Fyloés nejprve prošel bezprostřední okolí a když se ujistil, že nikde nikdo není, vylovil ze svojí brašničky pár kartiček, na kterých byly nakresleny magické symboly. Chvíli je v ruce přebíral, než našel ty, které se mu teď nejvíce hodily. Ty pak položil do půlkruhu na zem a přidřepl si k nim.

"Zjevte se."

Na jeho povel se na kartičkách objevila různá zvířata. Pár ptáků, myši, mouchy a další hmyz.

"Víte, co po vás chci, ne?"

Všechna jeho zvířata byla na Fyla jaksi napojena, takže věděla přesně to, co si myslí, na druhou stranu on mohl využít jejich zrak a vidět tak věci, co viděla ona. Bylo to celkové propojení smyslů, proto se výborně hodil na pátrání po velkém prostoru. Na chvíli vzhlédl k nebi a sledoval, jak jeho přátelé mizí na různé strany.

Ještě přišel k okraji bubliny, která ho oddělovala od moře, tam také přiložil kartu. Další přivolané zvíře bylo malá ryba a za ní ještě několik podobných. Stejně jako okřídlenci se i ony rozprchly okolo bubliny.

Fyloés si otřel zpocené čelo. Nebylo pro něj příliš jednoduché mít přivolaných tolik zvířat. Čím více jich bylo, tím přišel o více magické energie. Také být spojen s tolika zvířaty myslí bylo náročné. Proto se okamžitě poté co je všechny přivolal, začal poohlížet po kousku stínu, kde by si mohl na chvíli odpočinout. Jak tady může být nepřirozeně ostré světlo a teplo? Vždyť je na dvě oceánu. Má tady být tma a zima. Fylovy to nešlo na rozum, takže o tom přemýšlel dál, ačkoliv už seděl ve stínu jakési prazvláštní rostliny.

Když v tom si vzpomněl, že v jedné knize kdysi četl o různých krystalech, které elfové používají v hlubokých jeskyních, kde žijí, společně se zářícími houbami k osvětlení. Mohlo by to tady fungovat podobně? Nejspíš ano, jinak si to vysvětlit nedokázal.

Poté co si chvíli odpočinul a nabral zpátky trochu magické energie, se vypravil na průzkum. V dáli se rýsovaly obrysy jakýchsi budov, nejspíš už dávno opuštěných.

Fyl dorazil k sutinám, vypadalo to, že se v minulosti jednalo o mlýn, zámeček, nebo jinou kamennou stavbu. Bylo z ní cítit stáří a opuštění. Kameny, které měly dříve funkci cihel, se bezbranně povalovaly po zemi, obrostlé mechem a břečťanem. Zelené rostliny pomalu ale jistě zapracovávaly kámen do přírody. Za několik desetiletí tady po stavbě nebude ani vidu, ani slechu. Fyl se ukryl mezi pár sutin. Rozložil okolo sebe další karty na přivolání většího počtu zvířat. Místní oblast byla velká a aby něco našel musel použít všechno co má, ačkoliv teď bude chvíli díky velkému vyčerpání magické síly téměř bezbranný. Snad se nic nestane, pomyslel si.

Ačkoliv mu ruiny poskytovaly jakž takž dobré útočiště, nemohl se zbavit pocitu určité bezmoci. Moc dobře věděl, že boj jeden na jednoho není jeho silnou stránkou. Meč neudržel, bojová umění mu absolutně nešla a fyzické síly přes veškerou snahu a nekonečné tréninky taky mnoho nenabral. V boji proto musel spoléhat na ostatní, aby ho ochránili. To byl taky hlavní důvod, proč se při plnění úkolů, které mu šly, tak moc snažil.

Rukou zašmátral v kapse připevněné u pasu a vyndal z ní pytlíček výživových tabletek. Sice tomu říkali tablety, ale ve skutečnosti vypadaly jako normální piškotky. Důležité říct vypadaly. Na pohled i omak by si je jeden vážně mohl splést s malým pečivem. První rozdíl byl však ve váze, tyto "piškoty" byly totiž oproti normálním strašně těžké, jeden vážil téměř jako dvě jablka. Další problém byl s jeho konzistencí, a to tak že i diamant proti němu byl příjemně měkký. Tento vynález vymyslela nějaká chytrá hlava na jejich základně. Tento předmět měl prý být absolutně výživný a na dlouhé cesty vhodný pro svoji skladnost. Nikdo ovšem nevěděl, jak ho konzumovat, na polykání to bylo moc velké, rozkousat se to taky nedalo, a ne každý s sebou nosil hodně pevné struhadlo, aby se to dalo nastrouhat. Samozřejmě tady byla možnost zeptat se tvůrce co s tím, ale všichni byli moc velcí borci na to, aby přiznali, že nemají páru, jak to konzumovat.

Ano pan vynálezce jim sice sdělil, jak se výrobek konzumuje, ale jelikož všichni poslouchali svým obvyklým způsobem se zavřenýma očima, nebo kartami rozloženými pod stolem, tak stejně nic nevěděli. Naprosto zbytečné tyhle tabletky ale nebyly, byla s nimi docela zábava, dokonce se v krajních možností daly použít i k sebeobraně. Fyl si s jedním chvíli házel v ruce a pak ho zase schoval do brašny. Ano, vydrželi strašně dlouho. Fyloés se rozhodl zůstat, kde byl, ačkoliv bylo jasné, že zde nic nevypátrá. Jeho zvířecí kamarádi pátrali místo něho, a to i více nenápadně.

Uvelebil se do lehu a dále se soustředil na kontrolu všechny té havěti, kterou rozposlal po okolí. Po chvilce si všimnul, že světlo, které na něj svítilo, bylo trochu jiné než všude okolo. Rychle se vyšvihnul do sedu. To, co viděl, ho však příliš neznepokojilo. Přímo před ním se v kusu zbylé zdi vyjímalo okno složené z vitráží, které obvykle najdeme nad oltáři v každém kostele. Barevné sklo vytvářelo vskutku nádherné obrazce na trávě.

Tak proto to je zbourané, pomyslel si. Přes tvář se mu přehnal stín.