Přeji vám všem krásnou středu!
Doufám, že se máte dobře a už se, alespoň vy školou povinní, těšíte na nový školní rok :D Já mám ještě klid až do poloviny září, ale nebojte, pak budu trpět s vámi.
Doufám, že si dnešní kapitolu užijete!

Steve

Lord Stark byl nemocný. Každý to věděl. Nemoc ho trápila již velmi dlouho, objevila se ještě předtím, než přivedl Steva na Zimohrad. Chřadl všem před očima. Stále se nesl majestátně a nikdo si nedovolil pochybovat o jeho síle, ale kůže a kožešiny, které nosil, už nadále nedokázaly zakrýt jeho slabé vychrtlé tělo. Tváře měl den ode dne propadlejší, oči podlité krví, prsty kostnaté a ledové na dotek.

Mistr Luwin si nejprve myslel, že ho stále zaplavuje žal. Jenže čas plynul, díra v srdci se zahojila a zdravotní stav lorda Starka se nezlepšoval. V posledních týdnech trpěl těžkým vlhkým kašlem, rychle se unavil a každý na hradě věděl, že nemá moc času.

Proto Tonyho oznámení o blížící se svatbě Steva nijak nepřekvapilo. Na Zimohradu musí vždy zůstat Stark a Tony a jeho otec byli poslední z jejich rodu. Ostatní odpočívali v hrobkách pod hradem.

Za manželku mu byla vybrána mladá lady z Řekotočí. Steve pozoroval z hradeb její příjezd a stačil mu jediný pohled, aby věděl, že je ze sňatku přibližně stejně nadšená jako Tony sám. Bylo to ještě dítě, o dva roky mladší než její budoucí manžel, ale dost stará na to, aby rodila děti. Byla vysoká, štíhlá, tvářila se přísně a vlasy měla políbené ohněm. Později toho dne se Tori smál, že se z ní určitě vyklube rázná ženská, která bude držet jejich lorda pěkně zkrátka.

Obřad proběhl klidně v Božím háji před stromem srdce, ze kterého se Steve vždy cítil až moc nesvůj. Stál ve zdvořilé vzdálenosti a mlčky vše pozoroval. Tony se držel hrdě a vzpřímeně, ve tváři ani náznak úsměvu. Dva vyšití šedí vlci na jeho plášti se vlnili s každým zafoukáním větru a jeho na okamžik napadlo, jaké by to bylo, být jako vlk. Prohánět se volně po lesích, nebýt spoutaný lidskými pravidly a zvyky.

Snažil se. Moc se snažil, ale nedokázal potlačit tu hořkou pachuť žárlivosti. Krev mu vřela v žilách, když si řekli své ano. Stále vzpomínal na těch pár okamžiků, které si ještě před svatbou dokázali ukrást pro sebe. Tajně, nenápadně, jako dva zločinci. Dva milenci, kterým nebylo souzeno být spolu.

Neměl zlost ani na jednoho z nich. Tony ani lady Pepper nebyli na vině. Ani lord Stark. Steve to chápal. Ale někdy je hlava schopná pochopit něco, co srdce ne. City, které k Tonymu choval, byly hluboké a silné. Zastihly ho nepřipraveného, doteď je pohřbíval hluboko v sobě a když konečně vypluly na povrch, zažíval více bolesti než radosti.

A přesto se díval na novomanžele s mírným úsměvem. Jestli člověka něco severský mráz naučí, je to schopnost držet si na tváři nepropustné masky. Mladý lord Stark byl jeho přítel, bratr ve zbrani a pán. Bylo jeho povinností přát mu štěstí.

Hostina byla ohromná. Velká síň byla přeplněná a hosté z Řekotočí byli příjemní společníci. Pivo a víno teklo proudem, stoly se prohýbaly pod množstvím jídla. Tentokrát se Tony Stevovu pohledu nevyhýbal a mnohokrát za ten večer jeho oči vyhledal. Nikdy to netrvalo déle než pár vteřin, ale i to stačilo. Steve se radoval s ostatními, připojil se k nemístným vtipům a dal si záležet, aby nikdo nepoznal, že si přál být kdekoliv jinde.

Bylo nad ránem. Steve seděl sám u krbu v prázdné síni, popíjel pivo a sledoval dohořívající uhlíky. Většina hostů se odebrala ke spánku, zatímco ostatní stále slavili ve velkém sále a novomanželé byli odvedeni do jejich komnat. Steve se pobaveně culil, když Tony vrhal nevraživé pohledy na každého, kdo se pokusil jeho nevěsty dotknout, nedejte bohové ji popadnout a do postele ji odnést. Už dříve se mu svěřil s tím, že nedovolí tuhle nesmyslnou ceremonii a svůj slib dodržel. Steve nepochyboval o tom, že mu byla jeho lady vděčná.

Dveře za jeho zády zaskřípaly. Neotočil se, ty kroky by poznal kdekoliv. Znovu se napil hořkého piva a neodtrhl pohled od žhnoucích uhlíků.

„Můj dědeček vždy říkal, že muž, který sedí a pije sám, buď plánuje vraždu nebo má zlomené srdce," prohodil Tony zlehka, ale hlas měl zastřený. „Který z nich jsi ty?"

„Ani jeden. Nebo možná oba."

Zasmál se, tiše a nenadšeně. Steve k němu konečně vzhlédl a pousmál se.

„Neměl bys být s manželkou a dělat manželské povinnosti?"

„Splněno. Usnula a já dostal chuť na něco k pití," pokrčil bezstarostně rameny, sebral ze stolu pohár a nabral si pivo ze sudu v rohu. „Tohle sis odtáhl z velké síně? Máš v plánu to celé vypít sám?"

„Ano."

„Pak mi dovol ti pomoct. Zachráním tě tak před pořádným bolehlavem," zasmál se a posadil se do židle naproti Stevovi. Utichli. Mlčky seděli, každý ztracen ve svých myšlenkách. Pili, dívali se do krbu nebo do podlahy. Tony občas natáhl nohu a zlehka šťouchl Steva do kotníku. Vždy mu to vrátil.

Sud byl zpola pryč, když se Steve konečně přiměl promluvit přes knedlík v krku. Ani hořké pivo ho nespláchlo.

„Mluvil jsem s tvým otcem," začal pomalu, Tony zvědavě vzhlédl od krbu. „Posílá mě na západ, na Zřícenou tvrz."

Steve sledoval, jak Tonyho tvář pomalu zmrzla do nehybné masky. Opřel se do křesla, znovu se napil a přikývl. Stevovo srdce se bolestně sevřelo.

„Věřím, že pro to má dobrý důvod."

„Říkal, že jeho syn bude na západě potřebovat věrného spojence. Definitivně po tom, co se odehrálo před dvěma lety..."

Vzpoura a politický převrat, který zavinil krvavou bitvu, nestabilitu země a smrt tří dětí lorda Starka. Na západě severu byly rody, které se pokusily sesadit Starky z postu strážců Severu. Steve věděl, ačkoliv nic z toho nezažil. Byl svědkem mnoha tažení na západ, několika z nich se později, když nabral dostatek sil, i účastnil. Dodnes se lord Stark pokoušel udržet mír a vysvětlil mu, že s ním na západě to bude jednodušší. Nějak si získal důvěru obou Starků a vážil si jí. Neodvážil se tudíž jen naznačit odmítnutí. Děsil se, nevěděl, co bude na západě dělat, ale Farren pojede s ním. Věděl toho víc než Steve a s ním po boku to snad zvládne. Nechtěl je zklamat, ani jednoho z nich.

„Řekl kdy?"

„Brzy. Prý brzy."

„Starý mezek," vypálil ze sebe Tony najednou a hořce se rozesmál. „Ví, že brzy natáhne bačkory, tak se snaží všechno uspořádat tak, jak si přeje."

„Chce ti jen pomoct," bránil ho Steve. Tony se na něj neohromeně zadíval.

„Chce, abych i po jeho smrti skákal, jak on píská."

„Co bys udělal ty? Víš, že je západ nestabilní. Byl jsi tam. Oba jsme tam byli."

„Rozhodně bych pryč neposlal tebe!" rozkřikl se a vyskočil na nohy. Odešel si pro další pohár piva a Steve si všiml, že má problém udržet rovnováhu. Byl opilý. Rozzlobeně si mručel pod vousy a dvakrát vylil pivo na zem, než se mu podařilo se znovu zhluboka napít. Ramena měl napjatá a mračil se.

„Bohové, kohokoliv, jen ne tebe..."

„Myslíš, že to ví?" odvážil se zeptat polohlasem. Tony si odfrkl.

„Ne. Vmetl by mi to do tváře, kdyby něco věděl."

Přikývl. Z velkého sálu se ozývalo opilecké zpívání a hlasitý smích, hrad žil i v takhle pozdní hodinu. Steve vstal, odložil svůj pohár a odvážil se udělat několik kroků k Tonymu. Neodvážil se k ničemu intimnímu. Chtěl ho políbit, držet ho za ruku, ale neudělal to. Jen ho objal. Kdyby někdo vešel dovnitř, vypadalo by to, jako že mu jen blahopřeje ke sňatku.

„Kohokoliv, jen ne tebe..." zopakoval Tony šeptem. Tvář mu zabořil pod bradu a zhluboka se nadechl. Třásl se mu v náruči. Steve ho sevřel pevněji a zavřel oči.

Nechtěl odejít.

„Nemáme na výběr," zašeptal.

Nechtěl ho opustit.

„Z tebe bude lord Zimohradu."

Chtěl zůstat.

„A já budu strážit západ, jak nejlépe mohu."

Ale neměli na výběr... ani jeden.

Lord Stark zemřel o tři měsíce později a Tony se stal lordem Zimohradu. Jeho žena čekala dítě. Lordi ze západu odmítli pokleknout před nového pána Severu a situace byla napjatější a napjatější. Steve o tom četl v dopisech, které havrani doručovali ze Zimohradu na Zřícenou tvrz. Temná křídla, temné zprávy, říkali snad všichni seveřané. Většinou se nemýlili.

Temná křídla, temné zprávy...

Snažil se strážit západ dobře. Místní mistr a správce tvrze mu byli vždy po ruce. Stejně tak Farren, který toho věděl o jeho povinnostech víc než Steve sám. Cítil se jako dítě, které hodili do řeky, aby se naučilo plavat. Zatím šlapal vodu a lapal po dechu. Mokré oblečení ho stahovalo ke dnu, ale nebyl zbabělec a nevzdával se. Bojoval dál.

Měsíce plynuly, noci byly delší a chladnější a situace na západě stále nestabilnější. Rody jeden po druhém odmítaly vládu Starků a Steve očekával válku každým dnem. Byl na ni připravený. Tony měl stále mnoho spojenců, kteří byli ochotni nabídnout svá vojska a životy. Na Zimohradu musí být vždy Stark. Většina v to věřila.

Lady Pepper porodila syna, pojmenovali ho Harley. Ten den, kdy tato radostná zpráva dorazila, se na Zřícené tvrzi slavilo a všichni připíjeli na chlapcovo zdraví. Steve se nepřipojil. Pil sám na podlaze rozbořené věže a pozoroval hvězdnou oblohu. Srdce se mu bolestivě svíralo a do očí se mu tlačily slzy. Tony mu chyběl. Tolik mu chyběl. Toužil po něm, chtěl ho sevřít v náruči...

Zakazoval si na něj myslet ode dne, kdy sem přijel. Ale teď, když se nikdo nedíval, když byl sám jen s lahví silné pálenky, nemohl si pomoct. Nejprve se dostavil vztek. Kopal do ztrouchnivělých trámů a nejednou udeřil pěstí do kamenné stěny. A když vztek vyprchal, cítil jen žal. Žal a bolest tlukoucí mu do hrudního koše. Sesunul se na podlahu a tiše plakal do dlaní.

Tolik mu chyběl.

Chtěl být s ním.

Jen s ním...

Za hradem se ozvalo poplašné troubení na roh a křik mužů. Steve vystrašeně vyskočil na nohy. Té noci se začalo Zřícené tvrzi přezdívat Spálená tvrz.

Tony

Večer se snášel nad krajinou a přinášel s sebou mrazivý vichr, který zněl celým hradem. Tony stál u pootevřeného okna a pozoroval tmavé siluety vran a havranů. V zádech ho mrazilo a nemohla za to nízká teplota. Nebylo mu chladno, nikdy. Přesto mu po těle vyskákala husí kůže a vlasy vzadu na krku měl naježené. Zlá předtucha, moc zlá.

Temná křídla, temné zprávy.

Havrani se drželi od hradu, žádný z nich neletěl za mistrem Luwinem. Nenesli zprávy. Přesto byl lord Zimohradu napjatý jako tětiva luku.

Naslouchej svým instinktům, Tony. Vždy jim naslouchej, domlouvala mu kdysi jeho matka, je to to nejprimitivnější a nejstarší, co v nás hnízdí. Naslouchej jim stejně, jako jim naslouchají vlci v lese. Naslouchal jim. A věděl tedy, že je něco špatně.

Stočil pohled do dálky a v šeru rozpoznal stezku, po které před mnohými měsíci Steve odjížděl na západ. Osten stesku, lítosti a strachu se mu bolestivě zapíchl do srdce. Nikdy neměl dopustit, aby odjel.

„Má tvoje oči."

Tony se otočil a veškerá trápení se na chvíli vypařila. Jeho pohled zněžněl, uvolnil se a obdivně sledoval ženu ve své posteli. Měla na sobě obyčejný tmavý háv a vlasy spletené do copu jí sahaly až po pas. Vlasy barvy ohně.

Říká se, že Ledová královna je políbená ohněm. Její vlasy mají barvy plamenů a její úsměv je vřelý. Ale její oči vyprávějí jiný příběh. Její oči jsou jako led, jako divokost v jejích žilách.

Nebyla královna, ale Tony se k ní tak choval od prvního okamžiku. Obdivoval ji, ctil ji. Miloval ji. Ne tolik jako svého muže bez vzpomínek. Tak silnou lásku mohl chovat jen k jedinému člověku, nedokázal ji rozdělit. Ale přesto ji miloval.

„Jsou modré," oponoval zlehka. Zavřel okno a vrátil se k posteli, poklekl vedle ní. Na kožešinách ležel jejich syn. Protahoval se, čelo se mu krabatilo jako starci a pěstičky měl pevně zaťaté. Modré oči hleděly do neurčita a hlavu měl plnou tmavých vlasů. Tony se sklonil a vtiskl mu lehký polibek na čelo, opatrně, aby ho nepoškrábal vousy.

„Ztmavnou," ujistila ho Pepper. Tony kývl, ale pohled neodtrhl od svého syna. Podal mu malíček a neubránil se úsměvu, když ho chlapec okamžitě pevně stiskl. Vždy věděl, že jednou bude mít děti, ale nikdo ho nenapadlo, že se bude cítit takhle. Když ho poprvé pochoval, slzy ho štípaly v očích a poprvé pochopil, jakou bolest musel zažít jeho otec, když přišel o své děti. Nikdy takovou bolest nechtěl zažít. Modlil se každý den u stromu srdce, žádal bohy, aby dopřáli jeho synovi dlouhý a dobrý život. Už nikdy nechtěl vidět, jak jeho milovaní umírají.

Mráz v zádech se vrátil, když zpoza okna zaslechl zakrákání. Temná křídla, temné zprávy, ozval se mu v hlavě otcův hlas.

Něco bylo špatně.

Naslouchej svým instinktům, Tony, slyšel v hlavě matčin hlas. Naslouchal.

Něco bylo moc špatně.

Trhl sebou, když ho Pepper pohladila po vlasech. Neodtáhla se, jen počkala, dokud k ní hlavu sám nenaklonil a nepřivřel oči nad jejím konejšením. Srdce mu v hrudi hlasitě tlouklo a vnitřnosti měl stále sevřené. Neuklidnil se.

„Co tě trápí, můj pane?" zeptala se. „Celý večer jsi jako na trní."

„Zlý pocit," přiznal tiše a znovu se odebral k oknu. Oči se mu okamžitě stočily k západu a množství černých ptáků na obloze jeho neklid jen znásobilo. Když zavřel oči, viděl svého blonďatého rytíře.

„Další zlý pocit?" pousmála se nevěřícně. „Opatrně, drahý. Lidé by tě mohli začít podezírat, že jsi věštec." Její smích byl lehký a posměšný. Tony se k ní otočil s kamenným výrazem.

„Pletl jsem se minule?"

Okamžitě zmlkla a shlédla. Harley znovu spal s ručičkami položenými vedle hlavy a na jeho bledé tvářičce se tkvěla zarudlá dlouhá rána. Kdyby lord Stark před pár dny svému zlému pocitu nenaslouchal, přišel by o syna i o ženu. Vrah, kterého patrně najal jeden z rodů ze západu, skončil s vlastní dýkou v krku. Tony mu klečel na hrudníku, celý se třásl vzteky a tvář měl pokrytou krví, zatímco Pepper se choulila v rohu pokoje s plačícím dítětem přitisknutým k hrudi. Harley z toho vyvázl jen s mělkým škrábancem na tváři, ke kterému musel přijít někdy během krátké potyčky.

„Omlouvám se."

„Budu muset odjet," informoval ji, jako by snad její omluvu ani neslyšel. „Zůstane tu sir Rodrik a další, nebudeš sama. Postarají se o tebe. Ale já musím odjet."

Musím se ujistit, že je Steve v pořádku, prolétlo mu hlavou, ale nikdy by nahlas nepřiznal, že tohle byl hlavní důvod, proč se musel přesvědčit, v jakém stavu západ je. V posledním dopise ho ujišťovali, že se vše vyvíjí dobře, ale Tonymu to připadalo jen jako ticho před bouří.

Líbl Pepper do vlasů, Harleyho na čelo a odešel z komnat bez jediného ohlédnutí.

Lord Stark naposledy Zřícenou tvrz viděl, když mu bylo dvanáct let. Své jméno si vysloužila svým rozbořeným vzezřením budícím dojem, že se dá snadno dobít. Dvěma hlavním věžím chyběla střecha a nepoužívaly se, takže už z dálky se mohla tvrz jevit jen jako ruiny. Na první pohled se zdálo, že cihly a kameny sotva drží pospolu, ale opak byl pravdou. Pod rozpraskanou fasádou a popadanými kameny byly stěny tlusté a pevné. Nedobytné.

Téměř nedobytné, připomněl si Tony. Věděl, že tomu nebylo tak dlouho, co tvrz dobyl jeho otec a starší bratr.

Teď už tvrz nezdobily jen praskliny a chybějící kameny. Zdi byly zčernalé sazemi, oheň zničil vše dřevěné. Jedna z věží se rozpadla úplně. Vzduchem se nesl kovový zápach krve a zemina v okolí tvrze byla rozryta od koňských kopyt. Muži v Tonyho družině vše sledovali se strnulými čelistmi a každý se strachoval, co objeví za zavřenou bránou.

Ale praporce vlající ve větru nasvědčovaly tomu, že byla tvrz stále v těch správných rukách. Už z dálky slyšel Tony pokřikování na hradbách a brána se začala pomalu otevírat. Lord Stark pobídl svého koně vpřed, pevně svíral hrušku sedla a naposledy se pomodlil ke starým bohům.

Tori popojel vedle něj a vzepřel se ve třmenech. Jeho tvář se náhle rozjasnila.

„Farren! Můj lorde, podívej se, to je Farren!"

A měl pravdu. Farren stál v otevřeném průjezdu s levou rukou na jílci meče a s širokým úsměvem na ně čekal. Nádvořím se rozezněl hlasitý smích, když Tori seskočil z koně a pevně Farrena objal, div ho k zemi nepovalil.

„Nemůžu uvěřit, že furt žiješ, ty mezku jeden!" chechtal se Tori hlasitě a bušil Farrena do zad. Tony se uvolnil. Sesedl z koně, předal otěže čeledínovi a i on se s Farrenem přivítal. Pevně mu sevřel předloktí a přitáhl ho do objetí.

„Neměl bych spíš pokleknout?" culil se Farren pobaveně, ale Tony jen zavrtěl hlavou a pustil ho. Rozhlédl se.

„Zdá se, že jsme přijeli právě včas."

„Spíš pozdě, přišli jste o všechnu zábavu," zasmál se, než znovu zvážněl. „Bylo to krvavé. Jsem rád, že jsi tady, můj lorde."

Tony se kousl zevnitř do tváře a pozorným pohledem si prohlížel nádvoří. Muži pracovali na obnovení venkovních schodišť a stříšek, ze stájí zbyla jen hromádka zčernalého dřeva.

„Co se stalo?"

„Rody ze západu. Zaútočily v noci, když jsme slavili narození tvého syna," informoval ho Farren a vedl ho dovnitř. „Odvedu tě za našim sirem Rampouchem. Měl by teď být u Mistra, stará se mu o rány."

Tonyho vnitřnosti se znovu stáhly do těsného uzlu. Šel vedle Farrena a zatínal si nehty do dlaní. Děsil se nejhoršího, vracely se mu vzpomínky zesláblého vyhublého chlapce s ránou na spánku, kterak jen leží v posteli a bojuje o život.

Farren otevřel dveře a Tonymu se úlevou téměř podlomila kolena. Steve seděl na lůžku zády k němu a bavil se s Mistrem. Neměl na sobě kabátec a na jeho širokých ramenech a zádech se tkvěla velká, ošklivě vyhlížející popálenina. Ale seděl. A mluvil. Nemohlo to být tak špatné.

Mistr vzhlédl a oči se mu rozšířily poznáním.

„Můj pane!" hlesl, ale Tony ho ignoroval. Oči upíral na Steva, který se na lůžku opatrně otočil a vzhlédl k němu. Byl unavený. Tvář měl sinalou a pod očima tmavé kruhy, ale jinak byl v pořádku. Hleděli na sebe možná až moc dlouho, nebo možná jen pár vteřin. Čas v tu chvíli nehrál roli.

Tony si dovolil krátký úsměv a Steve mu ho opětoval, než se oba zase schovali za vlastní vážné masky. Steve pomalu a rozvážně vstal. Oba se pustili do divadla, které museli hrát. Tony byl lord Stark ze Zimohradu a Steve strážce západu a novopečený rytíř, kterého sir Rodrik pasoval těsně předtím, než ho poslali na Zřícenou tvrz. Pro teď oba hráli svou roli a hráli ji dobře. Až padne tma, tohle divadlo na pár hodin skončí, říkal si Tony a cítil, jak se mu srdce prudce rozbušilo v hrudi. Musel jen být trpělivý.

A moje otázka týdne zní: "Co podle vás musí obsahovat opravdu dobrý příběh?" Budu ráda za veškeré odpovědi :3 Doufám, že se vám kapitola líbila, předem děkuju za vaše hlasování i komentáře a uvidíme se zase za týden!