,,Bude se mi po vás stýskat." vysmrkala se paní Ternerová do kapesníku. Bylo to tady. Už stačilo si koupit letenky a odletět.

Bábina nás hrozně objímala a pusinkovala, přestože jsme se znali, jestli dobře počítám, pět dní. Nath stál opodál a nemluvil.

,,Nathe, taky se s nima rozluč. A poděkuj!" naléhala na zrzka. Ten se k nám dokolíbal. Až teď jsme si všimli, jak se mu lesknou oči. I nám se leskly.

,,D-děkuju mnohokrát. A- a mějte se dobře. A-a-a někdy se stavte!" vysypal ze sebe. Pak se proti nám vrhnul a oba nás objal. A my objali jeho. Zakázala jsem si bulet. Vždyť tohle bylo osvobození! Přece je dobře, že odlítáme, chceme domů! Bylo mi Natha trochu líto, protože už sem rozhodně nikdy nepřiletím. Za to on by mohl přiletět k nám! Soudě podle jeho fobie z davů a celkově lidí to nebylo moc proveditelné.

,,Už nám to poletí, musíme." zatahal mě za rukáv blonďák a tím mě od Natha odtrhl. Naposled jsme jim zamávali a šli si koupit letenky. Prošli jsme detektorem kovu, zastavili se ještě v bufetu, abychom si koupili zásoby (strávila jsem nekonečnou dobu ve frontě na fish&chips) a pak? Pak dobíhali letadlo. Ano, přesně tak.

Letadlo bylo připraveno k odletu, už nám letuška zavírala dveře, každou chvílí měli odpojit tunel. Ale jakmile nás uviděla, otráveně zas otevřela. S falešným úsměvem se ani neobtěžovala. Dosedli jsme na svá sedadla.

,,Uff... Stihli jsme to." vydechl Adrien jako bychom dobíhali obyčejny autobus. Co musím přiznat, bez zvířecích genů bychom letadlo propásli. Uvelebili jsme se a čekali na vzlet.

Letadlo začalo stoupat, proletěli jsme oblaky a dostali se do správné výšky. Navzdory nakoupenému jídlu jsem si rovnou jedno koupila.

,,Nemělas hranolek dost už?" užasl Adrien.

,,Ne." odpověděla jsem jednoduše. Nějak mi nedocházelo, že letíme dom. Letěli jsme domů! Za mamkou a taťkou! Možná těch pár dní bez nich mi přeci jen prospělo. Jen netuším, co budou říkat na moje drápky a noční vidění. Vtom jsem si vzpomněla. Vytáhla jsem z kapsy zkumavku (ignorujme prosím to, že do letadla se nesmí nosit vlastní tekutiny)

,,Možná bychom to měli vypít." navrhla jsem. Čím dřív, típ líp, ne? Ačkoliv mi byly kočičí smysly k užitku, nebylo to něco, s čím bych chtěla žít. Ne po událostech minulých dní. Adrien přikývl a taky vytáhl svůj proti lék. Nezdálo se, že by si cokoliv ze svého běsnění, včetně pravdy o jeho matce, pamatoval.

,,Dobře, na tři a pěkně do dna!" zavelel a odšrouboval zátku. Udělala jsem to po něm.

,,Jedna." začal odpočítávat.

,,Dva." pokračovala jsem.

,,Tři!" zvolali jsme oba možná až moc nahlas. Tyrkysovou tekutinu jsem do sebe doslova kopla. Přestože to chutnalo jako slibovaná sojova omáčka, nechutnalo to zas tak špatně.

Hned jak jsem dopila, hlava mi začala padat. Oči se mi sami od sebe zavírali, i když jsem se snažila je nechat otevřené. Ruka mi klesla podél těla a zkumavka z mých prstů vyklouzla. Padala. Padala a na podlaze...

Na podlaze se roztříštila.

The End

Tak... A je tu konec😃 moc děkuju, že jste tuhle FF dočetli až do konce, sama bych to totiž nevydržela😅

Vaše LucyX❤