,,Vypadáš roztomile, když spíš."řekl mi u snídaně Adrien. Měla jsem chuť vytrhnout paní Ternerové pánvičku i se smaženou slaninou z ruky a mrdnout ho s ní po hlavě. Takže žádná Rachel, on to v noci byl. Mi to mělo dojít, na Rachel to bylo moc těžký.

Rachel vedle mě uraženě zamňoukala, jakoby tušila, že na ní teď myslím. Vzdychla jsem a pokračovala v jídle. V noci se mi nezdálo nic nádherného. Celý sen jsem padala ze sochy Svobody. Nepadala jsem ale sama. Dřív než jsem stihla zjistit, kdo to byl, probudila jsem se.

Oprava, pan Ranní ptáče mě probudil! Prý ho o to poprosila paní Ternerová. Pff, to určitě! Poznala jsem ten jeho škleb! Uprostřed snídaně se ozval zvonek. Starý, chrčivý zvonek. Trhal mi uši a i Adrien nebyl z vyrušení u tak důležité části dne nadšený. Paní Ternerová s chichotem doběhla k bzučáku, kterým se lidé pouštěli dovnitř, aby zjistila, kdo zvoní. Co zjistila, ona už to věděla.

,,Ano ano, hned je pošlu, jen se napapkaj!"zašvitořila do bzučáku, ale neznámého dovnitř nepustila. Hned na to byla zpátky v kuchyni a brala nám nedojedenou snídani.

,,Šup šup! Už se na vás dole čeká! Nezapomeňte si tady svačinu, budete ji mít na lince."usmála se na nás a volnou rukou nás popohnala. Neochotně jsme se šli tedy připravit.

,,No chápeš to? Sebrala nám snídani!"stěžoval si při cestě blonďák. Navzdory svým přiblblým poznámkách u stolu byl pořád v polospánku. I já bych spala dýl.

Bez odpovědi jsem zašla do svého pokoje a popadla batoh. Mobil, peněženka... Ještě něco potřebuju? V kuchyni jsem popadla malou PETku s vodou a plný papírový sáček. Na svačinu tam bylo jídla až až, neříkejte mi, že slovo "svačina" znamenalo "svačino-obědo-večeře"! Ještě jsem dobu čekala na Adriena, který se ne a ne rozloučit s Alfredem. Já se s Rachel taky mohla rozloučit, ale přišlo mi to na těch pár hodin zbytečné... Loučit se s cizí kočkou? Zas nejsem takovej kočkomil... A zdálo se, že na mě je naštvaná... To mě trochu ranilo.

,,Víš, většinou já chodím pozdě, ukradls mi mou pozici!"nadhodila jsem, když za námi paní Ternerová s hlasitým "Pa pa, drahoušci" zaklapala dveře.

,,Neboj, však já ti ji vrátím."ujistil mě a seběhl schody. Na výtahu byla izolepou nalepena cedule "Mimo provoz". Z rušné ulice se ozvalo hlasité zatroubení a oba jsme přidali do kroku. Byl to náš taxík?

Před budovou na nás čekalo černé a dost drahé auto. Ta společnost Animalax musela být nechutně bohatá. Zadarmo zájezdy a ještě nás takhle vozit v drahým autíčku. Ve vnitř čekal mohutný řidič. Tak mohutný, že se sotva vešel do auta. Připomínal gorilu.

,,Mohu se zeptat? Kam přesně jedeme a kdy se setkáme s průvodcem? Bude tam na nás čekat?"naklonila jsem se dopředu, aby mě lépe slyšel. Žádná odpověď.

,,Haló? Pane, ptám se, jestli tam bude průvodce, nebo nás jen posadíte na loď!?"zvýšila jsem hlas. Zase nic. Vedle mě se ozval dušený smích. Adrien seděl jak pravý kluk rozvalený na sedačce a zakrýval si pusu a nos výstřihem trika, aby ztlumil smích.

,,Nesměj se mi! Je to celkem důležitá informace!"obořila jsem se na něj. S pobaveným úsměvem si přestal zakrývat pusu a předklonil se podobně jako já.

,,Pane? Mohu mít otázku, prosím Vás? Bude tam na nás čekat průvodce, nebo budeme mít... Rozchod?"použil takový jemný podmanivý hlas, který jsem u něj ještě neslyšela. Řidič nepatrně, ale přitom k porozumění dostatečně, přikývl.

Adrien to viděl taky. Založil si ruce na prsou a s trumfálním výrazem se opřel zpátky do sedačky.

Si ze mě dělá srandu on, řidič nebo rovnou celej vesmír?