Tony

Následujícího rána vylezl Tony ze stanu ospalý a rozbolavělý. Přesto si nestěžoval. Rád trávil noci venku v lese a případné nepohodlí k tomu zkrátka patřilo. Brogen se přehraboval v sedlových brašnách a Steve rozfoukával oheň, aby si mohli připravit něco k snídani. Tony si nepamatoval, kdy opustil stan, jen věděl, že se najednou probudil sám. Pocítil zvláštní osten lítosti, který se nicméně rozhodl ignorovat.

Najedli se, sbalili stany, ale koně nechali uvázané u stromů. Vrátí se sem až s kořistí, aby ji mohli vykuchat, než se vydají na zpáteční cestu. Tony si přehodil luk přes rameno a zamyšleně se podíval na Steva.

„Umíš stopovat, Steve?"

Otevřel ústa k okamžité odpovědi, ale zarazil se. Nespokojeně nakrčil obočí. „To já nevím, můj pane."

Tony podobnou odpověď čekal. Jen přikývl a se slovy „Tak tě to naučíme." vykročil mezi stromy. Mistr Luwin mu říkal, že Steve nemá žádné vzpomínky, ale věci, které se za svůj život naučil, nezapomněl. Proto si pamatoval, jak bojovat a jak vyrobit šípy. Uměl dokonce číst a psát, což docela jistě vylučovalo možnost, že byl z prostého lidu. Sedláci byli téměř vždy negramotní. Proto se on, Farren, Tori a Brogen velice rychle uchýlili k teoriím, že je Steve ztracený dědic jednoho ze slavných nebo méně slavných rodů.

„Přišel jsem na to!" prohlásil Farren zvesela. „Když vezmeme v potaz, jak dobře Steve bojuje, nabízí se nám ještě jedna skvělá možnost. Rytíř! Pomazaný sedmi oleji, možná rovnou z Králova přístaviště. Mohl patřit mezi bílé nebo zlaté pláště. Proto navrhuji, abychom našeho drahého Steva ode dneška oslovovali Sir Rampouch!"

Lesem se nesl smích, který jistě vyplašil všechnu zvěř v okruhu tři sta stop. Tony se nezmohl na to je plísnit, protože se smál s nimi. Sir Rampouch se jako jediný nesmál. Držel si zdvořilý úsměv, ale Tony v něm už uměl číst a poznal, že ho Farrenova poznámka nepobavila.

Lovili celý den. Tony se držel blízko Steva a učil ho, neboť zjistil, že lov opravdu nepatřil mezi jeho silné stránky. A přesto, když už stálo slunce vysoko na obloze, se Stevovi podařilo skolit divočáka. Tony byl nesmírně pyšný a už teď se mu sbíhaly sliny.

Vydali se na zpáteční cestu. Úlovky vezli na malém povozu, který jim den předtím sloužil k převozu zásob a stanů. Tony se spokojeně usmíval. Bude hostina, říkal si. Konečně trocha veselí. Za poslední roky ho mnoho nebylo a jeho to neustálé truchlení už ubíjelo. Stále to bolelo, truchlil pro ty, které ztratil, ale nemohli takhle žít navěky. Hostina byl dobrý nápad. Pro ně všechny, pro správce hradu a Mistra Luwina, pro všechny jejich nejbližší a nejvěrnější. Budou pít a veselit se a Tony tak bude moct ještě na hodně dlouhou dobu ignorovat důsledky nedávného rozhovoru s otcem. Věděl, že jeho názor nezmění, bohužel, ale oddálit to mohl.

Farren s Torim odešli s jejich úlovkem do kuchyně, Brogen se postaral o luky a Tony, přestože nemusel, odvedl spolu se Stevem koně do stájí. Odložil svůj plášť z kůže a kožešin a postaral se o vlastního grošáka. Steve stál hned ve vedlejším boxu, broukal si a v mezerách mezi dřevem ho Tony sem tam zahlédl.

„Odpočiň si," zamumlal Tony, poplácal svého koně po krku a dal mu mrkev. Když procházel okolo vedlejšího boxu, zarazil se. Podkoní a jeho pomocníci se věnovali ostatním koním, chodba mezi boxy byla prázdná. Stále slyšel Steva broukat si. Vzpomněl si na minulou noc. A zavřel oči, ve snaze vše potlačit. Jako kdyby na to měl dostatečné sebeovládání. Bez přemýšlení vklouzl do boxu ke Stevovi a v náhlé potřebě něco říct ze sebe vypálil: „Omlouvám se. Za to předtím... Vím, že nemáš rád, když si z tebe utahujeme."

„Nevadí mi to," zamumlal Steve se zdvořilým úsměvem a na okamžik k Tonymu shlédl, než se vrátil k hřebelcování koně.

„Vadí, nelži mi," zamračil se. „Nejsem slepý, vidím, že ti to vadí."

Steve si tiše povzdechl a ještě okamžik mlčel, než tiše přiznal: „Jen bych si přál vědět, jestli jsou některé z těch věcí pravda. Ubíjí mě nevědět, kdo jsem..."

Když se nad tím později Tony znovu zamyslel, moc dobře si uvědomoval, že zneužíval situace. Nejen tehdy, i té noci předtím a i později. Ale v tu chvíli se nemohl zastavit. Steve necouvl, když k němu udělal krok. Neucukl, když uchopil jeho tvář do dlaní. A když ho Tony políbil, polibek oplatil. V tu chvíli se vše zdálo správné. Stáli schovaní mezi koňským tělem a bytelnou dřevěnou zdí, nikdo je nemohl vidět.

Tonyho polibky nabývaly na naléhavosti, uchopil Steva za zátylek a udělal ještě jeden drobný krok kupředu. V tu chvíli Steve přestal. Dlaní se mu zapřel o hruď a odstrčil ho od sebe. Tonymu se zkroutil žaludek. Spustil ruce, ustoupil a snažil se polknout přes knedlík v krku. Doufal, modlil se, aby k tomuhle nedošlo.

„Za tohle bych mohl přijít o hlavu," řekl Steve tiše. Tony víc slyšet nepotřeboval. Ani nechtěl. Chtěl být pokud možno co nejdál od něj. Vyběhl ze stájí jako malé dítě utíkající před hněvem své septy a než se nadál, stál pod stromem srdce v božím háji. Zachtělo se mu stromu plivnout do obličeje. Alespoň jednou, jedinkrát mohli bohové jeho modlitbám naslouchat! Jen jednou...

Steve

Steve se pomalu sesunul na podlahu pokrytou slámou a díval se směrem, kterým mladý lord Stark utekl. Ruce se mu třásly, dýchal jako po dlouhém boji a srdce mu tlouklo tak rychle, až se bál, že mu vyskočí z hrudi.

Zavřel oči a udělal vše pro to, aby se sebral. Přesto se nemohl zbavit toho pocitu, že se stalo něco hrozně špatného. Nepotřeboval své vzpomínky k tomu, aby věděl, že náklonnost mezi dvěma muži byla společensky nepřijatelná a špatná. Srdce se mu svíralo, měl strach. Strach z toho, že to někdo zjistí.

Strach z toho, že odstrčit Tonyho byla ta poslední věc, kterou chtěl udělat.

„Bohové," vydechl polohlasem a vyhoupl se zpět na nohy, vrátil se k hřebelcování koně. Potřeboval se zabavit, jen aby na to přestal myslet. Přesto stále cítil dotek Tonyho rtů na svých. Hrubost jeho prstů na svém krku. Vzpomněl si na včerejší noc, na teplo jeho těla. Na pocit bezpečí a pohodlí, který cítil, když ležel vedle něj...

Pevně zavřel oči a přinutil se k hlubokým nádechům. Musel se uklidnit, zapomenout na vše a nikdy na to znovu nemyslet. To zvládne. Musí to zvládnout.

A přesto, nezvládl to. Ač dělal, co mohl, Tonyho měl plnou hlavu. Myslel na něj při boji, při práci, při usínání. Nemohl přestat.

Mladý lord Stark se mu vyhýbal. Steve se nedivil, ale nemohl se zbavit pocitu viny, který se mu rozrůstal v útrobách. Musel ho svým odmítnutím ranit.

Pokoušel se jeho pohled zachytit při večeři. Seděl těsně u vysokého stolu, který byl nepřirozeně prázdný. Jen lord Stark a jeho syn. Steve ho vlastně nikdy neviděl plně obsazený, ale moc dobře věděl, že čtyři členové rodiny chyběli a už se k nim nikdy nepřipojí.

Tony se na něj během večeře ani jedinkrát nepodíval. Pil, mluvil s otcem a pohledem bloudil po všeobecném veselí, které v hale vřelo. Muži do sebe lili víno a pivo, jedli a smáli se. Bardi v rohu hráli na loutny a dudy veselé písně. Tony se ani jednou neusmál. Tvář měl ledovou a kamennou, výraz Starka ze Zimohradu, který u něj Steve viděl už tolikrát. A mnohem víckrát ho viděl bez něj. Usměvavého a veselého. Za normálních okolností by se veselil s ostatními, po prvních několika minutách by utekl od vysokého stolu a sedl by si s ním, Farrenem a ostatními. Dnes ne. Dnes si držel odstup.

Když na to Tori polohlasem upozornil, Farren ho jen zpražil pohledem a Steve měl dojem, že ví něco, co oni ne. Ale neptal se. Málokdy se ptal, nerad strkal nos do cizích záležitostí.

Čas rychle uháněl kupředu, svíce dohořívaly a byly nahrazeny novými. Za oknem tiše sněžilo, občas zaštěkal pes. Veselé písně bardů se změnily ve sprosté písničky připomínající ty pirátské. Jak Steve o pirátských písních věděl, neměl ani tušení a ani se nad tím nepozastavoval. Zpíval s nimi, víno mu stouplo do hlavy a svět se s ním točil. Přestal sledovat lorda Starka i jeho syna. Bavil se, smál se a užíval si zvěřiny, kterou pomáhal lovit. Divočáka a jelena, pár králíků a dokonce i norka, kterého ulovil čistou náhodou. Když z něj stahoval kůži, Tony mu řekl, že si ji má nechat přidělat k plášti, aby mu hřál krk. Smáli se. A už mu neřekli jinak než Sire Rampouchu.

Další sklenici vína odmítl a omluvil se od stolu. Musel ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Když odcházel, prázdné židle vedle lorda Starka si nevšiml.

Vyšel ven ze sálu a vystoupal na hradby. Plášť nechal uvnitř, nepotřeboval ho. Víno ho hřálo po celém těle, trocha nočního mrazu mu jistě udělá dobře.

Na hradbách nebyly žádné stráže, což bylo neobvyklé. Ale když se konečně pořádně rozhlédl a oči se mu přizpůsobily tmě, pochopil proč. Zarazil se uprostřed kroku a srdce se mu hlasitě rozbušilo.

Mladý lord Stark stál jen několik kroků od něj a díval se přes hradby do temnoty. Steve ho mlčky pozoroval. Pod všemi těmi kožešinami, ve kterých Tonyho nejčastěji viděl, se skrývalo dobře stavěné tělo, třebaže menší než jeho. Měl užší ramena a výškově se mu sotva vyrovnal, přesto z něj šla autorita. Steve si Tonyho prohlížel ještě okamžik, než udělal váhavý krok kupředu. Pokud o něm Tony věděl, nedal to nijak najevo, dokud Steve nestanul vedle něj.

„Zmrzneš," řekl jen a znovu odvrátil pohled do pustiny osvětlené jen měsícem, který příležitostně vysvitl mezi mraky.

„Potřebuju si pročistit hlavu," usmál se Steve napůl úst. Rozhostilo se mezi nimi ticho, které rušilo jen hučení větru. Steve vdechoval noční vzduch a cítil, jak z něj pocit opilosti pomalu opadává, chlad se ale nedostavil. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou a ramenem jemně ťukl do Tonyho.

„Přijď ke mně do pokoje," hlesl tiše, tak tiše, aby ho nikdo jiný neslyšel, „nechám ti pootevřené dveře."

Musel se přemáhat, aby do svého pokoje neběžel. Nervozita a nedočkavost ho hnala vpřed, tělo se mu třáslo očekáváním. Vrazil do svého pokoje, dveře nechal pootevřené, jak slíbil, a rychle rozdělal oheň a zapálil svíce. Okenice byly zavřené, dovnitř nepronikal ani svit měsíce.

Steve čekal. Přecházel po pokoji, chvíli seděl na posteli, než znovu začal přecházet. Čas plynul pomalu a dveře stále zůstávaly pootevřené a nehybné.

Jedno z menších polen se v krbu rozpadlo, když mu došlo, že nejspíš nemá smysl čekat. Pokusil se potlačit zklamání a chytil za kliku. Ztuhl na místě, když skrz škvíru mezi zdí a dveřmi zahlédl jedno hnědé oko. Mladý lord stál nehybně za dveřmi a pozoroval ho. Steve ustoupil. Otevřel dveře dokořán a jen, co se ujistil, že je chodba jinak prázdná, popadl Tonyho za kožený kabátec s výšivkou vlka a vtáhl ho dovnitř.

Dveře se tiše zaklaply, oheň praskal v krbu a za okny se zvedal prudký vítr. Hleděli jeden druhému do očí, stojíce jen krok od sebe. Tony se nepohnul a Steve pochopil, že tentokrát je první krok na něm. A přece se nervozita vypařila. Vztáhl k němu ruce, uchopil jeho tvář do dlaní a když se mu zlehka natiskl na rty, měl dojem, že to předtím dělal už tisíckrát. A třeba tomu tak bylo.

Bylo to jako kdyby mezi nimi praskla neviditelná bariéra. Okamžitě měl Tonyho ruce na tváři, ve vlasech, na boku. Polibky mu oplácel téměř zoufale a naléhavě, tiskl se na něj ve snaze splynout v jedno tělo. Steve lapal po dechu a odpovídal se stejnou vervou. Couval k posteli, položil se do dek a kožešin, stahuje Tonyho na sebe. Krk mu zasypával polibky, držel ho za pas a bolestně si uvědomoval, jak dlouho si na tohle nedovolil pomyslet. Vždyť to věděl celou dobu...

Na okamžik přestali, jen na okamžik. Tony se na něj zadíval, ujišťoval se očima, že nechce couvnout. Nemluvili, nepotřebovali slova. Odpověděl mu dalším polibkem.

Tony

V pokoji bylo horko. Ohromné horko. Oheň v krbu stále hořel jasně a horké prameny pod hradem zajišťovaly, že uvnitř nikdy nebylo chladno. Přesto Steve ležel pod všemi kožešinami a dekami. Oči spokojeně přivřené, vlasy rozcuchané a tváře stále zčervenalé.

Tonymu teplo nedělalo dobře, měl rád chlad. A přesto obětoval své pohodlí a měl pod kožešinami alespoň pravou polovinu těla, aby mu mohl palcem kreslit kolečka na hřbet dlaně a nohu mít zapletenou mezi jeho. Pozoroval strop z hrubých tmavých kamenů, zhluboka oddechoval. Když zavřel oči, znovu ho viděl. Znovu ho slyšel. Viděl ho sklánět se nad ním a ležet pod ním. Viděl ty touhou ztmavlé oči a slyšel jeho hlas a vzdechy.

Tony.

Tony, Tony, Tony, opakoval šeptem stále dokola hlasem, který byl zrozený k udělování rozkazů, a přesto zněl tak láskyplně. Modrý pohled neopouštějící jeho tvář. Horké rty na jeho kůži, na jeho rtech.

Steveův dlouhý výdech ho vrátil ze zasnění. Pootočil hlavu a bloudil po něm pohledem. Viděl růžový konec jizvy vykukující mu zpod pramenů zpocených vlasů na spánku. Steve k němu okamžitě vzhlédl a trochu se napjal, když se jí dotkl. Jemně přejel palcem po celé její délce a srdce se mu sevřelo. Mohl zemřít, napadlo ho.

„Vzpomínáš si na něco?" zeptal se šeptem. Steve se kysele pousmál a zavrtěl hlavou. Svou dlaní přikryl tu Tonyho a stáhl ji níž ze své hlavy.

„Jen útržky. Záblesky. Jména. Melodie. Někdy si už ani nejsem jistý, jestli jsem si na něco opravdu vzpomněl, nebo to je vzpomínka z posledních dvou let."

Tony jen mlčky přikývl. Palcem mu jemně třel hranu čelisti a pozoroval ho. Steveův pohled zjihl.

„Pořád se mi vrací jméno Sára. Nevím... nevím, kdo to byl, ale mám pocit, že byla pro mě důležitá."

„Tvá milá?" uculil se bezelstně. Steve se nespokojeně zašklebil a rychle zavrtěl hlavou.

„To ne, určitě ne."

Znovu utichli. Tony vstal z postele a odešel pustit do místnosti trochu chladného nočního vzduchu. Vyhlédl ven, viděl jen několik stráží, jinak bylo okolí tiché a nehybné. Sněžilo. Vydechl úlevou, když se o něj chlad opřel a zchladil jeho rozpálené tělo. Za sebou uslyšel šustění a když se ohlédl, musel se pousmát. Viděl už jen blond čupřinu, jinak byl Steve celý schovaný v teple dek a kožešin.

„Jedno je jasné i bez tvých vzpomínek," poznamenal a vrátil se k posteli. Steve k němu zmateně vzhlédl a Tony mu vtiskl polibek na rty. „Ze severu určitě nejsi. Máme léto a ty mrzneš."

„Stejně pořád nemůžu uvěřit, že tady sněží i v létě," povzdechl si a Tony se usmál. Lehl si zpátky vedle něj, našel jeho ruku pod záplavou látek a propletl s ním prsty. Ještě na okamžik si mohl tuto blízkost dopřát. Jen na chvíli, než bude muset odejít a být zase lordem Starkem ze Zimohradu.

Oheň dohoříval, sněhové vločky tály na parapetu a jeho v nose šimrala Stevova vůně. Byl cítit po kůži a koních, oceli a pomalu odeznívající vůni milování. Bylo to konejšivé a Tony se silou vůle bránil spánku.

„Proč teď?" ozvalo se vedle něj tiše. Tony otevřel oči, ale upřel pohled na strop. Nemusel se ptát, co tím Steve myslel. Moc dobře to věděl. Proč teď? Proč jsi přišel teď? Proč ne dříve, proč ne později? Co tě přimělo k projevu své náklonnosti zrovna teď?

Proč teď?

Nechtěl odpovídat. Ale nechtěl ani lhát. Znovu zavřel oči, až moc si vědom Stevova pohledu.

„Budeš si myslet, že jsem sobecký."

„A jsi?"

„Jsem. Hrozně sobecký."

„Proč teď?" zašeptal znovu. Tony se kousl do rtu, rozhovor s otcem se vrátil, živě a nepříjemně.

„Budu se ženit."

„Páni. Kdy?"

„Nevím. Otec říkal, že co nejdřív."

„Ah..."

Tony se posadil a shodil nohy z postele. Chtěl se začít oblékat a odejít. Měl by odejít, jestli ho tady někdo uvidí, nemuselo by to dopadnout dobře. Ale když se okolo jeho zápěstí zlehka omotaly mozolnaté prsty, přestal.

„Zůstaň."

„Řekl jsi to sám. Mohl bys za tohle ztratit hlavu," pokusil se ještě odporovat. Slabě, velmi slabě. Steve se na něj pousmál a zatahal ho za ruku, aby si lehl k němu.

„Jen na chvíli."

Poslechl. Vklouzl k němu pod kožešiny a pevně ho objal okolo pasu. Jen na chvíli, ujistil sám sebe. 

Doufám, že se zatím líbí, mí drazí. Veškeré díky miřte směrem na mého Steva, jen díky ní máte dneska dvě kapitoly a bez chyb, protože navzdory tomu, že se tváří, že tato povídka neexistuje (protože ví něco, co vy ne), sedla si k tomu a opravila co mohla. Takže poprosím, pošlete jí srdíčko!

Budu moc ráda za vaše komentáře, hrozně se zase na konverzace s vámi těším! Děkuju, že při mě stále stojíte! Za týden nashle!