Fyl si vzpomněl na klášter, v jehož blízkosti žil, a do kterého chodil pracovat jako zahradník. Nebyl nějak přehnaně věřící, ale za ateistu se také nepovažoval. Vždy ho uchvacovaly zahrady, které patřily k místnímu klášteru. Vzpomněl si na všechny vůně rostlin a zvířata, která tam žila. Poprvé tam objevil svoji schopnost komunikovat s živými tvorečky. Jednoho dne se však tato idylka změnila na opravdový horor.

Živě si vzpomíná, jak šel do práce, nad kostelem se vznášel dým a ze střechy šlehaly plameny. Tenkrát se rozběhl co nejrychleji směrem k ohni. Myslel si, že něco chytlo od svíček, ale byl na omylu. Všude okolo budovy patřící Astrální církvi byly klece na vozech a v nich se tísnili všichni lidé, kteří měli s církví něco společného, mniši, lidé, co šli na bohoslužbu a mnoho dalších. Šaty měly strhané do půlky těla, ženy, muži, děti, všichni. Vzduch protínal uši rvoucí křik a zápach páleného dřeva.

Okolo klecí chodili lidé oblečeni v uniformách Královských ozbrojenců, ale přece to nemohli být oni, vojáci z hlavního města měli lidem pomáhat a ne tohle. Fyloésovy nohy se klepaly, nedokázal se hnout ani o píď. Když si všiml, že lidé, co chodí okolo klecí, pravidelně strkají dovnitř kovové háky, pomocí nichž si přitahují nebohé kněze a vypalují jim na záda nebo boky ohavné cejchy. Na tu dálku přesně netušil, co to je za znak, ale při tom pohledu se mu podlomila kolena, a tak se sesunul na zem. Najednou mu někdo poklepal na rameno, byl to další z ozbrojenců.

"Co jsi zač?"

Fyloés ale nebyl schopen odpovědi, místo něj se slova ujal někdo jiný. Podle hlasu poznal že se jedná o starostu jejich města.

"Pracuje v klášterních zahradách."

Jeho hlas byl tvrdý a chladný. Na Fyla se však ani nepodíval. Voják se téměř šíleně zašklebil a kývl na další dva s menší hodností. Ti přišli, chytli Fyla a odvlekli ho do jedné z klecí. Tam z něj servaly horní část oděvu, a tak jako mnohým dalším vypálili na bok ohavný cejch ještě před tím, než upadl v následku bolesti do mdlob, si uvědomil, že ten znak není nic jiného než symbol Astriální církve.

Když opět přišel k sobě, byla už noc, v kleci však zůstával nadále. Stejně jako ostatní, někteří se snažili o spánek, jiní o skrývání pláče. Všichni naprosto zděšení a zoufalí, jediný rozdíl mezi lidmi byl ten, že na těch jedincích, kteří pracovali v klášteru, se při měsíčním svitu vyjímaly cejchy. Fyloés se ani neopovážil na svůj podívat. Jen silná bolest mu naznačovala, že se tam stále nachází. Když ucítil něčí ruku na rameni, vyděšeně s sebou trhl. Jeho vyděšení mělo za následek, že se praštil o mříže a přilákal tak na sebe pozornost strážníka, který na něj vrhl ne moc vřelý pohled.

"Jsi statečný, že jsi neutekl, když ji viděl, co se děje před kostelem."

Řekl hrdě farář, který mu před chvílí sáhnul na rameno. Kdyby tak věděl, jak to doopravdy bylo. Měl neskutečnou chuť utéct, ale vlastní nohy ho zradily. Nedokázal se hnout. Nebyl ta nátura, která by se hrdinně postavila osudu. Chtěl vzít prostě do zaječích, jenže strach mu svázal nohy natolik, že nakonec skončil na zemi. Z dálky to však jako zhroucení nemohlo vypadat, jinak by ho teď představitel Astriální církve nejspíše nechválil.

V těch nechutných a špinavých klecí zůstali ještě několik dní. Za tu dobu se Fyloés mohl přesvědčit, že se skutečně jedná o Královské ozbrojence, a ne jakési podvodníky. Proč je tam však všechny drží, neměl nikdo tušení.

Jednoho brzkého rána přijel posel, chvíli po jeho příjezdu se okolo něj shromáždili všichni vojáci v provizorním táboře. Nato se rozutekli a začali všude okolo stavět jakési lešení. Po pár hodinách práce bylo jasné, o co se snaží. Všem drženým za mřížemi klecí ztuhla krev v žilách.

S popravami se začalo těsně po poledni. Nejednalo se však jen o pověšení na oprátku, co se způsobů poprav týče, byli vojáci nesmírně vynalézaví a krutí. Na programu dne nechybělo ani sekání hlav, čtvrcení za živa a upalování. Na sklonku dne nebylo ve vzduchu cítit nic jiného, než krev a spálené lidské maso. Přes nepřetržitý křik Fyl téměř ohluchl. Spíš si přál, aby nic neslyšel. Ke konci už jen seděl schoulený v klubíčku a sledoval, jak je další a další ocejchovaný člověk vytažen z klece. Lidé, co na sobě neměli znak Astriální církve v klecích zůstávali. Z rozhovoru stráží pochopil, že je po popravách zavedou do dolů na těžení mramoru. Fyloés jen přemýšlel, kdy na něj přijde řada, také doufal, že způsob smrti, který ho čeká, bude co nejméně bolestný. Až do soumraku sledoval, jak mizí známé tváře.

"Támhle ten je poslední!"

Zakřičel nějaký voják a ukázal na něj.

Chvílemi, když čekal na svůj neodvratný osud, spřádal různé plány o tom, jak se vysmekne a pláchne, jen co půjde na řadu. Přesvědčoval se o tom, že svůj život nedá tak lacino, a že jestli má zemřít, tak jedině na útěku. Toto přesvědčení mu vydrželo jen do chvíle, kdy se ho chopili dva statní vojáci, jejichž velikost svalů mnohonásobně převyšovala velikost jejich mozku. Jeho nohy se opět proměnily v želatinu a on se tak jen bezmocně nechal vláčet směrem k šibenici. Vojáci na štěstí byli unaveni z nekonečného mučení, a tak se rozhodli ho jen oběsit.

Fyl se už ani neloučil s životem, je tupě zíral na velké svícny, jenž osvětlovaly popraviště. Za chvíli se jeden ze svícnů s velkým rachotem zhroutil na zem a uhasl. Vzápětí jej následoval další a další. Nakonec byla tma. Bylo slyšet, jak cinká brnění o brnění, všichni byli zmateni, a tak do sebe naráželi. Z čista jasna nebe prolomil blesk, který vyvolal ještě větší zmatek. Ve vzduchu byla cítit nesmírně silná magická energie. Fyl by přísahal, že se nalevo od něj mihla skleněná kulička, ale to se mu muselo jen zdát. Ve stejný okamžik však na stejném místě uviděl muže, tedy alespoň podle pohybů postavu odhadoval na muže. Jeho tvář byla zakryta kapucí černého pláště, jenž se táhl až k zemi.

"Klid, pomůžu ti."

Zněl tlumený hlas z kápi. Nad Fyloésovou hlavou proletělo něco, co připomínalo meč a zároveň blesk. Tako záře naakumulované magické energie přesekla oprátku. Fyl v tu chvíli mírně zavrávoral a kdyby nebylo postavy v černém, byl by upadl.

"Co takhle odsud zmizet?"

Zeptal se spíš sám sebe neznámý a doopravdy zmizely. Fyloés nevěřil, co se děje. Už se totiž nenacházel na popravišti prosáklém krví, ale na palouku ponořené v měsíčním svitu. Bylo tak jasno, že na sebe oba viděli. Bylo strašné ticho.

"K-kdo-""

Fyloése zradil vlastní hlas. Pohled měl stále rozmazaný a celý se třásl.

"Jmenuju se Freed Darykals."

Řekl muž a sundal ze sebe kabát. Stažená kapuce odhalila hnědo černé vlnité vlasy po ramena a pár uhrančivých očí stejné barvy. Přistoupil k Fylovi a něco vyštrachal z brašny, která se mu houpala u pasu. Byla to lahvička s neznámým obsahem a obvazy. Bez jakéhokoliv slova přistoupil k Fylovi a začal ošetřovat jeho rány. Bylo znát, že to nedělá moc často, dalo by se polemizovat nad tím, že někoho ošetřuje poprvé v životě. Nakonec Fylovi podal svůj kabát, do kterého se druhý z dvojce pomalu nasoukal. Fyl nevěděl přesně jak, ale usnul.

Probral se až následujícího dne. Snažil se zvednout, ale se svojí snahou skončil na půl cesty, tedy v sedu. Celé tělo ho bolelo, a fáče, které měl obmotané stylem, co je pod fáčem, to se hojí, mu moc velkou volnost pohybu taky neposkytovaly.

"Tak jsi se probral."

Fyl se otočil za dost měkčím hlasem, který vycházel z úst muže s černými vlasy. No muže, když se na něj Fyloés podíval za denního světla, zjistil, že vedle něj stojí mladík, tak o pět let mladší a o půl hlavy nižší, než byl on sám. Jestli mu bylo patnáct nebo šestnáct, víc určitě ne. Starší z dvojice si nebyl schopen vzpomenout na jméno druhého. Jediné vzpomínky, které měl, byly ty na jeho pobyt v kleci.

"Nemysli na to, už je to minulost, teď je třeba koukat dopředu."

Měl pravdu, nemělo sebemenší smysl se ohlížet na věci, které už jsou dány, a které se nevrátí.

"Místo toho mi řekni, jak se jmenuješ."

Bylo vidět, že se snaží o přátelský úsměv, vážně jenom snaží, ten kluk se asi moc často nesmál, spíš to vypadalo jako úsměv nájemného vraha před obětí.

"Fyloés."

Odpověděl mu zrzek a pak dodal.

"Můžeš mi zopakovat tvé jméno? Vím, že jsi mi ho včera říkal, ale nějak jsem ho zapomněl."

"Freed Darykals, ale říkej mi jenom Freed."

"Co jsi vlastně zač?"

Fyl nechtěl, aby řeč jen tak stála a vážně ho to zajímalo, nejspíš stejně, jako proč ho zachránil.

"Já jsem velitel Strážců růže neboli revolucionářů."

Samolibě se usmál.

"O takové organizaci jsem ještě nikdy neslyšel. Kolik máte členů?"

Podotknul starší z dvojice.

"Dva, tebe a mně."

"Mně?"

"Ano, samozřejmě tě do ničeho nutit nebudu, ale bylo by fajn projevit trochu vděku k někomu, kdo ti zachránil život a za další, tamty po tobě stejně půjdou a moje maličkost ti zajistí ochranu."

"Mám na tebe nejdřív několik otázek, proč jsi mě zachránil, o jaké ochraně to mluvíš a ty víš proč Královští ozbrojenci zaútočili na Astriální církev?"

Ignoroval jeho předchozí prohlášení o tom, že je člen nějaké praštěné samozvané organizace.

"Na tvé otázky ti mile rád odpovím. Tak zachránil jsem tě, protože jsem doufal, že se ke mně přidáš a nepošleš mně do řiti stejně rychle jako ti ostatní, kterým jsem nabízel členství. Nevěřil bys, že nikdo nechce vstoupit do této skvělé organizace, a ve většině případů mě ani nenechají vysvětlit příčinu jejího vzniku. Chránit tě myslím dokážu velmi obstojně můj drahý a magií ne příliš políbený parťáku."

Jak je vidět, ne jenom zrzek ignoruje to, co mu lidé říkají, tenhle pošuk asi nečeká, jestli mu odsouhlasí účast v tom jeho spolku pro zkrachovalce a šílence. Chvíli se nic nedělo, ale pak Freedova ruka začala fialově zářit.

"Jak vidíš - magie blesku."

Usmíval se od ucha k uchu, nebo spíš šklebil? Pomyslel si Fyloés. Pak černovlasý vylovil z kapsy od kalhot skleněnku, kterou kamsi zahodil. Za chvíli zmizel a objevil se na druhé straně paseky. Následně zpět pod stromem, kde seděli.

"Teleportační magie, no ještě ovládám magii ohně, ale ta je v mém provedení vhodná tak na podpalování cigaret."

Udiveně na něj koukal, co je sakra zač, že umí používat magii na takové úrovni. Bylo obecně známo, že se jen pár vyvolených a dosti starých mágů naučilo používat více druhů magie a tenhle maník ovládal tři, a to byl ještě téměř děcko.

"A teď odpověď na tvoji třetí otázku. Královští ozbrojenci se zbavují kohokoliv, kdo by podle nich mohl vědět pravdu."

"Pravdu?"

Zopakoval po něm Fyl.

"Ano, jistě si pamatuješ, jak před nedávnem zemřela královská rodina na záhadnou nemoc, a tak se vlády ujal králův strýc, že?"

"Jistě byla toho plná celá země."

"Ano, to je oficiální verze. Královská rodina je vskutku mrtvá, ale ne jako následek nemoci."

Vyvalil na něj oči.

"Zabili je, králův strýc se tak strašně chtěl dostat k moci, že pozval synovce na svůj zámek hluboko v lesích, ten pak podpálil, a teď s hrůzou v očích odstraňuje lidi, kteří by o tom mohli něco vědět. Církev je první na řadě, někdo přeci musel pohřbít těla, a kdo jiný než kněz, jenže ten, co to udělal, zmizel jako pára nad hrncem dřív, než ho náš nový vládce stačil popravit. Nikde ho nemohli vypátrat, a tak začali vraždit všechny kněze, kteří s ním mohli přijít do kontaktu, a tudíž se od něj něco dozvědět."

Bývalý zahradník hltal každé slovo.

"To je strašné, to vážně nikdo nepřežil?"

"Jsem rád, že se ptáš, nikdo nenašel tělo pětileté princezny Cossetty a služebné, která s ní byla často vídána. Je jasné, že požár by zanechal stopy po tělech, ať by to byly úlomky kostí nebo cokoliv jiného, další důkaz je, že se také podařilo utéci některým ze služebnictva. Princezna je tudíž živá, jen nikdo neví kde, a ani jak pořádně vypadá, všechny její obrazy byly zničeny, a na veřejnosti se také moc neukazovala."

"Co to všechno znamená?"

"Že ten poděs, co je teď na trůně, udělá v týhle zemi velkou paseku, a už to začíná, to jeho přeskupení celé armády, zvolení deseti generálů, kteří budou krále poslouchat stejně jako hlavního generála. A teď to nejdůležitější. Vznik Strážců růže s tímhle vším úzce souvisí. Náš cíl je najít princeznu, vychovat ji a dosadit na trůn, jako spasitelku, anděla strážnýho, který vytrhne zemi z rukou tohohle tyrana, který má místo mozku gumovou bankovku!"

Při vzpomínce na jejich první setkání se musel pousmát, dlouho mu trvalo, než přišel na to, jak Freed myslí a jak s ním vycházet. Pak se nabalovali další členové jako Slavín a před pár lety Eris, která zběhla z armády a stala se nejen jednou z nejsilnějších členů Strážců růže, ale také svědkem požáru zámku, kde zemřel minulý král. Tou dobou byla malé děcko, ale i tak byla nejspíše jediná žijící osoba, která znala tvář princezny Cossette.

Fyloés se pousmál. Minulost je jedna věc, ale teď musí vše vložit do přítomnosti a pomoci svým přátelům, jak nejlépe může.