Po hodince usínáni jsme se bohužel museli zase dostávat z postele, jako jo, dneska už jsem si generálku dali, ale i tak to bylo ubohé. Stejně jako jsme z hlavního sálu odešli, tak jsme se i vrátili. Náš hlavní sál nebyl jenom přijímací sál, byla to také jídelna, která se rozprostírala v zadní části místnosti. Oddělená od zbytku pokoje několika fíkovníky. Když jsem sem přišla poprvé, bylo to pro mě překvapující. Na velitelství ozbrojenců neexistovalo něco jako společenská místnost, kam si mohli vojáci přinést něco k snědku a popovídat si, když jsme se ptala Fyloése, jak je napadlo tyto dva prostory spojit, tak mi řekl, že to je důsledek minimálních finančních prostředků na nákup židlí pro jídelnu a pro sál. Takže to vyřešili tak, že když bylo třeba, židle byly u stolů a fungovalo to tady jako jídelna, a když se potřebovalo něco projednat, stoly se sešouply ke stěně a židle se daly do prostoru tak, aby všichni viděli ke krbu, kde obvykle stál Freed, nebo jiná nebohá bytost, která se snažila této bandě něco vysvětlit.

Ten Freedův kabát, co na sobě stále měl, jsem ponechala bez komentáře.

Posadili jsem se k stolu, před námi přistály dva hrnky silného kafe, to moje samozřejmě zředěné mlékem. Není to tak, že bychom měli na základně servírky, ale když je jeden z nás šéf a druhá je šéfova milenka a taková číslo dva, tak nad námi občas někdo projeví trochu té úcty a něco donese. Když však přijde na uklízení nebo mytí nádobí, úcta je ta tam.

Naše dobrá víla s kafem nebyl nikdo jiný než Fyloés, následovaný Slavínem s tácem plným jídla, tak aby stačilo pro nás čtyři.

"Děkujeme."

Poděkovala jsem slušně a usrkla horké tekutiny.

"Za nic."

Odpověděl Slavín a usadil se na židli naproti mně. Vždycky jsme seděli u sebe.

"Takže jak to bude šéfe?"

Otázal se Fyl a podíval se ke dveřím, kde právě přicházel kapucáč, k mému velkému překvapení však bez kapuce. Tak včera, nebo vlastně dneska v brzkých hodinách, se nedokázal svléknout před námi dvěma, ale teď si tady kráčí v těch svých kalhotách s mořskými koníky a tílkem s puntíky jen tak? Samozřejmě boty nesundal. Pár lidí se na něj sice podívalo, ale nijak to nekomentovali, když to porovnám s tím, v čem se tu obvykle producíruje moje drahá polovička, tak to zas taková katastrofa taky není.

Král přešel celou místnost u baru s jídlem, naházel na talířek pár kroužků okurek a přisedl si k nám. Ano ten stůl byl sice pro čtyři lidi, ale tenhle exot to zřejmě nepobral, a tak si přitáhl židli a zaplul k nám. Samozřejmě jsme tam teď seděli jak sardinky a kopali se do nohou.

"Moje nebohá dcerunka."

Začal plačky král, přičemž se ládoval okurkou. Pozdrav asi nebude.

"Nebojte, najdeme ji."

Snažila jsem se ho uklidnit. Vážně se mi nechtělo poslouchat něčí fňukání při snídani.

"Když ona je tak strašně hodná a křehká, určitě se celá někde třese strachy, dítě moje nebohý."

Kapucáč začal naplno brečet, takže slzy lítaly všude okolo. Bylo to něco jako fontánky. Kopla jsem Freeda do nohy a hodila po něm pohled stylu: udělej s tím něco. Ten jen sklopil oči k talíři a žmoulal svoji sušenku. Kde je ten Freed ze včerejška, když je ho potřeba?

Celá snídaně pokračovala v podobném duchu. Král cedil, Freed se mi vyhýbal pohledem, Fyloés a Slavín dělali, že tam nejsou a celá jídelna se postupně vyprázdnila. Krom toho, že kapucář řval, tak sežral většinu jídla, co kde byla, včetně ryb, což mi od mořského člověka připadalo mírně drastické.

Freed za celou dobu nic neřekl, což bylo více než podezřelé, jen nervózně podupával nohou. To se mu vůbec nepodobalo, normálně by ho vystřelil asi už na měsíc, ale teď nic. Nakonec nám jen sdělil, že s králem půjdu já, on a Fyloés, zatímco Slavín tady zůstane a bude ho zastupovat. Pak se zvednul a odešel. Samozřejmě jsem ho následovala.

"Co to vyvádíš? Nebo spíš, co to nevyvádíš? Ten chlap je úplně mimo! Proč jsi mu slíbil pomoc? Stačilo mi s ním dvacet minut a mám toho dost. Ta holka určitě zdrhla! Já bych taky zdrhla! Proč jsi tu práci sakra bral?"

Freed se tajemně usmál a vylovil z kapsy u kabátu malý papírek. Následně mi ho podal, bylo na něm nějaké hodně vysoké číslo.

"Kvůli tomuhle."

Jeho oči svítily.

"Co je to?"

Nedocházelo mi to, co s tím má co dělat kus papíru?

"To je suma, kterou nám ten maník vyplatí, až mu přivedeme dceru domů. Včera jsem přeci slíbil, že kdyby nenabízel odměnu, tak bych ho dovnitř nepustil."

Zamrkala jsem. Tolik!

"Ty to bereš jen kvůli odměně? Jako jo, je to slušná sumička, ale kde je tvoje hrdost jako Strážce růže, co?"

Nadechnul se.

"Poslouchej Eri, mě se to taky moc nelíbí, ale podívej se okolo, celá tahle budova drží po kupě jen pomocí provázku, lepenky a vůle těch, kteří tady žijí. To a samý naše oblečení a nábytek. Všichni tady jsme, protože věříme, že dokážeme udělat ze světa lepší místo, ale jsme téměř bez prostředků. Nefandím si, že až nebude co jíst a přijde zima, tak tady všichni zůstanou. Jo ty lidi, co to se mnou založili, nejspíš jo, ale ti, co se přidali nedávno, asi těžko. Tím nezpochybňuju jejich nasazení pro věc, ale s prázdným žaludkem to nadšení ubyde. Taky bez financí nejsou naše útoky na ozbrojence bezpečné, nemáme na pořádné brnění a kdyby byl někdo zraněn, tak máme problém splašit i obvazy. Jako ten, co to tady vede, mám zodpovědnost za to, když se něco pokazí. Ty peníze nám pomůžou a taky jich je víc, než bychom dokázali nakrást za půl roku."

Pečlivě jsme poslouchala jeho dlouhý monolog, měl pravdu, byli jsme na tom mizerně a od té doby, kdy se k nám přidalo více lidí a naše akce začala vládce ohrožovat, tak taky nabyl počet ozbrojenců, co po nás šlo. Konvoje s penězi byli hlídané tak jako nikdy, většinou s konvojem putoval jeden z generálů, což bylo pro nás nebezpečné. Sama jsem měla co dělat abych dokázala držet krok s jedním z první desítky. Při vzpomínce na souboj s Glabrusem, jsem si stiskla rameno, které zdobila jizva, jako památka našeho souboje. Tenkrát mně to stálo málem život a ačkoli jsem od té doby zesílila, tak jediný, kdo je schopný bojovat s generálem a stoprocentně vyhrát, je Freed, jenže to je jeden člověk, generálů je deset a pak je tu ještě ten hlavní, ten jedenáctý, jež má pod palcem všechny ozbrojence. Já, Slavín a Fyl, to taky nějak zvládáme, ale šance na vítězství není zase tak velká.

"Máš pravdu, teď je potřebná každá koruna."

Přikývla jsem.

"Ale jestli bude ještě chvíli brečet, tak mu jednu fláknu, ať má důvod."

Uzavřela jsem a Freed mi přitakal. Usmála jsem se.

"Jdu se obléci a ty bys měl taky vyměnit ten kabát za trochu méně otrhaný kousek."