Prošli jsme chodbou končící v kuchyni. Odtamtud jsme šli ztemnělou chodbou dál a dál. Ten byt byl obrovský! Pak chápu, proč tady ubytovávaj zájezdy... Není to slibovaný hotel, ale nenapadlo nás si stěžovat. Jestli budeme mít postel a tahle růžová figurína umí vařit, nemáme si na co stěžovat. Měla bych o paní domu smýšlet lépe...

,,Tak, tady to je! Tady máte vy, slečno, a zde naproti vy, pane."otevřela dveře do pokojů. Oba jsme jednohlasně poděkovali a stejně jednohlasně zapluli do svých pokojů a ještě stejněji zaklapli dveře.

,,Večeře bude za chvíli!"zavolala za námi. Ještě jsem slyšela klapat její nízké podpatky.

Pokoj nevypadal špatně. Vypadalo to spíš jak pokoj ze zámku z renesanční doby, ale byl pěkný. Velká ebenová postel s nebesy a růžovým povlečením, příjemný koberec a nádherně vyřezávaný ebenový nábytek (jak jsem zjistila později, některý byl plastový)(škoda, kazilo to dojem).

Zajímal by mě blondákův pokoj, ale tak hloupá, abych tam šla, nejsem. Ale než jsem zaplula do svého pokoje, viděla jsem tam cosi zeleného. Určitě má pokoj podobně zařízený jako já, není potřeba být tak zvědavá, Mari!

Pomalu jsem si začala vybalovat. Většinu oblečení jsem dala do skříně, batoh s věcma na výlety hodila vedle stolu, zbytek jsem nechala v kufru a strčila jej pod postel. Hned na to jsem na ni skočila. Nebezpečně zavrzala, ale nic se nestalo. Ještě abych tu hned při příjezdu něco rozbila. Chvíli jsem tam tak ležela, pak jsem ale ucítila, jak něco vyskočilo na postel. Ťapkalo to mým směrem. Ozvalo se hlasité mňouknutí, přímo mě do ucha.

,,Rachel!? Jak ses sem dostala!"vystřelila jsem do sedu. Pohled mi padl na otevřené okno. Dostala se sem oknem? Vždyť dveře jsem zavřela... Neumí snad otevírat dveře, že ne... Ale jak se mohla dostat oknem sem? Vždyť jsme v nějakým... Čtvrtým patře!

Došla jsem k oknu a opatrně se z něj vyklonila. Jaká smůla, měla jsem výhled na zeď vedlejšího baráku. Rozhlédla jsem se a zahlédla hned vedle sebe požární schodiště. Aha, to tudy vylezla. Rachel je mazaná. A navíc je to kočka... Zase se mi otřela o nohu. Neustále mňoukala. Už tišeji, ale mňoukala. Co mi chtěla říct?

Večeře! Ozval se v hlavě můj vnitřní hlas. No jasně! Paní Ternerová říkala, že bude každou chvílí, mohla bych už si tam jít sednout. S nepříjemným pocitem jsem otevřela dveře a vykročila na chodbu. V samý moment se otevřely i dveře naproti.

,,Tak co pokoj? Já jsem spokojenej."usmíval se a pouštěl opatrně kliku. Zaslechla jsem za jeho dveřmi štěkot. Si nedá s tím psiskem pokoj!

,,Ty tam držíš... Alfreda? Blbneš? Budeš mít rozcupovaný nábytek!"

,,To ty taky, děláš, že to mňoukání neslyšíš?"ušklíbl se. Měl pravdu. Já tam zavřela Rachel! Chudák, jak jsem mohla!? Okamžitě jsem jí otevřela. Trochu uraženě na mě prskla. Cítila jsem se ještě nepříjemněji. Adrien nakonec taky chudákovi psovi otevřel a ten se rozeběhl do kuchyně za paničkou. Šli jsme za ním.

,,Jen jsme hráli přetahovanou, netušíš, jak je Alfred dobrej! Nevím, jestli to jen nezapomněla paní Ternerová uklidit, ale měl jsem ve skříni Alfredovi hračky."svěřil se blonďák. Nechystala jsem se mu říct, že jsem při vybalování asi usla a Rachel mě vzbudila díky svým horolezecko-parkourovým skillům.

,,Jdete tak akorát, hned budu podávat."přivítala nás pro tuhle dovolenou naše domácí. Netrvalo dlouho a na stole mi přistála smažená ryba s bramborami a zeleninovou oblohou. Ani nevím jak, seběhly se mi rázem sliny. Jak dlouho já nejedla? Adrien do jídla párkrát píchl vidličkou.

,,Copak, chlapče? Nemáš rád rybu?"

,,A-ale ne, nijak mi nevadí... Obvykle."hlesl, párkrát ještě do ryby šťouchl a pak ji na vidličce donesl do pusy.

,,Není tak hrozná, že ne?"znervózněla paní Ternerová.

,,Nve, nvení!"zamumlal s plnou pusou a pokusil se o úsměv. Paní Ternerovou možná přesvědčil, ale bylo samozřejmé, že by teď nejradši běžel na záchod a nechal to sousto tam. Drkla jsem do něj, aby nedělal caviky a sama se pustil do jídla. Co bláznil, bylo to výborné!

,,Kdy vyrážíme na nějaké výlety a prohlídky?"zeptala jsem se po snězení poslední brambory.

,,Někdo z agentury mi říkal, že vám včas zavolají, aby vás informovali, ale zítra se plánuje plavba kolem sochy svobody a návštěvy pár muzeí."odpovídala když sklízela ze stolu.

,,To zní úžasně!"zaradovala jsem se. I Adrien se po ne zrovna chutnající večeři rozzářil.

,,V kolik? V kolik máme vstávat?"vychrlila jsem ze sebe. Paní Ternerová nejdřív překvapeně zamrkala, pak se rozesmála, div jí talíře nespadly.

,,Och ano, kolem osmé se vyjíždí."

,,To si moc nepospíme..."konstatoval Adrien. Souhlasně jsem přikývla. Ale těšila jsem se, určitě nedočkavostí neusnu.

,,Na, vezměte si k posteli tuhle vodu, kdyby jste měli žízeň. A omluvte mě, musím se připravit k spánku a za pár minut začínaj Ordinaci. Nechci tu o půlnoci slyšet někoho šmajdat!"zvedla napudrovaný nos a po hození nádobí do dřezu odešla. Zůstali jsme sedět, s flaškami vody v ruce.

,,Nechceš třeba... Já nevím, něco si zahrát. Takovej slovní fotbal, šibenici... Třeba má i nějaký stolní hry! Co třeba karty? Člověče nezlob se...? Možná má dokonce Twister!"zářil nadšením. Za to na mě nějak padala únava.

,,O tom silně pochybuju. Jdu si číst a pak spát, dobrou."zívla jsem.

,,Tak brzo? Prosím tě... Pojď něco hrát! Nebo koukat s ní na Ordinaci! Ne, to ne... To bychom oba usli a to je v blízkosti té ženské životu nebezpečné."

,,Proč by to bylo nebezpečné?"rozesmála jsem se z představy, že by ten chodící fialovo-růžový puding byl nebezpečný.

,,Rozsápe nás svými dlouhými nehty, udusí pudrem, natočí nás na natáčky!"zašklebil se, jako kdyby to mělo přidat na strašidelnosti.

,,Ne, děkuju, jdu spát."zívla jsem podruhý a šla do pokoje. Zas tak dlouho jsem si nečetla, brzo jsem to vzdala a zhasla lampičku. Překulila jsem se na druhý bok a pomalu usínala.

Těsně před tím, než jsem usla, jsem zaslechla zavrzání dveří a zahlédla ne zrovna příjemný pruh světla. Něco dosedlo na postel.

Že by zase Rachel?