Poté, co se ode mně Freed oddělil, jsem kráčela po ulicích doprovázena ne příliš milými pohledy místních. Jasně, jsem člověk, těch se tady moc nevyskytuje, a těch pár co sem zabloudí, tady dělá jenom zbytečný povyk. S myšlenkou, že takhle bych toho moc nevypátrala, jsem se vkradla do jedné z bočních ulic a pomocí své magie vytvořila několik vodních korálků, ty jsem následně spojila, takže vznikl jeden náhrdelník a čtyři náramky. Náhrdelník jsem umístila na krk a náramky na nohy a ruce. Bude pro mě sice mírně obtížné udržet vodu ve stavu kuliček, ale svůj účel to splnilo. Moje pokožka při kontaktu s vodou jako vždy mírně zmodrala a trošku se leskla, mezi prsty se mi objevili blány a já vypadala stejně jako po našem vstupu do oceánu. Mnohem lépe jsem tak zapadala mezi místní obyvatele. Ještě jsem si trochu poupravila oblečení. Boty jsem si sundala stejně tak jako tričko a úzké kalhoty je okamžitě následovaly. Vše jsem pečlivě složila do ranečku, který jsem si pověsila přes rameno. Mé tělo teď zdobila pouze tmavě modrá podprsenka a fialová sukně s velkým rozparkem.

Když jsem se vydala zpět do velkých ulic, nebyla jsem téměř k rozeznání od místních. Přidalo mi to i na jistotě, takhle mě by mě vojáci ani nemuseli poznat, tedy pokud nepromluvím, nebo na sebe nestrhnu zbytečnou pozornost.

Nasadila jsem ladnou, ale přitom svůdnou chůzi doprovázenou jemným úsměvem. S podivem jsem zjišťovala, že místní ženy jsou velice ladné a nevídaně půvabné, kam se na tohle hrabou ty ksichty, co vyhrávaly každý rok soutěže krásy u nás na povrchu. Stačila by jedna jediná místní dívka a všechny by vedle ní vypadaly jak čerstvě vykopaný pařez. Pravou rukou jsem si rozpustila své světle hnědé vlasy, které se mi ani pod vlivem kouzla nepřebarvily. Konečky mně lechtaly na lopatkách a ofina mi zakrývala podstatnou část čela.

Všechno tady bylo takové zvláštně zpomalené. Nikdo nikam nepospíchal, na tržnici bylo všeho dost, a když jsem si místní měnu přepočítala do naší, tak to bylo znatelně levnější. Není divu, že se nikdo nestrkal a nepředbíhal u stánku se zeleninou a ovocem, když ho bylo spousty a všechno bylo krásné a čerstvé. Něco podobného jsem zažila, když jsem poprvé vstoupila do hlavního města. Sice tam jídla nebylo tolik jako tady a lidé tam tak milí nebyli, ale oproti té díře, kde jsem částečně vyrostla, to byl luxus. Docela by mně zajímalo, jestli to takhle vypadá všude, anebo jen tady v centru všeho dění. Jestli to není jen zlatý celofán na shnilé pralince.

Nejsem tady ale od toho bych zjišťovala, jak se věci mají, jsem tady od toho, abych pátrala. Snažila jsem si to vtlouct do hlavy, ale pohled na královský palác, který se tyčil daleko na jih mi připomněl, že jsem se v jednom takovém taky narodila a prožila několik prvních let života.

Tenkrát se můj celý svět skládal ze zámecké zahrady, kuchyně a pár dalších místností. Někdy jsem měla to štěstí a v zahradě potkala bohaté pány a paní oděné v nádherných šatech. Taky jsem měla to štěstí a trošku se skamarádila s jednou holčičkou. Byla milá a tichá, možná až moc tichá. Nebylo se čemu divit, pro krále a královnu byli více důležití jejich synové, z nichž ten nejstarší měl po otci převzít trůn. Tím však nechci říci, že by ji neměli rádi, to samozřejmě ano, ale nepřišla do kontaktu s ostatním světem, jako její bratři. Její fantasie taky nebyla nic moc, takže většinu dnů proseděla jen tak na trávníku. Tenkrát jsem měla samozřejmě zakázáno, jakožto dcera služky, se přibližovat ke šlechtě, ale stejně mi to nedalo. Jednoho dne jsem se k ní přiblížila, přišla mi totiž moc smutná. Přinesla jsem ji květiny. Strávily jsme spolu spoustu hezkých chvil. Čím déle jsem ji znala, tím víc otevřená a hovorná byla. Jejím rodičům to nevadilo, byli rádi, že jejich dcera jen nesedí. Dokonce jsem s nimi stejně jako část personálu odjela na lovecký zámeček jejich strýce.

Když jsme tam dorazili, vše bylo v pořádku, pan hrabě byl milý a pohostinný. Zlom nastal však v noci. Cossette ke mně při soumraku přišla, prý se ji strašně motá hlava a nemůže nikoho najít. Byla vystrašená. V pokoji se mnou byla i moje maminka. Princeznin stav ji znepokojoval, tak jsme se všechny tři vydaly hledat doktora. Když jsme přišly na chodbu, všude byl kouř a neskutečně teplo. Máma nás obě chytla za ruce a snažila se nás dostat ven.

Celé sídlo bylo v plamenech. Lidé pobíhali po chodbách. Všude panoval zmatek. Když jsme probíhaly okolo konferenčního sálů, náš zrak padl na čtyři mrtvá těla, byla to královská rodina, jejich smrt byla způsobena velkým trámem, jenž na ně dopad. Při útěku ze zámku se mi podařilo od mamky a Cossette oddělit. Ven jsem se však dostala. Od té doby jsem je neviděla, nejdřív jsem chtěla počkat před hořící budovou, ale muži, kteří chodili okolo a vraždili všechny přeživší, mně od toho odradili. Se slzami v očích jsem se rozběhla do lesa.

V husté zeleni jsem strávila několik dlouhých dní a nocí. Všude na mě čekalo nebezpečí, a to jak ve formě příšer, tak i různých strží a prudkých řek. Neměla jsem ponětí, co se může a nesmí jíst. Když se nad tím tak zamyslím, je zázrak, že jsem se polomrtvá a vyčerpaná dovlekla k jednomu menšímu městu. Tam se mně ujal jeden hodný obchodník a naučil, jak žít sama za sebe. Postupem času jsem byla schopná sama přežívat, což bylo jedině dobře. Za těch několik let, co jsem tam žila, se malé zapadlé městečko změnilo na díru plnou násilníků, vrahů a obchodníků s bílým masem.

Můj opatrovník se jednou nevrátil a já se zase cítila osamělá, v tu chvíli se mi v hlavě zrodil nápad přidat se ke Královským ozbrojencům. Znělo to dobře, to oni zaručili bezpečí lidem, takže kdybych se stala jednou z nich, mohla bych s tímhle světem něco udělat. Tak naivní jsem tenkrát byla. Vzpomínky na noc plnou ohně a křiku, jsem pomalu zarovnala do podvědomí stejně jako podobiznu maminky a Cossette, pronikaly ke mně jen ve snech. Tím nechci říci, že jsem si myslela, že jsou mrtvé, někde v koutku mé mysli byla naděje, že obě žijí, někde stejně jako já ukryty za hradbami, v bezpečí.

Když jsem se pak přidala k revolucionářům a Freed mi řekl, že princezna je s největší pravděpodobností živá, moje miniaturní naděje se rozrostla na velikost slona. Udělám cokoli, abych ty dvě dostala zpátky.

Jak jsem se tak utápěla ve svých myšlenkách, proplouvala jsem ulicemi sem a tam. Když už jsem okolo jedné kavárny po třetí, nedokázala jsem odolat a zaplula k jednomu stolku. Mladý číšník mně okamžitě začal obskakovat, možná že byl až moc pozorný, na pouhý vztah zákazník-host. Když jsem tak seděla a cucala něco co se podobalo capucinu, v mé hlavě zněla základní otázka. Jak tady mám něco sakra vypátrat. Copak mám začít běhat a ptát se náhodných lidí, jestli náhodou neunesli princeznu. Než jsem dopila svůj šálek, můj mozek bohužel nevyprodukoval žádný inteligentní a uskutečnitelný plán.

"Budete si ještě něco přát?"

Zeptal se mladý číšník. Světle modré vlasy sestříhané na patku mu halily jedno z fialových očí a tím druhým mě propaloval.

"Ne, ne děkuji."

Řekla jsem mu zamyšleným hlasem a plácla na stůl příslušnou sumu.

"Slečno, jak bych to řekl, u nás se tímhle neplatí."

Podívala jsem se na stůl a zahlédla pár mincí, našich pozemských mincí. Teď je čas na improvizaci a na můj ženský šarm. Líbezně jsem se usmála a zamrkala dlouhými řasami.

"Jejda, no víte já byla nějaký čas na cestách, jsem totiž spisovatelka, a tak jsem hledala inspiraci pro svůj nový román a jak to tak vypadá, zapomněla jsem si peníze po návratu domů vyměnit."

Polil mně studený pot. Jestli teď zavolá stráž, budu v průšvihu.

"Tak vy jste spisovatelka?"

U stolu vedle se usadili dva Královští ozbrojenci, oba na úrovni kapitána.

"Ano, já píšu knížky. Přesně to dělám."

Hlas se mi chvěl, ty dva u stolu jsem znala. Byli ve stejném útvaru jako já.

"Když to za vás zaplatím, počkáte na mě a půjdeme se společně projít a Vy mi o tom povíte víc."

Nasadil zářivý úsměv, který by uspěl i v reklamě na pastu. Pravou rukou si upravil patku.

"Když tě tím potěším."

Zavrněla jsem, teď není čas na přemýšlení, že ten týpek je naprostý Narcis, teď je čas zmizet odsud tak rychle, jak to půjde. Jestli se o něco za rohem pokusí, můžu ho něčím vzít po palici a zdrhnout.

"Hned jsem u tebe, spisovatelko."

Přešel na stejný tón hlasu, jakým jsem předtím mluvila já. Když se vrátil, převlečený do normálního oblečení, automaticky jsem se mu zavěsila za ruku a vedla směrem, kde jsem čekala více lidí.

Noc s tímhle narcisem se vážně vlekla. Jediné zpestření bylo zhasnutí krystalů na stropě bubliny. Tak žádný romantický západ slunce nebude, no.

"Bla bla bla bla, jste ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl, bla bla bla bla, hned teď bych se s vámi oženil, bla bal bla bla. Jo, jo, náš šéf bude mít zítra večer svatbu, bla bla bla. Ta holka ho prý moc nechce, ale když ji miluje ON, tak přece není co řešit. Bla bla bla bla."

Pecka fakt pecka, snad tady s tím tvorem prochodím celou noc. Je zázrak, že mu ještě nevyschlo v puse nebo se mu nezničily hlasivky v důsledku těch blábolů, co se mu linuly z pusy.

Pro shrnutí jsem se za téměř celou noc dozvěděla, že je člen nějaké skupiny týpků, podobných jako on (dokonce mi ukázal jejich symbol, mimochodem mnohem horší než ten Strážců růže). Že jejich vůdce se zamiloval do patnáctky a ona mu kupodivu dala košem, ačkoliv se tak stalo několikrát, zítra se budou brát. Já jsem, kdo ví proč, srdečně zvána. Taky jsem se dozvěděla, jak moc krásná jsem. Jo lichotky bych vydržela poslouchat, pokud by ovšem ten, kdo je říká, neměl omezený slovník na krásná, kus, nádherná. Tato slova pak seřazoval v různém pořadí.

"Jé, já bych si dala zmrzlinu, koupíš mi ji?"

Nahodila jsem štěněčí oči a ukázala na stánek, jenž byl otevřen celou noc. Jen co se postavil do fronty, vzala jsem roha. Těch keců jsem měla dost a taky jsem se za chvíli měla sejít s kluky.