"Ano, je to tak, jsem šlech-"

"TAK ZMIZ, JINAK-"

Zastavila jsem ho přiložením svojí dlaně na jeho rty.

"Přestaň! Slíbili jsme, že ho vyslechneme, tak to taky uděláme."

Snažila jsem se ho uklidnit, ačkoliv sama jsem byla napružená a připravená na všechno. Docela jsem litovala, že na sobě mám stále jenom Freedovu košili. Bez oblečení a Vodní píšťaly jsem si připadala zranitelně.

"Mluvte."

Vybídla jsem ho, moje přívětivost byla ta tam.

"Děkuju."

"A ještě něco, sundejte si už konečně tu blbou kápi!"

Téměř neviditelně kývnul hlavou. Kápě spadla na zem a mě i Freedovi spadla čelist na zem taktéž. Před námi stál nefalšovaný mořský člověk. Věděli jsme, že se jedna země nachází pod mořem, ale nikdy jsme nikoho odtamtud neviděli. Jeho kůže byla namodralá a od kolen pokrytá šupinami, které se ztrácely v botách, kde jsem očekávala ploutve. To by vysvětlovalo enormní velikost jeho obuvi. Vlasy měl černé a na krku mu dominovaly žábry. Oči žlutě zářily. Vypadal téměř mysticky.

"Jste zhnusení? Hned se zase zahalím."

Začal se shýbat pro plášť.

"Počkejte, tak to není, jenom jsme ještě nikdy neviděli někoho jako Vy, skřety, i létací lidi z vysokých hor jo, ale mořské lidi nikdy."

Freed se vzpamatoval první. Jeho opovržení bylo to tam, teď na jeho obličeji byl znát jen údiv.

Celá podvodní země pro nás byl jeden veliký otazník. Neměli jsme sebemenší představu, jak by to tam mohlo vypadat. Jak co se lidí týče, tak i jejich způsobu života.

"Tak uznávám, že máte pravdu, s tím že bychom vás nekontaktovali. Ve vodě žádné lidi nemáme."

Freed mluvil, zatímco já stále koukala na přítomného. Vždycky jsem si myslela, že mořští lidé mají jednu ploutev, tak jak jsem to znala z pohádek, taky mně zarazila jeho barva očí, ale můj největší zájem přitahovaly jeho nohy.

Freed se s ním o něčem bavil, zatímco jsem hypnotizovala jeho obuv a přemýšlela, jak hodně trapné by bylo, kdybych se zeptala, jestli by si je nemohl sundat.

Strašně chci vidět, jak ty ploutve vypadají. Nebo jak je má v botách uložené, jsou nějak ohnuté, nebo jenom volně uložené?

"Souhlasíš Eri?"

A co když se mu na souši změnily v normální nohy a až zase hupsne do vody, budou z nich ploutve, nebo, nebo...

"Eris?"

"Slečno?"

Nechápavě jsem koukla na Freeda a pak na týpka, teď už jen v kalhotách a tričku.

"Ano? Copak se děje?"

Svůdně jsem zamrkala a nablbne se usmála. Proč mám pocit, že jsem něco důležitého přeslechla?

"Ty jsi nás moc neposlouchala viď?"

Jak jsi na tohle přišel? Já VŽDYCKY poslouchám, a když ne, tak jste nedokázali udržet moji pozornost tak dlouho, abych vás poslouchala. Z čehož vyplývá, že to je vlastně vaše chyba.

"Samozřejmě, že jsem vás poslouchala."

Můj hlas nezněl moc přesvědčivě, a ten nervózní smích tomu taky moc nepřidával. Freed se na mně usmál.

"Lhaní ti moc nejde, pak ti to řeknu. Fyloési, přestaň poslouchat za dveřma, pojď sem!"

Taky jsem si všimla, že náš kamarád se nevzdálil až tak daleko, jak bylo původně v rozkazu, a tak místo u sebe v pokoji skončil uchem nalepený na dveřích. To, že s ním nezůstal jeho kamarád Slavín, se kterým tvořili nerozlučnou dvojku, bylo dáno asi jen tím, že druhý zmíněný pán nesnášel ranní stávání ještě víc jak já a pravděpodobně shledal seskupení nás tří jako dostačují, aby se nic nestalo. Nebo naopak, odmítal zase koukat, jak my tři něco absolutně doděláme.

"Já vás neposlouchal šéfe."

Snažil se Fyloés znět důvěryhodně, ačkoliv otlačený vzor dveří na jeho tváři tomu moc nepřidával.

"Ty taky neumíš lhát. To je stejně jedno, připrav tady pánovi pokoj, ať si trochu odpočineme, vyrazíme ráno. Já ještě musím vymyslet, kdo půjde."

Fyl přikývl a společně s kapucáčem odešli z místnosti. My někam půjdeme?

"Tákže, co bude?"

Protáhla jsem a nahodila roztomilý xichtík.

"Půjdeš na výlet, ale ještě ti musíme vybrat doprovod."

Zamyšleně se zahleděl do krbu.

"Zlato?"

Poklepala jsem mu na rameno.

"O co se to vlastně jedná?"

Ušklíbnul se.

"Takže jsi vážně celou dobu neposlouchala, někdy by mně vážně zajímalo, nad čím myslíš."

"Předtím jsem myslela, jak vypadají jeho ploutve, když tě to tak zajímá."

Vyplázla jsem jazyk a zkřížila ruce na prsou.

"Co?"

Podíval se na mně jako kdybych spadla z měsíce.

"Radši nic, spíš mi řekni, o co jde."

Nebudeme se bavit o mých myšlenkových pochodech. Nebudeme, to si necháme na dlouhé zimní večery místo hororů.

"No zkráceně řečeno, ten maník je král z podmořský země. Ačkoliv je to šlechtic, tak mu pomůžeme, páč není za dobře s těma šmejdama z tý díry, co se zve hlavní město. Jde o to, že jeho dcera princezna Layla byla unesena, nebo ještě jinak, prostě zmizela, vypařila se jako pára nad hrncem. A rádce tady toho našeho maníka požádal královský ozbrojence, aby ji našli, oni dělají velký kulový, jenom šíří zmatek, lidi tam jsou prostě vyděšení a všude je bordel, nikdo nespí, všichni křičí, prostě jako nevěstinec... No, a protože nic nedělají, tak se chudák králík spakoval a vydal se na pevninu hledat pomoc jinde. Přelezl pár hor, řek, poptal se, a nakonec se objevil tady. Žádaje nás, abychom mu ztracenou dcerunku našli."

"To je ták dojemný."

Utřela jsem si imaginární slzičku.

"A proč tam mám jít já?

"To je přeci snadné, jsi náš jediný revolucionář, co ovládá magii vody. Takže je jasný, že tě pošleme pod vodu."

Skvělý, fakt skvělý, že já vylezla z postele. Jako jo, sice se můžu pohybovat volně pod vodou bez kyslíkový mušle, takže mám určitou výhodu, ale má to i své velké mínus. Asi před třemi lety jsem ukončila svoji kariéru u královských ozbrojenců coby kapitánka a zběhla k revolucionářům. Takže všichni znají můj obličej a jako bonus za věrnost mě část z nich nemá moc v oblibě. Jedna věc je, že jsem zběhla a ta druhá, že za celou dobu, co jsem tam působila, jsem vytáčela celé osazenstvo, svýma kecama.

Jakoby, mi četl myšlenky.

"Ať tě znají nebo ne, jsi v obrovský výhodě. My všichni ostatní budeme muset plavat. Ty jsi se schopná pohybovat pod vodu s lehkostí a hlavně rychle, ne jako slimák na slunci. Možná dokážeš plavat stejně rychle jako mořští lidé."

"Fajn, ale ať někdo hne zadkem a jde se mnou, kdyby bylo potřeba někde šmejdit, tak budu moc nápadná."

"To i my ostatní pod vodu, kde se pohybují jen mořští lidé a párek ozbrojenců. Samozřejmě s náma někdo půjde."

Usmála jsem se.

"S námi?"

Zamrkala jsem. Bylo přece samozřejmé, že půjde se mnou.

"Tak moje teleportační magie mi taky zajistí pod vodou rychlý pohyb."

A taky žárlíš a nesnesl bys, kdybych byla někde sama a naskytla se nedej bože šance, že bych s někým flirtovala.

"Fyl by byl taky dobrá volba, dokáže vyvolat různá zvířata, která můžou prozkoumávat okolí."

Přemýšlel Freed nahlas.

"To je sice pravda, ale to tři nejsilnější členové revolucionářů budou pryč. Budeme strašně nechránění."

Vznesla jsem námitku. Po tom, co jsme se vloupali do věže s archivem, aktivita vojska vzrostla. No konečně začali něco dělat. Prostě lezli všude a prověřovali i pískoviště na hřištích.

"Zůstává tady Slavín a jeho kamenná magie, ubrání se, kdyby něco a při nejhorším nás můžu přesunout rychle zpátky."

Povzdechla jsem si.

"Když myslíš."

Usmála jsem se.

"Tak co, půjdeme spát?"

Zívnul a protáhnul si ruce.

"Že váháš."

Chytli jsme se za packy a odpochodovali do ložnice. Kecli s sebou na postel a pak už jen praštili hlavou o polštáře, když jsme zjistili, že naše hodiny ve tvaru usměvavého banánku ukazují pět, tudíž nám na spánek zbyla tak hodinka.