Ze skříně jsem vylovila pár kousků oblečení, úzké kalhoty, tričko, sukni s rozparkem, a to na sebe naskládala. Na nohy si jako obvykle nasadila kozačky na podpatkách. Svůj outfit jsem zakončila, jakou takous úpravou svých světle hnědých vlasů (barvou spíše pochcané slámy, než světle hnědé), takže teď se mi houpaly na krku stočené do jakéhosi copu, čímž se jejich délka zkrátila tak o polovičku. Těsně, než jsem opustila místnost, jsem si na pas připevnila kožený opasek se světle zelenou hůlkou, které říkám vodní píšťala, ačkoliv s hudbou nemá nic společného a kousek od ní visela malá brašnička s paklíči, energetickými tabletami, asi dvěma fáči pro strýčka příhodu a protijedem.

Za chvíli jsem už čekala u hlavní brány, nikdo z mých parťáků tam zatím nebyl, a pak že ženský všechno nejdéle trvá. Povzdechla jsem si. Nečekala jsem však dlouho za malou chvíli vedle mě stál Freed, jako obvykle v dlouhém černém kabátu s kapucí. Ačkoliv si své tmavě hnědé vlasy snažil stáhnout do malého culíku, aby mu nepadaly do obličeje, úspěch slavil jen částečně, protože mu pár neposlušných pramenů vyklouzlo, a tak mu teď rámovaly obličej. Stejně jako já měl kožený opasek, na kterém se mu též houpala brašnička se základním vybavením, vedle ní se nacházel pytlík se skleněnkami, které Freed používal pro svoji teleportační magii.

Už nám chyběl jen Fyloés a král. Oba zmínění dorazili téměř současně. Fyl jako obvykle ve svém barevném ponču s čelenkou, která mu zdobila krátké zrzavé vlasy. Nikoho snad již nepřekvapí, že kapucáč na sobě měl opět kápi, takže bylo téměř nemožné mu vidět do obličeje. Celou dobu, co jsem chodila s revolucionáři na mise, jsem žila v domnění, že člověk, který jde někam na tajno, tak se snaží co nejvíce splynout s okolím a nijak nevybočovat svým vzhledem. A pak je tady tenhle maník s tmavou kapucí, která mu zakrývá horní část těla, jako by to byl hlídaný poklad a pod ní mu vykukují různě barevní mořští koníci, natištění na kalhotách výrazně tyrkysové barvy. Chtěla jsem něco namítnout, ale králík by mohl začít brečet, čehož jsem se chtěl za každou cenu vyvarovat. Mám totiž takové tušení, že by se nějakým záhadným způsobem od pláče nad tím, že jsem urazila jeho vkus dostal k svojí dceři, takže by mohl vydržet řvát celou cestu.

Mlčky jsme tedy spustili vysutý most a vyrazili na cestu. Ticho však trvalo jen chvíli, než jsem se začala nudit. Taky se mi nezdála atmosféra, jaká mezi námi panovala.

"Takže nechcete nám třeba popsat, jak princezna vypadá, abychom věděli, koho vlastně hledáme?"

Původně jsme měla v plánu si povídat s kluky o nějakém závažném tématu, jako třeba proč moucha nespadne ze stropu, ale přišlo mi to poněkud neslušné k našemu momentálnímu chlebodárci, a tak jsem rozhodla pro dost neutrální téma. Ten se na mně usmál a vytáhl z kapsy malou fotku.

"Takhle to bude asi lepší."

Přikývla jsem. Pravda nedocílila jsem rozhovoru, ale fotka je obvykle lepší způsob dozvědět se, jak člověk vypadá. Co bychom dali za fotku Cossetty. Po tom, co ozbrojenci spálili celou její složku, byly jediné vodítko moje vzpomínky, které byly hodně rozmazané, a navíc jsem ji naposledy viděla jako malou holčičku, od té doby se mohla změnit, jestli je tedy vůbec živá. Kdyby ale byla mrtvá, tak by vláda neměla její složku, určitě ji taky hledají. Možná že dokonce vědí, jak vypadá. Ať to vědí, či ne, stejně je to soutěž o čas. Jestli ji najdou dřív, než mi je to pro ni jistá smrt a když ji najdeme první my? Zajistíme ji úkryt v bezpečí, a pak?

Z mých myšlenek mně vyrušila Freedova ruka, která mi dost neohrabaně vzala fotku z ruky, asi jsem nějak moc dlouho čučela jen tak do prázdna a on chtěl vidět, jak princezna vypadá. Který chlap by nechtěl mít fotku sexy mořské víly.

Společně s Fylem jsme mu koukali přes rameno na fotku. Na ni seděla celkem hezká holka s hrudníkem o nějaké to číslo větší, než byl ten můj. Růžové vlasy se ji vlnily až ke stehnům, jejich barva ladila s jejími hodně úspornými šaty. A v půlce nohou ji kůže přecházela v šupiny, které na úplném konci tvořily ploutve, taktéž růžové. Na tváři měla nic neříkající výraz.

"Jak dlouho je ta fotka stará?"

Otázal se Freed. Před zmizením princezny ji jistě nepořídily, otázkou bylo, jestli je stará třeba rok, nebo déle.

"Je stará dva týdny, pořídil jsem si večer před tím, než se moje lasturka ztratila."

Králi se opět začaly hrnout slzy z očí. Já si připlácla ruku na pusu, abych nevyprskla smíchy, při slově lasturka a Fyl si začal prohlížet to moc zajímavé okolí, které nás obklopovalo. Stromy, stromy a kupodivu zase stromy...

Freed tedy musel králi čelit sám.

"Fotím je většinou každý týden, aby mi neuteklo, jak rychle dospívá."

Pokračoval mořský muž. Freed se v duši nejspíš hodně přemáhal, aby něco neřekl, nebo mu došla slova, což je asi blbost. Freed má vždycky co říct. Spíš jeho přirozenou povahu a chuť vzít ho něčím po palici, hodit do nejbližší propasti a mě s Fylem popadnout, vrátit se domů a dělat, že jsme nikdy nikam nešli, brzdí vidina slušný sumičky.

Magor, normální poděs. Haló, pane, proberte se vaše dcera nebyla unesena, ona normálně zdrhla. Já mám taky chuť zdrhat, a to vás znám tak šest hodin, ať nežeru.

"Tak ta fotka je alespoň nová."

Zadrmolil Freed a Fyoés to nevydržel a začal se smát. Já k tomu taky neměla daleko, ale Freed by mně to pak dal sežrat i s úroky, jak ho znám.

"Jak k vám dlouho trvá cesta?"

Zeptala se moje láska s náznakem strachu v hlase. Že by se pán šéf od revolucionářů bál dlouhé cesty s tady tím přecitlivělým tatínkem?

"No, k moři to je tak týden chůze a pak, než tam doplaveme, jsou tak čtyři dny."

Všichni tři jsme ztuhli, krev nám zmrzla v žilách a bylo vidět, že na mužskou část revolucionářů přichází mdloby. Jako já jsem otravná a delší dobu se mnou vydrží jen málo kdo, ale tenhle týpek, to je level up.

"Máte mapu, kudy se tam jde?"

Zeptal se Freed s náznakem naděje v hlase, já a Fyl jsme zbystřili.

"Samozřejmě-"

"DEJTE JI SEM!"

Freed královi mapu přímo vyrval z rukou a plácnul ji na zem. Všichni jsme se posadili okolo.

"Ty nás tam hodláš teleportovat?"

Zeptala jsem se a v očích my zářilo, ano byla tady možnost se tam dostat tímto způsobem, ale byl tady jeden problém. Freed se sice dokázal teleportovat na místo, kam nevidí a kde nikdy předtím nebyl, ale mělo to svá úskalí. Jeho magie fungovala tak, že aby se někam dostal, tak se musel prohodit s něčím, co na tom místě bylo, většinou to byly skleněnky, které házel při boji okolo sebe, ale mohlo to být cokoliv neživého. Když se však přesouval na místo, kde nevěděl, jak to přesně vypadá, tak se mohl prohodit třeba i s fontánou nebo domem. Taky přesnost přenosu byla na takovou dálku poněkud nepřesná. No, mohl se třeba objevit v něčím obýváku, místo konferenčního stolku.

"Samozřejmě."

Byl spokojený sám se sebou.

"A jsi si jistý, že je to bezpečné?"

"Bezpečnější než ta cesta."

Přitom kývnul hlavou ke králi.

"Vám to jistě NEVADÍ, že?"

"No..."

"Počkej Freede, než nás přesuneš, nasadím Vám bubliny na dýchání, abyste se neutopili."

Už jsem se chystala použít vodní magii, ale král mně zastavil.

"To není potřeba slečno, naše země se sice nachází na mořském dně, ale je obklopena magickou vzduchovou bublinou, takže s plaváním, nebo s dýcháním nebude problém, dokud bublinu neopustíte."

Takže já a moje vodní magie jsme mohly zůstat klidně doma a pít čaj.

"A ještě něco, až se tam dostaneme, prosím, nehlaste se ke mně moc, všude tam jsou královští ozbrojenci, které pozval můj rádce a já, jako král, bych nepůsobil moc dobře kdybych do své země přivedl revolucionáře."

Freed ho zastavil máchnutí ruky.

"Je nám to naprosto jasné, najdeme princeznu, přivedeme Vám ji, dostaneme peníze a pošupajdíme hezky dom. Tak a teď dost řečí, chyťte se za packy a hurá na to. TELEPORTACE!"

Zakřičel náš šéf a my zmizeli.