavil se před něj. Naklonil se.

„Ví o tom ještě někdo jiný, Elisi, kromě tebe a lidí z Králova přístaviště?"

„Ne, pane," zavrtěl hlavou a krátce zavřel oči, svět se s ním houpal. „Nikdo. Chtěl jsem, abys to první věděl ty."

Tony mu položil ruce na ramena a vážně se mu zadíval do tváře. „Děkuji ti, že jsi mi to řekl. Vážím si toho."

„Musíte si na něj dávat pozor," varoval ho Elis. „Ten muž musí nastoupit do svého trestu! Musíte ho poslat na Zeď co nejdříve."

„Samozřejmě, ano. To musím udělat."

Elis se usmál a Tony mu úsměv opětoval.

Předem děkuji za všechny komentáře i hlasování, moc si toho vážím!
Každopádně, co myslíte, že Tony udělá?