Probudila jsem se zamuchlaná v dece a Freedově náruči, který měl jako tradičně pusu plnou mých vlasů. Nějakým způsobem jsme se vykopali z postele. Já na sebe natáhla jeho košili a on vyrazil jen v trenkách. Šli jsem chodbou až k mohutným okovaným dveřím, které byly takovou vznešenou bránou do našeho království, dobře byl to starý kusy dřeva, co se silou vůle držel po kupě. A to za nimi nebylo žádné království, ale pevnost ukrytá v horách tak, aby ji nikdo nenašel. Což se úplně nedařilo, protože někdo stál kousek od brány, což spustilo alarm, který si dovoluji překřtít na náš dnešní budíček. Samozřejmě to mohl být někdo z našich kolegů, ale nefandím si, že by v téhle budově byl někdo tak aktivní a vracel se z mise o půl čtvrté ráno. Jak jsme procházeli chodbou, tak se z ostatních pokojů začali vynořovat naši rozespalí kolegové. Nepřítel to taky nemůže být, není cítit žádná magická energie.

"Kdo to může být?"

Položila jsem spíš řečnickou otázku a začala litovat, že jsem si na nohy nevzala alespoň ponožky.

"Netuším, jestli to není poslíček s pizzou, tak se fakt neznám."

"Zlato, přece bys nevraždil nebohý pocestný, co sem zabloudili a nemají se kam ukrýt."

Povzdechla jsem si a snažila se alespoň trochu probudit.

"Docela bych o tom popřemýšlel, fakt se mi nechce tenhle zatraceně těžkej barák stěhovat. ZASE."

Chtěla jsem říct něco ve smyslu, že mu to stěhování šlo moc dobře, až na těch několik málo (všechny) rozbité věci, které byly ze skla, ale nechtělo se mi ho demotivovat hned po ránu. Konec konců, přesunout tuhle stavbu pomocí teleportační magie, bez krystalů, kamsi, jen aby všichni místní byli v bezpečí a nemuseli se někam tahat pěšky i s věcmi, od něj bylo hezké. Sice to ty věci ne úplně všechny přežily a osazenstvo taky utrpělo pár nehezkých pohmožděnin, ale snaha se cení.

Chytla jsem okovy, zdobené kovovými květinami a otevřela. Pode mnou se rozprostírala černá propast, která nás dělila od cesty. Na druhé straně propasti stála osoba v dlouhé kápi. Přes prudký déšť a tmu nebylo poznat kdo tam stojí. Slavín a Fyloés se zatím připravili na spuštění padacího mostu. Freed jim naznačil, aby ho zatím nechali tam kde je.

"Kdo tam je?"

Přebrala jsem iniciativu.

Nic, žádná odpověď.

"HÁLÓ, SLYŠÍTE MNĚ?"

Zase nic.

"Řekl bych, že tě neslyší."

"Nepovídej. Spíš mi řekni, co teď."

Podívali jsme se vzájemně na sebe a pak na hlouček, který se u nás začal shlukovat. Někteří v pyžamech, jiní v plné zbroji. Ta druhá skupina má u mě neskrývaný obdiv. Já bych to na sebe tak rychle nehodila.

"Na mě nekoukej, JÁ tam rozhodně nejdu."

Ruce jsem založila na prsou.

"Jsi vodní mág, voda by ti neměla dělat problém."

"Je tam zima, tma, bouřka, úchyl v kápi a ty bys mě tam jako hnal?"

"Nehnal, čekal jsem, že půjdeš dobrovolně."

To tak, jediný místo, kam půjdu dobrovolně, je postel. Freed se podíval na hlouček, který se podezřele zmenšil a ti co zbyli, koukali do země.

"Eris prosím."

Hodil na mě štěněcí pohled. Zapomeň chlape, já tam prostě nejdu. Kdyby z toho člověka byla cejtit magie, tak už tam jsem, jen aby se někomu něco nestalo. Ale takhle? Ani omylem.

"Fajn, když tam mám jít, tak tam půjdu, ale upozorňuji tě, že pod tou košilí NIC nemám a nevím, jak se ti bude líbit, že mě v ní někdo uvidí promočenou na kost."

Rozešla jsem se.

"Nikam nechoď."

Zastavil mě rukou a přemístil se na druhou stranu propasti. Na místě, kde předtím stál, cinknul kámen. Freede, jak ty jsi předvídatelný. Ještě že ti nedošlo, že kdybych použila vodní bublinu, tak by se mě nedotkla ani kapka vody. Chvíli jsme koukali na Freeda, jak tam stojí.

"Hele, Eriso, myslíš že ho napadlo, že by mohli jít dovnitř? Nebo je do tebe tak blázen, že nepřemýšlí už vůbec?"

Ušklíbnul se Fyloés.

"Těžko říct, jestli se jim tak dobře povídá na dešti, tak bychom jim mohli donést čaj. Vlastně bude stačit pytlík a hrneček, vody tam mají dost."

Na narážku o našem vztahu jsem nereagovala. Můj přítel na nás začal mávat a my jako hodní kamarádi zamávali zpět. Kámen na zemi zmizel a na jeho místě stál promočený Freed.

"Jsem tak rád, že jste mi zamávali, ale ještě šťastnější bych byl, kdyby z vás blbců někoho napadlo spustit ten padací most. Ten maník nevěří, že ho sem v bezpečí přesunu."

Ukázala jsem na sebe prstem, ve stylu tím blbcem myslíš i mě?

"Ty si radši vezmi něco na nohy."

Uculila jsem se a odhopkala do pokoje pro boty. Když jsem se vrátila, tak všichni už byli v zasedací místnosti. Freed na sobě měl kabát, který se nejspíš už půl století válel v rohu místnosti, soudě podle jeho vzhledu. Podle něj to ale určitě bylo to nejlepší, co si mohl na mokré šortky nasadit.

Uchyl v kápi byl stále v kápi a zvesela nám mokřil křeslo, na kterém si hověl. MOJE OBLÍBENÉ KŘESLO. Seděl tam jako hromádka neštěstí. Všichni okolo stáli v naprosté tichosti. Freed se zamyšleně díval do krbu, kde plápolal oheň.

"Co se děje?"

Zeptala jsem se dost nahlas. Původně jsem měla v úmyslu se šeptem zeptat Fyloésa, ale nesnáším, když si někdo šušká, tak to přece nebudu dělat sama.

"Těžko říct."

Opověděl Freed.

"Tady ten maník tam venku padnul na kolena a prosil o pomoc a teď tu sedí zahalen v kápi, nic neříká a odmítá se převléct."

Freed byl se svojí schopností citlivě komunikovat s lidmi dost známý, takže asi uznal za vhodné nechat to na někom jiném. Týpek se zdál dost v šoku, určitě by mu moc nepřidalo, kdyby tady náš milý vůdce začal štěkat, že když chce pomoct, tak ať se laskavě vymáčkne, páč myšlenky tady číst nikdo fakt neumí. Ostatní taky nevypadali, že by se jim nějak extra chtělo s tím pobudou hodit řeč, tak jsem se toho rozhodla ujmout já.

Ano, jsem si vědomá, že se téměř neustále do někoho navážím a na něco si stěžuju, ale mám i své světlé chvilky, které jak doufám lidé mně blízcí znají a ví, že jsem ve své podstatě milá a něžná osoba.

Přešla jsem pomalu až k chlápkovi a klekla si před křeslo, chtěla jsem zachytit jeho výraz, což se mi bohužel nezadařilo, neboť měl přes půlku tváře obmotanou šálu a zbytek mu zakrývala kápě.

"Ahoj, já jsem Erisa, kdo jste Vy?"

Snažila jsem mluvit nejjemněji, jak jsme uměla, nepotřebuju ho vyděsit. Neodpověděl.

"Musí vám být zima a musíte být unavený. Cesta k nám není zrovna lehká."

I nám mágům, to dělá problém se sem dostat, natož někomu, kdo to tady nezná. Zase nic.

"Nemusíte mluvit hned, ale alespoň Vás osuším, nelekněte se, použiju magii."

Při slově magie s sebou trochu cuknul.

"Vodní kapky tančete."

Voda z kápi se začala zvedat a tvořit stovky kapiček okolo sedícího, nakonec všechny splynuly v jednu velkou. Natáhla jsem ruku a dlaň namířila nahoru. Kapka se vzduchem pomalu přiblížila a usadila se mi na dlaň. Nakonec se vytratila. Spokojeně jsem se usmála, když jsem si všimla, jak na mě všichni koukají, včetně tuláka, nebo kdo to vůbec je.

"Vy jste vodní mág?"

Tulákův hlas byl hrubý, jako štěrk na cestě.

"Ano, to jsem."

Nastalo opět ticho. Slova se ujal netrpělivý Freed, který už delší dobu postával u krbu. Jeho podupávající noha značila velké napětí a nervozitu.

"Přišel jste sem pro pomoc, alespoň tak jsem to tam venku pochopil. Hádám, že taky víte, že nejsme banda samaritánů, kteří nemají co na práci, takže to vyklopte. Taky se odmaskujte, nehodlám mluvit s někým, komu nevidím do xichtu!"

"Jste pěkný neurvalec mladíku, na to, že jsem vám nabídnul odměnu."

Tak teď mluví, jo?

"Mám právo být neurvalý, když do našeho domu v noci vrazí cizák, který se ani nepředstaví. Nebýt řeči o odměně, tak jsem vás poslal hezky pěkně pryč. Předem Vás upozorňuju, že jestli to je nějaký pokus o blbej vtip, tak si to odskáčete."

Freed chtěl pokračovat, ale to jsem mu nedovolila. Obejmula jsem ho kolem pasu a hlavu si odložila na jeho rameno ve snaze ho zklidnit.

Odfrknul si a chlápek se na mě podíval, teda asi, přes tu kapuci to nešlo dost dobře rozeznat.

"Tady Freed má ale pravdu, samozřejmě vám pomůžeme, jestli jste v nějaké vážné situaci, ale nejdřív nám musíte zodpovědět na pár otázek."

"Jestli mám na něco dopovídat, tak jenom Vám slečno, ostatní ať vypadnou."

Pozvedla jsem levý koutek a podívala se na Freeda. Moc se mi tady s ním nechtělo být samotné, ale jestli bude mluvit, tak proč ne. Ovšem záleží jen na Freedovi, je to náš šéf. Sice si z něj všichni děláme srandu, ale když přijde na věc, tak ho bezmezně posloucháme.

"Vraťte se do svých pokojů, s Eris to zvládneme sami."

Na tvářích našich druhů bylo vidět, že z toho nejsou moc nadšení, ale poslechli. Věděli, že kdyby se něco dělo, tak je Freed zavolá. Když se dveře za posledním z nich zavřely, tak se Freed posadil na křeslo proti tulákovi a já si jako obvykle sedla na područku tak, abych byla vedle něj.

"Říkal jsem, že budu mluvit jenom se slečnou."

Jeho hlas ztrácel na jistotě, Freedovi oči se zúžily a ztmavly, zase mi naháněl hrůzu. Jakoby to tušil, tak mě chytnul za ruku. Já nebyla ta, která se měla bát.

"To je sice moc fajn, ale tuhle organizaci vedu já, takže tady prostě zůstanu."

Jeho hlas byl nekompromisní.

"Komunikovat se mnou samozřejmě nemusíte. Ovšem nepřipadá v úvahu, že bych odešel. To já rozhoduju o tom, čí prosby vyslyšíme a čí ne. Když už jsem u toho, tak jste nás měl kontaktovat, stejně jako naši jiní klienti, ne takhle, můžete být vlastně rád, že jste sem vůbec došel."

Všechny "klienty", jsme vždy kontaktovali my sami. Prostě naši lidé chodili po různých městech a krom toho, že pomáhali obyčejným lidem, třeba nosit jídlo z lesa, kam si sami netroufli, tak také vytypovávali lidi, kteří byli uvrženi královstvím v nemilost a šlo jim buďto o život, nebo jim přinejmenším hrozilo vězení. Většinou to byli různí pisálci, co se nebáli psát pravdu. Vždy jsem se postarali o to, že mohli začít nový život někde jinde s novými doklady. Občas nám za to dali nějaké ty peníze nebo poskytli informace. Jejich příspěvky by se nedaly považovat za platný příjem.

Většinu hotovosti jsme získávali přepadáváním konvojů, které sváželi do hlavního města. Ne, ty peníze jsme nevraceli lidem. Z něčeho jsme potřebovali být živí, naše akce taky něco stály, všechny ty zbraně, magické předměty a léky zadarmo rozhodně nebyly.

Freed hlavě nechtěl, aby nás lidé brali jako spasitele, to by značně narušovalo jeho plán. To Cossetta měla být ten anděl, který lidem pomůže. My jsme měli zůstat ve stínech. Když jsem se jednou zeptala, co bude po tom všem, až to skončí, řekl mi, že pak budeme dělat podobný věci jako teď, budeme pomáhat. Jen rozdíl bude v tom, že nebudeme škodit tomu samozvanému králi. Bohužel náš anděl byl zatím v nedohlednu a úspěch na sesazení krále a porážky ozbrojenců jakbysmet.

"Nekontaktovali byste mně."

"Kontaktujeme všechny lidi, co to potřebují!"

Pokračovala jsem místo Freeda a plnila tulákovo přání, že bude mluvit jen se mnou.

"Věřte slečno, ke mně by se vaši lidé nepřiblížili."

Docvaklo mi to, tak proto je maskovaný.

"Jste šlechtic?"

Zeptala jsem se a nervózně pohlédla na Freeda, kterému to nejspíš taky docvaklo, a tak stín, který halil jeho obličej, ještě víc potemněl. Nedal mu možnost ani promluvit.

"Jestli je to tak, jak Erisa řekla, vypadněte. Jinak se vám něco stane."

Jeho hlas byl plný opovržení.