Nath se zhroutil na zem a nepřestával kňučet. Snažila jsem se ho utěšit, ale i mě pohled na Luku ranil. Adrien se pořád chtěl tvářit uraženě, ale taky se cítil špatně, poznala jsem to. Výtah dorazil do přízemí. Bylo příjemné znova vidět sluneční paprsky. jen co jsme vyšli z budovy, krunýř zmručel.

,,Fuj, světlo!" stáhl si košili víc přes vstup svého úkrytu.

,,Ono to mluví!"zaječel Nath. Kolemjdoucí lidi nás obcházeli velkým obloukem, potřebovali jsme se někam schovat a vyřešit, co s tím dědkem. V New Yorku nebylo těžké najít tmavou postranní uličku (těžší bylo najít jednu bez bezdomovce).

,,Co s ním uděláme?" hodil blonďák krunýř na zem, když se ujistil, že tu s námi jsou maximálně myši. Ve skutečnosti tu bylo i pár koček, slyšela jsem je, ale pomlčela jsem o tom. Adrien si s rozkročenými nohami a loktem opřeným o koleno sedl na jednu z krabic. Asi si chtěl připadat drsně, ale lepenka se pod ním prolomila a on skončil na zemi. Zaklel, ale zůstal sedět. Všichni tři jsme si konečně rádi sedli.

,,Do vězení? Nebo do nemocnice...?" uvažovala jsem nahlas. Adrien se hned ozval.

,,Blázníš? Samozřejmě že do vězení!"

,,Ale je nemocnej, třeba by mu v nemocnici pomohli!"

,,Jak? Nepomohli mu ani ti blázni tam dole, slyšelas toho modrovláska, prej tohle svinstvo pomohlo tady dědkovi nejlíp, přitom dědek je napokraji smrti!" vytáhl proti lék a zatřepal se zkumavkou.

,,Byl to blázen ten modrovlásek, sam neví, co to dělá..."

,,Takhle o Lukovi nemluv!" ozval se Nath a objal si ocas. Seděl od nás hodně daleko, truchlil.

,,Nejsem na pokraji smrti, vnuku!" ozvalo se z krunýře naštvaně. Všichni jsme ztichli, doléhal k nám ruch aut, křik lidí a hluk televize, kterou si nejspíš někdo v baráku vedle nás pouštěl naplno.

,,Ale jst-" blonďák se zarazil, zalapal po dechu.

,,Jak jste mi to řekl!?" vystřelil do stoje. Když odpověď nepřícházela, popadl krunýř a začal s ním zuřivě třást. Vycházelo z něj bolestné sténání.

,,Dost! Dost!" křičel.

,,Ne, jak jste mi to řekl!?" nepřestával Adrien.

,,Řekl ti vnuku." vložila jsem se do toho. Neměla jsem tušení, co se děje.

,,Vnuk? Co to plácáte!?" upustil krunýř. Znova dopadl do sedu, vlasy si prohrábl rukou.

,,Moje mamka neodjela do Tibetu?" šeptal.

,,Ne, neodjela." potvrdil dědek.

,,Moje mamka byla... Paví vzorek!?" rozkřikl se, vypadalo to, že si chystá vyrvat vlasy.

,,A můj otec? Můj otec je ten nepovedený motýlí vzorek?!" už skoro křičel, pár lidí z ulice si začalo všímat, že se něco děje. Ale pokračovali v chůzi.

,,Ano. A očividně jsi po něm jeho neschopnost zdědil, psí vzorek taky nedopadl tak slavně." odpověděl jízlivě na jeho otázku.

,,Moje mamka není v Tibetu. Moje mamka před pěti lety odjela do Tibetu. Ale neodjela do Tibetu! S otcem jste mi lhali!? A co mi ty máš co říkat vnuku! Ani nejsem pokrevní příbuzní, hajzle!" vystartoval, popadl krunýř a začal s ním divoce třást ve snaze z něj dědka dostat, aby si to s ním mohl pořádně vyřídit. Jen jsem zůstala stát. Ještě jsem neviděla Adriena ztratit takhle klid.

Zuby měl vyceněné, jeho obličej už nevypadal ani lidsky. Z jeho očí až šlehali blesky, od pusy mu odlítávali sliny. Běsnil, strašně běsnil. Nath se před ním schoval do jedné z krabic, já zůstala jak zkamenělá na místě.

,,Adoptuješ si dítě na pokusy!"

,,Bylo to pro dobro vědy a lidstva! N-navíc Emilie si za to mohla sama!" skuhral dědek. Už mu docházelo, že jde do tuhýho. Adrien třásl dál.

,,Co žes zmlkl!? Mluv! Cos ji přesně provedl!?" zařval. Do očí se mi nahrnuly slzy, protože žádná odpověď nepřicházela. Ani bolestné sténání se už neozývalo. Adriena to jestě víc rozzuřilo. Uchopil krunýř pevně do rukou a plnou silou jej mrštil o protější zeď. Ozvalo se tiché zapraskání. Zdálo se, že Adrien nemá dost. Rozešel se směrem k popraskanému krunýři. Rozběhla jsem se k němu.

,,Adriene! Už dost!" unikl mi vzlyk. Objala jsem Adriena zezadu a pevně ho k sobě přitiskla. Okamžitě zastavil, přestal vrčet, zaskočený objetím. Zabořila jsem mu obličej do smradlavého batohu, zip mě škrábal do obličeje. Modlila jsem se, aby se uklidnil, aby už přestal.

,,M-marinette," otočil se ke mně. Tvářil se, jako by si nic nepamatoval. Ale už neběsnil, byl to zase zpět starý Adrien.

,,Co to děláš...?" v tom momentě jsem zrudla a uskočila. Nervózně jsem se zasmála.

,,P-pojď. Musíme přece za bábinou a pak chytit nějaký letadlo."

,,Máš pravdu... Kde mám krunýř, musíme ho odvést na policii-"

,,Krunýř neřeš, musíme se dostat co nejdříve domů." zastavila jsem ho dřív, než se stihl ohlédnout a krunýř spatřit. Tvořila se pod ním menší loužička krve. Nath se opovážil vylést z úkrytu.

,,Za bábinou?" zastříhal ušima.

,,Ano!" přikývla jsem s hraným úsměvem a vedla je oba ven z uličky.

Zastavili jsme si taxík a svezli se domů. Když taxikář divně koukl na Natha, snažili jsme se mu nakecat, že jdeme z maškarního plesu. Neznělo to ale přesvědčivě, protože všichni jsme byli moc unavený na to přesvědčovat ho.

Stanuli jsme před budovou. Nathovi to nic neříkalo, ale soudě podle ocasu i uší v pozoru, se na setkaní rozhodně těšil. Bála jsem se, jestli to pro ty dva nebude trochu trapné setkání, přeci jen se dlouho neviděli.

Ale nebylo. Bábina nam otevřela, div se přes Alfreda a Rachel nezabila. Začala Natha objímat a omlouvat se mu. Pořád si starostlivě prohlížela jeho liščí části těla a hladila ho. Nath vrtěl zběsile ocasem.

,,Děkuju! Moc vám děkuju! A taky se omlouvám! Musela jsem vás tu takhle nechávat a tajit vám jejich noční návštěvy. Jinak by prý Nathanielkovi ublížili!" plakala. Oba jsme to chápali.

,,Chcete tady přespat? Zamluvím vám letenku a zítra můžete-"

,,Děkujem, ale rádi bychom letěli ještě dnes."

,,Dovolte mi vám aspoň na rozloučenou uvařit něco!" snažila se nás zdržet. Zůstali jsme na pozdní oběd. Nakonec jsme se ještě vykoupali a po obědě i usli, protože po noci bez spánku to jinak nešlo.

---

,,Hej! Mari! Vstávej už! Bude večer, musíme stihnout letadlo!" zatřásl se mnou blonďák. Zamručela jsem a přikryla si hlavu peřinou.

,,Ale no ták!" odkryl peřinu a oblízl mi tvář.

,,Co to děláš, psisko jedno!?" vystřelila jsem do sedu a naše čela se potkala v plné rychlosti. Oba jsme zasyčeli bolestí.

,,Takhle psi projevují lásku, ne?" zeptal se nejistě. Snažil se skrýt nervozitu. Na chvilku jsem oněmněla. Je tohle nějaké vyznání citů nebo tak? Otřela jsem si mokrou tvář.

,,Jo, ale je to nechutný."

Na rtech jsem pocítila něco. Cizí rty. Jeho rty! Vytřeštila jsem oči, tohle mě probudilo dokonale. Chtěla jsem se bránit. Musela jsem se bránit. Ale nedokázala jsem to. Jen jsem bezvládně spolupracovala. K tomu nikdy nemělo dojít...Nebo mělo? Ubíhaly vteřiny. Teda myslela jsem že to byly vteřiny. Přerušilo nás zaklepání.

,,M-marinette? Adrien-ne? Z-za hodinu letí poslední letadlo do E-evropy." zrzek váhavě otevřel dveře, celý se klepal. Jestli slyšel ty mlaskavý zvuky, nedivím se mu, že se tvářil tak vystrašeně. Při pohledu na Adriena, jak se nade mnou sklání, dveře hned zase rychle zavřel. Nastalo ticho.

,,Hej, Nathe? Pamatuješ na tu dohodu, že ti za deset croissantů Mari nachám?" zvolal blonďák.

,,Hm?" ozvalo se za dveřmi.

,,Tak ta už neplatí!"