,,Co teď?" pošeptala jsem Adrienovi (želvy nemaj dobrej sluch, že ne?)

,,N-netuším... Musíme z něj vytáhnout víc inf-"

,,Nemůžem u-už pryč?" ozval se Nath. Úplně jsme ho z toho všeho vynechávali. Měl pravdu, měli bychom využít situace a zdrhnout. Nejdřív na povrch a pak hodně, hodně daleko. A v tom "daleko" najít letiště a letět prvním letem zpět do Evropy. A Natha ještě před tím vrátit bábině.

,,Ale co když ví něco víc, třeba-" mlel dál blonďák, u kterého zřejmě pud sebezáchovy dostal tak na frak, že už nefungoval. Na krunýř u našich nohou jsme naprosto zapomněli. A i na toho v krunýři.

,,Šup, běžíme!" snažila jsem se přebrat velení a otevřít dveře. Neúspěšně, protože mi v cestě stálo psisko s pěnou u tlamy.

,,No ták! Musíme pryč!" vzala jsem za kliku.

,,Tak aspoň vezměme toho dědka s sebou." bouchl rukou do dřevěných dveří, aby mi zabránil v jejich otevření.

,,Zbláznil ses!?" vzít ho s sebou?! Nath od nás o krok ustoupil, vycítil houstnutí již husté atmosféry a dostal strach.

,,Budem potřebovat rukojmí nebo si myslíš, že nám nějakou protilátku daj jen tak?"

,,Protilátku!?" přestala jsem s dveřmi lomcovat.

,,Hele, psí ouška nevypadaj zle, ale vypadat jak 'psí filter in real life' fakt nechci... A pochybuju, že doktoři si s tím poradí." odfrkl si. Musela jsem přiznat, měl pravdu.

,,Berem ho." rozhodl po delším tichu blonďák a vzal ho do podpaží, jak velký míč. Majitel krunýře se nebránil. Bylo to trochu znepokující.

,,Takže už můžem?" ozval se Nath. Oba jsme přikývli. Opatrně jsem otevřela a rozhlédla se po chodbě. Čisto.

Plížili jsme se chodbami, radši těsně u zdi. Já první, roztřesený Nath za mnou a za ním Adrien s krunýřem nám hlídal záda. Můj orientační smysl nebyl nikdy tak zlý a myslela jsem, že paměť mám taky dobrou... Ale kudy jsme přišli, to jsem si opravdu nepamatovala. Po malé chvilce jsme došli do nějakých odlehlých a zanedbaných uliček.

,,Lidičky," oslovila jsem ty dva, ,,obávám se, že... Jsme zabloudili." pokrčila jsem omluvně rameny. Krunýř se zasmál. Uraženě jsem se odvrátila.

,,Nech to na mně, já nám cestu najdu." bouchl se do hrudi blonďák, sebevědomý jak je u něj zvykem. Neprotestovala jsem. Sice když jsem nedokázala věřit svému orientačnímu smyslu, tak těžko dokážu věřit jeho smyslům. Co jeho smyslům, těm by se možná i dalo věřit, ale věřit jemu, to byl trochu problém. Nechali jsme ho tedy jít prvního a trochu napřed. On měl krunýř, měl se s čím branit.

,,Jsme v háji." pošeptala jsem zrzkovi. Svěsil hlavu. Nepoznala jsem, jestli se směje nebo pláče. Nebo obojí.

,,J-jak dlouho se znáte?" zeptal se nesměle. Zamyslela jsem se.

,,Tři... Čtyři dny?" vzpomínala jsem.

,,Tak k-krátce!?" překvapeně zamrkal.,,Myslel jsem... Že se znáte mnohem dýl." zrudl.

,,Znát ho dýl, tak přijdu o zdravý rozum... Vždyť to vidíš." ukázala jsem na Adrien, co zrovna ťukal na pana šéfa. Nedával pozor na cestu a narazil do zdi. Ani jeden jsme se neubránili smíchu. Blonďák nás zpražil pohledem a s nosem nahoru pokračoval v cestě. My za ním.

,,A-aha... Já jen myslel, že... Že vy dva... Víš." dělalo mu velký problém říct to. A já za to byla ráda, okamžitě jsem zrudla a zacpala mu pusu.

,,Ne! To v žádným případě! Jak tě to mohlo napadnout.. Bože, jen to ne!" proč mě to tak rozhodilo? Pustila jsem chudáka zrzka a s pohledem zavrtaným do země pokračovala. Všimla jsem si, jak zastříhal ušima

,,T-takže... Takže ty nikoho nem-"

,,Hej, vy tam vzadu! Máte mezeru, patříte do sběru!" zvolal na nás až moc hlasitě Adrien. Podupával nedočkavě nohou, zřejmě nás poslouchal už nějakou dobu a my si toho nevšimli. V obličeji úplně rudnul... Vzteky?

,,Mari? Nechceš nám hlídat záda? Taky bych si rád s Nathem promluvil o hodně věcech." počkal, až k němu Nath poslušně docupitá a pak ho rádoby kamarádsky vzal kolem ramen... To ne...

Vážně žárlí?

Psisko neuneslo, že má panička nového mazlíčka?