Nebojte, nezapomněla jsem! Jen jsem v Londýně a včera jsem byla na Hamiltonovi, vrátila se po půlnoci a počítač odmítal spolupracovat :D

Tony

Stálo ho veškeré sebeovládání opravdu poslouchat. Stál nad ohromným stolem, na kterém se rozkládala mapa Severu. Steve mu popisoval situaci na západě, posouval dřevěné figurky tam a zase zpátky. Farren občas něco doplnil. Tony musel uznat, že odvedli dobrou práci. Byli tady jen necelý rok a podařilo se jim uklidnit téměř většinu nepokojů. Téměř. Nedávný útok na Rozbořenou tvrz byl náhlý, ale ne neočekávaný. Tři mocné rody spojily své síly, snažily se na svou stranu přetáhnout další. Chtěly Starka vyhnat ze Zimohradu a zabrat celou zemi. Tony si z hodin historie nevzpomínal na podobné rozepře. Seveřané vždy drželi při sobě a Starkové strážili celý sever už od dob prvních lidí.

Vše je jednou poprvé, napadlo ho a opřel se dlaněmi o stůl. Nehodlal se vzdát. A v jeho nitru burácela bouře. Měl vztek, zuřil a chtěl, aby tohle bláznovství už skončilo. Boje se táhly dlouhá léta, otec nechtěl přistoupit k ničemu radikálnímu. Ale Tony nebyl svůj otec a jeho pohár trpělivosti přetekl už dávno. Pokusili se zabít Steva a Farrena, poslali vraha na jeho syna a ženu. Přišel o své sourozence. Píchlo ho bolestivě v jizvách na rameni, když si na to vzpomněl.

Ne. Ne, už toho měl dost. Žádný mír, žádné příměří. O to se jeho otec už pokusil a západní rody mu naplivaly do tváře. Bylo načase jim to oplatit.

Zřícená tvrz se útoku ubránila a útočící armáda nakonec utekla se staženými ocasy. Tony jen v ohromení poslouchal, jaká opatření nechal Steve udělat, sotva na tvrz dorazil. Možná že nebyl seveřan, možná že neměl své vzpomínky, ale nějak podvědomě věděl, co dělat. Nebo o tom jen ostatní přesvědčil, to Tony nevěděl jistě.

Otočil se k Mistrovi. „Pošlete havrany okolním rodům, které ještě pořád drží svůj slib rodině Starků. Budeme potřebovat jejich podporu."

Mistr se uklonil a odešel. Faren si okusoval nehet u palce a zvědavě Tonyho pozoroval. „Jdeme do války?"

„Nehodlám sedět na zadku a čekat, až zaútočí na někoho dalšího. Nebo až se vrátí sem a pokusí se vás dorazit," odvětil klidně. „Které rody zaútočily? Viděli jste prapory?"

Farren přikývl a položil dřevěné figurky na tři různá místa.

Radili se několik hodin, připojili se k nim i generál vojska, správce zbrojnice a další. Přišli s mnoha plány a strategiemi, Tony přiměl Mistra rozeslat nespočet dopisů a vše nasvědčovalo tomu, že dojde ke krvavé bitvě. Několikrát je vyrušili nejrůznější lidé a Tony jen mlčky sledoval, jak Steve řeší panské povinnosti. Nakonec je Farren i ostatní opustili. Steve seděl v křesle a ostražitě těkal očima po mapě. Vlasy se mu lepily ke spánkům a na čele se mu perlil pot. Tony zjihl.

„Řekl sis Mistrovi o makové mléko?"

„Potřebuji bystrou mysl," oponoval Steve unaveně. „Jsem po tom otupělý."

„Zasloužíš si odpočinek," trval si Tony dál na svém. Ujistil se pohledem, že jsou dveře zavřené, než k němu vykročil. Steve nevzhlédl, pohled nadále upřený na mapu.

„Přeju si, abys byl býval nejezdil," přiznal se nakonec. „A kdyby se nedělo tohle všechno," pokračoval a mávl rukou k mapě, „hádal bych se s tebou a pokoušel bych se tě přimět odjet co nejdříve. Vrátit se zpátky na Zimohrad a už se tady nikdy neukazovat."

Tonymu zmrzl úsměv na rtech. Jen v němém šoku Steva pozoroval a snažil se ignorovat bolest rozlévající se mu celým tělem. Na dlouhou dobu se mezi nimi rozhostilo tíživé ticho.

„Během boje jsem dostal ránu do hlavy. Dvě. Přesně sem," promluvil Steve znovu a poklepal si prstem na spánek, po kterém se mu táhla dlouhá jizva. „A když jsem pak ležel na zemi a snažil se zůstat při vědomí, napadlo mě: 'Znovu přijdu o vzpomínky. Zapomenu na všechno, co se stalo ode dne, kdy mě lord Stark našel, a budu moct začít znovu.' A možná by to bylo lepší, jednodušší. Zapomenout na Zimohrad, na Toriho a Brogena, na ten zatracený okamžik ve stáji a na tebe."

Vzhlédl. Jeho pohled se mu propaloval do hlavy a Tony měl chuť o krok ustoupit, ale neudělal to. Stál na místě, narovnaný v zádech a byl připravený přijmout všechny rány, které Steve chtěl jeho směrem poslat. Možná pak bude jednodušší se přes to přenést, napadlo ho kysele. Ale bylo mu do pláče. A rostl v něm vztek. Vztek a zuřivost raněného zvířete zahnaného do kouta.

A pak Steveův pohled zněžněl a do očí se mu vkradla bolest, která měla pramálo společného s jeho zraněními. Zavřel je v marné snaze vše před Tonym skrýt, ale bylo pozdě. Už to viděl.

„Kdybych zapomněl, ta bolest by zmizela," zašeptal a udeřil se při těch slovech několikrát pěstí do hrudi. „To utrpení z toho, že tě nemohu mít, by mě už dál nesužovalo a v noci bych spal klidně. Ale nezapomněl jsem. Ani na jediný okamžik. Takže bolest přetrvává a užírá mě zevnitř. V noci nespím a jen bloudím po chodbách, protože když zavřu oči, když je zavřu... vidím tebe. Vidím tě a slyším tě a chci se tě dotknout, ale ty tam nejsi..." hlas se mu zlomil a už znovu nepromluvil. Roztřásl se, s bolestným syčením se předklonil a schoval tvář do dlaní.

Tony ztěžka polkl a jen se na něj díval nevěda, co dělat. Nakonec ale poklekl a uchopil ho za slzami zmáčenou dlaň.

„Pojď si odpočinout," zašeptal. „Potřebuješ se vyspat. A až otevřeš oči, budu tam s tebou. Když se mě budeš chtít dotknout, stačí jen natáhnout ruku."

Věděl, jak se cítil. I jemu se spánek mnohdy vyhýbal a celé hodiny stál u okna, sledoval cestu, po které Steve před tolika měsíci odjel. I jemu zela v hrudi tepající díra. Bolestivá a nehojící se. Takže ano, věděl. Věděl a chápal.

Ale taky věděl, že Steve potřeboval odpočinek a trochu úlevy od fyzické bolesti, která mu nyní sužovala tělo. Podařilo se mu ho vytáhnout na nohy a odvést ho do jeho komnat. Krb byl vyhaslý a při pohledu na množství dek a kožešin na posteli se Tony krátce pousmál. Není ze severu, napadlo ho znovu, když ho ukládal do postele.

„Nechoď nikam," zašeptal a pevně ho uchopil za ruku, když se Tony pokusil vzdálit.

„Jen zajdu za Mistrem pro makové mléko. Můžeš si teď dovolit být otupělý."

Viděl na něm nesouhlas, ale nakonec ho pustil. Tony odmítl Mistrovu asistenci, vzal si od něj pohár a vrátil se.

Když o několik okamžiků později Steve plul na pomezí spánku a bdělosti a v krbu praštěl oheň, Tony zamkl dveře na petlici, setřásl ze sebe většinu oblečení a položil se vedle něj.

„Nejsi jen sen, že ne?" Tonymu se sevřelo srdce a posunul se k němu blíž.

„Nejsem sen," ujistil ho šeptem a vtiskl mu krátký polibek na rty. „Jsem to já. Spi, drahý. Až se znovu probudíš, budu tady, to ti přísahám. Bohové jsou mi svědky."

A Steve, zbaven vší bolesti, konečně klidně usnul. Tony pozoroval jeho uvolněné rysy a napadlo ho, jak moc jeho rytíř bez vzpomínek zestárl. Bradu mu už dávno nezdobilo jen strniště, ale opravdové vousy, a čelo měl plné vrásek od starostí.

„Nikdy jsi neměl odjíždět pryč," hlesl Tony polohlasem a jemně stiskl jeho dlaň.

Steve

V pokoji bylo šero. Oheň už dávno dohořel a na východě teprve začalo svítat. Svět byl pro jednou tichý, ale stále stejně chladný. Steve si přitáhl přikrývky blíž k tělu a nezaostřeným pohledem se rozhlédl. Když se jeho pohled setkal s tmavýma očima, ztuhl a na okamžik, jen na okamžik, si pomyslel, že blouzní.

Tony...

Mlčky hleděli jeden druhému do očí a Stevova rozespalá a otupělá mysl se konečně začínala vzpamatovávat. Natáhl ruku a uchopil Tonyho za zátylek, jeho kůže horká a hladká pod jeho prsty. Slyšel vlastní těžký výdech a po tak dlouhé době konečně necítil ani špetku bolesti. Dokonce ani rána na zádech ho netrápila.

Nevěděl, kdo z nich se pohnul první, ale v příští chvíli byli přitisknutí jeden na druhého. Steve ze sebe sypal tiché omluvy za vše, co den předtím řekl, a Tony ho jen tišil dalšími a dalšími polibky. Věděl, že ho musel zranit, ale Tony mu nevyčítal vůbec nic. Držel se ho pevně za paži, zaplétal mu prsty do vlasů a táhl ho k sobě. Steve ho tiskl svou váhou do matrace, dotýkal se ho kdekoliv mohl, líbal ho na rty, na čelist, na krk. Nechtěl už nikdy přestat.

„No tak, pojď sem," prosil Tony polohlasem a tiskl ho k sobě blíž. Bylo to uspěchané, až moc rychlé. Spíš než aby se líbali, kradli jeden druhému dech. Tonymu ze rtů unikaly tiché steny, zarýval mu nehty do ramen a nohama zkříženýma za Stevovými stehny ho pobízel vpřed.

Stevovi se podařilo polknout veškeré hlasité projevy způsobené jak vlastním vyvrcholením, tak náhlou bolestí v rameni. Věděl, že mu po Tonyho zubech zůstane pořádná modřina a ani v nejmenším ho to netrápilo.

Zvolna oba sestoupali z vlastních výšek. Zhluboka oddechovali, vyměnili si několik pomalých, líných polibků a něžných doteků. Steve se opatrně odtáhl a svalil se na bok a Tony se okamžitě přisunul blíž a objal jej. Mlčeli, jen se dotýkali jeden druhého a po dlouhé době se oba cítili celí.

„Bohové," vydechl Tony tiše a zvedl se na jednom lokti. „Co tvá záda?"

Steve zavrtěl hlavou. „Bolí, ale to není podstatné."

Vtiskl mu polibek do vlasů a spokojeně zavřel oči. Bylo z něj cítit drahé víno, vůně kůže, oceli a pachy dlouhé cesty. A těžká, opojná vůně milování. Nemohl se ho nabažit, znovu ho schoval ve své náruči a jen ho vnímal všemi smysly.

Východ se pomalu rozjasňoval a oběma bylo jasné, že nepotrvá dlouho a tvrz se probudí k životu. Tony se neochotně posadil, Steve ho tentokrát nechal jít. Zůstal ležet a jen k němu vzhlížel.

„O hlavu bys už nepřišel, ale stejně nás takhle nemůže nikdo vidět," vysvětlil Tony. Jako by snad nějaké vysvětlení potřeboval, napadlo ho kysele. Nerad ho viděl odcházet.

„Mrzí mě, co jsem včera řekl. Jsem rád, že jsi tady. Chyběl jsi mi, tolik jsi mi chyběl..."

„Ty mně taky," povzdechl si a sklonil se pro další polibek, jen co si zavázal tkanice na nohavicích. Steve se pousmál. Zůstal v posteli po tom, co Tony vyklouzl na chodbu a zmizel, pozoroval probouzející se den za oknem a snažil se nemyslet na to, že jeho štěstí nepotrvá dlouho.

Nakonec ještě na několik minut usnul, unaven svými zraněními a nedávnou aktivitou. A když se potkali s Tonym u snídaně, oba zase hráli své role, jako kdyby se nic nestalo.

Vojska spřátelených rodů dorazila ke Zřícené tvrzi během několika následujících dní. Stovky a tisíce mužů v plné zbroji nesoucí meče, oštěpy a luky. V okolí tvrze se ozývalo ržání mnoha koní. Stevovi se v žaludku usazoval nepříjemný pocit. Sotva jedl, spánek měl mělký, ať už ležel v posteli sám, nebo s Tonym, a s každým dalším dnem byl neklidnější a neklidnější.

Měl strach.

Byl vyděšený k smrti.

Táhli do boje. Armáda se pohybovala pomalu a prozatím se ze všech stran ozývaly rozjařené rozhovory. Farren s Torim pošťuchovali jeden druhého a nejednou do svých rozhovorů vtáhli jak jeho, tak Tonyho. Steve to vítal a byl rád, že ho alespoň na chvíli odreagovali. Představoval si, že ta masa mužů za ním neexistuje a oni čtyři jen jedou na lov do lesů v okolí Zimohradu. Život byl tehdy jednoduchý.

Tábor rozbili, když byl hrad na dohled. Večer se všichni vojevůdci sešli v Tonyho stanu a znovu a znovu debatovali o plánu útoku. Steve je poslouchal. Chodil tam a zpátky, ruce pevně založené na hrudi a vnímal každé slovo. Mnohokrát do jejich debaty přispěl dobře mířenou poznámkou či jiným úhlem pohledu, aby si byli jistí, že mysleli na vše. Steve nevěděl, jak ty věci ví, přicházelo to instinktivně.

„Pánové," řekl Tony nakonec a narovnal se v zádech. Majestátní a úctyhodný, jako býval jednou jeho otec. Možná víc než on. „Snad při nás budou bohové zítra stát. Běžte, napijte se s ostatními. Tohle může být naše poslední noc."

Tony

Když se nad tím Tony v pozdějších letech svého života zamyslel, ty poslední minuty před bitvou byly nejhorší. Každá část jeho já se ho snažila přimět, aby otočil svého koně a ujel co nejdál, utekl a zachránil si život. Původní, primitivní pudy, které se ho snažily udržet naživu, na něj útočily ze všech stran a on je vší silou ignoroval. Uteč, nebo bojuj. Chtěl utéct, ale věděl, že musí bojovat. To bylo nevyhnutelné.

Ruce se mu třásly tam, kde pevně svíral otěže. Strach byl normální. Nemít před bitvou strach byla známka šílenství, alespoň tak to vždy slýchával. Přesto by byl raději, kdyby ho neměl. Požíral ho zaživa a bolestivě zbystřoval všechny smysly. Přiměl se dýchat zhluboka, pomalu. Věděl, že jakmile vřava započne, neucítí polovinu z toho, co teď. Ozvou se instinkty a ty ho povedou dál.

Jeho kůň přešlápl z nohy na nohu, neklidně zafrkal a ani poplácání po krku ho neuklidnilo. Tonyho okrajově napadlo, že by mu měl říct sbohem. Koně umírali ve válce stejně jako lidé a bylo více než pravděpodobné, že on o toho svého přijde.

Popojel několik kroků vpřed, oči upřené na nepřátelskou armádu. Muži za ním čekali na rozkaz, jen jeden jediný rozkaz, který jim řekne, kdy zahodit vlastní život a jít bojovat za cizí. Ach, jak on nenáviděl války.

Kopyta koně měkce dopadala do trávy a v příští chvíli byl Steve po jeho boku. Neopustil to místo ode dne, kdy Tony přijel na Zřícenou tvrz. Ve chvílích, kdy i ti nejvěrnější odcházeli, plni pochyb a nejistoty, Steve zůstával. Nejvěrnější z nejvěrnějších, napadlo lorda Starka a poprvé po dlouhých hodinách se jeho koutky na okamžik stočily vzhůru.

„Neumírej," zašeptal tiše, tak tiše, aby ho nikdo jiný než Steve neslyšel. „Vím, že jsi poklekl a zapřísáhl vlastní život, ale neumírej. Zachraň se, bojuj za svůj život, ne za můj."

Znovu zavládlo ticho a lorda Starka ani nenapadlo cítit se jako blázen. Měl povinnosti, na jeho ramenou ležely osudy jeho lidí. Ale on se teď zajímal jen o jeden jediný život a byl by ochotný pro něj vzdát vše.

„Nikdy jsem nepoklekl."

Tony se pomalu otočil a zahleděl se mu do tváře. Ach bohové, napadlo ho, když ho pravda udeřila jako dobře mířená rána pěstí. Nikdy nepoklekl, ani před jeho otcem a ani před ním. Vše bylo tehdy tak unáhlené, jeho otec se snažil všechno urovnat ještě předtím, než si ho bohové povolají. Steve poklekl před sira Rodrika, když ho pasoval na rytíře. Ale nikdy nepřísahal poslušnost a věrnost rodu Starků. Nikdy. To, že tady dnes byl, nebylo z povinnosti, ale jeho vlastního rozhodnutí. Kdyby se rozhodl odjet a vzít s sebou i muže, kteří byli pod jeho velením, neporušil by žádný slib. Mohl by to udělat svobodně a bez strachu z následků.

Nevázalo ho k Tonymu vůbec nic.

A přesto byl tady.

Připravený položit život.

„Neumírej," zopakoval znovu. Tiše, prosebně, zlomeně. Odpovědí mu bylo přikývnutí. A pak bitva započala.

Svět byl podivně tichý na to, kolik se toho odehrávalo. Země rozbředlá a nasáklá krví, vzduch byl cítit jejím kovovým pachem.

Tony ztěžka dýchal. Meč v jeho ruce byl až moc těžký, krev smíchaná s potem a špínou mu stékala do očí a rozmazávala mu vidění. Svět byl až moc tichý a jediné, co slyšel, bylo hučení v uších a bolestivé nářky koně ležícího před ním. Nebylo to fér. Vůbec to nebylo fér. Proč zvířata trpěla kvůli hlouposti lidí?

Tony se zapřel o meč, zabořil se do změklé půdy, ale přesto byl dostatečnou oporou k tomu, aby vstal. Nohy se mu třásly vysílením a svaly v pažích ho pálily, když meč znovu pozvedl, aby ukončil život toho ubohého zvířete. Ještě nekolikrát sebou trhlo v posmrtné křeči, jedno z kopyt ho udeřilo do kolene. Skácel se zpět k zemi. Sípavě natahoval vzduch do plic a z pachu krve se mu zvedl žaludek. Zvracel jen žaludeční šťávy.

Svět byl až moc tichý. Ještě před několika okamžiky slyšel zvuky boje, nářky umírajících mužů a tiché svištění šípů. Teď bylo ticho. Když se rozhlédl, už nikdo nebojoval. Vojáci padali na kolena, odhazovali meče a vzdávali se. Šípy nepršely.

Prohráli?

„Tony!"

Otočil se za tím hlasem, meč opět pevně sevřený v ruce. Připravený bojovat o vlastní život. Už si ani nepamatoval, za co bojoval předtím a bylo mu to jedno. Teď chtěl jen přežít.

Ocel znovu zněla plání a lord Stark až moc vnímal únavu ve svalech. Přesto bojoval dál, útoky slabší a slabší.

„Tony!"

Ten hlas byl povědomý, zaváhal. V příští chvíli ho pěst udeřila do tváře. Zavrávoral, upustil meč a byl si stoprocentně jistý, že je to jeho konec. Chtěl bojovat dál, třeba holýma rukama, ale jeho protivník mu v příští chvíli ležel na zádech a tlačil jej do krvavé půdy.

„Přestaň! To jsem já!"

Zmítal sebou, nevzdá se přece bez boje! Svět přestával být tichý, slyšel nářky a výkřiky, ržání koní a známý hlas opakující: 'To jsem já.' a 'Přestaň s tím.' a 'Jsi v bezpečí, Tony."

Konečně ten hlas poznal. Steve. Ach bohové, Steve. Byl naživu. Lord sebou přestal házel a ležel klidně, tvář hluboko v zemi. Teplý dech mu ovanul krk v hlubokém výdechu, ale váha z jeho těla nezmizela.

„Vyhráli jsme. Vyhráli. Už přestaň bojovat," šeptal. Tony byl zticha, zíral před sebe na tělo koně a roztřásl se.

„Musel jsem ho zabít," zašeptal. „Nebylo mu pomoci. Musel jsem, musel jsem ho zbavit trápení..."

Opakoval ta slova stále dokola, zatímco váha na jeho těle zůstávala a muž nad ním mumlal: „Vyhráli jsme, vyhráli jsme..."

Když se z jeho mysli konečně zvedla mlha způsobená bojem a po dlouhé době se nadýchal čerstvého vzduchu bez příměsi pachu krve, vzpamatoval se. Obsadili nepřátelský hrad, vojáci se vzdávali. Vyhráli.

Tony si promluvil s lordem znepřáteleného rodu a nechal jej vsadit do vězení, než se rozhodne, co s ním udělá. Zatím nevěděl a nechtěl se tím zabývat. Tělo ho bolelo při sebemenším pohybu a z ran na pažích a nohou mu líně vytékala krev. Měl štěstí, vyvázl jen s drobnými zraněními. Ani si nepamatoval, kdy k nim přišel. Vzpomínky na bitvu byly jen neurčitou změtí barev, zvuků a bolesti. Nevzpomínal si, kolik lidí viděl umřít a kolik z nich zabil on sám.

Místní Mistr mu ošetřil rány a služky napustily vanu. Tony všechny vyhnal ven, špinavé a zakrvácené brnění hodil na zem a ponořil se do horké vody. Od té doby se nepohnul. Zíral před sebe, hlavu prázdnou. 

A otázka týdne zní! Máte rádi muzikály? A pokud ano, který je váš nejoblíbenější?

Prozatím se loučím, předem děkuji za hlasování i komentáře, budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se vám příběh zatím líbí.